Umělec na prodej (Konfrontace Petra Fischera)
11.09.2014 22:40
Přistáli jsme v domě Vladimíra Franze, hudebního skladatele, malíře a neúspěšného kandidáta na českého prezidenta. Dobrý den.
Dobrý den.
Děkuji, že jsme tady mohli přistát, že jste to dovolil. Naše téma je možná komplikované, ale i to slovo umělec, kdybych řekl v úvodu, že jste umělec, vzal byste to?
Budu se ošívat, samozřejmě. Je to něco podivného. Člověk si vzpomene na středověké stavitele katedrál. Katedrály jsou úžasné, ale skoro nevíme, kdo je stavěl. Při slově umělec se trošku ježím.
Hlavním tématem je to, že umělec se stává centrem umění. Prezentuje sám sebe a to ne proto, že se chce představit jako člověk, který něco umí, ale proto, aby prodal svoje věci. Jak se díváte na tento vývoj umění?
Kdysi umění bylo magií, dnes je informací. Ono bylo službou, jak sdělit něco, kam každý nemůže, proto se tomu říkalo umění. Byl to vždy obor služný. Říkám to zjednodušeně. Buď umění je k tomu, aby v nás aktivovalo něco, na co nedokážeme ani pomyslet a dotkli jsme se něčeho, čeho se normální člověk nedotkne, nebo aby nás také pobavilo. To se nemusí vzájemně vylučovat. Tak takhle to trvalo dlouho.
Teď se to spojuje. Teď je pokus to spojit.
Pokus je, ale chybí k tomu světonázor. Tenkrát zřejmě nad námi někdo byl, kdo nám dával mantinely, a dál to nešlo. Pak jsme dumali, kolik váží, kolik měří, kde bydlí, pak jsme ho pozvali na pivo a pak jsme ho poslali do řiti. Pak si člověk stačí sám a je šťastný, to je takový romantizmus. V romantizmu se najednou tlačí dopředu tvůrce. Když Mozart nebo Bach skládali, tak když Mozartovi bylo těžko, tak složil něco v G moll, ale tím to vadlo. U Bacha, o němž se traduje, že trpěl úporným průjmem, což v hudbě slyšet ani cítit není. Až Beethoven začal kvalifikovaně konzumenta obtěžovat problémy. Ty problémy byly tenkrát všelidské, takže byly kvalifikované. Od té doby problémy začínají být subjektivnější, a nevím, že v dnešní době už je to ve stavu, že někdo může natočit film, nebo složit sinfonii, že nemůže najít kartáček na zuby.
Jak vy jako tvůrce se tomu vyhnete? Vidíme tady spoustu vašich obrazů, asi reagujete na to, co se děje ve vás i kolem sebe. Pozornost je často určena na vás. Jak vy ženete lidi k těm obrazům. Možná, že se zajímají o vás, že jste potetovaný? To jsme viděli, když jste kandidoval na prezidenta, tak se prvních 14 dní o ničem jiném nemluvilo.
Když jsem jel ven, nebo když jsem byl v Mexiku, tak to tam nikdo neřešil. To se řeší jen tady.
Vy nemáte pocit, že se proti tomu musíte bránit? Té koncentraci na sebe jako na umělce?
Já to neřeším. Já působím často a jsem vyrostlý na klasické evropské kultuře, taková linie, která jde v muzice přes Brahmse, Brucknera, Beethovena, Bartóka do 20. století. Tahle kontinuita. Pro mě není kultura tolik popová. Ono to souvisí víc s popizací kultury, kde je důležitější, než v jaké kvalitě to dělají, jaká je okolo toho show, balábile.
Vy to také potřebujete prodat. Jste určitě rád, že jsme přijeli my, že se teď s vámi o tom bavíme. Jste rád, že vystoupíte v rádiu a upozorníte, že jste složil operu, aby na ni lidé přišli. Bez pozornosti se neobejdete. Společnost už je takhle nastavená. Lidé nepřijdou sami za vámi.
Nepřijdou a nemůžeme se spolehnout na to, že se vynoří badatel 150 let po smrti a někde na půdě to najde. Nikoho to nezajímá. Svět je vizuální, informace zvítězily nad vším. To je pravda. Jde o to, v jaké míře se s tím nakládá.
Mne zajímá to, do jaké míry se to promítá do tvorby? Jste schopen, když tvoříte, se od toho oprostit, spadnout do světa, který je uzavřený a vy jste úplně jinde a tvoříte, malujete, skládáte?
To říkal už Dvořák: "Když dělám, ztrácím se sám v sobě."
Stává se vám to?
Pochopitelně, že jo. Já neuvažuju, že teď udělám červenou barvu, protože se to teď nosí, nebo čtvereček, že se to musí. Umění nejsou klobouky, které na podzim budou jiné.
Je něco špatného na tom, že člověk prožívá, že prožitek má z reakce ostatních, že skočí do veřejného prostoru, stane se objektem veřejného prostoru a prožitek je z toho?
Potom je to nějaké zakuklené herectví a něco jiného. Kdysi vážní teoretici, kterým bylo líto, že by příliš byli ve skleněných zámcích, říkají - to už jsou ty teze, které se táhnou od Beuyse - že kdokoliv udělá cokoliv, tak je to umění. To je dvousečný. To je jako "voda je voda". To je buď moudrý nebo úplně debilní. Záleží, jak se to postaví. Všechno může být umění, všechno je umělecký předmět, když se tak nazve, ale když člověk vidí takovouto výstavu, kde je toto umění a pak vidí jednoho Caravaggia, tak najednou mu spadne čelist a koná se ještě něco, koná se magie. Umění rezignovalo na magii.
Magie se musí odehrát mezi dílem a tím, kdo jej pozoruje, asi nejvíc potom. To se neurazte, kdybych si dal jeden z vašich obrazů vedle Caravaggia, tak budu asi milovat Caravaggia víc.
To já taky.
Asi bych potřeboval nějaké vodítko k vaší magii, ne?
Určitě jo. Občas se to může i povést. Vím, že to funguje, protože v Římě jsem viděl kompletního Caravaggia. Italská mládež je velmi nezbedná i ta středoškolská, která je často na hranici gramotnosti. Není to jako tady. Chci pochválit naše školství. Je to hlučný spolek, nevycválaný. Najednou tento spolek vpadnul na tu výstavu a všichni zůstali stát, jak přibitý do země. Říkal jsem si, že fyzický zážitek z díla, že to je víc, než nějaká informace. Už kdysi Lenin říkal, že kdejaká kuchařka bude jednou řídit stát. Ano, je to možný, že kuchařka bude řídit stát, ale bude to podle toho vypadat. Takhle ještě! To je takové anekdotaření, já chápu že umělec je homo politicus. Není to takové anekdotaření, vtipkování. Kdyby tímto způsobem uvažoval Michelangelo, i v té době se konala politika,lidstvo bylo také zkažené, dělaly se nepravosti, tak by za sebou nenechal sochy, které dělal, ale zanechal by receptář na jedy, nebo jak někoho zabít. Ono takové zobecnění a ten přesah, chytnout energii, která je všude, dát jí nějaké tělo. Vytvořit stroj na to tělo, aby to produkovalo pořád to tělo, to je potom ten zázrak. Já když vidím hromádku odpadků, tak je to sice moc hezký, ale já si to racionálně zdůvodním, ale já od toho chci, aby to mělo i mystické tělo.
Vy jste zajímavý typ, že vy třeba utečete z města. Vy jste třeba 3, 4 měsíce tady, malujete, skládáte, je to obrana před městem, před tlakem informací, před tlakem médií? Nebo jste schopen najít cestu k tomu magickému i ve městě?
Tady si můžeme odpovědět proč mohli vznikat Caravaggiové? Oni měli čas na usebrání. Kdyby musel Leonardo vyřídit 50 emailů, zařídit tisíc složenek, a být na tisících místech a ještě si pustit televizi, kde se dozví, co se stalo v Buenos Aires a na severním pólu, a támhle to, co k životu nepotřebuje, tak by neudělal nic. O tom je film Akumulátor. Nemluvě o sociálních sítích, jako je facebook a podobně. To jsou obrovský kradáky lidský energie a žádnou relevanci za to nenabízejí. Vytratila se manualita věcí. Když chtěl Bach slyšet Buxtehudeu, musel se sebrat a jít pěšky do Lübecku.
To museli hrát živí lidé.
Živí lidé. Když si to takhle zasloužil, tak si to setsakra pamatoval.
Co když strategie současného umělce, kterou vy rád nemáte, umělce s velkým U, který soustřeďuje pozornost na sebe, a na to, co dělá ve veřejném prostoru, je obhajitelná právě tím, že v tu chvíli si na něm uvědomuje, v čem se pohybujeme.
Je to takový klaun, který dělá absurditu, která je v souřadnicích, že se řekne, že je to umění...
Nedotýká se on něčeho přesahujícího? My to obvykle netématizujeme. My obvykle vůbec netématizujeme, že je to veřejný prostor, že v tom žijeme.
Jde o to, jaká je kvalita toho dotyčného činu?
Třeba atomový výbuch v televizi, co dělá skupina Sto hoven?
To je jemný humor a to je v pořádku. To mně nevadí. Jestli se někdo nad tím pohoršoval, tak je to blbost.
Co byste poradil divákovi, který jde do galerie, a vidí tam současný obrazy, nebo objekty, akce, performace, cokoliv a je z toho zmatený, neví, co si o tom myslet, a chce se dostat k tomu. Lidi něco prožívaj, ty co to dělaj. Jak se mohu dočkat prožitku? Musím něco nastudovat? Nebo k tomu přicházím sám? Umí to moderní umění bez studia? Vy teď taky mluvíte jako... Vy jste profesor, ale zdá se mi, že kontext nastudování je hrozně důležitý, protože vám dává výkladový rámec. Vy najednou máte porozumění.
Řeknu vám to jednoduše, když člověk poprvé pil pivo jako dítě, bylo hnusný. Když se učí na počítači, tak také napoprvé to nejde. Jakákoliv věc, když se učí jezdit autem, tak skáče jako divej, když to nastartuje.
My jsme možná netrpěliví tím, že když je to hořký, tak to už nechceme.
Já vím. Když je někdo netrpělivý, tak nemůže chtít zázrak. Nic bez práce není. Jakákoliv lidská činnost není bez námahy, tak nevím, proč umění, kdyby někde bylo, tak by mělo lidem padat kolem krku. Někde je to možný. Pro mě to vždy bylo tak, že mě ta věc musela chytnout, nějak mě oslovit, něčím. Když už mě oslovila, tak mě zajímalo, kdo to dělal, v jakém je to kontextu, co tím chtěl říct? Pak mě zajímalo, co udělal ten člověk dalšího? Umění je záležitost logika citu, logika srdce. Logika mozku je to nejblbější, co na umění je. Ta nás bohužel ve 20. století potkala, protože kunsthistorici začali mít pocit, že je to méněcenný, když se to nechová jako věda. Věda je věda a umění je umění. Já bych to nepatlal.
Tak díky. Nikdo netrpělivý nemůže chtít zázrak.
Konfrontace Petra Fischera, ČT Art, premiéra 11. 9. 2014, 22:40 hod