Co to tady je za hnus? Vždyť Česko je jenom provincie. Třeba Destinnovou tu nenechali zpívat
Jeho tvorbu řídí roční období i jednotlivé hodiny. "Nejlepší je skládat hudbu a vůbec tvořit hned po ránu, po probuzení," tvrdí Vladimír Franz. "Pokud je člověk způsobilý normálního života, tak ta hudba z něho běží úplně sama. Během dne to slábne a večer dělám už jen mechanické úkony."
Když skládáte, většinou je to v přírodě. Proč žijete v Praze?
Protože tady mám povinnosti. Ale když nemusím, tak v Praze moc nejsem. Žil jsem na Šumavě, pak jsem se přesunul na Nepomucko, které je dostupnější, ale chová se jako Šumava. Tam chodím a přemýšlím si. Tahle část tvorby mi připadá lepší než realizace, kdy pak dílo vyrábíte. Nejlepší je nechat si muziku nebo plán obrazu v hlavě pohrávat.
Vytvoříte někdy něco, co se vám nelíbí?
Stane se. Nejsem ale proto naštvaný. Nerad věci předělávám, to je jako látat bublinu. Je to blbost. To radši sednu a napíšu skladbu znova. Nepovedlo se, povede se příště. Důležité je vědět, jak se to stalo.
Na co jste naopak nejvíc pyšný?
Ježiš, to nevím. Na divadle byla pro mě kdysi klíčová věc Mostecká nová komedie o Libuši, Hodina mezi psem a vlkem v Praze, Osm a půl a Její pastorkyňa ve Zlíně, Bloudění v Národním divadle, Markéta Lazarová, opery, symfonie.
Máte spočítané, kolik jste toho dohromady složil?
Hudbu ke sto dvaceti divadelním hrám, nějakým filmům, televizním inscenacím. A taky vážnou tvorbu...
Jste bohatý, když tak hodně pracujete?
Ne, na tom se nedá zbohatnout. Kdybych žil v Americe, tak jo. Když jsem tam byl a pouštěl tam svoje věci, tak jsem tam potkal jednoho německého kolegu, který dělá to samé co já, a ten přiletěl vlastním letadlem. Tím se to liší. Kdyby to tady bylo alespoň tak jako v Německu, tak bych na tom taky nebyl nijak špatně.
Kdybyste si mohl sám vybrat místo, kde se narodíte, kde by to bylo?
Někde na jihu, kde je teplo. Nebo v Londýně, v Berlíně. To jsou evropská kulturní centra, kde když člověk něco udělá, tak má jeho tvorba nějakou váhu. Tady je to jako odlévání do ztraceného vosku. Bohužel je to tu provincie.
Praha není podle vás kulturní centrum Evropy?
To je takové kulturní centrum, jako platí rčení: Co Čech, to muzikant. Nebo Bývali Čechové statní junáci, Mí Pražané mi rozumějí. Anebo rádoby národní sbírka na Národní divadlo, na které dal z pětasedmdesáti procent peníze císař František Josef I. Čili toto ne. Toto je provincie, která nikdy neměla být svobodná, to je velký omyl. Na to se bohužel taky neustále doplácí.
V čem?
Ve všem. V sociálním chování lidí, v nesamostatnosti, nesvéprávnosti, v politickém životě, v úťáplosti kulturního života. Vždyť tady se vždycky stal slavný někdo, kdo přijel zvenku! Kdyby Dvořák nepřijel z Ameriky a Anglie, tak by snad dodneška hrál v Prozatímním divadle na violu. To je prostě pořád a v jednom kuse to samé. I když byla první republika tak vychvalovaná a hýčkaná, tak si ta země dovolila ten luxus, že nejlepší operní zpěvačku Emu Destinnovou nechala dvanáct let dřepět na lodičce ve Stráži nad Nežárkou, ani místo na nějaké konzervatoři jí nikdo nenabídl. Nenechali ji ani zpívat. Tak mi řekněte, co to tady je za hnus?
Nezlepšuje se to?
Ne, vůbec ne. Je to pořád stejná písnička, jen v bledě modrým a bledě zeleným. Jsme takovej stanovej tábor, kde všichni vařej na lihovým vařiči a vždycky jeden druhýmu převrhne kotlík a další se na to se zálibou kouká. A přitom si hrajeme na to, že se vaří v nějaké zámecké kuchyni. Bohužel to není pravda, jenže lidi to nutí odvádět vlastně nadlidské výkony. Ten kontext je strašlivý.
Mohl jste emigrovat, přestěhovat se do ciziny. Proč tady žijete?
Toť otázka. Samozřejmě, že jsem to řešil... Uvidíme, ještě není všem dnům konec. Ale třeba v Americe jsem vedený ve slovníku skladatelů, tam ta reakce byla okamžitá. Nic mi tam jakoby nechybělo, ale připadal jsem si tam jako na Marsu. Nelíbilo se mi tam. Nejsem ten typ, který by se tam cítil dobře. Je tam neuvěřitelná nevztažnost člověka a přírody. Třeba v Mexiku - a celý Latinský Americe - civilizace nepůsobí tak křečovitě, neboť tam došlo k vyrovnání lidí s tradicí a přírodou. Za to může katolictví, předpokládám. Dokázalo asimilovat, má v sobě i divadelnost a smyslovost, ale to protestantství v Americe to nedokázalo, ty lidi tam mají pocit, jako by je někdo vyvezl za řeku, a oni křičej, aby je někdo převezl zpátky.
Věříte v Boha?
Svým způsobem. Nejsem v žádné náboženské straně. Jednou jsem říkal, že pánbůh nepotřebuje tlumočníka, a pak jsem dostal spousty dopisů, že Ježíš mě miluje a Pán Bůh potřebuje tlumočníka. Ale je jistá věc, že náboženství může udržet národní identitu, jako třeba v Polsku. Češi jsou převážně ateisti, ke své škodě. To se pak projevuje v jakémkoliv chování. Třeba i na silnicích. Náboženství znamená dodržování norem. Když nic takového není, normy se obcházejí. To je zákon džungle. Ve vesnici nikdo nejede padesát.
Vy dodržujete silniční předpisy?
Plus minus. Kdybych byl zlomyslnej, tak bych řekl, že se má jezdit předepsanou rychlostí, nebo alespoň v jejích násobcích. U řízení vymýšlím muziku, ale je zajímavé, že ji přitom nemůžu poslouchat. To se přistihnu, že jedu třicítkou. Většinou nejsem schopen dělat víc věcí najednou. To bere energii. Nedokážu v jednom období malovat a komponovat zároveň.
Máte rád lidi, nebo jste spíš samotář?
Jak kdy. Je to zvláštní, třeba už od dětství jsem maloval krajiny, ale nikdy mě tam nebavilo dělat figuru. Naprosto mě to nezajímalo. Portréty jo, ale figuru jsem neměl důvod malovat. Nejsem jako poustevník v jeskyni, ale nějaká monstrózní společnost určitě není nic pro mě. Necítil jsem se dobře třeba na dostizích, tam to bylo divný. Ale nebylo to proto, že nemám rád dostihy nebo koně. Prostě mi nesedlo celkové klima.
Záleží vám na tom, co na vaši tvorbu říká veřejnost?
Jistě, protože to je můj způsob komunikace. A já nevolím jednoduchý, i když vděčný způsob - jako třeba americký prezident Bush. To znamená takové to: Hurá! My se nedáme! Přijďte pobejt... a podobně. Moje komunikace je složitější. Pro mě není problém připravit a vyložit například dílo Dmitrije Šostakoviče v deseti přednáškách, ale u mě je problém vyložit vlastní tvorbu. To se člověk tak nějak stydí a říká si, že by to měl udělat někdo jinej.
Takže se stydíte?
Hm. To je stejný, jako kdybych se svlékal. Jsou to osobní věci, který vypovídají o člověku, takže já nejsem moc schopen se hodnotit, chválit nebo hanět. S tím se takhle blbě nakládá.
Bojíte se kritiky?
Nebojím, to je úplně jedno. Je to v něčem jiném. Už když se ptali Picassa na jeho obrazy, tak říkal: "Mluviti s řidičem se zakazuje." Můžu o díle mluvit, když ho dělám, ale když je hotové, už to nejde. To je, jako kdyby kosmonauti při letu na Měsíc honili ty odpadlé nádrže z rakety. Jsou už na jiné oběžné dráze.
Existuje ještě něco, co byste v životě rád dokázal?
To kdybych věděl! Jsem spokojenej díky tomu, že když si něco zamanu, tak to dokážu. Jde o to, aby to fungovalo i dál. S ničím víc nekalkuluju.
(..)
29. 4. 2006, MfDNES, Kateřina Hejdová