Není dobré být jen lovcem silných zážitků (Lidové noviny)
Zítra má v Semaforu premiéru zpěvohra Pokušení sv. Antonína. Autorem hudby je skladatel, malíř a pedagog DAMU Vladimír Franz. V devadesátých letech se stal autorem, který pro domácí divadla píše nejvýraznější hudbu, mezi jeho díly je i oratorium a opera.
Jak došlo k vaší spolupráci se Semaforem?
Před dvěma lety jsem potkal Jiřího Suchého a bavili jsme se o tom, že má text ke zhudebnění. Domluvili jsme se, že bych to zkusil, a on mi pak přinesl Pokušení sv. Antonína. Je sice pravda, že v mládí jsem psal šansony, ale člověk se posouvá, stárne a invence umírá, a tak jsem si říkal, co si s tím počnu. Začalo se mi to samozřejmě vzpouzet a pan Suchý se čas od času ptal, jak moje práce pokračuje. Vždycky jsem odpovídal, že hudba už vzniká, ale nic ze mě nelezlo. Pak už jsem se ho bál i potkat. A najednou přišlo jaro, zástěna se zvedla a během deseti dnů byla muzika na světě.
Dosud jste se jako muzikant pohyboval v úplně jiných vodách, než jsou ty semaforské. Jak jste si s takovým protiúkolem poradil?
Po různých dramatických freskách a třesení nebes je to moje devadesátá divadelní muzika, a tak jsem si říkal, že jubilejní věci by měly být decentní. Je to hudba složená z písniček, a aby to nebyly jenom ˝bobky˝ na niti, tak se tam objevuje několik rovin. Nejdřív je to motiv poustevníka, který se odříká ženských a všech slastí, což v druhé polovině zazní ve velkém milostném bloku, kdy je konečně sveden. Je to celé postaveno na hudebně-dramatickém paradoxu, nechybí ani recitativy a někdy z toho vyleze i kvazirocková písnička.
Říkal jste, že je to vaše devadesátá divadelní hudba, nemáte někdy pocit, že jste naskočil do rychlíku, ze kterého nelze vystoupit?
Je to koloběh, kterému obětuji skutečnost, že bych si chtěl napsat smyčcový kvartet, symfonii nebo druhou operu. Dělat to ale chci a není to pro mě živnostnická věc, to bych mohl dělat znělky nebo estrády, které by jistě byly finančně výhodnější. A také si vybírám - nedávno jsem se vzdal Večeru tříkrálového ve Stavovském divadle, režisérka chtěla techno, což mi s Národním nešlo dohromady, cítil jsem, že by vznikl divný mutant.
Podle čeho si vybíráte?
Zajímá mě to, co nemohu udělat jinde jako osobní výpověď, například Durychovo Bloudění, které uvedl Pitínský v Národním divadle. Bylo to období, kdy jsem se rozvedl, a potřeboval jsem si to nějak pro sebe srovnat, cosi z toho se tam snad dostalo. Doba kolem Judith byla spojená se zdravotními problémy, také to bylo takové osobní účtování a při Rút jsem se snažil vypořádat s lidskou blbostí a intolerancí.
S kterými režiséry rád spolupracujete?
Nejlepší jsou ti, s nimiž si při práci nemusím nic moc říkat. Třeba Jirka Pokorný, můj žák, je poutník své cesty a to mně imponuje. S Pitínským je také inspirativní práce, ale vždy se to musí nějak posadit. Dobře se mi dělá s Věrou Herajtovou, která roste od inscenace k inscenaci. Vladimír Morávek je zase poživačník, který si vezme i odjinud. Další spolupráce, které si vážím a je pro mě velmi noblesní, byla pokaždé s Karlem Křížem. Ovšem je také je pár režisérů, kterým hudba jenom slouží k inspiraci při hnětení inscenace, a nakonec jako by tam vůbec nebyla.
Vystudoval jste práva. Chtěl jste se živit jako právník?
Šel jsem studovat s tím, že stejně budu dělat muziku a malování. Doba byla těžká, šlo to všechno pomalu a také ve dvaceti letech nemá každý v hlavě srovnáno. Skládal jsem od mládí, malovat jsem začal později, ale u obojího jsem se řemeslo učil za pochodu. Pak jsem skončil práva a bylo mi jasné, že tahle profese pro mě nepřichází v úvahu. Nikdy jsem nebyl bojovný typ, a když jsem viděl policajta, celý jsem se rozklepal. Střídal jsem různá zaměstnání - jezdil se sypačem, rouboval ovocné stromy. Nejhorší ale bylo uklízení vagonů, to se nedalo vydržet. Ale pořád jsem se o něco pokoušel, skládal jsem folkovou muziku, šansony na poezii Nezvala, Šrámka, Gellnera. Neměl jsem ale razítko v občance, což za bolševika znamenalo stálé ohrožení. Jel jsem třeba za HaDivadlem do Prostějova a na zpáteční cestě mě sebrali v Olomouci na nádraží a byl jsem tři dny ve vazbě. Tohle období trvalo asi tři roky a nebyla to žádná sranda. Zlom přišel v roce 1985, kdy jsem začal učit na učňáku, to se konečně některé věci spojily a přestal jsem tápat.
Jak jste se dostal k divadelní hudbě?
Měli jsme studentské recesistické divadlo Kytka a hráli jsme v Řeznické kdybych to dnes viděl, asi bych se zhrozil, ale lidi na to chodili. Pak moje písničky někde slyšeli tehdejší studenti DAMU Zbyněk Srba a Rosťa Křivánek a nabídli mi, abych udělal muziku ke Gozzimu Králi jelenem. S nimi jsem pak odešel do angažmá do divadla v Mostu a to mě vytrhlo ze všech nejasností.
Proč jste se rozhodl pro tak nevratnou změnu fyziognomie?
Tetování se mi odmalička hrozně líbilo. Nepřisuzoval bych tomu žádný metafyzický rozměr, beru to jako soukromou záležitost, něco, v čem se cítím dobře.
Kdy jste si tetování pořídil?
Vznikalo různě po částech už za totality, ale tehdy to uměli jenom kriminálníci a podle toho to také vypadalo. Něco jsem si nechal udělat na Novém Zélandě, později jsem našel lidi, kteří se tím profesionálně zabývali i tady.
Nevadí vám reakce okolí?
Pokud nejsem psychicky oslabený, tak mě to z míry nevyvede. Když ale jedu nadoraz a jsem třeba po nočním nahrávání, tak ano. Jsem ale na to normálně trénovaný, denní posilování se vždycky vyplatí. Nejsem žádný exhibicionista, jsem i dost stydlivý. Nepořídil jsem si tetování, abych se předváděl na veřejnosti, do jisté míry je to něco, za co se lze schovat. Nevnímám to jako moment úletu nebo mindráku, i když je to určitá maska. V zimě je každý rád pod peřinou.
Co pro vás znamená divadlo?
Můj vztah k němu je ambivalentní. Je to místo, kde se vrší a třídí emoce. Jeden z jeho kořenů je v antickém Řecku, ale tam všechna divadla vystavěli v zónách, které nebyly patogenní, a hlavně na otevřeném prostranství. Pak se stala strašná věc, všechno se zakrylo, ale emoce tam zůstaly. Divadla zkrátka přestala ˝luftovat˝ a sestoupila do podzemí, a proto mi tam není příliš dobře fyzicky. Jsem senzitivní a cítím emoce, které tam bloudí a atakují mě. Nemohu tedy bez něj být a zároveň se můj organismus proti němu brání.
Učíte na pražské DAMU. Co říkáte svým studentům?
Pro mě je učení zobecňování něčeho, čeho jsem sám dosáhl. Kdybych studoval nějakou uměleckou školu, určitě bych byl strašně protivný student a dělal pravý opak toho, co by se ode mě chtělo. Možná bych pak přišel na to, že to, co mi říkají, je správně, ale předcházelo by tomu desateré rozbití hudby. Snažím se svým studentům říkat, že umění je individuální záležitost a souvisí s přetlakem v sobě, který buď někdo má, nebo ne. Každý musí začít sám u sebe, snažím se jim to ukázat na příkladech, seznámit je s osudy lidí, kteří něčeho dosáhli a nebyli závislí na vzývaných stylech, sdělovacích prostředcích a ostatním humbuku.
Jací jsou podle vás dnešní studenti?
To se teprve uvidí, kam to dotáhnou. Především jsou ale oproštěni od zkušenosti totality. Zatím není jasné, co bude jejich vnitřním dramatem. Když není žádná tíže, lítá se na všechny strany. Není to úplně špatně, ale je tu nebezpečí, že se člověk stane jenom lovcem silných zážitků. Nezáleží na tom, kdo bude králem, ale kolik k němu vede stupňů. Neměli by nabýt dojmu, že stačí udělat jeden krok nebo jeden skok a je hotovo.
Máte děti?
Mám třináctiletou dceru, která na rozdíl ode mě uvažuje spíš racionálně, ale má dar komunikace a cit pro lidská trápení. Už v tomhle útlém věku se jí lidé svěřují. Jinak máme spolu problémy typické pro tento věk, ale protože žije s matkou na Šumavě, tak ji pravidelně nevídám.
Ovlivnilo vás ve vašem směřování rodinné prostředí?
Strýcem z matčiny strany byl Jiří Trnka, ale ani ten se nevynořil jen tak, moje prababička zakládala výrobu barvených dřevěných hraček a pak se celá rodina přesunula do Plzně. Druhá rodinná větev z Moravy byla ryze buržoazní, pradědeček byl advokát, druhý zase správcem panství v Rosicích u Brna. A tam zase panovala velká láska k hudbě, prastrýc byl osobním lékařem rodiny Antonína Dvořáka, a když přijelo České kvarteto, tak si s nimi zahrál a myslím, že ho nebrali jen z útrpnosti. Takže hudba i výtvarné umění se u mých předků vždy nějak prolínaly.
Cítíte nějaký rozdíl mezi svou hudbou a malováním?
Malování je pro mě mnohem větším privatissimem, protože jsem ho nepustil do oblasti užité tvorby. V čase, kdy nemusím skládat a příroda na mě vypouští veškerou energii, musím dělat něco konkrétnějšího, než je hudba. Mazlím se s přírodou, chci se jí dotknout. Činím tak bezprostředně, milenecky ji ohmatávám a prostřednictvím barevných pigmentů se snažím sevřít energii konkrétního místa. To jsou takové ˝cestovní deníky˝. A pak některá témata v ateliéru zrají, dělal jsem například cyklus řek a každou řeku jsem se snažil vyjádřil abstraktně - Berounka mi vyšla jako průnik dvou válců, Ohře jako dvě zrcadla na sebe kolmo postavená. Začátkem roku jsem měl v Berlíně velkou výstavu s názvem Znamení zóny a tam šlo o téma přírody zdevastované člověkem. Je úžasné pozorovat postupný návrat přírody a zarůstání lidských stop.
Máte nějaké velké přání?
Chtěl bych dělat víc volných věcí a také bych si přál, abych se neunavil a neselhal dřív, než se k tomu dostanu. Když jsem na začátku nějaké práce a vím, že pojedu nahrávat muziku, tak týden předtím umírám a jsem psychicky a fyzicky vyřízený. Mám strach z vlastního selhání, ale když pak už ˝naskočím˝, tak je to v pořádku.
Jana Machalická, Lidové noviny, 18. října 2001