Kde opera chybí, žije jen pár blbů
Mluvilo by se o nové opeře Válka s mloky, i kdyby její autor nekandidoval na prezidenta? A proč vůbec divadla soudobé české opery téměř neinscenují?
Uvedení opery Vladimíra Franze Válka s mloky znovu otevírá otázky na téma, jaké jsou rozdíly mezi soudobou operou u nás a ve světě, jaký je zájem tvůrců a diváků a čím je limitován.
LN: Z dosavadních hodnocení opery Vladimíra Franze i přes opatrnost recenzentů vyplývá, že se žádný zázrak moderní opery neudál. Vesměs se hovoří o hudebním eklekticismu. Co o tom soudíte?
Helena Havlíková: Proč se upínat právě na Válku s mloky? Podobných pokusů exploatovat klasickou operu jsou dnes stovky. Pokud operu chápeme jako uměleckou formu, která synteticky propojuje vokální a instrumentální hudbu s divadlem, pak Válka s mloky operou je. Žánrové určení ale nevypovídá nic o kvalitě díla. Podstatné je, že současné vedení opery ND po sedmi letech nerozpoznalo, že Válka s mloky nemá parametry pro uvedení na naší první scéně a že při stále nižším počtu premiér věnovalo realizaci Franzova pokusu nemalé lidské a finanční prostředky. Docela by mě zajímalo, jakou pozornost a jaké ohlasy by Válka s mloky vyvolala bez tohoto prezidentského balábile.
Petr Veber: Dramaturgickým omylem Válka s mloky není, je to zajímavý pokus, ale není to pokus plně uspokojivý. Hudebně v tomto díle nezaznívají nosné motivy a témata, hudební jazyk nemá jasný sloh a styl - alespoň ne tak jasně a jednoznačně, aby dílo skutečně hluboce zapůsobilo. A to se týká i libreta a dramatičnosti.
Jiří Nekvasil: Protože stojím (spolu s Danielem Dvořákem) za objednávkou díla před osmi (!) lety, je pro mě odpověď složitější. Je povinností Národního divadla takové objednávky iniciovat. Uvedení Franzovy Války s mloky vlastně pojmenovalo několik zásadních problémů. Ukazuje se, že nám stále chybí znalost současného mezinárodního kontextu. Soudobá světová operní tvorba není na našich jevištích vůbec k vidění - pokusil jsem se přispět k tomuto deficitu podílením se na ostravském bienále Dny nové opery. A předtím i projektem minimalistické trilogie v Národním divadle, kdy byly uvedeny opery Johna Adamse, Michaela Nymana a Philipa Glasse. V tomto směru oceňuji Pražské jaro, které v roce 2011 přivezlo operu Heinera Goebbelse. Chybí tu prostor pro uvádění nových operních kompozic, byť formou scénických skic. Také u nás není tvůrčí operní dramaturgie, s čímž je spojena problematika libretistů a libret. V tom je zatím světlou výjimkou Smolkovo Nagano s výrazným autorským podílem Jaroslava Duška. A konečně chybí i nastavení současných operních souborů pro kvalitní interpretaci nové hudby.
LN: Znamená to tedy, že nejen soudobá opera, ale opera vůbec je u nás stále záležitostí spíše minoritní?
Jiří Nekvasil: Problém je daleko hlubší. Máme stále velké mezery v uvádění klasiků 20. století. Pro mnoho operních diváků u nás (a mnozí operní šéfové to akceptují) je i Janáček nesrozumitelná moderna, se kterou se musí do repertoáru opatrně. O Bohuslavu Martinů ani nemluvě. Tam je potřeba začít.
Petr Veber: V dnešní realitě, ovládané z velké části komercí a plytkostí, je opera minoritní žánr, ale nemuselo by to vadit. Poezie je na tom podobně. Bylo by skvělé, kdyby se u nás vedle malých alternativních "operních" projektů hrály i velké soudobé opery a kdyby se tu hrály i velké opery od Janáčka a dalších skladatelů 20. století a moderních autorů.
Petr Kofroň: Českých soudobých oper je málo. Objedná si to málokteré divadlo, protože pak vyhodí ředitele za nehospodárné nakládání s prostředky. Soudobá opera má být samozřejmě pevnou součástí dramaturgie našich scén. Problém je v tom, že by to musel chtít zřizovatel operních scén a zadat to jako úkol. Jinak je provedení soudobé opery, speciálně v menších městech než Praha, sebevražda, neboť zřizovatel většinou platí zaměstnance a na veškerou produkci je nutno vydělat tržbami.
Helena Havlíková: Ty tam jsou doby, kdy divadla objednávala u skladatelů nové a nové opery a partitury, na nichž sotva stihl "zaschnout" inkoust a byla servírována publiku chtivému novinek. Opera s královsky placenými pěveckými hvězdami plnila funkci, kterou dnes můžeme přirovnat k show zpěváků pop-music. Že soudobá opera může být kasovním trhákem, předvedla nedávno i královská Covent Garden, když uvedla "bulvární" operu o prominentní prostitutce Anne Nicole, kterou zničily drogy - v prvotřídním nastudování.
LN: V zahraničí ovšem soudobá opera takovou popelkou není. Jak to, že třeba diváci ve Francii, v Německu, USA tento žánr přímo vyhledávají?
Petr Kofroň: Protože tyto země nejsou kulturní vidlákov. Nehrát soudobou operu je podobné faux pas jako si krknout při obědě. Zároveň české publikum stojí úplně na opačné straně - zatímco v cizině publikum má zájem o to, co nezná, u nás o to, co nezná, zájem nemá. Chybí tomu velkorysost velkých národů, je to zamindrákovanost malého Čecháčka.
Jiří Nekvasil: Je to otázka posluchačské a divácké zkušenosti, těch obrovských mezer, které naše publikum v recepci kvalitních soudobých děl má. A do jisté míry je to pohodlnost a opatrnost většiny dramaturgů a uměleckých šéfů institucí - operních souborů, festivalů, ale také neexistence výrazných podpůrných a iniciačních programů a grantů. Chybí pravidelnost uvádění, chybí kontext.
Helena Havlíková: Stejně jako Jiří Nekvasil vidím kořeny rezervovaného vztahu k soudobé opeře u nás už v přijímání Leoše Janáčka. Jenůfa je v pořadí světově nejčastěji uváděných titulů, ale naše zásluha na tom je pramalá. Tvrdit, že soudobá opera u nás je popelkou, by ale bylo nespravedlivé vůči těm, kteří ji u nás souvisle uvádějí. Ze světového repertoáru připomeňme Daviesovo Medium a Johnsonovu Čtyřtónovou operu, Glassovu Krásku a zvíře, Les enfants terribles, Brittenovu Řeku Sumidu i Glorianu (ND) a především Smrt vB enátkách (SOP), která se stala inscenací roku. A připomeňme ani multimediální aktivity Orchestru Berg, Strun podzimu (Gavin Bryars: Ensemble, Heiner Goebbels: Schwarz auf Weiss), ojediněle i Pražského jara (Heiner Goebbels: I Went to the House but Did not Enter) nebo Hudební fórum Hradec Králové (Steve Reich a jeho multimediální Tři příběhy).
Petr Veber: Viděl jsem loni v Opeře v Oslu operu Čtvrtá noční hlídka od současného norského skladatele Gisleho Kverndokka. Byl to jeden z mých nejsilnějších zážitků v opeře vůbec. Ztvárňuje literární příběh z první poloviny minulého století o osobním selhání protestantského kazatele, který se nesprávně, i když citově hluboce zaplete s mladou ženou; příběh o víře, pochybnostech, vině, výčitkách svědomí, odpuštění… příběh, který má vše, co mají velké opery minulosti: velké téma, emoce, skvělou hudbu, jevištní působivost. A publikum to neomylně rozpoznalo. Proč se taková díla nehrají u nás?
LN: Rozdíl mezi librety současných oper u nás a v cizině je skutečně značný. Tam jde často o kontroverzní věci a vyjadřují se k aktuálním politicko-společenským problémům, připomněla bych například Smrt Klinghoffera. Jsou strhující i hudebně.
Jiří Nekvasil: Operní libreto považuji za jeden z hlavních klíčů k vytvoření kvalitního soudobého operního divadelního tvaru. Libreto musí dnes v prvé řadě odpovědět na otázku, proč je zvolena forma hudebního divadla - operní stylizace. Co mohu říci jinak, více, co přináší zhudebnění textu a co je za slovy. Koneckonců z poslední doby u nás vzniklo několik operních děl na témata kontroverzní a politická. Na dvou jsem měl možnost se podílet - Smolkovo Nagano a Březinovo Zítra se bude…
Petr Veber: Operu u nás momentálně nevidím jako žánr, od kterého by se nějaké velké téma čekalo. Když, tak se to řeší v činoherním divadle, možná ve filmu a jinde. Sám bych ovšem dal přednost, pokud by se do toho nějaký autor pustil, i v opeře opravdovým tématům, ne jen věcem kontroverzním a konjunkturálním, tedy nikoli vyzývavé avantgardě, ne schválnosti, ne experimentu pro experiment, ale něčemu ryzímu, hluboce zakotvenému v tradicích.
Petr Kofroň: Nutno podotknout, že česká soudobá hudba je od roku 1939 dodneška devastována fašizujícími, trockistickými a pseudokapitalistickými společenskými formacemi. To je 74 let ztracené kultury. To jsou takřka čtyři generace nicoty. Česká soudobá hudba neexistuje, nikdo ji nechce. Pozvednete-li hlas na její obranu, dostane se vám rány krumpáčem, že vaše soudobá opera je stejné zboží jako kterékoliv jiné, a když si na sebe nevydělá, tak ať jde péct housky. Německo je bohaté a možná kulturně přesycené, Albánie je chudá, ale kulturně zvídavá. Čechy jsou chudá, nekulturní země, což je ta nejhorší kombinace.
Helena Havlíková: Já bych to tak pesimisticky neviděla. Česká bilance je pestrá v hledání vyjadřovacích prostředků i témat. Že se tak děje se střídavými úspěchy, je přirozené, ani Verdimu, ani Donizettimu se všechny opery nezdařily. Připomněla bych třeba Kofroňova Fantoma opery, Mertovu La Roulette, Zouharovu operu Noci dnem a LaDafné, Hanzlíkovy Slzy Alexandra Velikého, Hurníkovi Andělé, Ivanovičův Čarokraj a především Smolkovo a Duškovo Nagano. Současné hudební divadlo v oblasti tzv. vážné hudby má dnes své pevné místo i u alternativních souborů. V tomto kontextu Franzova Válka s mloky neobstojí.
LN: A nejsou Dny nové opery v Ostravě, které inicioval Jiří Nekvasil, tak trochu donkichotskou činností?
Helena Havlíková: Připomeňme, že Nekvasil a Daniel Dvořák za svého působení v čele ND uskutečnili užitečný projekt Bušení na železnou oponu. Jakkoli jeho výsledky byly i kontroverzí, naplňoval poslání naší první scény. Následující vedení ND na něj bohužel zcela rezignovala. Ostrava v hudební oblasti patří v posledních letech u nás k nejprogresivnějším.
Petr Kofroň: Klobouk dolů za tu samozřejmost operního festivalu! Ale nebýt buldočího Američana Petra Kotíka?
Jiří Nekvasil: No tak jistě, Kotík již od roku 2001 pořádal Ostravské dny. Za tu dobu se vytvořila základna vzdělaného a vnímavého publika i silné interpretační zázemí, a to zejména díky mezinárodnímu orchestru Ostravská banda rovněž pod jeho vedením. Je tu i divácká potřeba konfrontace se současnou špičkou i prostor pro vznik nových děl. A tak se loni ostravské publikum setkalo s českou premiérou Europery 5 Johna Cage, s českou premiérou opery Salvatora Sciarrina Porta della legge a prezentována byla nová scénická kompozice mladého, i v cizině hraného skladatele Františka Chaloupky. Vše vřele přijato vnímavým publikem. Pro 2. bienále NODO chystáme podmínky pro vznik nové opery skladatele Martina Smolky a libretisty a režiséra Jiřího Adámka. Prostřednictvím dotací a grantů pro ně složitě hledáme důstojné finanční podmínky. To vše není donkichotská činnost, to je potřeba a nutnost
Petr Veber: I kdyby snad cosi působilo jako donkichotská činnost, je poctivá a upřímná snaha něco třeba i změnit rozhodně potřebná.
LN: V čem je soudobá opera nezastupitelná a důležitá?
Helena Havlíková: Vdnešním světě se postavení opery, včetně té soudobé, pochopitelně změnilo - nezměnil se ovšem její výsostný umělecký status syntézy všech umění Dokládají to i nová média, která opeře skýtají další, dříve netušené možnosti (přímé přenosy do kin, záznamy na internetu, blogy apod.) Dnešní Wagner, Verdi nebo v našich poměrech Smetana, Dvořák a Janáček se dosud neobjevili a Franz to určitě není - ale to čekání je napínavé a zajímavé. Opeře zánik na úbytě nehrozí.
Petr Veber: Svou komplexností - spojující umění tónů, divadlo, literaturu, vizuální působení - je hudební divadlo nesené komunikativní klasickou vážnou hudbou nutným vyvažováním povrchní zábavy a banálnosti, je skutečným uměním, které dovede člověka zasáhnout tak hluboko, jak nemůže ani rockový muzikál, ani popová písnička.
Petr Kofroň: Opera prostě není houska ani socha z ledu, v evropské kultuře existuje už dost dlouho a nepamatuji si, že by ji někdo chtěl něčím zastoupit. Důležitá je v tom, že je součástí tradiční evropské kultury. Tam, kde soudobá opera chybí, žije jen pár kulturních blbů.
HELENA HAVLÍKOVÁ teatroložka
PETR KOFROŇ hudební skladatel
JIŘÍ NEKVASIL ředitel ND moravskoslezského
PETR VEBER muzikolog