Před půlnocí

Dobrý večer. Vystudoval práva, ale těm se nikdy nevěnoval. Vždy ho to táhlo k umění, k hudbě a malbě, kterou soukromě studoval. Už přes 20 let je také pedagogem na Akademii múzickým umění. V roce 2004 byl jmenovaný profesorem. Skládá hlavně scénickou hudbu, za kterou dostal několik ocenění. Je šestinásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka. Ohromuje i v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Nedávno složil hudbu ke hře Smrtihlav německého autora Martina Walsera a také hudbu k Shakespearově nejslavnější komedii Sen noci svatojánské, která má v tomto týdnu v ostravském divadle premiéru. Nepřehlédnutelný Vladimír Franz. Dobrý večer.

Dobrý večer.

 

Vítám vás doma v Ostravě, protože jste tady často jezdil za dědečkem, prvním českým inženýrem ve Vítkovicích. Jaké na to máte vzpomínky?

Pro mě je to dětství. Stačí, když člověk vystoupil z vlaku ve Svinově a už byla tma, protože se jezdilo na Vánoce, nebe bylo kakaové, země se třásla. Bylo to dynamické město, zvláštní peklo. Já jsem to miloval. Už jako dítě jsem chtěl od dědečka, ať mi namaluje všechny ostravské komíny,  museli jsme se na ně chodit dívat. Pro mě je to dětství a prostředí doma ve Vítkovicích bylo kulturní zázemí, kde se pěstovala hudba, kde byly různé obrazy Václava Jansy, Alfonse Muchy, Huga Boettingera, Vlastimila Hofmana a dalších. To byl pro mě vklad do života ještě spojený s časem Vánoc.

 

Váš dědeček byl mecenášem, milovníkem kultury. Obklopoval se obrazy, sám maloval, hrával na cello.

Na cello i na housle.

 

Dá se říci, že vztah k umění jste získal po předcích, že to máte trochu v genech?

To se musíme ptát genetiky, ale je pravdou, že je to otázka, k čemu je člověk veden nebo mezi čím vyrůstá. Z matčiny strany, která je z Plzně, je bratrancem matky Jiří Trnka, se kterým mě pojí to, že ten vytvořil jedno ze svých největší děl, Sen noci svatojánské.

 

Kruh se uzavřel.

Člověk neustále šlape v kruzích.

 

Ve vaší české větvi se objevil nejen Trnka, ale údajně bratrancem vašeho pradědy byl prezident Edvard Beneš.

Ano, to je také pravda.

 

Takže prezidentská kampaň byla vašim logickým krokem.

Opět jsou to ty kruhy.

 

Na jedné straně Sen noci svatojánské, na té druhé prezidentská kampaň. Přistoupil jste k prohře  s vaším typickým "no a co"?

Říkal jsem ten citát Thomase Jeffersona, ten jsem říkal hned od začátku. Pro mě to není honba za funkcí, za metou, za korytem, ale pro mě je to cesta sebepoznávání a nalezení toho, co lidé potřebují, a pojmenování problému.

 

Říkáte cesta sebepoznání.  Co jste na té cestě zjistil?

Zjistil jsem, že na politiku člověk musí být hercem. To je první věc, druhá věc je, že je to povolání, ke kterému se stejně jako k jiným povoláním musí člověk narodit. Můžou všichni dělat všechno,  ale někdo se pro to narodí víc. Zajímavá je zkušenost s vysokou politikou, kdy člověk zjistí, že první věc, o kterou jde, je duše. Je to jako v české pohádce, kdy první věc, kterou se vám snaží to prostředí vzít, je duše, čímž si vás zrovnoprávní a stáváte se jedním z nich. Jinak to takřka není možné. Prezidentská kampaň je báječná, dokonce by to tak mělo být. Ale je to jako kdybychom řekli, že poletíme na Mars. Ano, do Houstonu nebo na mys Kennedy můžeme dojet na surfu, ale na Mars potřebujeme už raketu. Tam kladu otázku, nakolik je důležitý sofistikovaný tým, kdy každý přesně ví, co má dělat, protože je to profesionální záležitost. Kdyby to prezidentství vyšlo a člověk tam přišel sám a říkal jen, že lidé mají být hodní, to by nemohl krmit ani labutě v Lánech.

 

Nakonec jste ve 2. kole podpořil Miloše Zemana. Bylo to pro mnohé překvapivé, proč?

Karla Schwarzenberga znám 23 let a osobně vůči němu nic nemám. S Milošem Zemanem jsme se seznámili těsně před Vánocemi na jedné z posledních prezidentských debat. Všechno má mít svoji cestu. Když je to narychlo vyhoněný podnikatelský produkt, což beze sporu byl ze strany pana Bakaly, pana Janečka...

 

Vadila vám nepřiměřenost v kampani?

Jednak nepřiměřenost, jednak, že to byla vyloženě rychlá akce. Nic proti Karlu Schwarzenbergovi nemám, ale když mi volali různí lidé a nařizovali mi, co mám a nemám dělat, a to jsem říkal i svým voličům, že jsem svobodný člověk a rozhoduji se za sebe sám, což jim také doporučuji, ať se rozhodnou jakkoli. Nikdo mi nebude říkat, co mám nebo nemám dělat nebo zda mu to vyšlo v trojčlence, v křišťálové kouli nebo v pětiletém plánu. 

 

Zpět k umění. Umění je pro vás komentářem pro to, co se kolem nás děje. Jak o hudbě přemýšlíte, když hudbu skládáte? Co je motorem, nosnou myšlenkou, impulsem, kterým se řídíte?

První skladby jsem měl v 6 letech. Muzika mi běží celým životem, ať se o ni starám nebo ne. Musel jsem se o ni starat, abych se dostal od skladeb v 6 letech k symfonii a operám.

 

Pojďme třeba ke Smrtihlavovi. Zde jste složil hudbu k celkem závažnému tématu.

Smrtihlav je drama o tom, jak rodiče zatají temnou minulost a otec zatají před synem, že byl SS-manem v koncentračním táboře. Je to červená nit, téma, které se v Německu táhne. Je to německé umění.

 

Jak jste u té látky přemýšlel? Byl jste inspirovaný wagnerovskou temnou hudbou, která byla s hitlerovským Německem spojená?

Postavil jsem si rovinu jednu, a to rovinu jidiš, a proti ní nasládlou atmosféru totality, protože jakákoliv totalita je přehnaně sentimentální. Je to jeden z hlavních rysů, když si vezmeme německé šansony už této éry, je to samá sladkost, Hitler s kanárkem, prostě zbytnělý kýč jakožto prostředek.

 

Parsifal byl sentimentální?

Parsifal je pilotní dílo spolu se Soumrakem bohů, je to pilotní dílo dekadence. 20 let předtím než dekadence nastoupila jako obecný způsob myšlení, tak Wagner, letošní jubilant, 200 let narození, předskakuje i v tomto dobu. Je v tom něco zvláštního, protože se o něm myslelo, že bude úsvitem romantismu, on byl i jeho soumrakem. U něho je zajímavý moment úplného přezrání v názoru. Jako kdybychom měli šťavnatý meloun, ale hyper-sladký, a kdybychom ho nechali ještě 2 hod. na stole, tak nám začne hnít.

 

Vždy, když se otevře téma extremismu, nacismu, naskočí Orlík, Landa, a teď naskočí Franz, vždy do jedné linky, proč myslíte, že to tak je?

Protože je to jako u blbých na půdě. Když se po někom něco takhle hodí, tak co s tím mám dělat? V té době jsem skládal a měl velkou premiéru oratoria Ludus Danielis, kterou jsem věnoval - a bylo to asi 3 měsíce poté, co se to stalo - obětem na Náměstí Nebeského klidu, takový jsem extremista.

 

Snažil jste se porozumět Landovi?

Proč bych mu měl porozumět?

 

Mluvil jste s ním o tom?

Mě to vůbec nezajímá.

 

Proč jste chodil na ty kapely?

A proč bych na ně nechodil? Proč jsem viděl Karla Bohma dirigovat? A ten byl členem NSDAP. Proč jsem viděl koncert Edity Gruber, která jenom zpívala? Proč jsem viděl milion věcí? Tak jsem něco viděl. To ještě neznamená, že z toho vyplývá můj světonázor.

 

Říkal jste i v prezidentské kampani, že dnešní společnost potřebuje mravní obrodu, že je morální krize vidět na každém kroku. Kde by se měl podle vás vzít očistný herakleitovský oheň, který by to měl napravit, v čem to vidíte?

Říkal jsem to ve 3 bodech. Jeden je kulturnost, druhý vzdělanost a třetí tolerance. Tady se pořád mluví o blbé náladě a nespokojenosti. Jak říkal Václav Klaus: Evropa nikdy nežila tak jako nyní. Jsou velké problémy, ale ta nespokojenost možná plyne, teď se nechci dotknout lidí, kteří jsou skutečně na hranici chudoby, ale že je to možná trochu z rozmařilosti. Opravdu bych se nechtěl dotknout sociálně slabých lidí. Myslím, že babička Boženy Němcové nechodila každý pátek do Kauflandu dělat takové nákupy. Lidé se spoléhají na civilizaci a civilizace je ráda, že se na ni spoléhají, protože je tím má v hrsti. Kdyby se lidé tolik nevydávali v plen všem výhodám a trochu stáli na vlastních nohách, tak by nemuseli mít pocit tak blbé nálady. Když člověk neustále vidí, že někdo někoho zabil, někdo něco ukradl, to je pěkné, v pořádku, média mají být strážnými psi demokracie, ale na druhou stranu se ten den stala spousta pěkných věcí a kdyby to bylo v rovnováze, tak by lidé neměli pocit marnosti. Kdyby opravdu o něco šlo v patových a existenciálních situacích života, tak jsem rád, že jsem se narodil do této doby. Myslím, že otázku, zda máme nebo nemáme být nespokojeni, lidé u Stalingradu neřešili.

 

To už je extrém.

Já vím, uvádím záměrně extrém.

 

Vy jste svým vizuálem také extrém. Máte rád extrémy?

Ne, já jsem velmi konzervativní člověk, který má vyrůstat z klasické evropské tradice. Právě proto, že jsem otevřený, tak mohu, mám pevný základ, do toho integrovat cokoliv, a učinit to svojí součástí, a jsem tomu rád. Kdy jste se rozhodl pro změnu? To se mi líbilo odmalička, tak jsem se rozhodl, třeba v předchozím životě. Prostě jsem se rozhodl. Jak na to reagovala vaše rodina, příbuzní? Každý reaguje podle toho, jaký je sám.

 

Co na to říkal táta?

Nic.

 

Ani, máma? Žádná reakce nebyla?

Asi si toho nikdo nevšiml.

 

Pojďme zpět k Shakespearovi. Sen noci svatojánské je jeho velmi úspěšná komedie. Jak se vám na tom pracovalo?

Pro mě je muzika vždy záležitost osobní. Vyjadřuji tím nějaký postoj. Scénická muzika je jedna věc, ale pak je vážná hudba, kde řeším zásadní věci. Vážná hudba v nynější době nemá pozici jako Iveta Bartošová, kde se ví o každém kroku skladatele, což mě mrzí. Ale je pravda, že v první symfonii, která byla reakcí na pád Dvojčat a stále většímu osamocení, odcizení člověka ve společnosti, oratorium o svědomí mocných nebo o Údolí suchých kostí, zdali kdybychom dostali šanci znovu, využili bychom ji stejně nebo jinak. A konečně Válka s mloky, která měla souběžně s prezidentskou kampaní premiéru v Národním divadle. Celovečerní opera o stavu naší civilizace. Zpět k Shakespearovi. Zatímco Smrtihlav je výrazem úplného a totálního vydání se za půl roku, protože to opravdu stálo celého člověka, protože je to pro mě obrovský proti-úkol, naopak Sen noci svatojánské byla pro mě totální radost, že najednou existuje normální profánní život, mít radost z normálních banálních úkonů, kterých by si člověk běžně ani nevšiml. Jako byste se vynořila z temné kobky a vylezla na plné slunce a všechno jásá, listí, větve, stromy. Je to radost.

 

O Shakespearovi se říká, že byl vynikající psycholog, proto jsou jeho hry dnes tak aktuální. Jak je to s hudebním skladatelem musí také rozumět lidské povaze?

Pakliže se zabývá hudebním dramatem, bezesporu. Záleží, jakou roli v hudbě scénické má hrát. Zda-li má dělat přírodu, postavy, svědomí, paměť, jde o to, jakou roli jí určí. Pak se uvažuje z hlediska celkové stavby, kontrastu, kdy to jde spolu a kdy proti. Tady to teprve začíná. Sám za sebe a z hlediska prostředků Sen noci svatojánské je pro mě omytí se a radost. Nahlédnutí do ráje. No, když se vám i obyčejné věci zdají jako ráj.

 

Často se odkazujete na výrok jednoho filosofa: "Obraz je to, co nevidíme,  hudba je to, co neslyšíme." Jaké rozpětí vidíte mezi hlukem a tichem? 

Hudba, jelikož nemá fyzické tělo, když se to povede, je tah na bránu tak veliký. Nepotřebuje se tam nějak dostat, ona tam prostě je. Jako proniká rychle světlo nebo rentgenový paprsek. V tom je hudba taková. Umění je vrcholným projevem. Na jedné straně architektura, na druhé hudba a všechno ostatní jsou mutanti mezi tím, tak praví Vitruvius. Něco na tom ale je, protože já mám v malíku celkem dost slušně dějiny výtvarného umění, o té interakci mezi výtvarným uměním a hudbou přednáším, mimo jiné. Můžu říct, že když si člověk vezme hudbu jakožto umění a výtvarné umění jako umění, ta muzika může víc.

 

Jste rád v tichu? 

Já nemám rád to, když se k hudbě a ke zvuku přistupuje jako ke zvukové kulise, aby se lidi nebáli, že je najednou ticho. Já to tak nemám. Když poslouchám hudbu, tak ji opravdu poslouchám, proto bych ji nemohl poslouchat v autě, protože bych se zabil. Buď poslouchám nebo řídím. Abych to bral jen jako "aby řeč nestála" nebo aby nebylo ticho, takhle já to nemám.

 

Myslíte, že dobrá hudba může udělat člověka lepším?

Jakékoliv umění. Já mám na to mnemotechnickou pomůcku. Když přijdu na koncert nebo na výstavu a jsem ubitý, unavený, chce se mi strašně spát a začne skladba... Můžu úplně usnout nebo se probudím, zbystřím. Není to ale o prostředcích. Mojí kamarádkou je velká česká skladatelka Ivana Loudová, jíž si hluboce vážím. Vím, že ona nebo její kamarádka Sofia Gubaidulina, nepoužívajíprostředky, které jsou líbivé, ale prostředky, které v rukou jiných lidí by člověka dovedly ke spánku. Nemůžu si pomoct, ale jakmile spustí první tón, člověk neví proč, ale najednou se probudí. Tady je ta úloha toho umění, umění je koncentrovaná energie a předání koncentrované energie. To mě na tom zajímá. Mě zajímá, proč Monteverdiho Mariánské nešpory, které vznikly v r. 1610, což je ekvivalent hudební fresky z Posledního soudu v Sixtinské kapli Michellangelově, mohou fungovat takovým způsobem 400 let, a přesto to nezestárlo. To si myslím, že je umění živé, to je tradice. Předávání živé energie. To je umění soudobé.

 

Daří se více soudobému umění, když je doba zlá nebo vždycky?

Doba byla zlá, byla inkvizice, a jaké krásné věci dělal Goja, El Greco nebo Velasquez. Je to otázka. Nemyslím si to o době Leonarda da Vinciho. Všechno je relativní. Nyní, když už jsme u Shakespeara, tak vyplynulo, že Shakespeare skupoval v dobách  míru jídlo a úspěšně s ním šmelil v dobách hladomoru. Nebo Giotto, zakladatel novodobého malířství, byl lichvářem, který půjčoval za neuvěřitelnou přirážku tkalcovské stavy ve Florencii. Nemusí to jít vždy pohromadě. Nebo zmíněný Wagner, který je bezesporu jeden z největších hudebních dramatiků, ale zároveň charakterově to bylo dost odporné. Pánbůh to nedává za to, že "já už budu hodný, dědečku", tak tady máš pěknou symfonii. Takhle to není. Myslím, že spíš je otázka, zdali jsou ti konzumenti... Nemůže se jen do lesa volat, když tam jsou hluší. Lidé jsou dobrovolně hluší, nechť ví, to je energie, která je pro ně. Když zjistí, že to existuje, že je to, jako byste měli zakopanou láhev s vodou uprostřed pouště, a že když půjdou přes poušť a budou mít žízeň, že můžou na tu láhev narazit a ono jim to pomůže. Že to není žádná povinná četba nebo povinný poslech, Něco za trest, co je bude otravovat, ale že je to proto, a že svět je velmi bohatý, aby pro ně život byl radostnější a nemuseli se vázat jen na to, jestli dostanou droždí v Kauflandu.

 

Co vám dělá radost v životě?

Mně dělá radost to, že člověk čím dál víc zvládá prostředky, kterými můžu nakládat, a tím pádem můžu říct, co chci. Tím pádem se činím svobodnějším člověkem, to je základem. Dělá mi také radost, že neustále objevuji nové podněty, o kterých jsem věděl, ale neustále jsem se k nim nemohl dostat. Najednou to člověk objeví a těší se na to. Protože to mu pomáhá hory přenášet. Když slyším silné dílo nebo vidím silný film nebo čtu silnou knížku, mám pocit, že chytím zeměkouli a odnesu ji někam jinam a není to žádný problém.

 

Kdy jste takhle naposledy chytil zeměkouli? Co vás takhle naposledy dojalo?

To můžou být nenápadné věci. Naposled jsem měl radost, kdy jsem si uvědomil, že existuje příroda, strom, že rozkvetlé pivoňky jsou tisíckrát víc než volební kampaň a takovéto věci. Nechci to zlehčovat, ale neměli bychom věci přeceňovat. Na druhé straně jsem jel na Slovensko, dlouho jsem tam nebyl a jel jsem vlakem. Probudil jsem se, svítalo v červnu. Kolem Váhu byly ty páry, Soutěsky za Strečnem a najednou člověk viděl ten rozměr Karpat, které jsou úplně jiné než v Čechách, kde jsou kopce menší, oblejší a najednou ty tisícimetrové srázy, mě to až dojalo.

 

Příroda, ta vás dojímá vždycky?

Vždycky taky ne, ale má k tomu slušné prostředky.

 

Jste věřící?

Řekl bych jako Antonín Dvořák: Kytky kvetou, ptáci zpívají, kdo to tak zařídil? Teologicky bych o to ale nespekuloval.

 

Říká Vladimír Franz, náš předpůlnoční host. Doufám, že Sen noci svatojánské, která bude mít premiéru v ND moravskoslezském v tomto týdnu, se vydaří, bude mít úspěch i proto, že jste složil hudbu. 

Já se těším, pro mě je to závazek. Je to film mého strýce, opera B. Brittena, scénická hudba F. Mendelssohna Bartholdyho, balet Václava Trojana, hergot, to je závazek.

 

Říká Vladimír Franz. Děkuji, že jste přišel, že jste byl naším hostem.

Já taky moc děkuji, mějte se moc hezky.

 

Děkuji za pozornost a přeji příjemnou dobrou noc.

 

Před půlnocí. Vladimír Franz, hudební skladatel, pedagog: Hudba zmůže víc... Moderátor: Šárka Bednářová. 11. 4. 2013, 23:30 na ČT24

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-pred-pulnoci/413231100252027/