Pomník vůle a úzkosti - Úvodní text katalogu A.Bělocvětova (Lichtenštejsnký palác, 1996)

09.10.2013 20:59

Andrej Bělocvětov patří k tvůrcům zrozeným ve dvacátých letech, vstupujícím na českou výtvarnou scénu záhy po druhé světové válce. V této generaci byl Bělocvětov vždy tak trochu outsiderem, není proto divu, že jeho tvorba stále čeká na oficiální zhodnocení a zařazení. Toto dílo se tyčí jako jako nepřístupná, zdánlivě nedobytná pevnost se čtyřmi trubači na hradbách. Poslyšte fanfáry: "Bělocvětov se dneska nenosí, Bělocvětov je epigon, je to vlastně blázen, pomlčme o nepatřičném, ostatně jistě již zemřel." Opět tatáž blbá písnička, nakřáplá tiráda, plynoucí z národněobrozeneckého spolkařsko-stádního vědomíčka.

Toto je vertikála díla: díla podivuhodně kontinuálního, vrstevnatého, suverénního, tvorby více rozšiřující kutající v hloubkách, nežli razící. Styl je především člověk. A člověk má jednou provždy neopakovatelnost ve své individuální podstatě, podobě, způsobu uvažování, mluvě, gestaci. Navzdory vnějškově tvaroslovným proměnám je linka Bělocvětovova díla jednoznačná.

Lze ji charakterizovat pevnou, prožitou kresbou v gestaci kaligrafie čtvrťové pomlky, zobecňujícím nesentimentálním chápáním funkce barvy, která tvoří volný kontrapunkt s kresbou, sochařským vymezením objemů co nejjednoduššími prostředky, a konečně zcela výsostným prostorovým cítěním. Zkrátka technická možnost daná v této míře v Čechách nemnohým. Bělocvětov kašle na regionalizovanou tradici, jakožto "formu" pohodlného "lajdáctví" (G.Mahler).

Vybaven, konfrontuje v padesátých a šedesátých letech své technické postupy s Picassovými a Pollockovými, dokazuje si své technické schopnosti, je si jich vědom, ale jelikož není taktik, dráždí. Neschopnost orientace v jeho díle, jakož i formou drobné msty, je občas označován za epigona, ale z této pozice bychom mohli stejně tak klasifikovat F.Tichého jakožto epigona G.Seurata a H.Daumiéra, E.Fillu za pouhého opakovatele kubistů, J.Johna, Z.Sklenáře, F.Muziku a mnohé za rozmělňovatele odkazu M.Ernsta. Řekněme to jinak: Bělocvětov se Picassovi a Pollockovi poklonil, rovněž se s nimi i popral a šel dále. Svou identitu si však bezezbytku zachoval. Andrej Bělocvětov je podobně jako Bohuslav Martinů, František Kupka nebo Josef Šíma spjat se západoevropskou tradicí 20.století. Stavebnost této tradice má ve vínku Cézannovo dílo, v němž je svět zorganizován dle kánonu zátiší. A zde se Andrej Bělocvětov zejména ve svém pozdním období stává dovršitelem a objevitelem.

Když vyzkoušel nejrůznější postupy, věren sám sobě, zcela volně uspořádá díky dokonalému prostorovému cítění svou vizi světa jakožto zátiší z několika mimoběžných prostorů. Zkuste to. Činí tak nenápadně, leč naprosto samozřejmě.

Žijeme v době, kdy si, podle některých pubertálně stárnoucích kunsthistoriků, jen zpozdilí chudáci ještě myslí, že pořád existuje obsah a forma (přitom se jedná o lunapark spojený s burzou informací). Nuže obsah Bělocvětovova díla je to nejčeštější, co nám autor (navzdory ruským předkům) předkládá. Ten malý strach, ironická, ve zlém humoru plachá reakce na celoživotní podvázanost a rdoušení, symbolistní zašifrovanost.

Ale v něčem je Bělocvětov přesto výjimečný. V takřka velasquezovsky dokumentaristické věcnosti, v glosování neradostném, nelítostném až na nůž. Pro lidi, kteří dosud v sobě nosí geneticky zakódovanou knutu, toto dílo rozhodně není a nebude oázou. Týčí se jako černá pevnost. Je třeba, abychom v sobě co nejrychleji vytvářeli reálie pro mýtus. Jedině tak si oni čtyři mědění trubači na hradbách dají pohov a jako dým odejdou ranní jinovatkou nového tisíciletí kamsi. A ta pevnost se změní v zahradu plnou květin pro radost. V případě Andreje Bělocvětova mnohdy pěkně jedovatých.

POZNÁMKA: Výstavu "Pomník vůle a úzkosti", která se uskutečnila v listopadu a prosinci 1996 prostorách Lichtenštejnského paláce, uspořádala Hudební fakulta AMU a Státní galerie výtvarného umění v Mostě. Zahájil ji (22.11.1996) Dr. Vladimír Franz a Petr Svoboda, ředitel SVGU v Mostě; skladby C.Debussyho přednesl prof.Ivan Moravec.