Praha očima malíře a skladatele Vladimíra Franze
Vrůstá do polí a kaňonů, neboť ve slupkách, podobně jako u cibule či pařezů, je paměť města a řídký odstředivý sídlištní obzor vytváří ulitu našemu časoprostoru. Kdysi, v dobách prostších, četné skořápky tvořící Barrandien vyzdvihly plošinu. Odtud, z jejího okraje, mytické feministky hrozily Vyšehradu, my si však pro své stanoviště volíme samý střed a přímo ze strniště vyrůstá špička žižkovské věže, komín Waltrovky, vodárna na Žvahově, a to je z města vše. Smíchov. Leptaná skla na odpočivadlech domů. Červenožluté kandelábry s městským znakem. Pod olivovým kubusem vagonky váha, a to ještě přikluše spřežení a vážíme dřevěné sudy. Skalka a Santoška. Bludiště plné soch. Tudy se honíme s hlídačem. Je jednoruký a bije děti gumovou hadicí. Dopoledne místo školy budujeme v trnkách na Paváku bunkry, dáváme dobrý pozor na devianty, kteří se za námi statečně vlečou. Na Farkáni končí Praha. Jinonice, kam jezdí trolejbus, jsou dál než Pontoise. Barokní Pražané budovali vily, zakládali vinice. Bulovka v kosatcích, namaluje je Slavíček, Šmukýřka s šalvějovou strání, Šalamounka, pod níž pilně sáňkujeme, Tursová a Jiří Trnka a konečně vila, v níž cestovatel A. V. Frič umře na tetanus... Středověk před třiceti lety. Krademe meruňky pod Waltrovkou, pozorujeme párovku, jedoucí pražský Semmering, podjede naše stanoviště v Dívčích hradech a lidé zdvihnou hlavu k hlubočepským viaduktům. Po dehtových střechách smaltoven běhají potkani, někdo nad prokopským koupalištěm zavraždil dvě dívky a skála pevnější než pařez se loupe jako cibule, a ještě jedna vrstva a stál tu kostelíček svatého Prokopa, a už tu není. Písek. A pochodová cvičení. Sype se z futrálů plynových masek. Pašuji vidoulský pískovec pro první plastické pokusy... V labyrintu prázdných polí dnes tu stojí Lužiny - vzlétá letadélko z balzy. Nejdřív ale záběr skupinky pouštějící draka. Pošlete psaníčko po stigmatizujících šňůrách. Rozpršelo se. Nad plošinou Dívčích hradů přelétá obrovský boeing. Na prsou má namalovaného Krista ukřizovaného. Stop. Jinak. A znovu?
Vladimír Franz, MfDNES, 4.10.1997