Moment přijetí kovu (Reflex)
VLADIMÍR FRANZ (42) na mě čekal ve vestibulu stanice metra Anděl. Držitel dvou cen Alfreda Radoka za scénickou hudbu, malíř, pedagog AMU a FAVU a vystudovaný právník na sobě měl vysoké šněrovací boty, pouštní maskáče, černé tílko, khaki vestu a pravé zápěstí mu obepínal mocný kožený pásek s chromovanými bodci. A od pasu až k temeni hlavy samozřejmě celé to notoricky známé zeleno-modro-červené tetování, které ho proslavilo víc než umělecké úspěchy a jež nyní vyšperkoval stříbrným piercingem. Byl hustší než létem rozpálený smíchovský smog.
Naložil mě a svého psa Ondřeje do malého citroënu a vyrazili jsme k lesnímu rybníku u vesničky Voznice. Mezi spoustou cigaret mi vyprávěl o spolupráci s klasikem Jiřím Suchým, Tomášem Vorlem či J.A.Pitínským. A taky o Šumavě, Americe a extázi, do níž jej bez drog i alkoholu uvádí příroda. Nebo o tom, jak v Americe potkal režiséra Coppolu, jehož precizní práci s jednotlivými obrazy a hudbou obdivuje. U jezírka se docent Franz svlékl do naha a skočil do studené vody. Dopolední plavání je pro něj určitým druhem katarze.
Čekal jsem, že vzhledem k vašemu letnímu biorytmu, kdy vstáváte se sluníčkem, máte už plavání za sebou.
Se sluníčkem jsem vstával, ale musel jsem vyřídit administrativu a nařezat si kytky domů, takže ještě ne.
Dělení roku na zimní - odpočívací - a letní - tvořivý - biorytmus ovšem stále platí, ne?
Dlouho jsem si to myslel, když ale dojde na lámání chleba, nepadá to v úvahu.
Máte štěstí, že váš letní biorytmus je stejně dlouhý jako turistická sezóna. V zimě ale pravidelně jezdíte na Kanárské ostrovy, což bych do vás jako do netypického turisty neřekl.
Je to při ruce a i turistické Kanáry mají neturistická místa. S autem se dostanete do kaňonů na pustém jihozápadním pobřeží, kde nikdo není.
Co na Kanárech děláte?
První dva dny šestnáct hodin denně spím, abych se připravil na jarní divadelní zápřah, a pak využívám celou tu časoplochu ke koncentraci na tvorbu. Nemůže se mi tam stát, že zazvoní telefon, zrovna když pracuju na partituře. Kromě toho maluju. Rukama se snažím do barevného pigmentu převést fyzický obraz místa.
Takže s sebou neberete mobil?
Ten ani nemám. Jedinou mou technickou vymožeností je telefon se záznamníkem. Neumím psát na počítači ani na stroji. Všechno píšu v ruce.
U nás si ale do přírody berete papír a malujete, že?
Jen akvarely, větší věci jsou myšlenkové skladby a konstrukce a ty maluju v ateliéru. Už nežijeme v době impresionistů.
Co je pro vás obtížnější - skládání, nebo malování?
Muzika je prevít, který člověka stojí zdraví. Je mnohem exaktnější než malířství nebo sochařství- nakonec, sociologicky vzato, když se s někým seznamujete, třetí otázka je, co posloucháš za muziku, a ne jakýho máš rád sochaře. Když uděláte křížek o půl milimetru vedle, už je to jiná informace. Malování snese větší toleranci. A když domalujete, hned vidíte výsledek. Když někdo na jevišti přijde o dvě vteřiny později, nic se neděje. Když se o dvě vteřiny zpozdí housle v prestu, vznikne z toho něco úplně jiného.
A co vás živí lépe?
Letos zatím obrazy, ale to se změní na podzim, až začnou inscenace. Většinou hudba.
Malířství ani hudbu jste řádně nevystudoval - považujete se pořád za laika?
Chodil jsem na AVU ke Karlu Součkovi a hodně mi dalo dlouhodobé přátelství s Andrejem Belocvetovem, s nímž jsme diskutovali o všem možném. Zastávám názor, že člověk musí v řemesle zkusit všechno. Co nejvíc se omlátit, aby ho pak nic nepřekvapilo. V mládí jsem vždycky musel všechno udělat naopak, abych potom třeba zjistil, jak to má být. Když jsem přišel do LŠU, předpověděli mi, že nebudu nikdy na nic hrát dvěma rukama, a našim řekli, ať mi nekupují piáno. Fakt, že ani na jedno své povolání nemám papír, je svým způsobem výhodou. Pořád mě to podvědomě nutí vzdělávat se, abych dokázal jít neustále dál.
Co že jste vy, tak múzický člověk, šel studovat striktní právo?
Protože jsem pořád nevěděl, jestli muzika nebo malování. Chtěl jsem studovat kunsthistorii, protože má blízko k obojímu, ale neotvírala se. Skončil jsem u práv, ale už během studií jsem navštěvoval nejrůznější přednášky jak o hudebním, tak o výtvarném umění. Podle mě je tvorba materializace názoru na svět. Tak jako fyzik sevře názor na určité zákonitosti do rovnice, tak i tvůrce vyjadřuje svůj názor na svět skrze umění. Musí být co nejucelenější osobností.
Jste v umění konzervativní, nebo rád experimentujete?
Říká se o mně, že jsem konzervativní. Nemyslím si to. Jen nemám rád, když jsou věci udělané pouze v prvním plánu. To mě mrzí na spoustě moderních realizací. Je v nich nápad, jenže člověka automaticky napadne dalších dvacet variant, kam by ten nápad mohl dojít, a to tam chybí. Takové umění je nudné. Je mi celkem jedno, jestli je něco z exkrementů, z trávy, nebo jestli je to klasická malba. Na prostředcích nezáleží.
Hudba k Hamletovi, kterou jste složil ke královéhradecké inscenaci Vladimíra Morávka, zní velmi pompézně; fascinuje vás pompéznost?
V Hamletovi tvoří hudba jakési totalitní mantinely. Ubíjející mez či hranice, v nichž se potácejí křehcí lidé se svými problémy. Pompéznost je zde záměrně použita jako prostředek nonverbální dramaturgie. Pompéznost je od toho, aby fascinovala. Vzpomínám si, jak jsem četl Studené slunce od Jiřího Muchy, kde popisujem jak ráno, když umřel Stalin, stáli vězni v lágru u šachty, přes těžební věž se valil dým a do toho zněl Wagnerův Soumrak bohů. Nebo když mi můj kamarád, šéf opery ve Phoenixu, vyprávěl, jak dělali Wagnerův Prsten Nibelungův čtrnáct a půl hodiny v coloradském kaňonu.
Jakou muziku posloucháte sám?
Ve vážné muzice vše od gregoriánů po současnou tvorbu. Mám rád múzickou, či lépe muzikální tvorbu. Snažím se nacházet její východiska. V jazzu například ten původní z New Orleansu - to byl velký muzikantský moment, nešlo ještě o spekulace o umění. Asi před rokem jsem na Deltě viděl hrát kalifornský pankáče. Byli rozhněvaní, mysleli to vážně, a byť hráli na tři akordy, mělo to pro mě energetické sdělení.
V autě jste mi vyprávěl o Iggym Popovi.
Jeho hudbu jsem použil v úvodu své hudby ke Gazdině robě, která také není folklórní, ačkoli ji nahrál Hradišťan. Rock je zvláštní svět. Dlouho se mi nelíbila třeba kapela Doors, připomínala mi uplakaný country, ale později jsem v ní našel podivný pubertální vzdor s nesmírně křehkou formou.
Vaší tvorbou prolínají biblické motivy - vy sám jste věřící?
Chtěl bych věřit, měl bych to asi snadnější, ale nějak to nejde. Kdybych věřil, bral bych to ryzím dvořákovským způsobem - kytky kvetou, ptáci zpívaj', kdo to zařídil? Radoval bych se ze zázraku, než abych ho teoreticky rozebíral.
Dělal jste hudbu k Vorlovu filmu Kamenný most. Jaké to bylo ve srovnání s divadlem?
Ve filmu by člověk neměl uvažovat dramaticky, ale z hlediska pohybu jde o jemnější nuance. Ve filmu je muzika nehmotnou, zatímco v divadle hmotnou složkou. V divadle zakuká kukačka a může to znamenat cokoli, aniž by ji někdo hledal, zatímco ve filmu budou lidi čekat, až na ni najede kamera. Když ji neuvidí, bude to vypadat, že se zbláznil zvukař.
S filmem jste ovšem nebyl spokojen - proč?
Myslím, že si celkem rozuměl obraz s muzikou, ale mělo to slabý, banální příběh.
V jednom časopise vás nazvali "mužem gotiky". Cítíte se jím?
Gotika je úžasná, já osobně považuji cestu za ideálem za důležitější než praktické záležitosti profánního světa.
Jak vnímáte svou pedagogickou činnost?
Oboustranně. Kontakt s lidmi je pro mě moc důležitý, protože obě má povolání jsou plachá. Sledovat, kam se ubírá lidské vnímání, ve mně zanechává stopu, stejně jako se já snažím zanechat ji ve studentech. Člověk si taky tolik nepřipouští stárnutí, protože ať chce, nebo ne, svůj již utvořený svět musí nechat do určité míry propustný.
Bojíte se fyzického stárnutí?
Samozřejmě, že jo.
Vím, že jste to slyšel tisíckrát, ale přesto: nemáte někdy problémy se svou vizáží?
Ta otázka stojí naprosto zásadně. Tělo je moje, takže je to mé soukromí. To, co je vidět navenek, je věc estetického názoru a zvyku. Většina lidí spíš dává najevo hrůzu z toho, jaký by to bylo, kdyby to museli nosit oni, ale nikdo jim to nenutí. Podobné obavy jsou neslušné a ani mě nezajímají. Pak jsou ale záležitosti soukromé. Kromě toho, že se mi to líbí, jde i o přijímání atributů moci. Jakmile na sebe moc přijmete, nemusíte se jí už dál zabývat a máte víc času na vlastní věci.
V americkém Denveru jste byl jako jediný evropský zástupce na konferenci USITT (Institut divadelních technologií Spojených států) a dílnách divadelníků. Uvědomil jste si, že v takovém kovbojském Zapadákově, kde žije mnoho zle konzervativních lidí, si na vás mohl někdo vyšlápnout?
Amerika na mě působila jako výraz zbytnělé touhy nezakořeněných lidí lidí po Evropě. V životě jsem se netěšil do Evropy víc než tehdy. Měl jsem pocit, že snad nejsem v Americe, ale na Saturnu.
Pro vás je dekorace vzhledu permanentním procesem - pořád přidáváte. Nyní piercing.
Jde o moment přijetí kovu.
Svého prvního Radoka jste dostal za hudbu k Bloudění, kterou jste pro první scénu skládal bezprostředně po rozvodu v roce 1997. Ten název je pro podobné životní období celkem symbolický. Jak jste ho prožíval?
Rozvod je období, kdy se člověk kvalitativně i kvantitativně přesouvá. Někdo se upije k smrti, já jsem situaci řešil tím, že jsem ve velmi krátkém čase namaloval brucknerovský cyklus, jehož východiskem byly obrovské žulové balvany na Vydře. Mají tak dokonale napnutý tvar, že kdybyste do některého píchnul a on měl zranitelné místo, vybuchne.
Z manželství máte dceru, vídáte se s ní?
Ano. Myslím, že jako otec pro ni budu mnohem přínosnější v rovině její větší dospělosti. Dnes, kdy je jí třináct, si s ní rozumím mnohem líp, než když byla mimino. Mně miminka vadí, obtěžují mě, nelíbí se mi. Jsou roztomilá, ale k ničemu. Pro mě začínají být děti zajímavé, až když komunikují. Měly by se rodit v sedmi letech.
Jak je to vlastně s vaší sexuální orientací a vztahem k sexu?
Sex je pro mě jazykem energetické komunikace a zároveň nejpřirozenějším projevem lidského zmocňování se světa bez ohledu na počasí. A lidé se od sebe v podstatě neliší.
Počátkem devadesátých let jste se pokoušel osvětou působit na skiny, nakonec jste však skončil pod patronátem BIS. Jaká byla vaše tehdejší vize?
Chtěl jsem podchytit problémovou městskou mládež a naznačit jí cestu. Tehdy ještě nešlo o ultrapravicové smýšlení, a navíc ze své pedagogické práce v učilišti vím, že nad nikým - byť sebezanedbanějším - by se neměla a priori lámat hůl. Zatímco ostatní základali politické strany a zajímali se především o ekonomiku, já se snažil společnosti pomoci v oblasti otázek, o nichž jsem něco věděl. Místo toho, aby se problematická městská mládež jemně podchytila, společnost celý problém zbytečně skandalizovala a medializovala. Za dnešní stav ultrapravicové devalvace části mládeže si tedy společnost může sama. V roce 1990 se situace jevila růžově a my jsme byli idealisté. Domnívali jsem se, že vše proběhne jako ve foglarovce. Možná i prezident se domníval, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Často zmiňujete apokalypsu - jak si ji představujete?
První stupeň by byl fyzický, jako když raketa vynese družici na oběžnou dráhu. Pak by následoval psychický teror v muzikálním tvaru. Třetí stupeň by byl hodně krutej - všechny sbory by si strčily ruce do kapes a začaly by pískat.
Petr Holec, Reflex, srpen 2001