Kdo seje pýchu, sklízí nudu, říká Vladimír Franz (MfDNES)
Nejméně jeden týden v měsíci tráví Vladimír Franz ve Zlíně. Oblíbil si místní nahrávací Studio V, kde dostávají konkrétní podobu všechny jeho hudební projekty pro česká divadla. V polovině února nahrával hudbu k inscenaci Červený a černý v Divadle ABC, k Hamletovi pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové a také hudbu k připravované premiéře dramatu Othello ve zlínském divadle. Vladimír Franz je nepřehlédnutelný. Většina Čechů totiž nepotkává denně člověka s obličejem potetovaným do posledního místa. "Že se na mě lidi dívají, vůbec neregistruji," říká Vladimír Franz.
Jste doktorem práv, ale přednášíte hudbu na Akademii múzických umění...
Studoval jsem práva, protože se neotevírala kunsthistorie. V té době to byla ideální volba, protože se stačilo vrhnout na učení týden před zkouškou. Jako pořádný student, který se chce právem zabývat, bych potřeboval půl roku. Já jsem ho věnoval malování, skládání a divadlu. Učební texty jsem si pro lepší zapamatování zhudebňoval. Ale vážil jsem si, že studuji na univerzitě. I přes tehdejší zprofanovanost a zkorumpovanost si uchovala to podstatné, své zakotvení.
Co vám dala práva pro umění a hudbu?
Práva jsou systém a řád. Obojí člověk v oborech ryze múzických potřebuje. Dokonce si myslím, že tam, kde se práce zakládá převážně na pocitu, je silnější vědomí řádu nezbytné.
Řád v hudbě si představit dokážu, ale ve výtvarném umění?
Ani výtvarné umění se neobejde bez řádu. Musí se vymyslet souřadný systém, kde všechno spolu souvisí. Je to těžší oproti oborům, kde už je systém stanoven a do něj se jen dosazuje.
Je řád nezbytný i pro život ve společnosti?
Na žití ve společnosti řád nevztahuji, byť jsem si vědom, že život má své zákonitosti. V člověku by měla být přítomna etika. Smysl pro čest a slušnost.
Žijete v Praze, učíte v Praze, malujete na Šumavě a svou hudbu nahráváte ve Zlíně. Proč se trmácíte takovou dálku?
Cestování mi zase přináší něco nového. Když se odchýlím z brněnské dálnice směrem na Slavkov, mám pocit, jako bych byl mimo Evropu. Vůbec bych se nedivil, kdybych se ocitl najednou v Rumunsku, Sedmihradsku nebo na Podkarpatské Rusi. Atmosféra houstne, cestovatel už nic nečeká, vjede do Chřibů a u Buchlova se otevře další možnost, další svět. Je to stejný pocit, jako bych najednou otevřel dveře místnosti, kterou jsem měl léta ve svém bytě a nevěděl o ní. Ale Zlín opravdu není za rohem a často proklínám situaci ve třicátých letech, která znemožnila Baťovi dokončit dálnici, ať už by vedla přes Chřiby nebo přes Hanou.
Opravdu vás na Moravu lákají jen příjemné pocity cestovatele, nebo i spojení lidská?
Protože jeden z mých pradědečků byl kroměřížský advokát, jsem poloviční Moravan. Jako velký vlastenec připravoval praděd Masarykovu poslaneckou kampaň pro volební obvod Valašsko. Byl i zakladatelem české reálky v tehdy úplně německém Novém Jičíně. Druhý pradědeček byl správcem žerotínského panství v Rosicích u Brna. Do Ostravy-Vítkovic jsem jezdil za svými prarodiči, takže jsem opravdu rozpůlený.
Jste svými zájmy téměř renesanční člověk. Je možné stále sledovat tolik oborů?
Všechno spolu souvisí. Vysvětlím to podobenstvím: Když člověk otiskne dlaň do hlíny, otisk je tím bohatší, čím víc má zkušeností a čar vyrytých do dlaně životem. Tvůrčí akt je jen hledáním tvaru myšlenek. Když si člověk nebuduje a nepěstuje osobnost cíleně, tak jeho gesto je hluché a ploché. Budování osobnosti je stejně důležité jako budování technické zručnosti. Kdybych byl zručný a neměl osobnost, jsem jen cvičená opice.
Zažil jste někdy sdělení hudby v jediné vteřině?
Člověk má jediný problém. Je moc pomalý na to, aby takové boží sdělení stačil přenést na papír. Proto je dobré zdokonalovat se neustále v řemesle. Možná by to chtělo nějaký notový těsnopis. Každým člověkem prochází proud a každý by měl pracovat na tom, aby byl průtočný.
V současném výtvarném umění se pracuje s polotovary a s citacemi klasických autorů, postrádám v něm řemeslo. Jak se na současnou výtvarnou tvorbu díváte vy?
Dřív jsem si myslel, že po éře postmodernismu přišla éra kunsthistorismu, kdy kunsthistorik je ten nejmodernější ze všech a všichni ostatní jsou zaostalí. Není to v dějinách umění zvykem. Většinou umělci něco vytvořili a kunsthistorici na to přicházeli. Ale dnes je kunsthistorik dominantní a z výtvarníků je parta nádeníků plnících jeho příkazy. O tom jsou všechna bienále moderního umění. Kdo nerozpůlí krávu a nedá k ní ventilátor a igelitový pytlík, nechytá se.
A dnes už si to nemyslíte?
Zdá se mi, že víc než v době kunsthistorismu, žijeme v době vypjatého romantismu, kdy umělec promítá do světa sám sebe. Zatímco v éře romantické měl potřebu promítat své sdělení prostřednictvím díla, v současnosti, protože ztratil ostych a pokoru, začíná promítat pouze sám sebe. Zatímco v romantismu ještě nepromítal, co ho napadlo, dnes promítá všechny profánní věci, protože se považuje jako umělec za něco výjimečného. Promítá, jak jí piškoty a vyměšuje, a má pocit, že jde o výlučnou činnost. Kunsthistorici to zpracují a ohlásí veřejnosti. Ale ani oni sami se necítí osloveni. Pokud totiž umění nemá vnitřní snahu cosi sdělit, vzniká jenom nuda. A kunsthistorici vědí, že vzniká nuda. Poslední patra galerií nezejí prázdnotou jen náhodou.
Možná mají kunsthistorici strach, že někoho šokují, nebo že umělce kulturní veřejnost nepochopí?
Dnes jen těžko umělec někoho šokuje. A o komplikovanosti sdělení už vůbec nelze mluvit. Dostat se do struktury obrazů Leonarda da Vinci je mnohem náročnější než dešifrovat hromadu odpadků. Nic z těch kreací nevyzařuje, jen nuda. Kdo seje pýchu, sklízí nudu.
Projevuje se vypjatý romantismus i v hudbě?
Pokud hudbu začneme chápat pouze jako matematickou kombinaci na papíře, stejně jako ve výtvarném umění dostaneme tvar bez pointy, bez obsahu. Kunsthistorici říkají "obsahově vyprázdněnou". Ale když je něco vyprázdněného, tak to nekupuju. Proč bych si kupoval prázdnou láhev, když jsem si do obchodu přišel pro mléko. Muzika je před manýrou trochu chráněna svými nároky na čas. A na čas jsou lidi hákliví. I mezi muzikanty ovšem existují bratrstva, jejichž členové objíždějí festivaly s brbláním, chrochtáním a sípáním, a zdánlivě hledají něco nového. Tvůrčí smysl to nemá, protože nic nového nenajdou, ale dobře se tím živí.
Dokončujete operu Ludus Danielis, ale současně pracujete na scénické hudbě pro různá divadla a autorských projektech. Jaký je vztah mezi scénickou hudbou a volnou tvorbou?
Když nahrávám scénickou hudbu, nemám pocit, řečeno s Amádeem, že "seru mramor". Můžu si hrát. Scénická hudba je ekvivalentem zátiší ve výtvarném umění. Vezmu bačkoru, vedle ní položím jahodový perník a do něj zabodnu vidličku. Můžu vedle sebe postavit věci vážné a vulgární. Scénická hudba jsou zátiší a vážná hudba je rozhodnutí mezi krajinou a portrétem, to jsou ty mramorové kostky. A scénickou hudbu dělám i proto, abych si odlehčil a ty mramorové kostky nebyly tolik těžké.
Má práce pro divadlo i nějaké stinné stránky?
Že se se scénickou hudbou nakládá jako s rekvizitou. Půl hodiny přebývá, a tak ji režisér usekne. Mívám pocit, že se snad režisér potřeboval jen inspirovat, že muziku vlastně použil ze zdvořilosti, když už jsme rozmluvami nad záznamem strávili hodiny hovoru. Je to jako bych si v restauraci objednal dvacet chodů jídel, z každého jen uzobnul a zbytek hodil do stoupy. Ale i dělat muziku je dar boží a je to těžké.
Právě pracujete na scénické hudbě k Othellovi pro zlínské divadlo. Proč?
Mám pro zlínské divadlo velkou slabost. Pracoval jsem tu na Cymbelínovi, Osmi a půl, Její pastorkyni, ale vynikající byl i Zajíc Zajíc nebo zdánlivě zapadlá Dlouhá cesta do noci. Myslím, že je tu nač navazovat, a proto pracuji na Othellovi.
Jste ale také autorem hudby k Júdit, která šest měsíců po premiéře zmizela z programu divadla...
Vztahům v divadle se nevystavuji a nekomentuji je. Ale přece jen. Pokud je Helena Čermáková nominována na Cenu Thálie za roli v mé a Křivánkově Júdit, považuji za luxus nechat takovou osobnost hrát v komparzu a v epizodních rolích.
Spolupracujete často s hudebníky ze zlínské filharmonie. Proč jste si je tolik oblíbil?
Protože zahrají i to, co by mi jinde hodili na hlavu. Zlínská filharmonie je nesmírně múzické těleso. Její členové neberou hudbu jako hromadu znamínek, ale cítí ji. Snad proto každý z nich hraje i jiný žánr, v cimbálovce, jazzové kapele, komorním orchestru. Nepochybně je v tom, podobně jako v jiných oborech, trocha ekonomického tlaku. Zdá se mi, že Morava vůbec má blíž k muzice, protože lidé tady mají bližší vztah k přírodě. A kdo má vztah k přírodě, tomu jde i umění lépe. V přecivilizovaných zemích už je místo jen pro umělecké spekulace, které s pravým uměním nesouvisí.
Když si zlínské filharmoniky tolik pochvalujete, nechcete jim věnovat některé dílo?
Chci. Je mi čtyřicet, a tak přemýšlím, jakým způsobem sumarizovat svá sdělení. Zdá se mi, že symfonická hudba je ideální formou výpovědi. Začal jsem pracovat na operách, v hlavě už mám Mistra a Markétku... Pokud zdraví dovolí, vznikne určitě i něco pro zlínskou filharmonii.
Obdivujete skladatele Zdeňka Lišku, kterého proslavila zejména jeho filmová hudba. Je vám blízký jako člověk, nebo jako skladatel?
Osobně jsem ho nepotkal a lidsky jsem ho nepoznal. Vážím si ho, protože byl dělníkem božím na poli hudby. Skladatelé výhradně vážné hudby pro něj mají osten pohrdání. Já si myslím, že jeho hudba není technicky o nic horší než vážné projekty. Navíc má v sobě aspekt služby, což mnohé symfonii nebo kvartetu, který je osobní výpovědí člověka, chybí. Oprávněná je jen pýcha na dobře odvedenou práci. Jiná nikomu nepomáhá a neslouží.
Co rozumíte pod pojmem služba?
Myslím tím, že hudba přijde k lidem v kvalitní podobě. Dnes posluchače bombarduje nekonečná řada muzikálů. Kdekdo má pocit, že se potřebuje finančně zahojit nebo se zveřejnit. Ukázat, že může sáhnout do vznešeného oboru. Ale když sáhne do vznešeného oboru, ještě to neznamená, že bude sám vznešený. Je to taky cesta k lidem, služba, ale k lidem se nemusí chodit zrovna přes septik.
Máte chuť pokračovat v komponování filmové hudby?
Kdyby mě k tomu někdo pustil, tak bych ji dělal rád. Cítím výtvarně a dramaticky a myslím, že bych se při práci s hudbou a obrazem dokázal potkat s výsledným výrazem. Režiséři dnes používají hudbu pod závěrečné titulky a jako podkres. Já bych chtěl pracovat s někým, kdo ji ve filmu dokáže použít jako dramatickou postavu, přestože je to velmi těžké. Mrzí mě, že jsem se minul s Františkem Vláčilem.
Jaké mimohudební zvuky máte rád?
Když pracuju, mám rád stejnoměrné přírodní zvuky. Třeba ke zkouškám jsem se učil na jezu. Slibuju si každý rok, že nahraju kvákání třeboňských žab. Z rybníků se v létě ozývají melodické půltónové zvuky snad milionů kuněk. A mám rád i předjaří, když se začnou hlasitěji ozývat ptáci. Představuji si, že ptačí křiky trčí z napůl zmrzlé hlíny jako červené a žluté nože, které rozříznou půdu, a tou dírou se na svět proderou trsy fialek. Ale nejraději se přírody dotýkám a čichám ji.
I při komponování se potřebujete dotýkat?
Můžu psát bez piána, ale když současně hraju na varhany nebo na piáno, stane se muzika hmotou, kterou můžu tvarovat.
Takže stačí sednout k piánu, chvíli improvizovat a práce jde sama od ruky?
Je to jediná možnost jak zničit prázdnotu. Mám panický strach ze začátku práce. Když se chystám na cestu do Zlína, jsem úplně zničený a leze na mě chřipka, stejně jako když odjíždím na Šumavu malovat obraz, který narůstá třeba dva roky. Musím cáknout barvu na plátno nebo nahrát úplný nesmysl. Pak už se to dá jen zlepšovat. Pokaždé začínám znova a je pro mě důležité, že to dokážu, že pramen pořád odtéká a netvoří se kolem mne bažina.
Jste skladatel. Jakou posloucháte hudbu?
Vážnou muziku, a je mi jedno, jestli je romantická, klasicistní nebo barokní. Už jsem přestal rozlišovat období, protože styl chápu pouze jako sdělení jazykem té které doby. Jazyk si musím osvojit stejně jako němčinu nebo francouzštinu, aby mi nevadilo, že nečtu ve své mateřštině. Teď jsem poslouchal hodně Bohuslava Martinů, protože krásně dokresluje náladu předjaří.
A výtvarné umění?
Nejraději bych neměl na zdi nic. A vůbec doma. Člověk má tendenci zaplevelovat svět a přitom prázdný pokoj je úplně ideální. To se nejdřív přitáhne postel, pak almárka, stoleček, židle, polička... a do půl roku je byt plný. Je to marný boj. Chápu Picassa, který si koupil zámek, do dvou roků ho naplnil obrazy, pak zamkl vrata, zahodil klíč a šel do nového.
Kateřina Novotná, MfDNES, 22. 2. 2000