Slovo o dekadenci
Ve vánočním čase vyhlížíme Ježíška a bavíme se jeho trampotami spojenými s doručováním dárků. Účtujeme, rok se uzavírá, ztěžklí přejídáním. A už tu máme Silvestr s křečí veselosti, pár utrženými prsty od petard, bublinkami na bolení hlavy a vánočními stromečky zapálenými a hozenými zhurta po bezručovsku z posledních pater paneláků v Porubě, Orlové, na Vidrholci či Lochotíně. Jaký bude? Kdo vyhraje, koho nechá na pokoji a koho vezme s sebou? A už se v sírové žluti severoněmeckého nebe rodí. Nový, nahý...
Není čas na ztěžklé meditace. Proto jen drobné zamyšlení.
Krasosmutnění i něžný masochismus
Konečně jsem nalezl čas a navštívil výstavu nazvanou Dekadence v pražském Rudolfinu. Bože. Co se jen namlátilo pantem, co by bylo kdyby, dekadence sem i tam, a zda a proč vůbec ještě. Zdá se však, že definice, co vůbec dekadence je, se poněkud - nechceme-li vystačit s klackovitě bolnou secesí - vytratila. Anebo schematicky vyčpěla. Dekadence není oním lepenkově vnějškovým nytím puberťáka - "svět je k neunesení, chci zemřít, dívejte se" - a proto nakopnu spolužačku nebo si nakreslím lebku na penál, nýbrž danost, se kterou se rodí nemnozí.
Dekadenci bych spíše chápal jako jakési krasosmutnění nad zabučením osamělé krávy z noční horské stráně, nad voláním kukačky ve vlčích mácích zplihlých po červnovém dešti, nad sudem s černými šneky stojícím pod okapem v kopřivách - je dusno k zalknutí a bouřka ne a ne se spustit - tedy senzibilitu v bodě utkvění jisté blažené nehnutosti, s vědomím lítosti, že cosi krásné, co se nevrací, nám právě proteklo mezi prsty. Tedy dekadence je rozmařile, sladce (neboť nám vlastně nic nechybí) a vědomě hýčkaný a protahovaný existenciální smutek a úzkost, něžný masochismus připomínky kastračního komplexu v ráji ve chvíli - to je důležité a my si to neuvědomujeme - kdy bod obratu ke skutečnému rozkladu právě nastal. Dekadence je babím létem názoru.
Z širšího pohledu má každá doba svoje babí léto, atributy dekadence nejsou tedy jen vymožeností posledních staletí. V užším kontextu evropského myšlení a jeho materializace v umění bych dekadenci chápal jakožto jednu z horeček plynoucích ze změny postoje k přesahu a tajemství. Mají to Židé a Arabové věru dobře zařízeno, že se Bůh nesmí zobrazit. Zůstává v nich rozpuštěn a oni v něm jak bublinky v sodovce.
Evropa (i Amerika) kladla s osvícenci otázku, kde Bůh bydlí, co jí, kolik váží a jaký je to kámoš. Ano, jeden den Boha pojmenuji, druhý půjdeme spolu na pivo a třetí den ho pošlu do řiti. Prší. Zůstal jsem sám bez deštníku. První schod. Raduju se, že rodiče šli do kina, super, a mám byt pro sebe. Ale...už je to dlouho, co nejdou, kde je večeře, dostávám vztek, začnu rozbíjet věci, je tma, bojím se... A tak po skluzavce až ke druhému schodu. Kdy? Právě teď. Lidé nemají vědět všechno. Alespoň ne všichni.
Ve starém Egyptě byla tajemství zavřena na sedm západů v temné komoře pyramidy. Počítačová revoluce. Prostředky pro vyvolené se dostaly do rukou lůze. To je konec. Aspoň prozatím. Na prvním schodu si člověk přestal vážit Boha, na druhém pak sama sebe. Hromádka bitů. Z umění - aktu víry zbylo žongléřství v oblasti informací a citátů. Proto ztratila kredit magie a přestala být skutečnou součástí a potřebou života. A dekadence? Prozatím nemá odpovídající výrazové prostředky. Ať je nikdo ani nehledá, přijdou samy. A jestli neumřeme, budeme se hodně divit.
Křehké umění fotografie
Výstava v Rudolfinu vůbec dekadentní není. Jedná se o průřez kvalitním světovým uměleckým popem od osmdesátých let do našich časů. Ty různé a až dojemně zdůrazňované podivnůstky nelze chápat jako "Vox clamantis" výrazu rozkladu společnosti, ale spíše jako roztomile etablované hraní s notnou dávkou infantilizace, jakési vtipkování, které někdo myslí vážně a někdo si dělá srandu. Sám jsem tento způsob myšlení ironie i autoironie uplatnil v obraze oběšeného Švejka "Stop vtipkování" a dovedu si představit obraz, na němž budu sám sobě provádět felaci - výborná záminka pro autoportrét zepředu i zezadu.
Kromě obvyklých záměn a rošťačin (například V. Havlovi nasadí hlavu Mickey Mouse a stonožce naopak hlavu Matky Terezy) se často objevují pohlavní orgány a velmi cudné sado-maso. Nu. To už dnes "nepohorší" ani pětileté děti z Kraslic, jinak by totiž každý musel zřejmě omdlít, když se jde ráno sprchovat. A i kdybych si nakrásně na Národní třídě utrhl penis a narval si ho do oka, vybudím tím daleko menší zájem lidí, nežli ta dáma, která v roce 1900 ukázala na plovárně kotník. Cílená devalvace tajemství lidského těla, tak jak proběhla během 20. století, je opravdu bezmezná. Tak kampak na nás s penisem. A sadofetišismus? Po průkopnické publikaci z londýnského klubu šedesátých a sedmdesátých let - Torture Garden dospěla "kultura" autodestruktivního bodyartu (Ejhle, co je taky člověk) do stadií budících lehkou nevolnost, ale - ruku na srdce - může nás vůbec, po dílech takových konceptualistů a sociálních sochařů, jako byli například Stalin, Hitler, Mao, Pol Pot, aktéři ve Rwandě a další a jiní, ještě něco překvapit? Vždyť by stačila jenom návštěva v každé čtvrté spořádané středostavovské rodině v Německu a Rakousku, aby celá výstava dekadence zbledla závistí. Anomálie jako společenská norma. Děti jsou v bytě samy...
Na výstavě je sem tam socha či obraz, převládají fotografie. Ukazuje se, jak křehkým uměním fotografie vlastně je. V podstatě se - oproti například malbě či sochařství - nemůže ničím vylhat. Převládá digitální hračkářství, jehož hlavní devízou je dvoumetrový tiskový výjezd z plotru a z "vyzařování" mnohých prací je zjevné, že se jedná více než o umění o zázrak produkce. Domnívám se taky, že kdyby byla na výstavě vystavena díla některých našich tvůrců, mimo jiné Gábiny Fárové, Idy Saudkové či Tona Stana, obstála by více než se ctí.
Produkce! Fotograf v sobě musí nést velmi zřetelné požehnání a celý rodokmen světa (tím pádem je dobrý i v jakékoli jiné činnosti), jestli ne, nic mu nepomůže.
Hop nebo trop. Zjevně to vysvítá ze srovnání caravaggiovské kvality J. P. Witkina s Václavem Jiráskem či Ivanem Pinkavou. Při veškeré úctě k jejich práci mám pocit, jako by se vedle A. Einsteina postavili Jíra z Maršova a Pantáta Bezoušek. Na výstavě potkáme kromě Witkina i několik dalších požehnaných tvůrců. Cindy Shermanovou, rozmělňujícího se Jeffa Koonse, rošťáky Pierra a Gillese i rozmilé hošany Gilberta a George, kteří nejenže spolu vaří, pečou a smaží, ale procházejí se v nejrůznějších mandalách, jakož i - jak známe z New Tate Gallery - v gainsboroughovsky řídkých parcích. A v neposlední řadě, dle mého, velkou naději střední generace české malby, Josefa Bolfa, skutečného dekadenta duší i tělem.
Dekadence u nedekadentů
Výstavu provázejí nejrůznější hudební akce. Opět tak trochu dochází k nepochopení významu slova dekadence. Většinou se jedná o takzvané alternativní (rozuměj: alternativa = neschopnost normální komunikace) kapely nepatřící ani do popu, ani do vážné hudby, jejichž dekadentnost spočívá v našem smutku, že nikdy neuslyšíme předváděnou hudbu tak, jak by mohla vypadat, kdyby se hudebníci byli ochotni naučit řemeslo a získali potřebnou technickou svobodu pro vyjádření svých myšlenek.
Ono se vůbec zapomíná, že dekadence jde jaksi napříč a mnozí velcí, jinak nedekadentní tvůrci ji mají ve svém díle obsaženu. (Na což ovšem většina vědců vůbec nepřijde, neboť necítí.) Tak například rysy dekadence objevíme v pozdních skladbách W. A. Mozarta, když dospěl k poznání, že jeho pozemská kariéra asi nebude odpovídat jeho nadání. Estetiku dekadence chladně a věcně, dvacet let před tím, než přišla do módy, stanovil velký předskokan "sociálních sochařů" 20. století, manipulátor Richard Wagner v kataleptických spáncích s otevřenýma očima za rozbřesku v Soumraku bohů a ve svíravé lítosti nad nevinností, ztracenou uprostřed pučících jehněd a kočiček v Parsifalovi. Dekadencí je tmavomodré blues Smetanova Tajemství, dekadentní je Dvořákovo zjištění konce a rozpadu vlastního stylu v opeře Armida, dekadentní je i ono utkvění v zářijovém lese Lišky Bystroušky, kde si Janáček náhle uvědomil, že navzdory věčnému mládí je mu 70 a už tu dlouho nebude. Gustav Mahler se o dekadenci všemožně snažil a nakonec mu vyšla v rekonstruované 10. symfonii.
Velký kronikář rozkladu společnosti L. Visconti, potomek 800 let starého rodu, vášnivý italský komunista žijící v paláci mezi obrazy Tiziana, Tintoretta a Rubense, byl dekadentem k pohledání. Nedekadent Fellini postavil dekadenci nehynoucí pomník ve filmu Casanova. A z Čechů - spisovatel Ladislav Fuks či filmový režisér Juraj Herz a další. Vrcholem dekadentního způsobu života proslul jeden slavný muž (na jehož jméno si nemohu vzpomenout), který se v 65 letech rozhodl, že vyleze na druhou nejvyšší horu světa K2. Musel se však z 6500 metrů vrátit, neboť mu došly doutníky a šampaňské.
Dobrý nedekadentní počin
Výstava v Rudolfinu je bezesporu skvělým počinem, protože českému divákovi zprostředkovává přímý kontakt s díly některých světových výtvarníků konce minulého století, kteří jsou dnes již klasiky. Název výstavy však považuji za mylný a zavádějící.
Dekadence. Přejedeni sledujeme Ježíška. A zatím se někde v hloubkách pohnul bod a rok se nezadržitelně šine ke svému konci. Nemyslím ovšem na trapný Silvestr - den, který by měl podléhat trestnímu zákonu. Jde mi o sírově žlutý, nahý a nanicovatý Nový rok. Právě se třaslavě rodí. Tak šťastný a veselý...