Dialog jako cesta vpřed: Hudební skladatel Vladimír Franz nehledá krásu, nýbrž usiluje o vznešenost
Svou životní cestu od dětství až do současnosti představuje v knize Rozhovory hudební skladatel a výtvarník Vladimír Franz.
Rozhovor je žánr velmi ošidný: zpovídaný není autorem v plném smyslu slova, nemluví jenom za sebe, nýbrž také o sobě, avšak způsobem, který do jisté míry spoluurčuje tazatel. Výsledkem může být nevalný kompromis, častěji však - necháme-li stranou nechutnou sebeprezentaci novinového typu - záznam marné snahy odpovídajícího vyrovnat se s tématy, jež by mu v životě nepřišly na mysl. To ale v žádném případě neznamená, že rozhovor je jako žánr předem ztracen. Jsou totiž i jiné případy, výjimky potvrzující železné pravidlo.
Mezi ty nečetné patří zcela jistě rozhovor Petra Kurky s Vladimírem Franzem, hudebním skladatelem a malířem, jenž je širší veřejnosti pravděpodobně znám zejména svou scénickou hudbou a spoluprací s takovými režiséry, jako je J. A. Pitínský, Vladimír Morávek či Jiří Pokorný (právě za tuto svou tvorbu získal Vladimír Franz již třikrát prestižní Cenu Alfreda Radoka).
Petr Kurka, jenž otázky klade, se nestylizuje jako "zvídavá veřejnost"; vystupuje v rozhovoru jako pozorně naslouchající partner, jehož hlavní snahou je hlouběji porozumět Franzově osobnosti a tvorbě: tomuto cíli se podřizuje, nikoli však servilně či jakkoli pasivně. Zcela zjevně se na dialog důkladně připravil, ale především nabízí zpovídanému umělci odstup: vytváří situaci, ve které Vladimír Franz může "o problémech intenzivně přemýšlet a často tak nachází způsob, jak je adekvátně formulovat". Kurka je umělcovou externí pamětí, která doplňuje mezery, a současně mu vnucuje čas navracení, reflexe: svými otázkami umožňuje, aby se vyslovil k širšímu kontextu. Pokud se ptá, je otázka vždy reakcí na řečené.
To je ovšem spíše technická stránka žánru; je důležitá spíše proto, že většinou se role tazatele zaměňuje s funkcí "ghost writer". Důležitější je ale text, který tímto způsobem vznikl. Text přesvědčivý, bohatý a nesmírně zajímavý.
Rozhovor postupuje od dětství a dospívání Vladimíra Franze přes jeho působení v amatérském divadle Kytka a první profesionální angažmá v Divadle pracujících v Mostě v polovině 80. let až ke scénické hudbě pro inscenace Národního divadla (Bloudění, Maryša, Markéta Lazarová), díky níž je skladatel asi nejznámější. Jenže to je pouze část jeho rozsáhlé tvorby, která vedle mnoha jiných scénických kompozicí i pro mimopražská divadla (Klicperovo divadlo v Hradci Králové, Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, brněnské Národní divadlo aj.) zahrnuje rovněž volnou tvorbu (včetně symfonie Píseň o samotách), nezanedbatelné dílo výtvarné i několik teoretických textů.
Vladimír Franz - a právě to přesvědčivě dokládá rozhovor s ním - svým zcela vlastním způsobem reaguje na estetiku současnosti, když ve své tvorbě klade důraz na princip monumentality: nehledá tedy krásu, nýbrž usiluje o vznešenost. Monumentalita pro něho však současně znamená syntézu: jeho obrazy jsou inspirované skladbou filmů, jeho scénická hudba architekturou. Základem je však vždy snaha o co nejosobnější výpověď. Sám to vyjadřuje takto: "Názor ucelené a souhrnné osobnosti na tento svět, styl je utvořenou podprahovou gestací této osobnosti."
Dialog je místem, kde je možné shrnout, zobecnit, ohlédnout se k základům. Jenže Vladimír Franz nebilancuje; komentuje, nahlas uvažuje, a přitom pokračuje vpřed. A právě to je v celé knize možná to nejpodstatnější: protože text rozhovoru je ze samé své povahy "diskursivní", Franz v něm převádí svou hudební a výtvarnou tvorbu do jiného média; neznamená to, že teoretizuje, nýbrž nejčastěji vytváří diskursivní, to jest jazykem zprostředkovaný ekvivalent hudby a obrazů.
Krok za krokem například analyzuje sám své scénické kompozice, rozkládá je na základní architektonické prvky, východiska, motivy, inspirace (v hudbě k Markétě Lazarové a v Písni o samotách je to například Nietzsche, Trakl, Toman či Brecht), identifikuje různé hudební formy, dokonce i specifickou roli jednotlivých nástrojů, stylizační postupy atd., avšak to vše jen proto, aby bylo jasné, že tato "skladba" je sama o sobě právě jen kostrou, strukturou, která má jediný účel: tvarovat energii, jež je vlastním sdělením.
Krajiny, které mají za základ vyvřeliny
Vůbec je potom zřejmé, proč nejvlastnějším polem Franzovy tvorby je hudba k divadelním inscenacím (anebo velká malířská plátna): je architektem energií. A když mluví o svém pojetí Její pastorkyně, nikoli náhodou zmiňuje rovněž inspiraci malířskou, totiž Georga Baselitze a Anselma Kiefera. Anebo když se vrací do let dospívání, nikoli náhodou mluví o obdivu k Schulzovu románu Kámen a bolest.
Ono dramatické cítění tvaru, které vnímá divák v divadle jako nedílnou součást představení (a Franz je jedním z mála, kteří scénickou hudbou inscenaci dotvářejí, nikoli ilustrují), je pak patrné i ve způsobu, jímž o své hudbě anebo o svých obrazech mluví; i jeho řeč má svůj přesný temporytmus. Nadto je tato jeho vnímavost k živelné elementárnosti jako podkladu významů a znaků perspektivou, která mu umožňuje zajímavé postřehy k estetické teorii, pokud jde o hudební jazyk, funkci melodie, hudebního znaku, ale stejně tak i pokud jde o vztah k přírodě.
Když říká: "Mám rád krajiny, které mají za základ vyvřeliny, protože ty vznikají přímým působením magmatu a horečného žáru. Nejsou to zprostředkované materiály, které vznikají usazováním druhotným způsobem", vyslovuje nejen svůj životní postoj, ale zároveň i svůj základní estetický princip.
Kniha Vladimír Franz: Rozhovory, doplněná barevnými reprodukcemi autorových obrazů a soupisem díla, je příkladná; znovu se snaží založit žánr, dlouhým zneužíváním degradovaný na cosi, co se blíží produktům reklamního průmyslu. Patří k těm mála, které naléhavě připomínají, že rozhovor patří v civilizované části světa k nejuznávanějším, a nikoli okrajovým žánrům.
Lidové noviny, 24. 2. 2005, Miroslav Petříček