Pražské divertimento
07.02.2016 07:02
Popud ke vzniku Pražského divertimenta vzešel od Pražského komorního orchestru. Skladba, neopomínající aspekty muzikantské hravosti, je založena na konfrontačně-evolučním principu. Tento princip umožňuje nejenom analýzu výchozích slohotvorných prvků či znaků – v jejich konfrontování, utváření nejrůznějších konstelací, a také v jejich konkretizaci v rámci tematického vývoje – ale zároveň i syntézu dosaženého s výchozím, prostřednictvím temporytmických oblouků, jejichž pointování je rozprostřeno, navzdory formální uzavřenosti jednotlivých vět, napříč celou skladbou. Zaručuje tak její provázanost a celistvost. Zároveň umožňuje, na základě mírně ironického nadhledu, i vznikání nových souvislostí.
Pražské divertimento je čtyřvěté. První věta exponuje výchozí, dosud nepojmenovaný hudební materiál tvořený převážně idiomy klasicismu. Kromě záhlaví skladby, které zůstává konstantní, se jedná o obecné fragmenty, o jednotlivá „písmena“ společná slohu, nikoli tedy o individuální tematický materiál. Tato „písmena“ zůstanou v podobě konstant, jiná se v průběhu skladby proměňují. Nakládání s nimi je analogické s použitím písma v kubistických obrazech. Z jednotlivých „písmen“ jsou na principu symetrické či asymetrické rovnováhy (princip tzv. římských vah) sestavována „slova“ – jedná se o soustavnou pohyblivost obrysu hlavního tématu. Věta sledující obrys sonátové formy je tak zároveň i jejím permanentním provedením. Tím, že jednotlivé subjekty jsou vůči sobě mírně pootočeny a občas na sebe cení malé růžové zoubky, stává se věta otázkou otevřenou k větám následujícím a uvozuje tak celou skladbu.
Věta druhá, menuet, je tancem stínů. Krátké, čtyřtónové jádro se noří z různých stran a vytváří tak perspektivy labyrintů – uliček, živých plotů, křivých zrcadel – plných přeludů, které lze potkat v podobě „pražských chodců“, anebo ducha Hamletova otce s jeho nesčetnými dvojníky. Tato zjevení jsou nevyzpytatelná. Mohou vás stejně tak zabít, jako bohatě obdarovat. Nejspíš Vám ale kradmo a ze zálohy, jak už je v této zemi zvykem, plivnou zezadu na kabát. Menuet obsahuje tři kontrastní krátká tria, jejichž témata jsou konkretizací idiomů – „písmen“ z předchozí věty. První trio je tvořeno tématem zalamovaným dle optického principu „zdaleka – zblízka“ zároveň. Ve druhém se objevuje vyzvánění kombinované s útržkem hospodské odrhovačky. Třetí trio, rovněž odvozené z pohybové figurace první věty, předjímá větu následující a přináší fragment kantilény přerušený připomínkou tématu „záhlaví“. Poté se celý menuet vytrácí ve stínech.
Air - Třetí věta. Je širokodechou plynulou melodií, přednášenou sólovými houslemi. Melodií odpoutanou, neharmonizovanou, posléze pohlcenou velkou sónickou gradací neznámé energie (Nebezpečí? Náhlý nástup jara, kdy se do bronzového dubnového podvečera zčistajasna z černé hlíny rozvoní fialky?) přerušené fragmentem, jehož melodii v rámci svého poštěkávání vymyslel můj zvěčnělý pes Ondřej, jehož památky tímto vzpomínám. Zkráceným návratem úvodního tématu se věta uzavírá a plynule přechází do věty závěrečné.
Věta čtvrtá – Rondo finále. Utváří s větou první rámec celé skladby na principu otázky a odpovědi. Je založena na kontrastu dvojího pohybu (osminového a čtvrťového). Opět se objevují konstelace, tentokráte již motivicky konkretizovaných tematických jader. Prudký pohyb „bubínkového“ toccatového tématu (odvozeného z prvního tria menuetu) kontrastuje se sestupným chromatickým motivem v tečkovaném rytmu. Toto téma je připomenutím skutečnosti, že Praha, jakožto místo střetávání kultur, je i městem kultury židovské. Proud hudby se stupňuje, sumarizuje a zahušťuje a poté co kulminuje „tématem záhlaví“, se náhle prudce zřítí. Zní vzdálené civilizační bubnování - nastupuje coda, která ve zkratce zrekapituluje veškerý tematický materiál a hudba prudce zamíří k závěrečnému, tolikrát zatracovanému i adorovanému „základnímu“ akordu C-dur, který celé divertimento uzavírá.
Praha. Město magické i líbezné. Místo protínání siločar nejrůznějších energií. Znějící. A divertimento? Původně bylo určeno k oslavám či hostinám. Dávno i teď. Leč v každé kytici se skrývá vosa. Otázkou je, zda jsme stále přítomni na hostině. Pokud ano, tak na jaké?
Vladimír Franz, leden 2016
Dílo bylo poprvé uvedeno v podání Pražského komorního orchestru dne 2. února 2016 ve Dvořákova síň Rudolfina
--------------------------------------------------------------------
RECENZE: Oslava divertimenta
Pražský komorní orchestr (o.p.s.), instituce s téměř pětašedesátiletou historií, naplnil svůj smyčcový koncert 2. února ve Dvořákově síni pražského Rudolfina čtyřmi zábavnými kusy, jež bych zařadil do škatulky s názvem divertimento. (...)
Vrcholem koncertu však bylo první uvedení Pražského divertimenta Vladimíra Franze, jež vzniklo na objednávku PKO. Známá osobnost pražské kulturní scény jakoby neustále něco analyzovala – idiomy, prvky, znaky, zvuky, vzájemně je konfrontovala, syntetizovala a formovala do jasných struktur, hravých, transparentních a někdy velmi úsporných. Vladimír Franz má navíc dar, jenž je u současných komponistů docela vzácný – smysl pro humor a nadsázku. Jako vždy našel přesně hranu recepce – nezkušeného posluchače tato hudba neodradí a poučeného neurazí. (...)
Luboš Stehlík, HARMONIE, 3. 2. 2016
RECENZE: O muzikantském sbližování
(...) Poslední hudební premiéra Vladimíra Franze je pravým opakem Kumžákova oratoria. Stylově vytříbené Pražské divertimento pro Pražský komorní orchestr (premiéra v Rudolfinu 2. února 2016, skladba vznikla na objednávku orchestru) ctí historicky definovanou hudební formu, je vůči ní pokorná a snaží se naplnit ji soudobým harmonickým a melodickým výrazivem. Originálním, když už jsem si s tímto vymezením začal. Skladba dokonale zapadla mezi díla Haydna, Mozarta a Čajkovského. S Kumžákem však má Franz společné právě ono trochu postmoderní přesvědčení, že cílem psaní a provozování hudby není honba za umělecky důstojnou podobou modernistické kompozice, za originalitou, ale konkrétní naplnění estetických i praktických potřeb. Prostě svatební pochod se musí lišit od pochodu vojenského nebo pohřebního. Je to blízké baroknímu hudebnímu myšlení a Franzovi toto přesvědčení přineslo úspěchy v komponování jevištní, tedy funkčně přesně stanovené hudby. Platí pro Franze i mimo službu jevišti: znám od něho v zásadě renesanční madrigaly, dramatickou operu s prvky muzikálu a první symfonii, která chtěla lámat skály stejně jako kdysi symfonie Beethovenovy.
Franz napsal čtyři věty obvyklého rozvrhu divertimenta principem konfrontačně-evolučním, jak ho sám označil. V úvodním Allegro assai provokoval ostrými intervaly, strojovou metrikou a sršatou harmonií, v Menuettu z materiálu první věty stvořil tři miniatury, v lyrickém Air vedl dlouhodechou melodii v houslích, aby se ve finálním Rondu vrátil k impulzům vstupní věty na principu otázky a odpovědi, jak sám napsal. Vtipná, zvukově apartní skladba, myslím, může dobře zapadnout do repertoáru Pražského komorního orchestru, který celý večer odehrál mistrovsky.
Josef Herman, O muzikantském sbližování, Divadelní noviny, 29. 2. 2016
RECENZE: Divertimentová klasika a romantika oživená premiérou Vladimíra Franze
(...) Dá se říci, že s napětím byla očekávána a sledována světová premiéra čtyřvětého Pražského divertimenta všestranného umělce, skladatele, dramatika, malíře a pedagoga Vladimíra Franze (1959). Od začátku živé a bohatě zvrásněné dění první věty bylo dáno zejména rychlým střídaním dílčích úseků s hutnou strukturou a velkým zvukem. Dílo je psáno s přiléhavým a přesvědčivým instrumentačním i stylově-žánrovým pochopením, též tu s mírnější (už v závěru úvodní věty) tu s patrnější dávkou ironie. Po jasně ohraničeném úvodu následoval souvislý, splývající proud zbývajících vět, což leckoho mohlo překvapit, ale ve zpětném pohledu to mělo svou logiku. Rustikální, tentokrát už zjevně ironizující Menuet vystřídala kontrastní, až introvertně zamyšlená Air s jakoby kantilénovou kadencí sólových houslí. Pokračující, stále více "zahušťující" se průběh gradoval výrazovou proměnlivostí mj. s rostoucím podílem témbrových efektů. Franzovo divertimento má svůj subjektivní obsahový plán, jak k žánru divertimenta jako takového, tak i k příslušnému stylu včetně pražského genia loci v rovině záměru sdělení a zřejmě právě proto bylo tak přesvědčivě podáno a vřele přijato.
Julius Hůlek, Divertimentová klasika a romantika oživená premiérou Vladimíra Franze, Hudební rozhledy, 3/2016
RECENZE: Oslava narozenin i soudobé české hudby. První letošní koncert Ensemble Opera Diversa zvládl oboje
(...) Brněnská premiéra Pražského divertimenta Vladimíra Franze vzbudila u obecenstva veliký ohlas. Franz vychází z klasicistní formy, kterou však přetváří podle sebe. Typická pro tuto skladbu jsou dlouhá ostinata, nad kterými se rozvíjí různá témata. V jednu chvíli jako by se objevila rytmizace ze Stravinského Svěcení jara, která však záhy přešla do klasicistního tématu s přidanými moderními prvky. Menuet, druhá část skladby, je spíše popřením menuetu jako takového. Místo odlehčeného charakteru působí těžkopádně, zejména díky silnému základu v kontrabasech, hrajících détaché. Ke konci jako by opět mělo nastoupit duškovské téma z Bertramky, místo toho se však věta postupně rozloží. V Air využívá skladatel velmi ostrého rytmu, ne nepodobného tomu z první věty, spojeného s klasicistními výkřiky. Na to však navazuje úsek á la Prokofjev, kdy posluchač pouze čekal, kdy se spustí téma z Monteků a Kapuletů. Dílo pak překvapivě, po všech možných harmonických experimentech, končí relativně tóninově ukotvené.
Patrik Červák, Oslava narozenin i soudobé české hudby. První letošní koncert Ensemble Opera Diversa zvládl oboje, OperaPlus.cz, 7. 2. 2017