Hledám idealisty, s nimiž se stanu prezidentem

Klausovský pragmatismus vystřídalo zemanovské plebejství, říká bývalý a vlastně i budoucí kandidát na prezidenta Vladimír Franz. Je čas na ideály. Aby se lidé necítili jako děti, kterým odešli rodiče do kina. 

 

Vladimír Franz umí plánovat. Jako první – s čtyřletým předstihem – oznámil, že půjde znovu do přímé prezidentské volby. A chystá cosi jako hnutí, které by mu pomohlo. Umělec, vysokoškolský profesor a čerstvě i poradce ministra kultury svými názory rád provokuje. Namátkou: Češi mají mít mnohem silnějšího prezidenta, spíše monarchu, ale ještě k tomu nedozráli. Česká politika se od sametové revoluce dostala do třetí, závěrečné fáze kocoviny. 

Miloši Zemanovi, který podle něj odnáší protivné rozpoložení společnosti, nezávidí. "Ať je jakýkoliv, i kdyby snášel zlatá vejce, bude to marnost. Má úkol jako kosatec, po němž se chce, aby kvetl v prosinci," tvrdí Franz. 

 

Už podnikáte nějaké konkrétní kroky k případné kandidatuře? 

Rozhodl jsem se oslovit osobnosti z různých oborů. Lidi, kteří požívají úctu za svou práci. Ať je to profesor filozofie, ekonomie, či ústavní právník. Vím, vypadá to jako strašlivý idealismus, ale s nimi bych rád vytipoval nejzásadnější problémy a nalezl cestu, na niž by se mohla společnost vydat. Pak je otázka, nakolik tuto platformu politizovat, kudy do toho páchnoucího chlívku zvaného stát vlastně vstoupit. 

 

To stačí sebrat pár morálně nezpochybnitelných osobností? Myslíte, že tím voliče zaujmete? 

Tento národ, jak ho chápeme v tom romantickém smyslu, vznikl z chtění pár lidí. A zvolna se k nim přidávali další. Uvidíme, jaká bude za čtyři roky poptávka. Jestli také nejsem pro lidi třeba ten největší proklatec. Ale ambice mám. 

 

To je jako národní obrození... 

Ano, národní obrození 2. Ale ne ve smyslu: "Jsme Češi, hurá!" Ale v uvědomění si, co znamená být občan, co to znamená zodpovědnost, demokracie, co to je vnitřní svoboda, tolerance. K tomu tady pořád ještě nedochází, protože žijeme v jakémsi matrixu. Ostatně celá civilizace se vehementně mění v matrix odtržený od smysluplného života. Ale jinak se nikam nehneme. Lidi musí dostat prostor se bez stresu rozvíjet. Budeme tady mít ústavu, která zaručí, že všichni budeme mít já nevím co, ale to je k ničemu. Záleží na vnitřní drobné práci, jež je nevděčná. Ale kdo nic nedělá, nic nezkazí a někde se holt začít musí. 

 

Myslíte, že nastává vaše doba? Mnozí si myslí, že jste až moc velký idealista. 

Společnost prodělala fáze zosobněné třemi muži: havlovský idealismus a klausovský pragmatismus. Nyní jsme ve fázi zemanovského plebejství. To vše vygeneroval listopad 1989. Myslím, že nastal čas opět pro idealismus, který je mi blízký a společně s kreativitou je nutností, abychom neustrnuli, což se právě děje. Pragmatiků je tady dost. Bez ideálů nemůžeme přežít, to bychom si museli hodit mašli. 

 

Uvažujete o tom, že případně založíte politickou stranu? 

O tom zatím nepřemýšlím. Za ten rok jsem dospěl k názoru, že první je najít nějakou názorovou vzájemnost. Žádné ideologizování jako založit zbytečnou malou stranu, protože se stejně objeví nějaká frakce, která to pak převálcuje, a začne zase jen boj o koryto. Ale díky této vzájemnosti by se zjistilo, co je potřeba, co jsme zanedbali, co vůbec existuje a my na to kašlem, protože si to ani neuvědomujeme. Toto úplně stačí. Prozatím. 

 

Jak byste chtěl oslovit masy, když ne prostřednictvím politiky? Uměním asi těžko. 

Nejsme ve Florencii za doby Lorenza Magnifica, abychom oslovovali uměním, to ani náhodou. Lidi zajímá, jestli dostanou příští týden plat nebo důchod, že si budou moct něco koupit. A bohužel jsme u toho. Abyste zaujal, musíte někomu slíbit dva buřty, což je hrozný. Musíte je obrazně řečeno nalákat na nějaký praktický předmět. Bohužel myšlenka nestačí. 

 

To dokážete? 

Věřím, že ano. Zkusil jsem si to před rokem. Ale samozřejmě záleží na té poptávce. 

 

A víte vůbec, koho jste při volbě prezidenta oslovil? 

Nenechal jsem si dělat žádné sociologické studie. Tudíž nevím, kolik lidí vůbec poslouchá, co říkám, kolik lidí to bere jako protest, kolik lidí se veze. Jisté je, že potkávám lidi, kteří to nemají postaveno na něčem materiálním a zastávají podobný idealistický postoj. 

 

Jaký má být prezident? 

Prezident je strážcem ideálů, určovatelem směřování a smyslu země, kromě ústavních povinností samozřejmě. Tohle by měla být jeho role. Pakliže to tady chybí a je to ryze mechanicko-pragmatické, lidi se cítí jako děti, kterým odešli rodiče do kina. A to je ve společnosti cítit. Holt s demokracií nejsme tak daleko, abychom měli stát jen jako pouhou mechaniku. 

 

Čili český prezident má mít více pravomocí? 

My jsme ve zvláštní pozici. Měli jsme za Rakouska takový sanitární čas, stipendijní volno, abychom v klidu vytvořili jazyk, kulturu, instituce. Všechna zodpovědnost za stát byla ve Vídni. Tam měli problémy a pro nás byli za blbce, které jsme bombardovali ze zahradních restaurací. To je stav, který se málokomu podaří, ale má tu nevýhodu, že se tady nikdo nenaučil nést zodpovědnost za zemi. Ani první republika nebyla jiná, jen budila zdání, poněvadž převzala velmi seriózní rakouské úředníky, kteří tvoří tělo státu. A pak tu byl Masaryk s espritem silného muže, kterého parlament moc nezajímal. Tak to fungovalo, Masaryk práskl do stolu a bylo. To je celý zázrak, který se ale postupně vytratil, a my jsme jako pětileté děti, které si hrají na svědomí světa. 

 

Takový vůdcovský princip... 

Prezident má být silný, ale morálně. Takový až skoro konstituční monarcha, ale ve stylu Masarykova výroku: Ježíš ano, César ne. K prezidentskému systému by bylo určitě hezké dojít, ale zatím nejsme zralí. Je to otázka takových padesáti let. Byl by pak větší klid. Zdejší lidé jsou kreativní a šikovní a je strašná škoda, že často vymýšlejí blbosti. Ohromné množství práce je pak vlastně úplně zbytečné. 

 

Jak vnímáte současnou politiku? 

Politika má být službou a uměním konsenzu, a ne vytvářením nesmiřitelných protikladů a fanatismu. Pak ztrácí smysl, protože pracuje jen s negativní energií, která ovlivňuje celou společnost. Nejde o to, aby měli všichni stejný názor, ale aby se do mě vešla spousta i protichůdných věcí, jež si dokážu vytřídit a osvojit. Nikomu ale nebudu říkat, co si má myslet a jak si to má myslet. Jestli tohle někomu nedošlo za čtyřicet let totality, tak nevím.

 

Pavel Švec, Mladá fronta Dnes, 14. 2. 2014