Michal Cimala – objekty spojené s hudbou aneb tralala
V galerii Dox vystavuje 21. ledna až 7. března designér a sochař Michal Cimala objekty spojené s hudbou.
Rozhlédneme-li se po současném českém sochařství střední generace, můžeme vystopovat několik trendů. První skupinu tvoří sochaři, pro něž klasické postupy i tématika neztratily nic z aktuálnosti. Za mnohé bych jmenoval alespoň M. Gabriela, S. Milkova (i se zřetelem ke stále sílícímu dekorativismu posledních let), J. Ambrůze, J. Rónu a Zdeňka Tománka budujícího své dílo na odvrácené straně Chřibů. Tito sochaři hledající polaritu v syntéze vyzkoušených i inovovaných klasických postupů s novými obsahy dokazují, že se v umění nic neztrácí, že měřítka momentálně aktuálních trendů jsou vždy jen jedním z mnoha názorů a nelze je absolutizovat.
Druhá skupina, do níž patří i Michal Cimala, vsadila na hravost. Charakterizuje ji objevná práce s nejrůznějšími materiály, inspirace v nejrůznějších (výtvarných i nevýtvarných) oborech či žánrech lidské činnosti (komiks, počítačové hry, sci-fi, zbrojní i kosmický design, hračky, strojírenství, průmyslové materiály, jakož i estetika popové i alternativní kultury atd.). K tvůrcům pracujícím v této oblasti řadím kromě zmíněného M. Cimaly například L. Rittsteina, F. Skálu, který trefil hřebík přímo na hlavičku, dotknuv se našeho národního atavismu, tj. kutilství. Vždyť kdo by alespoň jednou nelakoval samorost, nestavěl betonové hrádky na zahradě, nebudoval prolézačku hlemýžďům, nezrobil si lustřík z vytočené role toaletního papíru anebo aspoň neničil podobu aut tunningem. P. Nikla využívajícího sofistikovanou infantilitu jakožto východisko a názor, a možná koncepčně D. Černého ve smyslu spojení tradičnějších postupů s nestandardním kontextem.
Konečně do třetí skupiny řadím ty, pro něž je sochařství pouze jedním z prostředků při realizaci konceptu. Domnívám se, a bohužel se stále intenzivněji přesvědčuji, že konceptuální umění, ač se dnes nachází na vrcholu popularity (zejména u mnohých teoretiků umění), je ve skutečnosti dávno za zenitem dobrodružství ducha objevování a nebojím se říct, že přežívá pouze v podobě mrtvé slupky, adorované banality, pohodlnosti plně vydávající a zároveň často sloužící jako neprůstřelná vesta lidem kusým, nedovzdělaným, nespojitého ducha a mnohdy i nezručným, takže vlastně nelze hovořit ani o akademismu.
Vím, že teoretici všech uměleckých oborů milují jednoduchá sdělení, neboť skoro každý z nich je tajným umělcem majícím mnohé nápady, přečasto však bez schopnosti ústrojně zbudovat z nápadů souřadný celek, novou vyšší a svébytnou realitu, tj. dílo. Složitě strukturovaná práce je mate a svádí klamnou stopou. Naopak jednoduchá informace jim skvěle poslouží jako žebříček pro popínavou rostlinu tak neuvěřitelnou, že autor nakonec – když slyší, co vlastně zamýšlel – zbledne závistí nad sebou samým. Podívejte se ale kolem sebe. Svět se prohýbá pod horami odpadků a zbytečností. Proč ještě přidávat další v galeriích, byť nazvané jakkoli. Vězte, že zaplavování světa banalitami a nudou v situaci, v níž se nacházíme, je hříchem proti Zemi, lidem i Duchu svatému, a mělo by se trestat! Leč zpátky k tématu.
Rozum a cit
Michal Cimala stojí rozkročen mezi sochařstvím a designem. Jeho způsob uvažování stenografuje ostrá nervní kresba, jejíž gesci si osvojil při studiu u Zdeňka Rybky. Kresba stejně schopná charakterizovat realitu jako zaznamenávat zvuková či energetická pole či pulzy v prostoru. Smysl pro precizaci vedl Cimalu až ke studiu na Vysoké škole umělecko-průmyslové do ateliéru šperku. Třeba říct, že tehdejší pojetí šperku, navzdory mnohým zajímavým řešením, jakoby s člověkem, z hlediska lidského měřítka i v praktičnosti užití šperku, příliš nepočítalo. Pojetí se blížilo otevřené formě designu určené nejspíš Marťanům.
Již v této době jsou Cimalovy práce charakteristické zajímavým nápadem, smyslem pro dynamiku formy a zároveň poznamenány rychle uvažující i jednající senzibilitou vedoucí k jistému vyostření manýristické křehkosti a destabilizaci tvaru i hmoty. Cimalovy práce v sobě vždy nesly větší či menší ambivalenci mezi sochařským uchopením a dekorativně designérským řešením, známý svár srdce a mozku. Vzpomínám si, jak ještě jako posluchač pracoval na mém portrétu a bylo zajímavé sledovat způsob jeho tvůrčího uvažování. Po poměrně rychlém a snadném nahození – bylo třeba řešit vztah podoby, bodyartu v interakci s objemy a vlastností tvarovaného materiálu – se nabízelo nepoměrně dost snadných či ukvapených řešení a teprve asi v páté verzi uhodil C. na správnou strunu, jeho rozum si trochu zdříml, hmota začala pracovat zevnitř, utvářet a napínat správný tvar. (Konec portrétu je, žel, jak ze špatného šestákového románu: spadlo na něj těžké okno a zbyla pouze neforemná placka.)
Ještě markantněji se rozpor mezi elementárním plastickým cítěním a rozumovým ztvárněním projevil v další C. plastice, jejíž konečná několikametrová verze působila ve výsledném tvaru daleko statičtějším, dekorativnějším a drobnopisnějším dojmem nežli malé prvotní přípravné studie k ní vyvřelé ze sochařské intuice a energie.
Brilantně řešené objekty
V galerii Dox vystavuje Cimala kromě kreseb, studií a technických nákresů (uspořádaných do jakýchsi konceptuálních shluků, přestože to rozhodně nemá zapotřebí) brilantně řešené objekty. Většině z nich jsou společné dvě napjaté struny a snímač zvuku – lze se tedy domnívat, že se jedná o jakési hudební nástroje ovlivněné estetikou sci-fi a hvězdných válek. Struny jsou rozeznívány drnkáním (kytara), klepáním (cimbál), může na ně působit krokový motorek či malé rotující šlehače (niněra). Sám C. je nazývá různě, například Berlineum, Drndrn (mohly by se taktéž jmenovat třeba Šulibery, XQ320, Šurál – tenor anebo Chvachvačka, fantazii se meze nekladou). Nástroje doplňují návrhy sci-fi reprobeden nesené ve stejné estetice.
Elipsa, kuželosečka, parabolické zakřivení či otevírání prostoru hyperbolou – to je základní abeceda při spiritualizaci materiálu tvořící plastickou analogii schématu manýristicko-barokního rozpohybování prostoru a hmoty, samozřejmě vše rozpínáno do prostoru až ke křehkosti a oslabení. Těžko říci, zda se tak děje ve prospěch akustických kvalit, zda lze hovořit o hudebních nástrojích ve vlastním slova smyslu či jen o objektech, které jsou spíče portréty nástrojů (přestože také hrají).
Víme, že až do 20. století byl tvar hudebních nástrojů podmiňován akustikou. Vlastnosti tónu, tříbení a optimalizace možnosti jeho šíření, jakož i způsob hry na ten který nástroj si vynucoval organický tvar. Vznikla vlastně znějící socha. Za ideální znějící sochu můžeme považovat i zvon. Domnívám se proto, že další cesta od designového objektu ke znějící soše vede právě přes ono domýšlení – třeba ad absurdum – materiálu zvuku v jeho možnostech, kvalitě i ve způsobu vrstvení jeho šířících se vln hledajících svůj maximálně napjatý tvar. (A možná by stálo za úvahu prověřit i možnosti počtu a ladění strun.)
Je sice pravdou, že objevením možností nástrojů elektroakustických (kde je zvuk utvářen mimo nástroj) upadl zájem o zákonitě účelné tvarování, to by však Cimalu nemělo mást. Ostatně i on sám, a v Doxu jsou též vystaveny, vytvořil nejrůznější variace na elektrickou kytaru, kde je korpus nahrazen různě tvarovaným a vtipně barevně v nejrůznějších materiálech zpracovaným snowboardem, včetně jeho schopnosti se ohýbat (což je v případě stavby nástrojů úplné novum). Jedná se však spíš o půvabnou hru, na co všecko lze ještě napnout struny. (Víme, že možností se nabízí nepřeberně – od vyztuženého plyšového medvěda přes Prašnou bránu či až ke zmrzlým kostkám špenátu.)
Cesta od designového objektu – sofistikovaného kutilství ke ze znějící soše vede však, podobně jako tomu je třeba v případě stíhaček, přes maximálně tvarově domyšlený účel, kterýžto materializován mění se právě díky své exaktnosti ve skutečnou poezii.
Tralaču umčá bzú
Často se píše o hudbě vyluzované či interpretované výtvarníky a mluví se o jakémsi gesamtkunstwerku. Jsem vůči tomuto názoru dost skeptický, neboť si myslím, že hudba a výtvarné umění mají kromě možností jako například stavba, gradování, členění a působení na emoce poměrně dost málo společného. U výtvarníků se navíc jedná o jakýsi doplněk jejich činnosti projevující se v oblasti hledání různých zvuků, témbrů, ploch anebo tvorbě písňových útvarů nesázejících ani tak na melodii, harmonii jako na nejrůznější zvukovou deformaci – veškeré to chrochtání, kníkání a jiné způsoby sdělení známé nám spíš ze světa alternativní gřřáfužúú čužúraraárrrbuff tláázzdrrnkpčmtlch´ buíínnzaba euéreúndysaíí, pardon, kultury.
Je ovšem pravdou, že výtvarní teoretici by se zřejmě také nespokojili s muzikantem, který by vylil do řeky barel zelené s tím, že se snaží konečně lidstvu (po čtyřech tisících letech, jak jsme jen bez toho mohli vůbec existovat?) sdělit, že je voda zelená. Samozřejmě může, domnívám se ale, že se nejedná o umělecky nijak závratnou sázku. A jak dobře víme, kdo nízko sází, málo vyhrává bžung! čapuráxaú… nezlobte se, už zase.
Měli by si uvědomit, že zřejmě nelze vystačit pouze se znalostmi získanými na pár rockových koncertech v mládí, že hudba (zejména ta evropská) má, tak jako ostatně i výtvarné umění, dost dlouhé, komplikované a rozmanité umčá umčá tralalulalulalula tralalula umčá, nejde to zastavit, umčá bzú bzuzumčábzum tralabubu, dějiny, dzubuch´ dzubuch´ch´ch´, ta výtvarnická, bg bg rurururu mťmť ňt ch ch s´ čá s´čá, hudba, dzu dzú, mě, dgdg p´p´ bdg bdg, snad, gz´bu tralaču tralaču gz´bubupíňíťaňíťa ný ají f´dg b bgd řřřř t´ka t ka nývanýva tralaču tralačulu pydydý, zabije, nývapýdý řěřěpuf g bdg trlačula lala g´lag´čudu ň ťťťťpchád ďu tlch´tlchču tlch´tlchču čučučuču řřřř fffffffsssss´… a to celé da capo a nadosmrti dobrý a pořád dokola. Dyf! Dox!