Kam kráčí dramaturgie opery Národního divadla
Kvadratura kruhu. Slepenec opery, činohry a baletu. Divadlo? Muzeum? Pantheon? Náplast na nedostatek sebevědomí? Náhražka uťápnuté české politiky té doby? Dovršení jednoho z úhelných snů národního obrození? Ano, jistě, a ještě mnohé další. Tím vším je Národní divadlo (ND) v Praze. Pro jeho dnešní činnost Sisyfův balvan, úkol nelehký. Nebo že by náznak cesty, směřování? Kdoví. Mají to věru lehčí všechna ta divadla specializovaná na jeden obor, navíc bez olbřímí historické zátěže či pseudozátěže.
Co by si asi počala anglická Shakespearovská společnost s operou? A není mi naopak známo, že by se například v newyorské Met, milánské Scale, moskevském Bolšom či bayreuthském Festspielhausu trápili s činohrou - inu, mnoho doktorů, prasečí smrt. A problémy s využitím jeviště a dělení rozpočtu, samozřejmě...
Pražské Národní vznikalo v době, kdy opera (tak jako dnes například hokej či fotbal) vládla světu. Byla politikem doby, upínaly se k ní největší tužby, byla nositelem idejí i naděje, vznikaly mnohé "národní školy". Činohra se vedle ní krčila jako ubohá Popelka. A tak i v Praze vznikl vlastně středně dimenzovaný operní dům. (Kde se také hraje činohra.) Kvadratura kruhu.
Ideální plán
Dnes se však nebudu zabývat řešením ideových, hmotných, organizačních či proporčních záležitostí Národního divadla jako celku. Zaměřím se na operu, lépe řečeno na páteř jejího směřování - na dramaturgii. Národní divadlo, jak ostatně vyplývá už z jeho názvu, má být uchovatelem tradice. Tím ovšem nemyslím jakési mrtvé konzervování. Tradici chápu jakožto organické propojení minulého se současným, živé a neustále nově prožívané vědomí souvislostí, neboť za stejně důležité pokládám nejen něco vytvářet, ale i někam patřit. Jak by tedy měl takový ideální dramaturgický plán vypadat?
Z období "otců zakladatelů" mít stále v repertoáru cyklus všech Smetanových oper, z Dvořáka vedle Jakobína, Čerta a Káči a Rusalky přidat ještě Dimitrije a Armidu. Pak tu máme Zdeňka Fibicha. Je třeba zbavit jej nejedlovského nánosu a znovu oživit Bouři, Hedy, Nevěstu messinskou či Šárku. Počinem by bylo uvedení Pádu Arkuna a dokázat tak, že Fibich nebyl jen nějaký dobový ubožák nebo tvůrce Poemu, ale především plnohodnotný dramatik stojící na výši doby. Leoš Janáček je obecně považován za jednoho z největších dramatiků 20. století. Ve stálém repertoáru ND musí proto být: Její pastorkyňa, možná i Výlety pana Broučka, ale určitě Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu. A máme tu dalšího klasika Bohuslava Martinů. Tak tedy: Hry o Marii, Divadlo za branou, Veselohra na mostě, Julietta, Řecké pašije a Ariadna.
Vedle klasiků jsou další autoři. Josef Bohuslav Foerster. Stálo by za to ověřit nosnost jeho harmonické spirituality a kromě Evy uvést buď Jessiku, Deboru, či Nepřemožení. Otakar Ostrčil byl jedním z nejkoncepčnějších tvůrců v dějinách ND, a to jak po stránce reprodukční (dramaturg, dirigent), tak i skladatelské. Je hanbou, že dnes skoro nikdo nezná jeho Poupě, Legendu z Erinu či Honzovo království. V žánru expresivního realismu zůstává vedle Janáčkovy Káti nebo Mrtvého domu asi nejsilnějším počinem Jeremiášova opera Bratři Karamazovi a Maryša E. F. Buriana si ostatně rovněž nezaslouží úplné zapomnění. Uprostřed temných dramat září buffa Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího jako malé sluníčko. Máme i dětskou operu: Kolotoč Václava Trojana. A to se nacházíme teprve v první polovině 20. století. Co jeho druhá polovina?
Nenašla by se nosná díla jako například Kašlíkův Krakatit a mnohá další? A co naše současnost? Rezignovali skladatelé na psaní oper? Není tu snad žádný dramatik? Dluh ND je vůči české operní tvorbě obrovský a stále narůstá. Jak je to v jeho poměru k dílům ostatních národů? Co například ruská či francouzská opera 19. století? A století dvacáté? Stravinskij, Prokofjev, Honegger, Milhaud, Poulenc, Messiaen, Hindemith, Henze, Britten, Penderecki, Ligetti, Schnittke jen tak namátkou. Nic!
Ostrčilova dramaturgie
Leží zde přede mnou Ostrčilův dramaturgický plán na sezonu 1935-6. (On se jeho realizace už nedožil, ale předchozí plány nevypadaly jinak.) Tak tedy: B. Vomáčka: Vodník, J. B. Foerster: Bloud, B. Martinů: Hry o Marii, A. Berg: Lulu. Novinky. Dále A. Honegger: Antigona, L. Janáček: Výlety pana Broučka, Z. Fibich: celá Hippodamie, O. Zich: Preciézky, L. van Beethoven: Fidelio, H. Berlioz: Benvenuto Cellini, G. Verdi: Falstaff, A. Boito: Mefistofeles, V. Novák: Karlštejn, C. Nielsen: Maškaráda, R. Strauss: Salome, R. Wagner: Soumrak bohů, F. Auber: Fra Diabolo, W. A. Mozart: Cosi fan tutte a Kouzelná flétna a přestudování Smetanova Tajemství. Tedy, kromě stálého repertoáru, počítalo se s takřka dvaceti novými inscenacemi. A to, prosím, stále ještě v době hospodářské krize, kdy ND rozhodně nikdo nehýčkal. Potud Otakar Ostrčil.
A dnes, kdy se rozpočet divadla blíží půlmiliardě korun a jeho podstatná část jde do opery, dotované navíc různými sponzory? G. Donizetti - pěvecky vděčné, také posluchači rádi přijdou na pěknou operu. R. Wagner: Parsifal. Specifické dílo dovršující Wagnerovu snahu dojít od opery k mystériu, tedy návrat k antickému ideálu. Jako součást koncepčního Wagnerova cyklu zajímavé (přestože se dílo do Národního prostě nevejde), vytrženo však z kontextu bude působit jako čtyř a čtvrthodinová statická nuda. P. Glass. Opera z pozdního období, kterou londýnští kritici označili za druhořadou hudbu k večerníčku. No hurá! A co dál? To "mlha oku zahaluje", jak se zpívá v Libuši. Ze srovnání vidíme, že takováto dramaturgie by nejspíš slušela spolku operních nadšenců z Vysokého Mýta či divadélku ve Slaném. Ale první scéně?
Bezkoncepční realita
Otakar Ostrčil neměl k dispozici nijak opulentní prostředky, uvažoval však koncepčně, sázel na nápady a onu masarykovskou "drobnou práci". "Málo, ale moje," říkával. Ono totiž není žádným uměním pozvat si dohasínajícího slavného maestra zakrývajícího chudobu režie různobarevnými světly, jako by asi nebyl problém angažovat do Hubičky třeba Brada Pitta playbackovaného ze zákulisí, Barče by přiletělo dvěma gripeny a pašíři by se svolávali pěti laserovými děly, ale kromě rozpočtu přečerpaného na pět let dopředu by se nedostavil žádný efekt. Opera sice je luxusním a drahým žánrem, ale při troše koncepčního myšlení by se mělo sázet daleko spíše na invenci než na opulentní prostředky. Hrbáč, byť v brokátu, zůstane zase jen hrbáčem.
A tak na otázku, jaká je dramaturgie dnešní opery Národního divadla a kam kráčí, musím s politováním odpovědět: Není takřka žádná a koncepčnost jejího vývoje se nachází v nedohlednu. Stav více než alarmující.