Dělají z nás roboty (FINMAG, leden 2016)

Zapomeňte na Dostojevského i aktivní občanskou společnost. Z lidí se stávají konzumní poloroboti, kteří nemají dostatek síly přemýšlet o závažných věcech, natož aby se zmohli na odpor, který by jejich situaci změnil. Prozatím. Další citová revoluce se prý pomalu blíží. 

 

V roce 2013 skončil v českých prezidentských volbách na pátém místě. S další kampaní už nepočítá. "Nemá smyslv vstupovat dvakrát do téže řeky. V politice navíc převládá negativní energie a na to musí mít člověk žaludek," říká mi šestapadesátiletý umělec, když se spolu procházíme po pražském Andělu a hledáme kavárnu, ve které bychom mohli vést rozhovor. Tu, ve které jsme se měli původně sejít, totiž nedávno zavřeli. A místo ní oteřeloi obchod s elektronikou. "Brzy tu už nebude nic jiného než obchody," říká s kyselým úsměvem Vladimír Franz. Když se nakonec usadíme v kavárně vedle galerie Portheimka, působí trochu unaveně - má za sebou výstavu obrazů v Mánesu a také finalizaci Pražského divertimenta, skladby pro Pražský komorní orchestr. To se ale rychle mění. Ještě než dopije první espresso, už z něj při vyprávění o dalších plánech, o stavu české společnosti a pozicích umělců v ní srší energie.

 

Jak v době intenzivní práce na uměleckém díle vypadá váš běžný život?

 

Je totálně potlačený. Jde opravdu o činnost, která vyžaduje "celého člověka".  Vydáváte energii podobným způsobem, asi jako režisér, natáčející celovečerní film. 

 

Takže v této době nemáte šanci ani na chvíli polevit?

 

Než začnu psát partituru,mám celou skladbu v hlavě. A celá mi tam také neustále probíhá v podobě jakési trýznivé smyčky. Existuje jediná možnost,jak se zbavit utrpení- skladbu zaznamenat, tedy zapsat v podobě definitivní partitury. Tahle práce je ve své podstatě dost zdlouhavá.

 

A jak odpočíváte ve chvílích, kdy už máte práci dokončenou?

 

Snažím se změnit prostředí. Klid a duševní rovnováhu nacházím v přírodě. Příhodnější je to samozřejmě na jaře či v létě. Rozhodně se však nejedná o dobu odpočinku. Mám ateliér na venkově. Jaro, léto a část podzimu patří výhradně výtvarné činnosti, hudbu v té době zcela vytěsňuji ze své mysli. Ale i zde platí, že po tvůrčím vypětí je třeba uvolnit mysl a doplnit energii. Plavu v lomech i v řece,pozoruju mraky, sním a vymýšlím nazdařbůh, chodím na procházky, houbařím. Taktéž udržuju zahradu. Hrabu se v hlíně, sázím kytky, krumpáčem páčím balvany. Fyzická činnost je pro člověka velmi důležitá. Domnívám se, že nedostatek přirozeného pohybu je jednou z příčin  frustrace současné matrixové společnosti.

 

Nebude se to ale jen zhoršovat? Život se stále víc zrychluje, lidé pracují ve větším stresu, na všechno je méně času. Vidíte vůbec cestu zpět?

 

Museli bychom se lecčeho vzdát. Rozhodně nejsem příznivcem návratů do jeskyň a pojídání kořínků. Nicméně určitá střídmost by nám neškodila. Spousta lidí si to ale uvědomuje a mění svůj přístup k životu. Kolik by toho asi Leonardo da Vinci stihnul vytvořit, kdyby musel každý den ještě navíc vyřizovat stovky mailů a esemesek? Naší civilizaci chybí čas na usebrání a soustředění. Vše je cíleně a systematicky tříštěno.

 

Je to i důvod, proč se nes v umění stále víc prosazuje jeho zábavní funkce, zatímco ostatní hlubší rozměry jsou potlačeny?

 

Žijeme v uspěchané době, kde se lidé chtějí alespoň někde bavit. Podívejte se, jak vypadá po příchodu z práce prodavačka ze supermarketu, pracovník ze šroubárny nebo člověk, který celý den jen sedí u počítače a zírá do monitoru. Těžko čekat, že se vypraví na Dostojevského. Jsou rádi, že padnou na gauč a pustí si v televizi cokoli, co zrovna běží. Mírně nespokojený a unavený robot je totiž ideálem každého vládnoucího společenství. Příliš nezlobí a nemá dost energie na větší odpor. 

 

Na druhou stranu je ale náchylnější přiklánět se k názorům populistům a vyhledávat jednoduchá řešení...

 

Když se podíváte do historie, tak to není žádná novinka. Vždy časem dojde k rychlým řešením a katarzi. Polorobotům zkrátka dojde trpělivost a nabodnou vrchnost na vidle. K vládě se pak dostane někdo nový, avšak záhy zjistí, že i pro něj je výhodné udržovat lidi právě v tomto polorobotickém stavu. A tak je to stále dokola.

 

Jak se nestát polorobotem?

 

I když je doba blbá a překotná, tak si člověk musí cíleně budovat svůj vnitřní svět, pevně postavený na prožitém vědomí souvislostí a neustále rozšiřovaném horizontu vnitřní svobody; bez ní ostatně není svobody vnější.  Bude-li váš vnitřní svět v pořádku, i kdyby vymýšleli tisíckrát více reklam a nejrůznějších šididel na vymytí mozku, jednoduše jim nepodlehnete. Nesmí se z nás stát prostupná kořist, se kterou si každý může dělat, co se mu zlíbí.

 

Máte pocit, že se blíží nějaký společenský otřes?

 

Všechno má jaro, léto, podzim a zimu. Euroamerická civilizace je přezrálá. Myslím si, že jakýkoli obor lidské činnosti, a patrně i jakýkoli jev v tomto vesmíru, má v sobě zabudovanou svoji vlastní autodestrukci. Existují různé teorie kolapsu. Jde o to, v jaké podobě změna proběhne. Může se klidně stát, že si toho ani pořádně nevšimneme a lidstvo si výrazný obrat uvědomí až mnohem později. Anebo to může mít pořádné grády.

 

Jak se podle vás mění přístup české společnosti k umění?

 

Podpora kultury v naší zemi se navzdory proklamacím mnoha politiků blíží spíše balkánské úrovni. V tomto ohledu jsme na jednom z posledních míst v Evropě. A to není dobrá vizitka. Netvrdím, že je potřeba umělce na potkání zasypávat zlatem, ale měla by se udržovat přirozená důstojnost těchto oború spojených s duševní činností. Tedy i důstojnost hmotná. V Německu, Rakousku ba dokonce i v Polsku mají dostatečnou také klasické kulturní žánry. Přijde mi, že si u nás politici, a nejen oni, pod pojmem kultura představují pouze estrády a bavičství. Máme tu tvůrce evropského kalibru, ale nijak je nepodporujeme, nevážíme si jich. Nemůžeme si přece myslet, že je normální, aby kultura neustále vznikala svépomocí, v ilegalitě nebo na hranici boje o přežití.

 

A myslíte si, že to Čechům vadí?

 

Nejde o to, jestli estli to někomu vadí nebo ne. Jde o to, že tam, kde kultura chybí, chybí následně i přirozená kultivace. Každý, samozřejmě, nemusí hned jít ve smokingu do opery, stačí kultivovanost lidí, jejich způsoby chování ve vztahu k sobě samým, ke společnosti i k životnímu prostředí. Kultura je investicí s delší dobou návratnosti. Navíc bychom měli také myslet na  kulturní dědictví Evropy, a tím pádem i naší země. Když si jenom představíte duchovní energii, která zde kdy byla vydána, která se dotkla naší země a protnula jí, je to něco fantastického. Poznat tuto energii, cítit se její součástí, to vám umožní uvědomit, kdo jste a kam patříte.

 

Kdy se tyhle pocity probouzí ve vás?

 

Vždy, když se setkám s dílem a žasnu nad jeho přesahem. Uvedu příklad z Národního divadla. Představte si zkoušku na inscenaci, spoře osvětlené jeviště, v hledišti panuje skoro tma. Věřím, že za sametovými závěsy sedí ti, kdož v Národním zanechali nějakou trvalou stopu - Čapek, Janáček, Dvořák, Talich. Pozorují mě a říkají: Tak se předveď, chlapečku. Je dobré vědět, na koho navazujete, a rovněž je dobré snažit se konat tak, aby to samé mohli jednou říct ti, kteří přijdou po nás.

 

Dokážou se ale někdy podobným způsobem na naše kulturní dědictví dívat i ostatní? Lidé, kteří nemají blízko k hudbě, literatuře ani výtvarnému umění?

 

Bohužel systém vzdělávání, který směřuje k hromadění informací bez vztažnosti a souvislostí - tedy k fachidiotství - tomu rozhodně nenapomáhá. Pod pojmem vzdělání chápu prožití a procítění vědomí souvislostí. Vše ostatní je informační balast. V odvěkém sváru  rozumu a citu se teď nacházíme v kulminaci rozumové fáze. Není to poprvé. Po středověké spiritualitě a životu nebeském se člověk vrací na zem, snaží se poznat svět. Země je opět kulatá a díky zámořským objevům se do Evropy dostává tolik zlata, že by všichni mohli být šťastni. Ale nejsou. Něco jim schází. A tak přichází baroko - revoluce citu.

 

A v osvícenství opět vítězí rozum. Náhle jsme dokázali změřit i zvážit Boha, zeptali jsme se ho, kde bydlí, a pozvali jsme ho na pivo. A když už takhle můžete někoho někam pozvat, nemáte daleko k tomu, abyste ho mohli i někam poslat. A to je ten malér. Chybí nám korektiv. Ta bezbřehost se stává děsivou. Myslím, že je potřeba další citové revoluce, dřív než nás ubije naše vlastní ratio. Nynější euroamerické civilizaci zkrátka chybí ideál.

 

Jak moc by se měl umělec snažit ovlivňovat společnost? A měl by to dělat i jinak než svojí tvorbou?

 

Jsem přesvědčený o tom, že umělci by měli působit hlavně svojí tvorbou. Vím, v Čechách  devatenáctého století kultura a umění suplovaly politiku. Není však politického činu té doby, který by bylo možné srovnat s vytvořením Mé vlasti, Libuše, ale i Slovanských tanců či Stabat Mater. Od té doby jsme ušli dlouhou cestu. Umělec je zvláštní stvoření, které celý život hledá zákonitost tušeného. A to je v profánním světě těžko použitelné.

 

Přesto odjakživa řadu umělců možnost podílet se na vládě lákala...

 

Když bylo při osvícenství řečeno, že Bůh je mrtev, lidé hledali jeho náhražku v nejrůznějších oborech, včetně umění. Vážnost některých spisovatelů byla tehdy závratná. Vezměte si Viktora Huga, který se nazýval Olympanem. Když psal z dobrovolného exilu na ostrově Jersey pamflety proti Napoleonu III., byl z toho císař nesvůj. Kdyby Hugo takhle psal o padesát let později v Německu nebo Rusku, tak by po něm nezbyl ani mastný flek. A ve dvacátém století? Vliv kulturních a vědeckých elit se postupně zcela vytrácí.

 

Vy sám jste ale před prezidentskou volbou říkal, že byste rád nepůsobil už jen uměleckými šiframi, ale také v roli občana…

 

Myšlenka, že se zúčastním prezidentských voleb, dostihla mne, nikoli já ji. Když jsem viděl, kolik lidí mě podporuje a jaká je deklarovaná nabídka kandidátů, tak jsem do toho šel. Svoji kampaň jsem pak vystavěl na tématech souvisejících s obecnou morálkou, vztahy mezi lidmi, důstojném a sebevědomém postavení Česka ve světě. Prezidentskou kampaň jsem chápal jakožto výzvu k cestě za poznáním, cestě, kterou je nutno ujít se ctí. Nejsem naivní - jsem idealista, a tak mě mimo jiné zajímalo, zda přece jenom Bůh nehraje v kostky, zda neexistuje nějaká malá chyba v Matrixu.

 

Jak vaše účast v prezidentských volbách, celý ten kolotoč kolem kampaně a televizních debat, změnil váš pohled na politiku?

 

Z dálky to vypadá jako milé zasněžené kopečky. Jako když se díváte z indického Darjeelingu na himalájskou horu Kančendženga. Když ale visíte na její stěně, je hluboce pod nulou a fouká silná vichřice, je to najednou úplně něco jiného. Uvědomíte si, že to, co jste zprvu viděli, není vůbec to podstatné. Politika je sféra vlivů, do které se zapojuje velký kapitál. A ten to nedělá z lásky k lidem. A pokud nemáte někoho v zádech, těžko v politice uspějete. Naopak se vám může snadno stát, že skončíte jako nahý v trní. 

 

Pohled zevnitř byl pro mě každopádně užitečný. Člověk si uvědomí, že politika je činnost, spojená především s energií negativní. A že se dá lidem během čtrnácti dnů úplně vymýt mozek. Na to už musíte mít povahu.

 

Přesto, člověk se může snažit v kampani alespoň nastolit přehlížená témata, otevřít diskuzi a ukázat voličům, že tu jsou i alternativy. Přemýšlíte o tom, že byste se znovu zúčastnil prezidentských voleb?

 

Celá kampaň vznikla z naprosto spontánního a upřímného nadšení, bez  jakéhokoli kalkulu. A to už se podruhé opakovat prostě nedá.

 

Ondřej Tůma, FINMAG, leden 2016