Kolíne, Kolíne aneb odkaz prvního hitaře
Právě před 100 lety zemřel František Kmoch. Spojujeme si s ním dechovku, kterou pokládáme za pokleslý žánr. Jenže bez ní by nebyla ani poetika Bohumila Hrabala či Všech dobrých rodáků.
Co vlastně víme o Františku Kmochovi? Nějaký kapelník, co se věnoval dechovce. Skládal pochody. Ten nejznámější - Kolíne, Kolíne. Někdo si možná vzpomene, že Kmoch nějak souvisel se Sokolem. A už jsme v oblasti zahradních slavností, promenádních koncertů, buřtů a piva. Nic moc, že?
Ale jde to i jinak. František Kmoch se narodil 1. srpna 1848 v Zásmukách. Byl nejstarším ze šesti dětí. Jeho otec, domkář, se měl co ohánět, a aby rodinu uživil, vypomáhal si hraním po zábavách. Kmoch tedy vyrůstal v muzikantském prostředí a jeho osud se podobá začátkům o sedm let staršího Antonína Dvořáka. Zatímco Dvořák se vyučí řezníkem a po vandrovním roce vstoupí na varhanickou školu, Kmoch pokračuje ve studiu na kolínské reálce, po jejímž absolvování odchází na učitelský ústav. Ve stopách Antonína Dvořáka Suchdol u Kolína, Červené Pečky - to jsou jeho první pedagogické štace. V této době neustále sílí Kmochův zájem o hudbu. Hraje na tanečních zábavách, talentu si záhy všimne majitel panství baron Theodor Karel Hrubý z Jelení. Snaží se Kmochovi urovnat cestu nejen svým vlivem, ale i hmotně, představuje si, že muzikantův vývoj bude směřovat k výšinám vážné hudby.
Kmoch však od svého rozhodnutí neuhne. Vedle hudební činnosti v Červených Pečkách vypomáhá čím dál častěji v kolínské kapele Josefa Boršického, nabývá v ní vlivu, až nakonec v roce 1870 stane v jejím čele. A tak hudba nabývá postupně vrchu nad učitelováním. Nadřízené úřady jsou nespokojeny, ale ještě jednou to s Kmochem zkusí. Je přeložen jako prozatímní ředitel a správce pětitřídky v Solopyskách, leč ani to nepomůže. Na přímý nátlak okresního hejtmana je - i vzhledem ke své vlastenecké činnosti - definitivně suspendován. Hudba vítězí, Kmoch se stěhuje do Kolína.
Přemyslovské město s Parléřovým chórem chrámu sv. Bartoloměje, důležitý železniční uzel, centrum středního Polabí, mj. rodiště Josefa Svatopluka Machara, Václava Radimského, Otokara Fischera, Jaromíra Funkeho i Josefa Sudka. V polovině 19. století je to město plně národně probuzené, zažívající prudký průmyslový rozvoj. Obyvatelé zakládají nejrůznější spolky, v 70. letech jich je více než dvacet. Tyto spolky vedle vlastní činnosti pořádají četné zábavy, průvody, oslavy, plesy, šibřinky, koncerty v přírodě, výlety, tábory lidu - zkrátka národní obrození v plné parádě - a všude je třeba hudby. Kolínský Sokol mezi nimi hraje prim. V roce 1871 uzavírá s kapelníkem Kmochem prozatímní smlouvu a pro velký úspěch o dva roky později smlouvu řádnou. Kmoch se stává zaměstnancem (nikoli členem - to až v roce 1880) Sokola, který přebírá i jeho kapelu. Není to snadné. Aby se uživil, zakládá Kmoch i hudební školu a ještě se stáváměstským kapelníkem. Smizerným platem a povinností navíc - hrát při mších pro studenty místní reálky na varhany. To vše za pětinu částky, kterou by dostal v Nymburce, a dokonce třicetinu analogické částky pražské! Bouřil se a prosil, ale celkem marně. Nicméně vytrval, čert ví, co ho vlastně v Kolíně drželo. Jeho kapela se rozrůstala, věhlas dávno překročil rámec města.
Kmochovo muzikantství obdivovali mnozí. Uveďme například Dvořáka, Fibicha či Janáčka. Kapela se rozjela po Čechách i po Moravě - celkem uskutečnila 1100 zájezdů. Způsobila pozdvižení v národnostně rozvášněné Vídni. Triumfem se staly spanilé jízdy do Krakova, Budapešti a Nižního Novgorodu. Čtyři desetiletí pracovního vypětí si posléze vybrala svou daň. Po padesátce začal Kmoch trpět rozšířením srdce a také začal ztrácet zrak i sluch. Angína v lednu 1912 definitivně podlomila obranyschopnost organismu. Dá se bez nadsázky říct, že se spálil prací.
Jak vypadala jeho činnost? Kromě komponování a aranžování vlastních skladeb vytvářel dramaturgii repertoáru včetně výběru skladeb jiných. Leželo na něm břímě rozpisu not, nastudování hudby, rovněž se angažoval pedagogicky při péči o dorost a slabší hráče. Byl zároveň producentem i manažerem. Když uvážíme, že se dochovalo přes dvě stě Kmochových skladeb...
Jeho kapela existovala ve třech základních uskupeních: Jako symfonický orchestr, který seznamoval obecenstvo s vážnými koncertními skladbami. Dále jako smyčcový orchestr, hrající k poslechu a tanci především v uzavřeném prostoru, a nakonec jako orchestr dechový, který hrál pod širým nebem.
Je vlastně paradoxem, že Kmochovo jméno, ač sám byl houslista, nakonec nedílně splynulo s dechovkou. Ostatně o ni byl největší zájem. V Kmochově duchu pokračovali jeho asistenti a poté mnozí další - jedním z nejznámějších je díky filmům Nové vlny slavný "neherec" kapelník Jan Vostrčil… České country 19. století František Kmoch chápal svou činnost jakožto nezištnou službu národu. Tvořil v době, kdy nebyl pociťován rozpor mezi tvorbou užitnou a uměleckou. Jasně určil své místo a správně odhadl možnosti. Hudbu chápal jakožto osvětu, povzbuzení a jako jazyk komunikace s co nejširšími vrstvami. Byl hitmaker - stejně jako před ním jeho vídenští kolegové z rodiny Straussů i bezprostřední následovníci, například Julius Fučík, Karel Vacek a Jaromír Vejvoda. Ostatně schopnost vytvořit hit je bonusem v jakékoli hudbě.
A co s dechovkou? Máme na ni zkalený pohled léty sentimentálního hurá vlastenčení a při poslechu lascivní, zemědělskodružstevní socíkové falše typu líčko na líčko se nám otevírá kudla v kapse. Nezapomínejme však, že ve svém původním tvaru, odvozeném z janičářského zastrašovacího rituálu, je dechovka syrově elementárním projevem, výrazem vojensko-měšťanskořemeslnického country.
Tak ji vnímáme v celé její osudovosti v mnohých československých filmech 60. let (Všichni dobří rodáci, Obchod na korze, Smuteční slavnost), jakož i v balkánské modifikaci u Emira Kusturici. Její mosazná barva je neodmyslitelně spjata s Hrabalovou poetikou (Bambini di Praga), ale i s nostalgií Josepha Rotha (Pochod Radeckého). Nelomená břesknost jihlavských promenádních koncertů ve spojení s přírodou a hlasy davu se stala podstatným východiskem estetiky Gustava Mahlera. Aza dechovku se ostatně ve finále své 9. symfonie nestydí ani hudební Prometheus Beethoven.
"Dobrou tureckou (dechovou) muziku poslouchám rád," praví Dvořák. "Když zaslechnu nějaký pěkný marš, vjede do mě trhání, a kdyby mi nebyla hanba, hned bych se připojil a mašíroval jako ti Pepíci z Podskalí. Někteří učení hudebníci říkají, že to nemohou vystát, ale já jim nevěřím a myslím, že to říkají jen proto, aby se zdáli ještě učenějšími." Chtělo by se věřit, že to Dvořák řekl po nějaké kmochovské produkci. A proč by ne? Vždyť čistému vše čisté!
Vladimír Franz, Lidové noviny, 3. 4. 2012