Chodec zmrzlým lesem

10.10.2013 09:42

Vše vyřezáno v šedi. Bílá s propastmi větví, závrať zelená a zase šedá. Bochánky trčí do nebe jako noty a je tu křídlo smrku. Křídlo černého dravce v žilobití studen do nebe. Tvrdých studní v mlčení větviček, v míře renesančních mříží, za tichého hukotu barokní rotace. Ve skřípění jasanů i kaštanů lemujících trasy. 

V hrůze opožděného lyžaře po pás v prašanu, za smrákání, mezi dvěma zalknutími vánic na hřebenu. Stopa umělohmotnych not, peklo zatavené do bukové větve za dusivě bílého ticha, vyhřezlého z šedi, zívajícího a cezeného skrz křížení lísek nad neexistujícím rozcestím. 

Ohrada. Plot, jako když štěká pes. úběžníky kravského bělma, osahávaného a strženého ze skluznice. Oklepávám křídla. Svahy se svažují mírně dolů ke světlině. Dvojrybník. Tušený břeh. Mlha. Čínské dušičky přepůlené ve třetině. Šustot přemrzlé třtiny a cvakot rybích měchyřů. Nad úpony křídel se mi námahou perlí roztálé jíní, mám křídla z oceli a chromu. 

A opět stoupám nekonečnými lesy s tajemstvím rozmetaných klášterů a tušenými hroby cvočkařů, žilkatá stěna oranžového spánku, hlubokého, na dně šachty do nebe. Utkvění na pomezí času v násobení šišek, odvrácený bílý ježek. Jsem anděl smrkovych hoblin, chodec myším sněním nasákly drůbeží močí, vonící nesnědenym vánočním pečivem. Mlčím v dehtu na okenicích zotavoven do skla od úmoru zalitý. A jako bych měl na nohou modré lyže a hleděl na svět oranžovými brýlemi, rozkrojil jsem grapefruit a vyjedl ho sypaný cukrem jen tak lžičkou, jako od dětství nikdy. V noci se ukázaly hvězdy. 

Čtu z dlaní zmrzlých louží. Po opadlé vodě zbyvají sloupové síňky s nezastavitelnym rozhlasem. Na počátku časů chodíme v obleku z bílého plyše. 

Nuže, je konec února a bloudím zmrzlým lesem. Nejsem anděl, cítím se sláb, a prorůstání kovem zatím nevede k zázraku. Má křídla jsou zpuchřelá a tedy: hurá do města. 

Kdysi tu ovce spásávaly stráně a po vypaseném se korzovalo. Celá procesí, samí laureáti. Průvody zasloužilých a národních umělců. Lampiónové zástupy držitelů praporů a řádů všech barev. Nehrdinští hrdinové banálních činností. Zkrátka - lidé postříbření a postříbřovaní, před nimiž musel chodit ministrant se zvonečkem: Kdo je tu nejlepší a... aby bylo provždy jasno. 

Ó, jaká radost a štěstí nevyslovné, když to cejchování po revoluci zaniklo. Ne nadlouho! Musí být jasno i nadále, tedy i v kultuře. Stýská se nám. 

Sníh taje, skřivánek vrznul a je nejvyšší čas dozvědět se pro tento rok, jak a o ktery titul kdo soutěžil. Musí však být jen jeden, jediný jedinečný, my nechceme Mažňáka, a ani Smetana s Dvořákem nemohou stát vedle sebe. Stará písnička. 

Tedy: zanedlouho chraptivým hlasem zařve Český lev. Mávne při tom tlapou zcela nehrdinně zapatlanou od hamburgeru. Hurá! Thálie by také nejraději řvala chraptivým hlasem, ale uznejte: copak má Thálie tlapy jako Lev? Půjde tedy spíš o předvánoční prodej ryb dle pokynů rybářského svazu. 

Radok - Radok. Závody sobích spřežení. Některá s rolničkami, jiná nahoře bez. Záleží také odkud a kam které jede, kdo je vozkou, jaká barva sobí srsti je letos v módě a v neposlední řadě která chovná stanice spřežení vyslala. 

Hledání elity pomocí anket a v neposlední řadě nejrůznější Akademie všech možných hudeb a moderátorství - pozlacené bavičství. Platón by se divil, kam až dodrkotal termín "akademie". Dokonce i ti alternativní a nezávislí touží po závislosti. 

Cožpak mohu dát Beethovenovi jedničku a Schumannovi dvojku?" ptal se naivní Dvořák. 

Tedy soutěžíme. Hledáme bránu, za níž se člověk-tvůrce stane náplní slova politikum. Chceme mít jasno. Kultura však není sportem a nelze ji zaměnit s institucí státu. Hra na mety či poháry spojená s hnusným termínem "institucionalizace" osobním výpovědím a hledání formy pro názor na tento svět, jak se zdá, ne zcela sluší. 

Chceme mít jasno, hledáme pevný bod? Hledejme v sobě, buďme pro radost. Každý hledá jinak, jinde se každému nalézá hlubina bezpečí k usebrání. Já například prchnu z města. Do lesů, k vodě. Sníh už mezitím roztál. Ve vojenských Brdech se pokusím potkat Vladimíra Holana, který tu trávil prázdniny. Zároveň dám pozor, zdali nezaslechnu z mlází klokotavy zvuk zcela amatérsky proříznutého hrtanu J.J.Ryby. 

Padrť - padrť.

Vladimír Franz, Divadelní noviny č.5, ročník 10, 6.března 2001