Bohuslav Reynek aneb Putování od podzimu k jaru
Tvůrce, který se nemusí činit zajímavým tím, že se halí a schovává za umění, píše Vladimír Franz o Bohuslavu Reynkovi.
Kdysi mě fascinoval Zrzavého obraz Cesta. Taková křišťálová čistota. Jakoby poprvé. Růžová cesta míří přímo na horizont mezi červnovými polovzrostlými žitnými poli. Náznak kříže a... nespojitá obloha. Ač je obraz malován takřka technikou zájmového výtvarného kroužku Tatra Smíchov, nese v sobě prvotní pocit stvoření.
Dusno v lukách, já takřka v plné polní, zaléván potem šplhám k lipnickému hradu, proklínám Zrzavého za blbý nápad malovat hrad na rovině! Vnucuje se vzpomínka na Jaroslava Haška. Jak v Lipnici medovými slovy lákal náhodné pocestné k prohlídce svojí chaloupky. Když vešli, zamknul za nimi a nemilosrdně - s holí v ruce - je nutil, aby se s ním opili do němoty. Soumrak génia, co nenáviděl lidi, neboť jej boleli. A poté festival smíchu!
Noc krátká s časným rozbřeskem. V proudech šikmého, maximálně kontrastního bílého světla procházíš mezi zrajícími třešněmi kyselkami, je červen. Stoupáš na Mahlerův kopec. Kaliště. Vrchlík zeměkoule, terénní vlna Melechova. A jako z pólu, odevšad je vidět dolů. Kvete len... Křemešník. Frejkovo Stražiště, Čeřínek, kdesi na jihu tušená Javořice - vlna za vlnou, obzor bez obzoru jako moře. Vysočina, moře dotýkané v úžlabích - Panuška, Jirous, John, Zábrana, Josef Čapek, Kosárek, Krejča, Zrzavý, Reynek, Sova, Březina, Autengruber, Machov, Smetana, Havlíček, Anežka Hrůzová... A kdesi na východě Slavíček a jeho parta, Rais, Mrštíci a ovšem Martinů Bohoušek - spím v betonové struži kdesi u Stvořidel, to je jeho Divadlo za branou, sluníčko zapadá za hory...
Křížem krážem vede to putování mezi jeřabinami, jednou hledáš Zrzavého Krucemburk a skončíš na pardubickém náměstí, jindy se octneš na pohřbu. Kostelní Vydří. Pohřeb Magora. Vše vyvstává jak ve zpomaleném filmu. V břeskném listopadovém mrazíku... Kotouč s krajinou se zvolna otáčí za zástupem stojícím v růžovohnědé mlze. Jsou zde, jakoby z Pruchova či Slavíčkova obrazu, v nelíčeném plastickém smutku melancholických děl Karla Myslbeka. Zdaleka, zblízka, tiší i divocí, pěšky, vlakem i luxusními auty (Jirous byl takřka bezdomovec, kdepak jste byli?) sune se ten mahlerovský film.
Na nedalekém poli stojí lovci. Střílejí zblblé zajíce ve zmrzlé řepce. Hejna opožděných husí hledají cestu na jih, obzor zatím cele ovládli havrani. Zastavil ses na křižovatce pěti cest mezi polovypuštěnými rybníky vysleplými mrazem. Soumrak. Sem tam houkne rána. Lovci. I tady jsou. Mlha pohlcuje čas. Stromy bez kmenů levitují, vznášejí se a mizí jako výtah paternoster, aby se opět snesly o čtrnáct dní později do malých otisků, neboť se v Praze otevírá výstava Bohuslava Reynka (v Domě U Kameného zvonu od 23. listopadu 2011 do 29. ledna 2012 - pozn. red.). Čím to, že podzim, čas zmaru a uvadání, má u Reynka tak silný a očišťující náboj?
Reynek souřadný a celistvý
Měsíc vycházel nad předhůřím Mount Pelvoux, celým rozechvělým citlivostí kreseb, hvězdy zrychlovaly dráhy, měnily se v růžové, modré a žluté šmouhy, které propleteny tak jako rohož zoranžověly a byla tu tráva, do níž padají zpět. Vše se slilo v pohybu na druhu, na třetí - z letadla to vypadá jako grafika!
Jizvy malých destiček rýpaných ještě v noci před úsvitem, mezi vařením brambor prasatům a snídaní pro syna, mapy duše vztažné vkořeněné tam, kam patříš a odkud vyrůstáš, strom nevyvratitelný i levitující - veverka zde přeskakuje světy a slepička na okně vyvažuje dvě třetiny díla Emila Filly.
Narodil se 31. května 1892 v Petrkově nedaleko Havlíčkova Brodu, kde 28. září 1971 i zemřel. Na rodném statku strávil skoro celý život. Začínal jako překladatel z francouzštiny a němčiny, básník a malíř, později tvořil grafické listy s přírodními a biblickými náměty. Plného uznání se jeho dílu dostalo až po pádu komunistického režimu v roce 1989.
Mystika? Spirituálnost, která je žita "obyčejným životem", neboť není důležité, kolik toho sníš, mnohem důležitější je, co z toho strávíš. Pasáčkování, koloběh života v pracně udržovaném statku-zámečku (Reynek měl štěstí, že nedopadl jako Váchal), cíleně budovaná duchovní citadela, o jejíž hradby se rozbíjí zhovadilost světa, břitká i nekompromisní, takřka prvotní milostná víra - podobně jako u Josefa Floriana, Jakuba Demla či Jaroslava Durycha - s nedůvěrou k církevním institucím.
Rozhovor s pánembohem, svědectví o jeho přebývání ve věcech i v tvorstvu, krajina jako stenogram, ztrácený i nalézaný ráj, zahrada podzimní zalidněná bytostmi blízkými, jeviště ukřižování, piet, zvěstování. Veraikon čekající na rentgen zimy, kde očišťující bělost sněhu prozařuje schoulené i číhající kočky, mízu v kostech sadu i zakuklení šifry jara v ptačích stopách.
Reynkovo dílo je permanentní katarzí, je prostým konstatováním vzkříšení. Je výpovědí člověka prozářeného, pevně zakotveného a uspořádaného, tvůrce, který se - podobně jako například Antonín Dvořák - nemusí činit zajímavým tím, že se halí a schovává za umění.
Nesmíme si ho však představovat jako pohádkového dědouška. Silné osobnosti bojují se silnými běsy, kdo ví, s čím vším se museli utkat takoví harmonizátoři jako například J. Mánes, B. Smetana, J. Lada, ale i třeba sv. František či Matka Tereza. Ale čím je vrcholek vyšší, tím nebezpečnější povětří na něm panuje, nedá se nic dělat. Jisto je, že tito lidé temných proudů rozhodně ušetřeni nejsou, jenom je prostě donutí, aby se, tak jako Smrt v liturgickém textu Requiem, proměnily ve světlo, vítězství, anebo aby alespoň nehřezly a nerušily.
Reynek byl osobností souřadnou a celistvou. Proto nás jeho výpověď důvěrně oslovuje (znak klasika), a může nám být úplně jedno, zda grafik používá prostředky nové či odvozené, zda se jedná o expresivně realistickou meditaci s ozvuky Chagalla a Rouaulta nebo něco jiného, je nám s ním zkrátka dobře, neboť směnka jeho díla je vrchovatě kryta mírou žití. Ostatně jako u Jirouse...
Nalezený obzor
Cesta... Vypadá snadně, nedá se však zkusit jen tak. Musí se žít, být žita. V opačném případě - zástupy nejrůznějších "Reynků pro chudé" jsou dosti odpudivým důkazem. Vypadá to snadně, ale...
Sníh taje, zůstává už jen ve stínech, země se paří, mlha halící Vysočinu není růžová, ale fialová, shlukuje se okolo pupenů. Legiony andělů strážných se vznášejí nad vlnami bez konce a pointy, určujíce a vymezujíce míru zdůvěrnění i obrys ztracených obzorů. Je konec levitacím, jde jaro - to znamená nebe spadlé na zem a taky pocit konkrétně patřit. Někam! Sem? Tak jako kvetoucí obilí, stromy, co se snesly z výšek, husy, jež co nevidět přiletí a s nimi koneckonců... i ten čáp.
Křížem krážem vedlo putování, ale taky plynou léta. Našel jsem konečně i Krucemburk, na jehož hřbitově se Reynek znovu sešel se Zrzavým. Nalezený obzor? Snad...