No to snad ne, tohleto!
Ulevil si vedle mne sedící starší muž, když Severočeská filharmonie řízená Milanem Svobodou skončila premiérové provedení První symfonie Vladimíra Franze. Nebyl sám, publikum se zřetelně rozčlenilo na odpůrce a příznivce Franzovy kompozice, která nemohla nechat nikoho chladným. Příznivci však byli v převaze a rád se k nim přiřazuji.
Skladba vychází z tradičního pojetí formy symfonie a také překvapivě důsledně z tradice klasicko-romantické hudby, včetně orchestrace samostatných nástrojových skupin s řadou nástrojových vstupů (zejména břekných žesťů) i několika dalších sól (housle). Je však především dramatickým útvarem s významovým poselstvím, což odkazuje přinejmenším třeba k Berliozovi a možná i k novoromantickým symfonickým básním. A lze shledávat souvislosti s Bernsteinovou Mší už kvůli velkému provozovacímu aparátu, který Franz vyžadoval - symfonický orchestr rozšířil o řadu především rytmických bicích nástrojů, varhany a také dětský i smíšený sbor.
Rozsáhlá čtyřvětá kompozice nese ve zpívaných textech i v hudbě samé zřetelně čitelnou úzkost ze současného světa a jeho směřování. A jako by Franz chtěl své obavy vykřičet do dnešního hluchého světa, převažují v jeho partituře hřmotné pasáže ve forte a fortissimu. Je příznačné, že si symfonie odbyla premiéru na Beethovenově festivalu, duchem se jeho titánské hudbě vlastně blíží. Franz sice spolu s Petrem Kurkou, který vybral a přeložil zpívané texty, vybavili skladbu podrobným významovým popisem, chcete-li hudebním příběhem, jenž opisuje, leč při vlastním poslechu skladby, alespoň napoprvé, lze sledovat jen základní kontury. Mimo jiné proto, že v teplickém provedení texty v hlučném provedení zanikaly, zvláště ten recitovaný Reginou Razovovou. Ovšem výmluvnější je stejně sama hudba, tak trochu barbarská, postavená na až fyziologickém účinku z mohutných akustických vln řinoucích se z pódia a v tom smyslu ne nepodobná rocku, byť jinak s ním nemá zbla společného. Franz nelpí na vycizelovaném řešení hudebních detailů, všechno je to jakoby neohrabané, prvoplánové, a právě to spolu s hlukem asi odrazovalo některé posluchače. Ostatně skladatel se nevyhýbá archaickým či třeba i "profláknutým" postupům, jimž by se "slušný" modernista dbalý své originality na hony zdaleka vyhnul - třeba dramatickému smyčcovému tremolu. Franzovi prostě jde o jasné hudební sdělení a čerta se stará o ctihodnou skladatelskou tvář, což je mi zvláště sympatické. A skladba je vskutku účinná hudebně i srozumitelná významově na první poslech, což je u varovného zvolání důležité. Není přece čas na opakované dožadování se posluchačské pozornosti, svět se přece každým okamžikem řítí do záhuby. Proto autor volil přímočaré melodie, proto jeho skladbu žene vpřed především drtivý rytmus, kterému v sále nejvíc podléhal sám autor a cukaje a kývaje se na sedadle stal se sám pro mnohé posluchače poněkud kuriózní součástí produkce.
Skladba kulminovala v hutném kompaktním zvuku, v němž se skladba slévala do jednotlivých akustických klastrů, nakonec se píská a ve vřavě zní varovná siréna. Mimoděk jsem si vzpomněl třeba na Prokofjevovu Skytskou svitu, po jejímž provedení prý posluchači nabodli na klacek buben a demonstrativně ho nosili městem. Tepličtí posluchači se spíše pozvolna vzpamatovávali z nečekaného zážitku. Už aby skladba vyšla na CD.
Divadelní noviny č.15, 22. září 2004, Josef Herman