Slavnost - totem - tajemství
Ve slavné galerii, v nevelké místnosti v Národním domě (dříve Ústřední kulturní dům železničářů) na náměstí Míru je celý únor otevřena výstava obrazů Vladimíra Franze. Vladimír Franz (1959) vystavuje v Praze už po několikáté. Naposledy se zde představil v roce 1990 na rychlé, improvizované expozici ve výstavní síni ÚLUV. Výstava Přípravné období proběhla tenkrát téměř bez povšimnutí. Potom se na pár let pro veřejnost odmlčel. Otevřel si tetovací salon. Tetování má pro něho velký význam jako hledání ornamentálních archetypů, aktivně se jím zabývá od šestnácti let, zúročil v něm pobyt v Oceánii (1987-88). Tetování přirovnává k Faradayově kleci, k vodivému obalu, odstiňujícímu vnější elektrické pole. Uvnitř klece je klid, volný náboj je rozložený jenom na povrchu vodiče, Faradayovy klece. Tetování je pro Vladimíra Franze věc ukončená, ale navždy přítomná.
Kreslí a maluje od dvanácti. Od roku 1971 zapisuje do linkovaného sešitu všechny práce. Rok, název, technika, rozměr... Vladimír Franz totiž nikdy nepochyboval o tom, že bude malířem. Po léta každý rok, do roku 1985, programově zkoušel něco jiného, jiný žánr, jinou techniku, chtěl poznat rozlohu výtvarného umění, okusit si jeho možnosti. Kromě malování komponuje. Vytvořil přes 30 scénických hudeb, na 150 písní, několik komorních kantát, oratorium Ludus Danielis. V letech 1986-89 působil jako skladatel v mosteckém divadle. Spolupracuje s dalšími divadelními scénami. Do časopisu Filip napsal cyklus článků o hudbě a výtvarném umění, učí na DAMU, vystudoval práva.
Malovat začíná na jaře, říká, že na podzim ztrácí, společně se sluncem, energii, končí kolem 20. října. Neviditelná energie je všudypřítomná. Může být kladná i záporná. Obrazy se záporným znaménkem jsou v malířově díle výjimkou. Vychází sice z reality, ale portrét není živý člověk a krajinomalba není krajina, obraz je obraz.
Mostecká krajina na malíře silně zapůsobila. Je to krajina zraněná, obnažená na kost, krajina máchovská. Franzovy obrazy jsou vybudované na zjitřeném vztahu k realitě a na potřebě hudebnosti. Malíř prožil kristova léta spojená neodmyslitelně s nezbytnou krizí, otevřel nové, zralé období.
"Hmyz vám na požádání zazpívá vysoké cé, kukačka začne zcela nelogicky odpočítávat letokruhy a dokonce i borovice se, bude-li navštívena, promění ve zlatý prach. Ne, rozhodně se nenechám začarovat." - Přízemní byt je plný knih a gramofonových desek, kreseb a obrazů. Hudba a výtvarné umění mají mnoho společného. Obraz má rytmus a musí zpívat, barva zní jako čistý tón, hovoříme o barevném akordu. Největší plátna jsou v ateliéru v Křišťanově na Šumavě. - Kameny a balvany mraků jako černí šneci setrvávají na svém místě, sebejisté objemem a hmotností. Úzkými průrvami mezi nimi proudí energie. Čím menší vzdálenost dvou břehů, tím více se proud zrychluje. Už to není líný tok. ale letící paprsek. Umění je především komunikace. - "Zaklínám stodolu a kámen, mrak, řeku, pluh i strom. Totiž, pokouším se, abych nebyl zaklet," definuje malíř některá témata.
Namalovaná krajina je skutečná ve svých východiscích, ale není to panoramatický záběr, ale většinou detailní pohled. Nejen kůže, ale i tkáň a maso, struktura. Franzovo výtvarné dílo se skládá ze dvou hlavních částí - z obrazů a kreseb. Kresby jsou soukromější a technicky méně náročné. Vznikají v plenéru, rychle, jako poznámka, záznam pocitu, vůně či melodie. Barva se do provlhčeného ručního papíru zapije, proroste papírovou hmotou, stane se její součástí. V kresbách je část náhody, výsledkem je měkká barevná harmonie chvějivých čar. Kresby, barevné kaligrafie, jsou přístupnější než obrazy. Čitelný přírodní motiv, lehkost, nezatíženost problémy a hlubokými myšlenkami, pocit bezprostředního doteku, zastaveného času.
Malování je namáhavá práce. Odstup od obrazu je nepatrný, čisté plátno je neoseté pole, malovat znamená znovu a znovu přeorávat jeho plochu. - Pluh je jeden z motivů, který se cyklicky vrací, je to archetyp usazený hluboko v člověku. Pluh zemi zraňuje a zároveň zúrodňuje. Obrací půdu, obnažuje nitro. Některé pluhy se podobají sekerám, jiné drápům.
Vladimír Franz ví, co bude malovat. Nedaleká budoucnost je mu, alespoň ve výtvarném umění, jasná. Témata se skládají do sérií, vznikají tak už dnes více či méně rozpracované celky. - Slunečnice, pluhy, studny, tůně, silážní jámy, lípy a tání, portréty avantgardy 20. století - skladatelé Béla Bartók, Igor Fjodorovič Stravinskij, Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič a především Anton Bruckner - varhaník a hudební pedagog, autor devíti symfonií, sborů a komorních varhanních skladeb. Deset variací na portrét Antona Brucknera nebudou realistické podobizny, ale hold jižní Šumavě, výtvarné hledání kořenů a principů Brucknerovy hudby. - Velké plátno, nakoso postavená čtverec vymodelovaný z temné hmoty, letmé doteky a hluboké škrábance.
Kvetoucí hruška, Kvetoucí třešeň, Pole na kuřecích nožkách, Mrak v makovém poli, Vážka nesoucí žabí zpěvy, Vážka v tůni. Vážka je starý námět čínského malířství i poezie. Cosi neuchopitelného a téměř nehmotného se vznáší nad hladinou vody, která vše zrcadlí. Vážka dokáže stát nehnutě i střelhbitě proměnit směr letu. Je snad vážka malířovým soukromým totemem? Prapředek, se kterým se ztotožňuje a kterého považuje za ochranného ducha?
Slavnost pro oči i uši. Ptáci křičí a kytky kvetou. Tajemství hudby je ukryté v tichu. Jsou obrazy, které dosud neexistují.
Jiří Hůla, Český deník, únor 1994