Zamyšlení brucknerovské
Měl to Anton Bruckner těžký kříž s rozlamováním stavby, s otevíráním prostoru. Jak se prolámat, provolat? A byl jen Bůh? Co takhle běsi, masturbace a nekrofilie s nedojedenými řízky po právě popravených? Musí být nutně každý, kdo se tváří jako podivín a popleta, pasáčkem zmijí? Je to blázen, zkazili ho mniši, tvrdil Brahms.
Znáš ten pocit, kdy v tutti varhan držíš plný akord, hrozny alikvotů vyprávějí ságy plné potoků a kosmických svateb a ty od toho vysokého napětí nemůžeš odtrhnout prsty? Varhany. Tři manuály: smyčce, dřeva, žestě. Málokdy dochází ke složitějším kombinacím – vaše řeč budiž ano a ne. Odtud láska k Wagnerovi (vlastně k jeho zvukovému kouzelnictví), pro kterou Brucknera celý život utloukali. Kdeže filosofie, sociální sochařství a manipulace lidmi…
Kontrapunkt a kantorská názornost. Důkladně, zgruntu. Pozor! Téma pořádně široké. To v "Sedmé" mu ve spaní nadiktoval jeho kamarád, mrtvý kapelník Dorn. Pak ještě jednou téma – abyste si ho pamatovali. A řadou sekvencí (muzikantovi by bylo hanba) nás Bruckner zdlouhavě vede k vedlejšímu tématu (je třeba názorně ukázat, kudy jsme se tam dostali), na nějž navazuje jakýsi "turecký" segment (konečně ve větším pohybu), pak gradace a … Nic. Často se v hudebním proudu objevují útržky chorálu či hromská unisona, aby se v nejméně střeženém okamžiku opět názorně objevilo hlavní téma – muzikant by zešílel. A tak pořád s řadou generálních pauz křížem krážem až k hyperslavnostní codě (Sláva Bohu na nebesích), která málokdy vyplývá z předchozího. Má had ocas?, ptá se chlapeček v eseji C. Milosze. Pepíčku, had má výhradně ocas. Brucknerovy symfonie jsou nestvůrní hadi, pravil Brahms. Když chci něco pořádného říct, musím se nadechnout, Brahms, to je neustálé modulování několika suchými nevýraznými útržky, pravil zase Bruckner. Miláčkové!
Je možné, aby člověk zapomněl vše, co se naučil o tektonice? (Rané Brucknerovy církevní skladby jsou plynulé.) Je možné, aby jeden z nejlepších varhanních improvizátorů Evropy najednou nebyl schopen variační práce? A je možné, aby se jeden z nejdůkladněji vzdělaných kontrapunktiků náhle omezil na hloupé figurace a polyfonii jakoby dodatečně vlepovanou do koncepce? Určitě ne. Volil "nehudebnický" přístup (ostatně jako Paul Cézanne "nevýtvarnický") – posiloval a autonomizoval jednotlivé prvky skladby a stavěl je proti sobě. Vznikaly "trhliny", jimiž proniká vesmír, detektivka s gradací a rozuzlením vzala za své. Bruckner se ve slabých chvilkách (vydržel třicet let posměchu) snažil skladby předělávat a cizelovat, ve skutečnosti jen přesouval neúměrně těžká závaží ze strany na stranu. A pak – zkuste látat bublinu!
Jeho svět je podivný, vroucí a tajný, tak jako skvrny na zdi. Asymetrické bloudění v kruhu – cesta může začít i skončit kdekoli – následnost v čase, podobně jako u hudby orientu, není podstatná. Důležité ovšem je, že tam, kam se skladatel chtěl dostat, je ze všech bodů cesty stejně daleko. Bušil na nebeskou bránu, v poslední větě "Osmé" se Bůh krátce ukáže v malém sólu tří fléten a v "Deváté" v první větě – a poté, co máme pocit, že všecko bylo nadarmo, se náhle v codě brána skutečně otevře.
Bruckner je objevitel jiného časoprostorového chápání hudby. Musel přijít Mahler (premiant, jemuž dal Bruckner trojku z kontrapunktu, ale také partituru třetí symfonie samou radostí, že ho Mahler přemluvil, aby ji už nepředělával), naplnit tajuplně otevřenou formu problémy vezdejšími a stát se tak prorokem 20. století. Anton Bruckner je vroucí a levitující tajemství poodkryté nevztahy. Zastavte se, položte se na čas, který v září přestává téct, Panna míří ke znamení Vah a rok náhle utkví v zlatoplavé bráně – můžeme plout, umřít, znovu se narodit všemi směry tak jako listí nesené vlahým vláním – neboť léto už je za námi a Vánoce v nedohlednu. Mějte rádi Brucknera…