Pokora k viděnému jako romantická vzpoura
Výtvarní umělci dnes namnoze žijí tím, čím žije většina z nás - názory, rytmy a technologiemi současnosti, přičemž oni ani my nevíme, zda jsme k jejich vyznavačství byli dotlačení bobtnáním minulosti, či zda nás naopak budoucnost popotahuje za neviditelnou udičku. Dokud neznáme jméno choreografa dobových tanců, vyvolavače proměnlivého ducha současnosti, nebudeme ani vědět, jak se mu vzepřít. Na pomyslných výsečích kola štěstí má každý z tvůrců stále méně prostoru na to, aby se zásadně odlišil, a zákonitě je je tak kažý stále více podobný komusi jinému. V této situaci se paradoxně množí vysvětlující kurátorské texty, snažící se polaskat výtvarníkovo ego konstatováním, že právě jeho cesta jde "mimo dobový kontext", "neohlíží se na současné tendence" atd.
V případě malířské tvorby Vladimíra Franze (1959) lze však tuto netendenčnost a nekontextuálnost přirozeně vztáhnout na celek jeho "života a díla". Jeho vysokoškolské vzdělání je právnické, umělce v sobě podchycoval paralelně probíhajícím soukromým školením v malbě, hudební skladbě, dějinách umění a teorii hudby. Je rovněž skladatelem divadelní a filmové hudby, docentem a vedoucím kabinetu scénické hudby DAMU, jakož i předsedou Akademického senátu AMU.
Nezvykle může působit i to, že Franzova tvorba je svázána s krajinomalbou, tedy malířským druhem dnes některými chápaným jako výrazově vyprázdněným. Nepříliš obvyklá je i sama Franzova technika malby prsty a dlaněmi, jakkoli je tento způsob nejpřirozenější pro autorův pokorný přístup k přírodním danostem, pro bezprostřednost kontaktu s přírodními materiály, substancemi a jevy. Lze mluvit o "ohmatávání" krajiny. Výsledek nabývá podob letmých, unikavých impresí cestovních záznamů, jejichž ideálním důsledkem je možnost sobě i jiným znovuozřejmit zjevné i neviditelné elementy přírodní skutečnosti. Jeho básnivé vyznání "dotýkám se, abych byl dotýkán a nedotčen - chodím a spím v doufání, že se stanu chozen a spán" je projevem subtilní výrazové přesnosti, s níž usiluje o oboustranně prostupný, osobní vztah s nadosobními silami přírody. V jeho citovém konceptu "pronikání, prohrabávání, prodotýkání se" k podstatě přírodního výjevu jako by znovuožívala romantická touha máchovské ražby, očekávající splynutí skrze pochopení a pochopení skrze splynutí. Franzova cílevědomá cesta (často v doslovném smyslu pěší pouti) k nalezení elementárního výrazu přírodního motivu odpovídá cílevědomosti jeho kompozičního úsilí, směřujícího k tvarové a významové redukci obrazu. Stejně tak pokorný i romanticky vzpurný je Franzův vztah ke koloritu svých motivů. Zatímco někdy vychází z lokální barevnosti motivu a cituje ji v přesné traktaci tamějších přírodních pigmentů, jindy nechá barevnou škálu vybuchovat v gejzírech divoké malby, aby dal přednost individuálnímu prožitku barevné podstaty motivu. Vladimír Franz ve své malířské řeči v sobě spojuje dva póly - na jedné straně úsilí o přesnou traktaci viděného, vnímaného a procítěného, na straně druhé je mu vlastní až básnicky rozevlátá obraznost, ze které - jako jako z inspirativního lyrického podloží - vychází ztišené, formované úsilí malířské. Jako člověk, který pochopil radost "prožitku věcí", odmítá nadále podporovat dobové tendence obsahové vyprázdněnosti. Vedle Franzových obrazů lze i jeho sebeinterpretující texty - jakýsi významový pendant jeho malířských prezentací - chápat jako doklad smysluplnosti návratů romantismu jakožto plně funkčního životního názoru i způsobu.
Ateliér, 8. července 1999, Jaroslav Vanča