Jsem tady rád

18.02.2017 00:00

Jste u nás rád?

Jsem... Rabí! Vápencový ostrov vprostřed žuly. Kraj typu „pěst a dlaň“, dotýkaný, kontinuálně český. S pevně určeným horizontem, za nímž už bezpochyby začíná konec světa. Místo volně dýchající, kde je dobré se schoulit, krajina letní – podobně, jako Třeboňsko, kde jsem až do roku 1979 trávíval všechny prázdniny.

 

Jste ve výborné kondici, jak se udržujete? Sportujete?

No, přiměřeně věku a době. Moment, v mládí jsem se zabýval atletikou a také na staré „esce“ sjezdil celé Čechy. Od té doby, co mám psy, chodím pěšky, nenaučili se totiž jezdit v bedýnce na nosiči... Také plavu... V přírodě, od května, do října.

 

Vůbec mi k Vám, hudebnímu skladateli, výtvarníkovi, nejde to, že jste vystudovaný právník.

V dějinách umění se jedná o poměrně častý jev. (Haendel, Cézanne, Lugi Nonno, Adolf Hoffmeister). Ať již okolnosti byly jakékoliv, chápal jsem to, jako protiúkol. Jak známo protiúkoly, pakliže člověka rovnou nerozdrtí, jsou činkami určenými k posilování.

 

Jak dlouho v kuse vydržíte v atelieru?

Jak je třeba. Někdy je obraz mysli i podvědomí utvořen se vším všudy a stačí ho jen „napsat“. Jindy se za úvodní představou skrývají mnohá další řešení a je nutno teprve k nim dojít a uvědomit si, které z nich je to pravé. Někdy obraz vznikne takřka sám, během pár hodin, jindy se pracně rodí, třeba dva měsíce.

 

Vaše největší můzy?

Umění mě sice těší, souvislosti znám, leč inspiraci v něm příliš nehledám. Mým inspiračním zdrojem je především příroda, ve své neustále opakované neopakovatelnosti, zázračnosti i ve svém protínání se s člověkem. Inspiruje mě poezie pro svoji přesnost, zkratku a analogicky např. také zbrojní design, ten navíc s paradoxem smyslu svého určení.

 

Jak se profesor Franz spřátelí s bývalým ředitelem ZŠ Rabí panem Sulanem?

Od prvního setkání na hrázi Velkého břežanského rybníka a následné pěší cesty do Rabí trvá přátelství, pravidelná letní setkávání a nepřetržitý dialog. Už od počátku 80. let. Lze bez nadsázky říci, že lidé jako Miroslav Sulan konali ve své době dílo v pravdě buditelské, neboť se snažili ve zšeřelých Čechách rozšiřovat ostrůvky vzdělanosti, myslím tím té opravdové, prožité. Mirek Sulan i jeho žena Lída jsou lidé, pro něž je kultura životní potřebou.

 

Vídáme se na řece Otavě, čím je pro Vás tohle místo zajímavé?

Snad je to dáno směrem jejího toku. Otava má v celé své délce modrý odsvit. Zároveň nezapomíná na šumavská východiska. Voní rašelinou, devětsilovými lopuchy a je zlatá. Nejen barvou. Ponořím-li se do její vody, stydnou mi kosti a cítím se jak pod rentgenem. K Otavě putuji v parných dnech a kolmém čase, v onom sjednocení země, nebe i vody a snažím se ji definovat. Nejrůznějším způsobem. Předpokládám, že až si vše ujasním, dojdu k výsledné obrazové syntéze jakéhosi totemu či stroje, komplexně, ustavičně a beze zbytku produkujícího jev, zvaný Otava.

 

Co momentálně čtete?

Momentálně se zabývám obřím esejem mexického nositele Nobelovy ceny Octavia Paze nazvaným Sor Juana Inéz de la Cruz, aneb nástrahy víry. Možná i proto, že na konci října odlétám do Mexika, kde se v hlavním městě Mexico City uskuteční má výstava. Inu – „moji Mexičané mi rozumějí“.

 

Jak profesor Franz relaxuje?

Bloumat jen tak příliš neumím, pracuji na zahradě. Snažím se ji tvarovat jakožto tématicky provázanou symfonickou větu, kde je volnost pouze zdánlivá. Mezi jednotlivými rostlinami se ve skutečnosti odehrává ozbrojené příměří. Kvetou od května až do zámrazu.

 

Proč Vám v autě nehraje radio?

Poslech je plnohodnotná činnost, vyžadující „celého člověka“. Poslouchám–li, není kdo by řídil, a když řídím, není kdo by poslouchal.

 

Pouštíte si hudbu v závislosti na emocích?

Nejen na emocích. Také na konkrétním ročním období. Tak např. v podjaří poslouchám Martinů, období dubna až do začátku května je ve znamení Suka, v květnu se objevuje Smetana a Janáček, léto je ve znamení Schoenberga, Richarda Strausse, Wagnera, Schnittkeho. Na podzim se objeví Rusové, Lutoslawski a rok končí ve znamení Messiena a Joliveta.

 

Máte dva nerozlučné psí přátele. Jak se jmenují a jak si myslíte, že Vás vnímají?

Až do nedávna to byl Ondřej. Nikdy nepotřeboval vodítko. Absolvoval devět semestrů vysoké školy, osadil se mnou hudbu ke sto inscenacím. Navíc se znal s kardinálem Coppou, Francem Nerem i Václavem Havlem, který o něm řekl, že by klidně mohl převzít prezidentský úřad po něm. Bohužel nás (Ondřej) vloni v šestnácti letech opustil... Pak je tu Milan. Dobrotisko. V deseti letech ustavičné batole a občasný průšvihář. Nu, a od letošního roku také Tomík. Hyperaktivní a neuvěřitelně bystrý alík a špicbul. Co z něj bude až dospěje, netroufám si tvrdit. Zatím se zdá, že roste pro šibenici.

 

Existuje druh hudby, kterou nechápete?

Dobrá hudba, napříč slohy i žánry, musí být „napadnutá“. Má v ní být překvapení, musí obsahovat energický náboj a zároveň musí mít schopnost jej předávat, zkrátka musí obsahovat „Ducha svatého“. Pakliže tyto podmínky nejsou splněny, jedná se o balast. Dnešní svět se prohýbá pod horami odpadků. Opravdu ale nechápu, proč by mělo být třeba, dobrovolně přidávat ještě další. Hudba (ostatně o umění to platí vůbec), by měla být magií a ne pouhou informací.

 

Jaké jsou Vaše tvůrčí plány?

V hudbě: druhá symfonie „Pohřbívání“ a První smyčcový kvartet. A ve výtvarničině: pokračování v cyklu „Třeboň – Amarcord“...

 

Poseidona ve Vaší opeře Válka s mloky zpívá Petr Kotvald, což mi nejde dohromady např. s jeho „hitem“ Mumuland.

Petr Kotvald přistupoval k práci s pokorou, zápalem, byl dokonale připraven, tedy profesionál každým coulem. A výsledek tomu také plně odpovídal... Velmi si jej vážím. Ostatně totéž platí i o spolupráci se Zorou Jandovou, zpívající roli Pokušitele v mé opeře Údolí suchých kostí.

 

Co Vás spolehlivě rozčílí?

Mluví-li někdo do „větru“. Když dané slovo apriori neplatí! Mimochodem, pro mě jeden z nejpádnějších důvodů, proč nejít do politiky...

 

Půjde Vaše dcera Kristýna ve Vašich šlépějích?

Ne nepůjde. Ostatně domnívám se, že svět je natolik rozmanitý a nabízí tolik netušených možností, že si každý, při troše odvahy i štěstí, může najít obor, v němž může – v souladu s vlastní svobodnou vůlí – smysluplně působit. A to i navzdory nejrůznějším proklamovaným „matrixům“.

 

Co nejvíce chybí naší kultuře?

Velkorysost, přirozená důstojnost. Aby nebyla přeceňována, ale také nedoceňována. Aby konečně přestala suplovat politiku. Aby nepanovala napříč společností představa, že kultura = estrády a bavičství na straně jedné, a na straně druhé, že se nutně nemusí jednat jen o bezbřehou nudu. Aby se na kulturu nepohlíželo jako na zájmovou činnost v ilegalitě - to stran financování. Aby kultura byla přirozenou organickou součástí života a rovněž, abychom si vlastní kultury vážili, znali ji a, co se Evropy i světa týče, dokázali se s ní „netajit“.

 

Sen profesora Franze?

Abych konečně utřídil a důstojně zprodukoval všechny smysluplné skladby a obrazy, které jsem kdy vytvořil. Zkrátka, abych vypravil „své děti“ na cestu a dál se už o ně nemusel už příliš starat.

 

Jaká je Vaše nejhorší vlastnost?

Že by lenost? A zdá se – vzhledem k charakteru doby, v níž žijeme – důvěřivost větší, než je zdrávo. 

 

Podle Vás nám chybí tolerance, co nedokážete tolerovat?

Rozhodne-li se někdo – ať už z vlastní vůle, či popudu – vědomě a dobrovolně škodit druhým, nezaslouží si milosrdenství! K takovým lidem mám podobný vztah, asi jako k ovádům či komárům v létě u vody.

 

Co byste vzkázal našim čtenářům?

Doba je divoká ( a která ostatně ne?). Euroamerická společnost, tedy ta naše, má dost podivně nastavené priority. Čtenářům bych rád vzkázal, aby se nenechali otrávit. Čímkoliv. Aby si uměli dát věci do souvislostí, pamatovali si, aby nenahlíželi na svět prizmatem informací z „druhé ruky“ a nestávali se snadnou kořistí jakékoliv manipulace či matrixu. Zkrátka, aby používali vlastní rozum. Neznamená přece, že když je společnost zbahnělá, že nutně musejí být zbahnělí i jednotlivci. Ostatně z nich se společnost skládá. Je třeba rozšiřovat si vědomí souvislostí, horizont prožitého vzdělání, tolerance i vnitřní svobody – bez níž, jak víme, nemůže být svobody vnější. Tedy „drobná práce“ na sobě samých, v zemi, která je zatím pořád ještě krásná. A že chybí ideál? Vždyť jej stanovil už Smetana před bezmála stopadesáti lety (a to ještě zdaleka nebylo vyhráno) v závěru Mé Vlasti. Jasný, nezlomený skepsí či historickými zkušenostmi, možná i třeba trochu naivní, ale právě proto ideál, tyčící se v závěru Blaníku nad průnikem mýtu, historie, státnosti a budování, jakožto étos naděje i politikum. Tady je: „Toto je vaše země. Je krásná. Budete-li o ni pečovat, všechno dobře dopadne!“

 

Děkuji za rozhovor.

 

Josef Růžička, Rábské noviny č. 40 z 18. února 2017

Rozhovor veden v létě 2016

http://www.mestorabi.cz/images_users/rn_40.pub.pdf