Dotýkání křížem krážem: Klatovsko
ože. Odkud spadla, kdo ji přinesl? A co je na ní tak pěkného, existuje-li vůbec?
Ticho polednic, ticho rozžhaveného kotouče bronzu, ticho utkvění v nadhlavníku. Jsou tři - roky. Bzučení kovu nad polem. A tenounký hasičský signál v dálce, zvuk dvojitého křížku na kostelní věži, znění zvuku jména František. Pak převeledlouhý tutunel - šmouhy jisker a konečně, motor autobusu srdceryvně řvoucí na cestě k Černému jezeru - nespokojenost. Spokojenost - slunce procedí odpoledne barevnými tabulkami na rozhledně, na stráni Pancíře už zase našli hodinky navlečené na větvičce smrku, svatý Antoníček pomáhal. Smrákání. A zvony z Bavorské Rudy. Zvíře nepochopitelné, zázračné - lokomobila. Soumrak. Neuteče? Pak rvačka až praskají žaludeční vředy, mír jinak. A vyžebrávání rour v textilu a cibulí v zelinářství. Továrny a kostely - první koncepty. A noc. Noc... A obrovsky neuvěřitelná ohromná dřevěná hruška na klíčích od hotelu, číslo jsem zapomněl. Čas andělů strážných země České doposud trvá. Lidé se dožívají šedesáti...
Je - později. Znám žulu poháněnou uranem i vápencovou žílu pro smích lesním pečárkám. Navzdory zákazu sedím na rábské věži. Cvrčci... Kterýpak vítr rozfoukal bouřku nad nezamyslickým kostelem? Výboje proskakují jak v Geislerově trubici, myslím na Vláčila.
Jsou jezevčí hrady o půl páté. A hrady hradyv celou. Dunění. O protisvah s jedním z nich se zastavují borůvky zvící chalupy. Jukot. Veverky, černé k tomu. Přeskakují modříny na velhartickém hřbitově. Strašně silné. Teď dokonce někomu odtlačily auto až k Nemilkovu. Aleje třešní. Potvory! Bílých, když jsou zralé. Jsou borovice na návsích. A románské kostely bez. Jsou návsi bez návsí. Je spánek makovic a hrachu.
Je jindy - později. Do tváře udeří protivítr. Půl jedné s půlnoci, nov! Až na Poledník vytlačil kolo necestami. Chtěl bych k Rokytským slatím. Po pomyslné asfaltce. Poprvé. U samotné hranice - stan. Anebo ne, dodnes nevím. Bouřka ztratí směr, zbloudí v bažinách, kus dřeva nahozený nehašeným vápnem. Nejdu blíž. V šepotech neklidu a vlání stanuje dozajista Bozděch s Váchalem. Ani za nic! Znám zkratky na Roklan, pěšiny Medvědí hory, džungle mechů, metrové borůvčí přešlé morem i mrazem, znám barokní hraničník pod Luzným - ale ani za Boha! Řítím se nazdařbůh a i kdybych z mrakodrapu padal, nic se mi nestane, nebojím se pádu, jsa opředen pružnými vlákny světelného míčku. Pak se zasmály všechny zmije světla, já spatřil světla Mádru. A změkl jako vosk. Balvany, otrocky kopírující mraky, se rozvoněly jódem. Svítá.
Zastihli jsme ji v jednom odpoledni odpočívat. Pozpátku ubíhají hodiny. Je jinak - později. Křížení nad křížením. Kámen na kamen, na kameni kámen... deset, dvacet, sníh. Cesty nad větvemi,kdy je nebe hmotnější než zem. Šero. Snažím se vyhrabat tuslínský klášter, jen kdybych věděl kde a kudy, zpod metrové vrstvy. Zdá se mi, že se nad pláněmi rozkvetlých sibiřských kosatců prohánějí stohlavá stáda slunovratových jelenů. Hrabu dál, znějí ticha cvočkařských Padrtí i s letním bytem toho hudry - hudry Holana, zní dehty dřeva plováren i starých ozdravoven, zaklínám šťavel, zastříkaný krví J.J.Ryby, a taky trnkový keř pomočený Dvořákem při ranní procházce, až bude skládat Lužanskou mši, volám anděly strážné... Oranžová zima. Vše se tmí jak báseň, což takhle zmrznout v Brdech? Anebo ne? Namísto toho vylezu na třemšínskou rozhlednu a povím vám, co vidím. Tak - támhle kopec? Čerchov. A nalevo od něj? Bogeny! Pod nimi Božena Němcová v drdolu doručí depeši, zapláče Eliška Přemyslovna a Břetislav zažene Jindřicha. A dál? Hory na běžícím pásu: Ostrý, Svaroh, Jezerní hora, před ní Prenet, Můstek, Pancíř, potom pozdrav od Prášil a za ním Roklany a Mokrůvky, co zakrývají Luzný, následuje Antýgl, Zhůří, vepředu pak Sedlo, Královský Ká... Dost! Všechno je jen klam a lež, rozhlednu na Třemšíně totiž už dávno přerostly buky... Ztracený horizont. Pomezí země. Konec světa. A za ním dozajista nic. Nikde nikdo. A před? A na tom kameni, kámen na kameni...!
Musím je sevřít. Končiny, které dostaly smysl dotýkáním. Prázdný bazén - vznášejí se nad ním andělé a taky moje skašovská prababička, držící soustruženou hračku, barvenou fermabukem... Ba i ta tuze krátká Palackého postel z otínského zámku se nad ním vznáší. Chci se také dotknout a sevřít ten bazén lajdáctví, tu dotýkanou hlubinu bezpečí, tu prázdnou scenérii vrtanou pěšinami mrtvých. Vím, že ji držím. Zdvíhám krajinu, vzpírám ji nad hlavu, kosti praskají tak, že se princezny ukryly do studny mlázovského zámečku. Snažím se dotlouct mýtu země, tluču do něj jak do gongu. Musím. Je dávno - teď. a zase sněží. Volám anděly strážné na pomoc. Je teď - pozdě. Snad ještě neodešli.
To vše jsem jedné horké říjnové noci sáhodlouze vysvětloval obrysu kovového býka za bránou klenovského zámku. Omylem. Vím však, že lidem "od umění" to nevysvětlím nikdy.
Vladimír Franz, PARS PRO TOTO 6/2005