O poušti, kapkách deště a hudbě (BETTY)
Jsou setkání, která se časem z mysli vytratí, a jsou setkání, která si pamatujeme. Mezi ta vzácná - obohacující a inspirující - patří setkání s Vladimírem Franzem, pozoruhodným člověkem, kterému stojí za to naslouchat.
Když jsem byl malý a viděl někde kostelní věž se zajímavou střechou, domníval jsem se, že není problém odnést si tu střechu domů tak, jako bych ji ulovil. Zkrátka, chtěl jsem se zmocnit tohoto světa, prodotýkat se jím. Nedbal jsem však fyzikálních zákonitostí a při návštěvě ochozu zmíněné věže jsem shledal nesplnitelnost tohoto přání. Zkoušel jsem stavět hrady, města a vůbec celé fantastické říše z písku. Odjakživa jsem byl krajinář. Posléze přistoupil, jakožto materiál, jíl. Detaily měst se zjemnily, dokonce jsem modeloval hlavy mých tehdejších hudebních idolů - Leoše Janáčka a Richarda Wagnera. Inu dětství. Říše se rozesychaly, v jílových městech tančili kosi. Pomíjivost. Nakonec jsem zjistil že malování a skladba jsou asi nejserióznějším způsobem formulace mého vztahu k tomuto světu. Dá se říci, žže i nejtrvalejším. Fascinují mě barvy i zvuky, chci se dotýkat. Vždycky jsem doufal, že jeden z výše uvedených způsobůpřevládne. Nestalo se tak.
Jsem tvrdohlavý, dávám přednost zkušenosti. Radši něco desetkrát pokazit, nežž jednou provést tak, jak mi někdo říká. Byl bych ššpatným studentem umělecké školy. Studoval jsem práva, tedy školu skýtající značný časoprostor pro rozvíjení aktivit vedoucích k zakotvení osobnosti. Cestičky se větvily i splétaly, v dáli se vznášel cíl. Výsledky hledání byly mnohdy žalostné. Měl jsem spoustu času. Školu jsem nenáviděl. Veřejně jsem prohlašoval, že se v životě nebudu zabývat právem. Slib jsem dodržel, nicméně užžvím, že právo je umná konstrukce, mnohdy vzbuzující - tak jako dobré umělecké dílo - pocit řádu. Nalézání řádu opřené o půdorys osobnosti je v umění mnohem důležitější nežžhledání vnitřní svobody či identity na umělecké škole, než nejasné opisování bludného kruhu vedoucí k nezakotvenosti. Nezakotvenost přináší neujasněnost a ta zase strach. Ze strachu se rodí siláctví, které může mít formu pýchy, snobismu či papírově proklamované výlučnosti. Kdo seje pýchu, sklízí nudu. Poslední patra moderních galerií zejí prázdnotou. Hnízdí tam řídká nuda. Vždycky jsem měl z vnitřní nezakotvenosti strach.
Umělecké prostředí má svoji magii...
Jen ten, kdo se nikdy v uměleckém prostředí nepohyboval, si může romanticky myslet, že se jedná o magii. Tak jako v erotickém salonu nevzniká láska a na ministerstvu kultury kultura, v uměleckém prostředí se řeší profánní banality kontaktů, zisku či drbů, ale umění, záležitost podvědomí, koncentrace a klidu, to chodí jako "pešek" okolo. Vyhýbám se uměleckému prostředí, nevyhledávám ho.
Jací lidé vám vyhovují?
Vážím si lidí s vnitřním přesahem a s vyzařováním, jejichž světlo padá na mě, lidí, kteří přede mne staví imperativ nalézt a uvolnit v sobě to lepší. Rozumím si s Andrejem Bělocvětovem, Františkem Vláčilem, Jaroslavem Hovadíkem, Adrienou Šimotovou, Karlem Šiktancem, Bohdanem Kopeckým, Petrem Ebenem...
Vymykáte se průměrnosti - v profesi i v životě. Máte neobyčejný talent, cožžje vzácné, a také šanci ho uplatnit, což nebývá obvyklé...
Ne že bych si stěžoval, ale mnohdy nemám na růžích ustláno. Musím odvádět ve srovnání s ostatními tak trojnásobný výkon.
Získal jste prestižní cenu Alfréda Radoka. Několikrát jste byl na tuto cenu nominován. Jak vás těší úspěch?
Pochopitelně mám radost, když moje práce osloví. Je důležité, aby si dílo našlo svoji cestu. Úspěch člověka těší, ale vždycky je potom horší z dosaženého si vytvořit ten moment nedosaženého. Takové to vystaráno a hotovo, šolíchání - což je typicky česká vlastnost, která potká dokonce i kvalitní tvůrce a mění je v živnostníky - mi není vlastní. Zkrátka máme strach vylézt z vaničky s vlažnou vodou.
Je úspěch motivací?
Pro mě je motivací, když se něco povede, když se prorazí zase někam dál. Je podstatné, když člověk jde. Nejsem rychlý chodec, ale jdu pořád. I v malbě. Ta však není preferovaná, a tak bych se měl zabývat instalacemi nebo fotit a psát k tomu rozsáhlá blábolivá zdůvodnění.
Jaká je vaše cesta? Co obnáší stát se pojmem?
Člověk hází na váhy sám sebe. To se nedá nic dělat. Ale opravdu natvrdo. To se odstoná.
Myslíte si, že k talentu, ctižádosti a pracovitosti je zapotřebí také štěstí?
Určitě, bez něho jste vyřízená.
Jste dítě štěstěny?
Ano i ne. Musím štěstěnu vždycky trochu popohnat, jinak má zpoždění. Uvedu příklad. Pro akci Praha 2000 jsem měl připraveny Pašije a operu-oratorium Ludus Danielis. Nepatřím však do "partičky" čili takovéto projekty byly označeny za nereprezentativní. Takže, dá-li Pánbůh, uslyším svou operu snad napřesrok v Plzni o Velikonocích. Chce to trochu bojovat.
Co vás ovlivňuje?
Ač je to paradoxní, nejedná se příliš o umění. Stojím v úžasu před technickými vynálezy, u nichž mě fascinuje boj o logickou formu, beze zbytku vyjadřující smysl a účel, a vlastní boj o skutečnou poezii. Dokážu si představit Antonína Dvořáka obdivujícího zaoceánský parník a nabízejícího - obrazně řečeno - všechny své symfonie za vynález lokomotivy. Možná je to ode mne kacířské, ale např. smysl a cestu soudobého sochařství nevidím v instalacích, ale ve zbrojním designu.
Jste spíš realista, racionální člověk?
Jsem těžký romantik, ale to neznamená, že bych musel lítat s vlající šálou, tak to nemyslím. Romantismus se projevuje v mém idealismu - například že lidé jsou v podstatě dobří.
Umíte jít hlavou proti zdi?
Občas. Ale podřu si ji. To se nedá nic dělat.
Jdete, ač poučen, do stále stejných bojů...?
V určitých věcech ano.
V čem jste nekompromisní?
Zní to dnes možná hloupě, ale mám rád určitou čestnost, když se dodržují sliby. Tyto věci by měly fungovat. Lidská etika, slušnost. Vím, že jsou lidé - a není jich bohužel málo -, kteří tráví večery tím, že vymýšlejí i velmi složité konstrukce, jak koho zlikvidovat, jak komu nasypat, obrazně řečeno, písek do očí či hodit cukr do nádrže. Nevím, kde na to berou čas. Musí se tak dít vždycky na úkor něčeho jiného a to je asi ten jejich trest. Mnohdy mám na někoho vztek, ale takovou "práci" bych si nedal.
Jste velkorysý?
Jsem. Možná se to v daný moment nezdá. Ale až ke své šškodě, protože žijeme ve státě, kde se slušnost bere jako hloupost a slabost.
Často jste v zahraničí. Neláká vás žít v jiné zemi?
Jsem velmi vázaný na tuto zemi. Jsem velký patriot. Ne ovšem v tupém smyslu "jsme zlatí", "Čechy Čechům". Pro mě je patriotismus vztah k jazyku, k historii, k dílům přesahujícím čas. Vím, kde v Čechách kvetou lány kosatců, kde najít granáty, kde je hezký jez na koupání, kam vedou různé cesty... Pardon. Jsem na tuto zemi vázán geograficky, historicko-geograficky, botanicky, geologicky, jenom u meteorologie zdá se zpola. Myslím, že bych klidně mohl vydržet třeba v Toskánsku, jsem totiž člověk inklinující k jihu a půl roku tmy a zimy je pro mě smrtící záležitost. Jsem rád, když můžu být v lednu tři neděle na jihu. Tak vrážím klín do té naší hnusné zimy. Nevadí mi chlad, vadí mi tma. Ta je strašná.
Nicméně zahraniční zkušenosti jsou inspirací a často se neubráníme srovnávání...
Přednášel jsem v Americe na konferenci USITT, které se zúčastnili skladatelé, scénografové, designéři a na kterou jsem byl vybrán jako jediný evropský divadelník. Jsem rád, že prezentace mého díla vzbudila velký ohlas a vyplynula spolupráce. Dodnes mi chodí faxy a musím říct, že mi stouplo sebevědomí. Když jsem skládal hudbu k Maryše pro Národní divadlo v Praze, jeden den se mnou nemluvili, potom říkali, že to sabotuji, druhý den zase nmítali, že v muzice je málo folklórních prvků a po premiéře mě všichni chválili... Podezírání je u nás všude. Člověk stále začíná. Spojené státy byly sice pro mě jinak otřesným zážitkem, ale musím říct, že Američané v sobě nosí rozlohu celého svého kontinentu a nemají potřebu zastřihávání živého plotu za každou cenu.
Jistě je důležité, s kým spolupracujete...
Jde o to vzájemně se myšlenkově potkávat. Jsou režiséři jako například J.A.Pitínský, D.D.Pařízek nebo M.Lang, se kterými se dá pěkně rezonovat a nemusí se ani nic říkat. Stačí pár zásadních slov na začátku, pak se práce přinese. Všechno se sesadí dohromady a nejsou problémy...
Z vašich slov se zdá, že vášš život je především práce...
Je to tak. V podstatě každý den člověk musí něco udělat, i kdyby to bylo jen cvičně. Mám teď "malovací" půlrok, takže muziku nechávám spát, ale přesto každé ráno přece jen půlhodinku hraju, abych ji nenechal úplně odpočívat.
Když jste osloven ke spolupráci, jaká musí být nabídka, aby vás zaujala?
Musí mít v sobě lidský aspekt. Nevím, jak jinak bych to nazval. Mám rád, když je v tom moment veselý i smutný, i trošku historie, kouzla, imaginace - to jsou věci, které mě těší.
Co vás v životě láká?
Pořád je to opráci.
Umíte ji vůbec odložit?
V podstatě ne. Člověk kudy chodí, tudy něco vymýšlí, vyrábí, o něčem přemýšlí, představuje si.
Určitě vám lidé i hází klacky pod nohy...
To hází. Nedávno jsem k dokumentárnímu filmu o skladateli Liškovi namluvil asi půlhodinový komentář. Pečlivě ho vystřihli. Přitom jsem také skládal filmovou muziku, učím o ní na vysoké škole, přátelil jsem se s Františkem Vláčilem... vůbec se nechci vytahovat. Zkrátka jsou jistě povolanější lidé, kteří mohou o Liškovi mluvit, a tak dvacet režisérů, kteří v dokumentu vystupovali, řeklo jen, že byl dobrý, protože pracoval rychle..!
Přesto jste optimista...
Podstatné je dílo a to se musí pořád vyvíjet.
Ale přece jen například při jeho prosazování jste závislý také na lidech...
V jedné básničce jsem napsal, že bych byl štasten, kdyby bylo možno potkávat lidi utvořené z chromu, titanu či chirurgické oceli, lidi, kteří nemají sklon ke korozi.
Máte šestý smysl?
Mám, ale málokdy ho umím správně využít.
Umíte odpouštět?
Ano, až mě to někdy mrzí.
Když opravdu nic nemusíte, úplně vypnete...
...baví mě udělat si přehrádku na potoce - vím, v mém věku je to trapné, a tak je potřeba rozhlédnout se, jestli někdo nejde... Nebo třeba stavím hrady z písku. Rád takto vymýšlím různá města a světy. Myslím, že kdyby se tyto divné alternativní říše dobře vyfotily, mohly by být docela hezkými ilustracemi k Tolkienovi. Ona každá nezávazná hravost může přinést více impulsů pro tvorbu než pracné uvědomělé vymýšlení "na vážno".
Dáte na to, co říkají lidé?
Člověk nežije ve vakuu, takže - dám. Ale ne ve všem. Často zvažuji, jestli nemám udělat pravý opak, přestože za půl roku dospěju třeba k řešení, které je velmi podobné nebo stejné jako to, které bylo naznačováno, ale musím si to "požvýkat" sám.
Co vás v životě zaskočí?
Nejistota. Nemám ji rád.
Před čím jste pokorný?
Před jakýmkoli projevem "ducha svatého". Mám rád přesahy věcí. To je to, co v člověku vzbudí dojem, že přenese hory. Před tím jihnu.
Okouzlují vás ženy?
Byl jsem dvacet let ve svazku manželském a s mojí bývalou ženou jsme stále v přátelském kontaktu. Ženy jsou pro mě taková zvláštní nejistota, zneklidňující faktor, úplně jiný svět. Jsou naprosto odlišným typem živočichů. Ž Ženám, upřímně řečeno, nerozumím. Jejich způsob uvažování mě někdy znepokojuje a občas zůstane rozum stát. Žena vlastně celý život buduje hnízdo a já nemám nyní potřebu hnízda. Až to přijde, tak to přijde. Nestěžuji si.
Kdyby byla žena dokonalá, nebyl by to potom muž?
Ne. Je ale pravda, že když ženy mají chlapské ambice, dotáhnou to dál. Jsou důkladnější, nezanedbávají drobnosti. Otázkou je, jestli jim něco nechybí.
Za jakou se otočíte?
Pro mě to není záležitost krásy, ale určitého vyzařování a spříznění. Ani vzdělání není úplněš zanedbatelné. Málo platné - fyzická stránka je jedna věc, ale co si potom má člověk povídat... Domnívám se, že žena je středem vesmíru, jedná se o cosi konstantního a svým způsobem neměnného. Kolem krouží muži a snaží se vymezit svůj vztah k "matce". Někteří se chtějí vrátit zpět a spočinout či splynout v blažené prapodstatě. Druzí naopak mají pocit, že v matce setrvávají snad až příliš dlouho. Patřím k druhému typu.
V jakém znamení jste se narodil?
V Blížencích.
Tedy dva v jednom. Kdybyste se podíval do pomyslného zrcadla, jaké jsou ty dvě části vašeho já?
Jsou naprosto totožné. Ustavičně se vznášejí nad zemí, občas se kočkují, mnohdy se milují, někdy i nenávidí, od sebe se jim ale moc nechce. Jsou v permanentním vztahu.
Ale vztahy jsou pomíjivé...
Možná proto člověk čas od času zvažuje, jestli by mu nebylo líp třeba ve středověku v nějakém klášteře. Ale i tam jde vlastně zase o lidskou záležitost, takže ani to by určitě nebylo ideální.
Je něco neměnného u nestálého blížence?
Mám své konstanty. Počínaje třeba hudbou. Každé roční období mám spojeno s určitou hudbou, kterou vždy poslouchám. Celý život poslouchám jedině vážnou muziku. Vyrůstal jsem na ní. Ale neměnné je také to, že celý život spím hlavou na východ, ať jsem kdekoliv.
Na čem lpíte?
Abych byl připravený na šťastnou náhodu, kdyby přišla. Čili jsem stále ve střehu. Na nepříjemné věci nejsem připravený nikdy a vždycky mě samozřejmě rozhodí.
Bouříte se hodně nahlas?
To jo. Ale práskat dveřmi není dobré. Uznávám italský způsob - vyhodit emoce ven a nedusit je v sobě. Podstatné je nenechat se ničím zalehnout, protože to by člověka zničilo.
Jakým vášním propadáte?
Profesi.
Co v životě postrádáte?
Určitě takové věci jsou. Odpovím podobenstvím: člověk vlastně vytváří kolem sebe poušť, která sama má své úžasné dimenze, ovšem ty jsou velmi nelidské. Ale to je smysl pouště. Člověk je v poušti a přitom na jejím okraji kvetou krásné kytky, které by bez pouště neexistovaly a které poušť vymezují. Nad pouští je suchý vzduch a kdyby občas zapršelo, bylo by to lepší. Ale zapršet pochopitelně nemůže, protože je to poušť. Někdy mi chybí v "mé poušti" pár kapek deště.
Svět není příliš vlídný...
A tak ani já nejsem laskavý. Lidem své city předávám formou díla. Sílu musím nabrat v přírodě, přes lidi ji nezískám.
Věříte ve spravedlnost?
Věřím. Jsou to takové ty mlýny, které melou... Věřím ve spravedlnost, která se vždycky naplňuje, jak se jí chce, a nelze ji nutit, protože si stejně jde svou cestou.
Co vás naposled okouzlilo?
Dobu slunovratu jsem trávil na horní Berounce a nad řekou se vznášela neuvěřitelná kvanta hmyzu. A najednou tisíce sluncem zlatých mušek vytvářely různá tělesa, jakýsi divný vesmír. To bylo úžasné.
Jak je těžké si zachovat svoji tvář?
To je další otázka, kterou si člověk klade - nakolik přijímat věci a podněty, které přicházejí. Nakolik je akceptovat a nakolik odmítat, aby si člověk zbytečně neubral energii. Nakonec dospějete k tomu, že se máte vyjadřovat, jak cítíte, a na všechno ostatní se vykašlat. Se zdánlivě stále se rozšiřující svobodou, s novými podněty, jsou lidé stále sešněrovanější, stále více se bojí. Je to zvláštní paradox. Bojí se sami sebe, každý sobě splácí daň ve formě citového mrzáctví a strachu. Počínaje například americkými milionářkami, které radši všechno odkáží želvě než škole nebo hladovým dětem nikoliv proto, že by tu želvu měly raději, ale proto, že želva nebude mít vůči nim zpětně žádný citový projev, se kterým by si nevěděly rady. Takže raději volí želvu nebo králíka, protože ten bude chroupat dál a bude mít miliardu dolarů. Tato forma se projevuje i v umění, kdy se lidé zoufale bojí jít cestou, která by někoho oslovila. Nezainteresovanost, která je typická, mi vadí. Stejně jako řídkost - tolik příznačná pro dnešní umění - není pro mě akceptovatelná... A tam začíná to, co je styčné pro tuto dobu - nuda. Před civilizačním přesycením, ze strachu před citovým projevem, a otupělostí z neustálého lovu silných zážitků volí společnost sen - uniká do pohádky, která má různé podoby. Například není reklama na prací prášek, na auto, pojištění nebo na zubní pastu, aby nám ji nenabídla plyšová zvířátka, medvídci, nebo malé děti. A filmy nejsou nic jiného než naturalizovaná forma pohádky, jenom v pohádce se tak dlouho neukazuje, jak princ řeže hlavy.
Co vás to stálo - být svůj?
Energii, protože neustále vysvětluji, že "být svůj" rozhodně není mým prostředkem ani cílem.
Dr. Jitka Kománková, BETTY, říjen 2000