Krajina uložená v trezoru
Dobrodružství i kříž moravského výtvarníka Jiřího Salajky
Moravské úvaly. V mnohém si tak podobné a přesto rozdílné. S mezibránou u Napajedel. Ten horní – spokojená Haná, snění řepných listů s utkvěním tetelivého horka nad žírnou rovinou plnou tlustého obilí, s voláním mánesovské křepelky, se zákoutími zakletými bezručovskou plachostí i důvěřivostí měšťansky vychovaného J. Wolkera, s popelením se maličkého drážního dítěte v Chropyni – E. Filly a konečně s nekonečným svárem ruky a mozku – v hlaholu vegetačních fanfár lužního lesa, parku a Květné zahrady hanáckých Athén – pokorně pyšného, vulgárně pozorného a jemného díla M. Švabinského.
Krajiny metropolně nedělní s historicky zásadní Olomoucí, s nádherou baroka v Dubu nad Moravou a Svatého Kopečku, se štíhlou věží Tovačova peskující jezera i pískovny lemující řeku, co prudce seběhla z Jeseníků, aby valila svou vodu lužním lesem s čapími hnízdy na prastarých vrbách, od zrádné Mohelnice po baťovská Napajedla. Řeku proměňující bahno i hlínu Kralického Sněžníku a Hanušovic v usazenou materii ve spočinutí kraje – znějící řehtáním koní, vrzáním postrojů, chrochtáním prasat, táhlou mluvou i trylkováním skřivánka vznášejícího se modrem Božího míru na zemi. To je tedy Haná, Hornomoravský úval. Rovina, a přece tak nepodobná oné začínající za nízkými pahorky napajedelských vrat.
Vše otevřeno k jihu, kudy se řeka líně vleče vstříc subtropům uherským, jelenům zalitým v bahně komářího Pohanska, marném křiku Přemysla Otakara na Moravském poli, vstříc venkovskému Záhorí, pozdravu vzdáleného vápencového bradla Pálavy se supím kroužením i blízkému ostrovu vátých písků u Rohatce s prchajícími brouky pod sandály Cyrila a Metoděje, bobřím chroustáním, hodonínskou elektrárnou, bujarým duněním ze sklípků – neboť není nad dary země – výšivkami jistě živého materializovaného vztahu k zemi – folklóru, průvody Masaryků a Rodina uneseného až sem do „nové Helady“.
Široké údolí se tak jako třináctá komnata už nikdy zcela neotevře, jako tomu bylo na severu, vše je jaksi ultimativně severojižněji dáno a ty – ze slunečnicových polí s okraji chroumajících dýní na odletu, z vinic i špendlíkových sadů – vždy nalevo či napravo spatříš hory. Ať už jsou to Chřiby s Buchlovem a Barborkou, anebo Bílé Karpaty s Javorovým, pozdrav krajiny Komenského se Stráním, kam se odstěhoval farář v Lišce Bystroušce. A konečně Malé Karpaty – z Moravy ven – i s Bradlem, o nějž se při nezdařeném sestupu z nebes roztřískal Štefánik.
Velkou Moravu uhaduješ z rotundění mikulčických koster, z vrzání naftových kyvadélek, z přeletu ledňáčka nad roztaženými prsty štěrkovny u Moravské Nové Vsi. Země otevřená, a proto se sídly opevněnými proti nájezdům Avarů, Kumánů, Tatarů, Turků i vévody sedmihradského, země darů nebes – víno nevyjímaje – snící tichým plesknutím ryby na slepých ramenech řeky.
Krajina – dynamicky zdánlivě ztajená hýčkáním i kultivací – se stala trvale i načas domovem i matečným roztokem mnoha výtvarníkům: Úprkům, A. Kalvodovi, J. Obrovskému, M. Benkovi, V. Hrochovi, A. Tomalíkovi, S. Slovenčíkovi, T. Měšťánkovi, J. Pospíšilovi, Z. Tománkovi, C. Urbanovi a mnohým dalším, v neposlední řadě také Jiřímu Salajkovi (55).
Očekávaně šťastná náhoda
Je něco z rozvážnosti kolébání Věstonické Venuše v Salajkovi, onen selský duch napojený hroudou – ať už jej vidíš na uhel spáleného na dně raftu mezi liánami v jílovém kaňonu Moravy, anebo v přítmí chřibských buků, kterak otevírá konzervu s Májkou. A je zde i střelhbité uvažování zdánlivě nečekané, soustavně vázané i poltěné poezií. Neboť Salajkovo dílo je neustálým svárem mezi zemitostí reality s její vlastní metaforou.
A metaforický znak jako by byl vždy hotov vrátit se ke svému východisku – odtud vnitřní pnutí jeho grafik i obrazů. Jiří Salajka žije v krajině a krajina se ve svých proměnách stává energetickým zdrojem a zároveň mentálním polem vybízejícím k hravosti i výpovědi. Dá se říct, že Salajka je pohříchu i povýtce krajinář poodkrývající tajemství, která cítí. Poodkrývající! Proto také ta formální uzavřenost prací nesoucích v sobě často ještě náznak dalšího uzamčení uvnitř kompozice, jako by krajina byla uložena v trezoru, jsa sama tajemstvím chráněným na deset západů malířem před ní samotnou jakož i před lidmi, již se brání tušit, která bije.
Hravost. Ano, Salajka podstupuje dobrodružství. A přesto, že je grafikem, jeho doménou je barva, jejíž možnost – hledat si vlastní optimální tvar – se mu stává východiskem. V technice monotypu je mistrem. Do předem promyšlené kompozice barvu dosazuje, počítaje – ostatně jako keramik v případě glazur – s principem pravděpodobnosti a výsledek je tím očekávanější, čím delší je řemeslná zkušenost.
Lze tvrdit, že Salajka pracuje způsobem precizní přípravy očekávaně šťastné náhody, jejíž role je v obraze nikoli nepodobná zpružňující funkci improvizace v jazzové skladbě. Tušená chuť grafického listu si nachází tvar, do nějž pak tvůrce ještě vstupuje dodatečným atakováním dosud nezaschlého povrchu. A odtud se list stává neopakovatelným solitérem – obrazem. Nelze tedy v případě tvorby Jiřího Salajky hovořit o čisté grafice.
Od nepravděpodobného ke konkrétnímu. U obrazů jde naopak o cestu opačnou. Prázdná místa a vynechávky zde nejsou východiskem, nýbrž cílem, o nějž je třeba se pevně zasloužit vybudováním a vyhnětením vlastního „těla“ obrazu. Z jasně a pevně stanovených východisek utvořit jejich vzájemnou interakcí onu „mnohoznačnou pravděpodobnost“ odehrávající se však až v mysli vnímatele.
Jedná se o dvě protichůdné cesty, jimiž se Salajka ubírá: od mnohoznačného ke konkrétnímu a od konkrétního k víceznačnému zobecnění a konstrukci produkující ustavičně ekvivalent zobrazovaného jevu – zde však barva hraje roli povýtce věrolomnou.
Jiří Salajka má vztah k materiálům, k nahmatávání jejich rezonance a energie. Zde vidím hlubinu bezpečí a výzvu jeho tvorby tak pevně vnořené do moravské země.
Otisk, s tím je kříž
Otisk. Barvy v lisu. Chodidla do bahna slepých ramen řeky. Pradávných mušlí do písku - kdysi tu bylo moře. A ještě pradávnějších fosilií kvůli naftě a lignitu. Otisk strachu v kalhotách mušketýrů a jiných knechtů prchajících před Turkem. Grafika! Otisk roháčích klepet a bobřích zubů. Otisk zkušeností i názoru do duší žáků. I vína do snění. A taky tvar stromů kopírujících mraky nabírajících vůli k pádu. Otiskujících se do krajiny v lisu ročních dob. Má to ten Salajka kříž…
Česká pozice.cz, 11.07.2011