Marc Chagall
Nepaměť, bleděmodrá nepaměť. Potom prostor mezi hvězdami, radiace, mráz, a nebylo před ani po, nahoře či dole. Cesta. Řád. Ale jaká cesta? Řád nepaměti. Vesmír dostupný lidem: zcepenělé mrtvoly pokusných pejsků v pípajících družicích a pak důvěrná mozartovská stratosféra: několik andělů si tu hraje s Gagarinem. Typická hra na kočku a myši. Ale ovšem, Země. Kdo říká, že se na ni nemůžeme vrátit dříve, nežli jsme ji naposled opustili? Letím nad Francií, svírám koleny plechového kohouta z Notre Dame. Nad hlavou políčka, pod sebou nebe; letíme vzhůru nohama - Mont Blanc po pravé ruce? Ano, na jih, letím k jihu. Rybina, jód, podkova Středozemního moře a...bílá záře, tolik světla, teplo, bílo a tunel, v němž vidím dlouhý film, řadu lidí... Probouzím se. Kalendář: 28.3.1985, Saint-Paul-de-Vence. A staré tělo, tedy fyzicky staré. Promiňte, už si vzpomínám - jsem. Skoro 98 let. Marc Chagall, malíř. A tamto před chvílí byla, pokud se nemýlím, smrt.
Pokusím se vám vypravovat něco z filmu svého života. A přestože si to nedávné pamatuji hůře, začnu vyprávět od konce - proti proudu času.
V poslední době jsem světově proslulým malířem. "Milujeme tě, Chagalle!" skandovaly davy před chicagským hotelem. Čestné doktoráty. Nejvýznamnější zakázky. Klasikem zaživa. Talisman pro štěstí dvacátému století - něco jako Picasso, Chaplin či Einstein. Já ale pobývám raději ve Vence a sním: Cirkus, Milenci, Kytice, Antická tematika a Bible. V nedaleké Nice dokonce založili Národní muzeum Biblického poselství Marca Chagalla.
Středozemní moře - u Mentonu spadají hory přímo do něj. Vraky lodí na dně, rybářská vesnice, autostráda Nice - Janov, olivové háje, zase vesnička, zbytek antického chrámu s bílými vrcholky hor - to vše v jednom svahu nad sebou, do dvou tisíc metrů, jako průřez historií - středomořská kultura. Patřím k ní.
Hudba, barvy: moje obrazy zpívají. Strop Pařížské opery - díra do nebe. Metropolitní opera v New Yorku. "Jedině poctivé srdce je svobodné. Má vlastní logiku a svou pravdu."
Proudy světla se napřely do zdiva a katedrály vyplouvají. Curych. Mohuč. Remeš. Mety. Zářící okna z mé dílny. A taky Jerusalém - i když Starý zákon nedovoluje zobrazovat postavy, používám samoznaky. Hlas zvonů tavený sluncem. Jsem Žid.
A dál proti proudu času: 70., 60. i 50. léta pohltila civilizace. A umění? Křeč, velká gesta, destrukce, spekulace - mozek, mozek, mozek. "Zdá se mi, že umění je především stav duše." Duše, duše uprostřed konstrukcí a "duše všech je svatá. Duše všech dvojnožců všude na zemi." Jsem cosi jako kytice na panelové šedi letištního betonu. Don Quiote projíždí zástupem revolucionářů.
Nad Paříží létají milenci, z Notre Dame šlehají květiny, jakási ruka podává sedmiramenný svícen, dívky objímají osla, kterého očaroval Puk ze Snu noci svatojánské. Sním. Daleko, ale vlastně blízko, zevluje Rusko. Viděl jsem teď, po padesáti letech, Moskvu, Petrohrad, ale domů, do Vitebska nechci. Člověk se nemá vracet. Opravdu nechci. Snad jednou dojdu.
Válka. V jedenačtyřicátém ujíždím z Francie. Z nebe sviští červení andělé, Kristus trpitel zbělel hrůzou, země se napíná jako vyvržené zvíře a popel biblických proroků mrholí na koncentrační tábor v Treblince. Kdy už bude konec tomu věčnému stěhování národů.
A znovu se milenci líbají v kyticích - v Paříži prožívám 30. a 20. léta: práce na La Fontainových Bajkách, Gogolových Mrtvých duších. Začínám ilustrovat Bibli. Bela překládá "Můj život" do francouzštiny. Bela, moje první žena. Umřela v Americe ve čtyřiačtyřicátém. Vždycky ji vidím jako nevěstu. Milenci se líbají a lucerna přechází přes ulici - "neříkejte, že jsem fantasta! Naopak, jsem realista. Miluji zemi".
Řinkot rozbité lucerny, kamelot na rudém nebi vyhlašuje levý pochod. Revoluce. Lenin dělá stojku na jedné ruce. Agituje. Ukazuji Lunačarskému - teď je lidovým komisařem kultury, ale známe se už z dřívějška - své obrazy. Jsem ředitelem výtvarné školy ve Vitebsku! Ne, nechtějte po mně, abych maloval čtverce - převrat ve škole, odcházím. Navrhuji dekorace pro Židovské komorní divadlo, vyučuji v kolonii válečných sirotků. Ve dvaadvacátém opouštím navždy Rusko. Přibližuji se? Vzdaluji?
Píšu "Můj život". Rusku, oslům a ostatním. "Miluji zemi." A v zemi je Bůh.
1914 - 1910 na čas ve Francii. "Paříži - jsi mým druhým Vitebskem." Ptám se Apolinaira, proč mě neseznámí s Picassem. Já a vesnice. Trochu kubismu. Mám sedm prstů na rukou. Vzdaluji se? Blížím se?
Jdu dál proti času a učím se u Baksta. Živím se malováním petrohradských vývěsních štítů. Sním. A sen se naplňuje. Rabíni, židovské ghetto, petrolejka, pronikavá vůně slanečků. Skutečnost. Šábes. Tóra. Dědeček učí talmud - jsem žid.
Vitebsk. Jsem doma. Zelení houslisté na střechách mrznou v běloruské zimě, došel jsem. Kdo říká, že se nemůžeme vrátit na zem dříve, než jsme ji opustili? Na Vitebsk padá zelenkavý soumrak, slyšíš řezání dřeva. Je 7.7.1887. Lesklým listovím hrušky problikává první hvězda. Jsem u cíle. Narodil jsem se.