Kratochvilná hra
Občas si říkám, jak by asi národní buditelé, kdyby žili dnes, vytvářeli český heroický mýtus. S jakými prostředky by pracovali, jaké reálie by použili a k jakému vyznění svých cyklů by asi došli.
Národní divadlo bohudík stojí, o novém se neuvažuje, také české hudbě její Starý zákon - tj. Smetanova Má vlast - prozatím stačí. Pojďme se zcela nehistoricky podívat na situaci, co by bylo, kdyby…
Aleš tehdejší a vezdejší
Ve foyeru ND se nachází Alšův cyklus lunet nazvaný Vlast. Pominu-li trable, které měl malíř s realizací, jakož i špatné měřítko a nemožné umístění cyklu, máme před sebou epos, píseň o zemi, kde se musíme - opřeni o vědomí souvislostí - vyrovnat sami se sebou, svými nepřáteli, využít, rozmnožit i vybojovat bohatství země, poznat tajemství přírody a vše začlenit do normálního způsobu života, abychom - u vědomí vykonaného díla - mohli v klidu spočinout.
Hrdinou Alšovy Vlasti je rek narozený zřejmě v západní části Šumavy či někde na Chodsku, který po překonání vlastních démonů dospívání míří do Karlových Varů, aby osvěžen a vykurýrován obdržel v Rudohoří (Krušných horách) meč, kterým vyžene nepřátele ze Severních průsmyků a symbolicky vybojuje boj s drakem přírodních sil Trutnova. Svá zranění si rek vyléčí v Krkonošských hvozdech. Putuje po proudu Labe a ve Dvoře Králové vyzpívá hymnus (viz Rukopisy). Cesta nížinou vede na úrodné Pardubicko, kde konečně dostává dopravní prostředek (koně), neboť jej čeká dlouhá, nezmapovaná cesta až na Táborsko - přijíždí těsně před bouří (přírodní i společenskou). Okružní cesta po Čechách se uzavírá v podvečerním klidu a harmonii u Otavy. A pak již nezbývá než ukončit životní pouť v prehistorické krajině na severu Prahy. Potud Aleš tehdejší. A co dnes?
Vůbec je otázkou, jak by asi dnešní rek vypadal. Jako komiksový hrdina? Spiderman, Terminátor anebo češtěji - Ferda Mravenec, Hurvínek, Podnikatel nebo uťápnutý smolař z většiny českých filmů? (Na začátků 20. století se rekovo putování ironicky promítlo například i do Budějovické anabáze Haškova Švejka.) Kdo ví? A vlastní lunety?
Stráž na pomezí - jsme v Schengenu, takže žádná hranice! Obraz zasněženého, zpola vymydleného vietnamského tržiště s blikáním červených srdíček (viz Pražský hrad). Pár promrzlých děvčat tmavší pleti netrpělivě podupává. Kamiony a pestrost froté ručníků.
Pověsti a osudy - ač zima dosud trvá, v místnosti rodinného domku je teplo u kamen. Mladý teenager spolu se svými blízkými napjatě na obrazovce sleduje jeden z mnoha nepřeberných seriálů.
Domažlice - boj s přeludy a běsy vzniklými díky drogové závislosti, tak nebezpečné pro každé dospívání.
Léčivá zřídla - jinoch prodělává detoxikační kůru v Karlových Varech a setkává se s tamějšími ruskými podnikateli. Postava Jiřího Bartošky na obzoru je připomínkou filmového festivalu.
Rudohoří - od představitelů bulharsko-makedonské mafie mající na starost "zábavní" průmysl Krušných hor obdrží již zocelený hrdina lesklý samopal. Dovedným zacházením s ním si získává respekt v rozmlženém boji jednotlivých frakcí české policie - kdo a v jaké výši bude vydávat mýto z "bílého zlata" plynoucího od východu přes naše území dále do světa - Severní průsmyky.
Cesta vede dál podél již znečistěné Jizery do Trutnova. Oproti Alšově vizi boje s drakem vidíme hrdinu, kterak trpělivě čeká ve frontě na lyžařský vlek. Vyplundrované severočeské textilky tvoří pozadí lunety. Hrdina si, jak se zdá, při lyžování přece jen něco narazil. Zranění není nějak vážené, stačí ošetření horskou službou - Krkonoše.
Blaze vysportovaný rek dorazil do Dvora Králové nad Labem. Vidíme jej kmitat v obleku na výjezdním koaličním zasedání - výsledkem je kompromisně libé společné prohlášení. A jelikož není důvod k rozmrzelosti, odjíždí si vybrat za odměnu rychlý sporťák (Maserati, Bentley, Ferrari) na Chrudimsko.
Táborsko - tradice s ním spojené jsou ty tam, rek by mohl klidně zamířit do Jindřichova Hradce nebo třeba do Jevíčka - dodržíme však ikonografii. Tedy: hrdina zaparkoval vůz před malým penzionem u Lužnice. Z terasy cejlonské restaurace pozoruje vodáky chvatně stavějící stany před blížící se bouří.
Otava - zlato podvečera. Léto. Kdosi řeže na cirkulárce. Je cítit dým z blízkého kempu, slyšet zvuk kytar, travních sekaček i píseň škvířícího se masa při večerním grilování v zahradách. Za kopcem duní diskotéka. Mír! Prázdniny i putování jsou však v tahu. Nezbývá než s nízko zařazeným rychlostním stupněm smutně a velmi zvolna mizet v nové zástavě za pražským Suchdolem. Kulisu výjevu tvoří Říp, kopce Českého středohoří a komíny kralupské rafinérie - Žalov.
Tak takhle by asi vypadala Alšova Vlast, kdyby ji namaloval dneska. A co Smetana?
Smetana včerejší a dnešní
Vyšehrad má v cyklu Má vlast roli uvozující, jde o mýticko-sakrální pojmenování symbolu moci a státnosti. V dnešní době jsme svědky přesunu faktické moci na jiné subjekty (než je například stát), také sakralitu a mýtus chápeme trochu jinak. První skladba inovované Mé vlasti by se nejspíš měla jmenovat Tesco. Zobrazovala by nejen víkendy a klidné nakupování, ale i běsnění davu při slevách a výprodejích. Nad závěrem by se klenula elegická duha ticha hluboké noci, kdy v takřka opuštěném areálu sem tam narazíte na několik cizích diplomatů či osamělý párek homosexuálů vybírajících si jogurt.
Také Vltava doznala od Smetanových časů velkých změn. Především přehrady! Základní téma Vltavy tak nikdy neuslyšíme celé, poprvé utone ve zvukovém klastru Lipna, podruhé - po nočním orlickém zvukovém trsu - jen pár taktů, několik kilometrů řeky mezi Kamýkem a Hřiměždicemi. A pak zase další plochy - Slapy, Štěchovice, Vrané, jejichž zvukové masy lze obohatit "konkrétní" hudbou motorových člunů i zvuky rekreačních zařízení poblíž. Navrhuji také změnit tanec při venkovské veselici - kdopak dneska tancuje ještě polku. Praha se připomene motivem Teska a již se nám Vltava začne vytrácet směrem k Mělníku. Než se ztratí docela, musí se orchestr rozdělit. Jedna jeho skupina dohraje skladbu tak, jak ji Smetana napsal, druhá operuje se stejnou tématikou, pouze v jiné tónině a skončí později - před soutokem se z řeky odděluje Vraňanský kanál ústící do Labe daleko za Mělníkem.
Na Šárce není vcelku co měnit. Stále platí zákonitost onoho vášnivého střetávání dvou zájmových skupin i tragédie následné. Stačí pouze posunout výklad dobové reálie a nějaký ten bílý kůň či vějička se vždycky najdou a určí nám tak název skladby. Možná by stačilo pár drobných retuší v závěru: přidání bicích nástrojů jakožto střelby nebo připomínka motivu Vltavy - zde symbolu orlických podnikatelských sudů.
Co stohů papíru bylo jenom popsáno o pansexuálním hymnu všeobjímajících Českých luhů a hájů. Nikdo z bádajících si však nevšiml drobného detailu. Že totiž skladba není jen monotématicky utvořenou oslavou plnosti naší přírody, ale především Smetanovou výpovědí, nejosobnější z celého cyklu. Týraný autor úporně a marně hledá spásu v hojivosti přírody. Proč by jinak polka ve skladbě byla tak zuřivá, až vzteklá a hrozící (Smetana touto formou dokázal sdělit vše, co potřeboval), proč by po monumentálně vygradovaném motivu "člověka" následoval tak strohý až neuspokojený závěr. Lze si představit, jak by asi Smetana reagoval, kdyby se do skladby promítlo navíc ještě dnešní mlaskání obalečů, chroustání kůrovce, dlouhé pomlky laxnosti ochranářů a zvuk motorových pil zaměstnanců nejrůznějších lesnických koncernů, kteří vyřezávají do západních stran lesů klíny, aby se pak stromy poroučely při prvním silnějším závanu větru a mohly být promptně prodány do Německa. To by panečku byla polka!
Tábor a Blaník, dvě politické básně - historie, síla v ohrožení, vítězství, radost, syntéza mýtů, historické zkušenosti se státností a jejím uvedením v život vezdejší. Vize. Tábor sám je pevná beethovenovsky stavěná skladba podávající analýzu - portrét husitství - prostřednictvím chorálu. Kromě dokonalé tématické práce je zde jisté novum. Smetana nepracuje s materiálem pouze jako skladatel. Do tří segmentů rozdělený chorál nebere jen jako hudební materiál, chápe jej jakožto tři sémantické znaky nesoucí mimohudební významy. Pracuje jako konceptualista, který první v dějinách umění kombinací významů a jejich prostorovým uspořádáním a nasvícením dospěl ke kubistické syntéze!
V současnosti však nemáme žádnou píseň, s níž bychom se cítili tak naléhavě spjati jako obrozenci s chorálem. Navrhuji Tábor vynechat a namísto Blaníku cyklus uzavřít něčím dynamičtějším a pro dnešek zajímavějším, třeba zhudebněním hokejového zápasu. Závěrečnou syntézu nahradíme reklamami a zaznít muže i motiv Tesca - radostná budoucnost spojená s prosperitou - to je naším skutečným cílem. A aktuální verzi Mé vlasti mám hotovou.
Co netušil ani Masaryk
Jaké poučení plyne z této rozmarné hry? Mimo jiné asi toto: aplikace dobovosti a naturalizace idejím ani mýtu rozhodně nesvědčí. T. G. Masaryk tvrdil, že se státy utvářejí, vyrůstají, řídí a udržují idejemi, ze kterých se zrodily. Vycházel patrně z Palackého romanticko-idealistického pohledu na smysl našich dějin, zároveň měl před očima poměrně jednolitý vývoj novodobého státu vzniklého na ideálech francouzských osvícenců - USA. Masaryk však nebyl jasnovidcem a nemohl tušit, jak krkolomná i nevděčná bude úloha malého, tak trochu uměle vytvořeného státu ležícího na rušné křižovatce. Státu, jehož sebevědomí nevzniklo dlouhou, historicky organickou cestou. Země, kde historické změny a střihy byly na denním pořádku, kde navíc umění často přebíralo roli politiky (a mnohdy úspěšně).
Tedy jaké ideje? Z které doby? A na jakou formu státu je aplikovat? Tatíček měl zřejmě představu dubiska (nebo lépe lípy) pevně zakořeněného a vyrůstajícího z konkrétní a neměnné půdy.
Nabízím představu mobilnější - pálavský katránový keř. Není zakořeněn a vítr jej prohání po pláni sem a tam. Tož foukejme, dujme přátelé. Oproti Masarykovi dávám do úvahy (jen tak pro kratochvíli samozřejmě) jiné, praktičtější sofisma: stát vyrůstá z kořenů, které jsou mu konkrétně vyvoleny, anebo si je - přinejhorším - momentálně sám vyvolí.