Andrej Bělocvětov
V předchozích částech cyklu Galerie F jsme se zabývali malíři, jejichž dílo je historicky zařazeno a po zásluze zhodnoceno. Dalí, Miró, Kupka, Chagall, Picasso, Braque - většinou, až na Kupku, samí cizinci. Všichni mrtví. Pro tentokrát jsem se rozhodl porušit pravidla a chtěl bych vám představit klasika (domnívám se, že ano), který je zaplaťpánbůh živ a ještě k tomu v Čechách, kde (takový už je zvyk) nemůže být našinec, nepuncovaný cizinou, nikdy prorokem. Ten, o němž budu mluvit, žije v Praze na Žižkově, narodil se roku 1923 a jmenuje se Andrej Bělocvětov.
Možná, že budete trochu zmateni koncovkou -ov. Rus, že? Ne tak docela. Mezi jeho předky najdeme Lotyše, Gruzínce, ale i Skoty. Jen pro zajímavost lze dodat, že otec s matkou žili krátce před Andrejovým narozením v Argentině. Andrej Bělocvětov se však narodil až v Praze. Matka - klavírní virtuózka - přišla, viděla, krátce vítězila, aby nakonec zchudla. Tehdy se mladý Andrej poprvé seznámil s hmotným nedostatkem, svým nejvěrnějším životním průvodcem. Studuje ruské gymnasium, získává přátelství malíře Grigorie Musatova, navštěvuje Státní grafickou školu. Když mu bylo sedmnáct, všimli si jeho prací Jan Zrzavý, Josef Sudek a Karel Lidický - Bělocvětov vystavuje jako host v Umělecké besedě.
Génius na obzoru? ptá se tisk. "Génius" je přijat beze zkoušek na akademii, dokonce i velký Vlastimil Rada v něm vidí svého budoucího asistenta. Bělocvětov ale nehodlá rozmnožovat tu hnědou radovskou bezmoc, navíc cítí, že se na akademii nemůže naučit víc, než umí, takže odchází - "nevděčník!".
Padesátá léta - doba temna, doba brnkající na nejnižší struny malého, zfanatizovaného človíčka. Většina výtvarníků pokrytecky trylkuje na oslavu "země, která se dočkala". Bělocvětov jde svou cestou, on totiž vždy půjde svou cestou bez ohledu na přízně, módičky, trendy a kalkulace. Krátce řečeno neživnostničí - tomu prokletí naší kultury zůstane vzdálen. O důvod víc k neoblíbenosti mezi výtvarnickou masou. Maluje zdánlivě křehké surrealistické obrazy, jemně a beze zbytku nahmatávající dobu. Konec padesátých let je ve znamení neoklasicismu. V letech šedesátých se Bělocvětov vyrovnává po svém s technikou action painting (mimochodem, proč asi přátelé říkali dnes již slavnému malíří Richardu Fremundovi "Fremundov"?). Sedmdesátá léta bývají charakterizována jako jakási první syntéza, ale, upřímně řečeno, celé dílo Andreje Bělocvětova je jednou velkou syntézou - čerstvě nalezené se prolíná s dávno nabytým.
Normalizace. Bělocvětov je oficiálně zapomenut, vlastně nezapomenut - starají se, dělají reklamu, jak mohou = existoval někdy nějaký Bělocvětov? Ne, vlastně trochu, ale snad někde jinde, ne, ne, ten už přeci zemřel, jak je to smutné, ne, počkejte - dožívá kdesi v blázinci... Všeteční cizinci, nestrkejte svůj rypák do našich věcí, vážně, dokážeme se postarat, co chcete - má rentu, penzi, důchod (nazývejte si to jak chcete). Celých 412 Kčs měsíčně! A pak že nejsme velkorysí!
Tak plynou sedmdesátá i osmdesátá léta. Veřejnost zví, že polovinu sbírek osvíceného Josefa Sudka tvoří obrazy jakéhosi B... Po mnoha letech proběhne v pražském ÚKDŽ, pochopitelně v neoficiálním prostoru, vyhrazeném zájmovým kroužkům, malá výstavička. Bělocvětov téměř nevychází z bytu, přírodu mu nahrazuje malá zahrádka. Nabírá sám ze sebe. Pracuje, pracuje. A dobírá se (jinak to asi ani neumí) k novému a ještě zářivějšímu období. Jarní večery, Jak vzniká praživot, Svíčka, Rybníček, ale také Myši, Svatá rodinka, Mystifikátor, Spekulant, Podleza - ne, nemohli ho milovat. Ani jedni, ani ti druzí - tady už přeci nejde jenom o politiku!
Koncem osmdesátých let dochází, podle mého názoru, k jakési nové sumarizaci práce roků sedmdesátých a zejména osmdesátých. Malíř vytváří téměř autobiografický cyklus Sysifů marně (?) valících balvan proti svahu vekslačení a závislosti, bez ohledu na politickou situaci. Vznikají Svatí Šebestiáni, Kostijemy, Srstnatci, kteří si vybírají vši, až jim stříká krev a mnohé další obrazy, dokonale "jednoduché", pádné, jakoby "napsané" jedním tahem. Obrazy velmi nelaskavé. Píšeme rok 1991.
Andrej Bělocvětov je bytostný realista (živě vidím, jak se brání tomuto termínu - tolik zprofanovanému). Je realista svým vztahem k realitě, svou schopností realitu charakterizovat a definovat jakýmikoli prostředky, způsoby či stylem. Je z rodu Velásqueze, Daumiera, Courbeta, Repina či Kupky. Technicky dokonale vybaven, nakládá naprosto svobodně výtvarnými prostředky. Jako vůdčí typ je analogický s Picassem či Stravinským. Ustavičně nalézá. Svými jemnými tykadly usvědčuje dobu.
Historie používá poetickou licenci a jednotlivé doby nazývá občas jménem panovníka. Doba Karlova, doba Poděbradská... Nedopusťme, aby v budoucnosti nějaký prostořeký kunsthistorik (dejme tomu Angličan) napsal: (cituji česky) "Osvícená doba Havlova zastávala k tomuto (doufejme, že časem zhodnocenému) dílu postoj stejně "zářivý a chápající", jako doba Gottwaldova či Husákova." (Konec možného citátu.)
Nedělejme si ostudu.