Válka s mloky aneb Když dva dělají totéž, není to totéž
V létě minulého roku jsem navštívila Bregenzer Festspiele, kde měla ve Festspielhaus(u) světovou premiéru Solaris, nová opera významného německého skladatele Detleva Glanerta na libreto Reinharda Palma podle stejnojmenného románu Stanislava Lema. Za nynějšího intendanta Davida Pountneyho je každoroční uvádění dramaturgicky objevných děl zcela běžné, tentokrát však skladatel zkomponoval operu Solaris na zakázku Bregenzer Festspiele. Byla bez zbytečných průtahů inscenována v koprodukci s Komische Oper Berlin. (Dirigent Markus Stenz, režie Moshe Leiser and Patrice Caurier, scéna Christian Fenouillat, kostýmy Agostino Cavalca, sbormistr Lukáš Vasilek, Pražský filharmonický sbor, Wiener Symphoniker atd. atd.) Všechno předem v klidu připraveno, inscenace byla velmi zajímavá. Operu Válka s mloky si objednalo vedení Národního divadla ve složení Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil u skladatele Vladimíra Franze před osmi lety. Libreto napsal Franzův častý spolupracovník Rostislav Křivánek s využitím motivů a postav ze stejnojmenného románu Karla Čapka. Dílo leželo v Národním divadle oněch zmíněných sedm osm let zcela bez užitku a teprve v minulém roce bylo díky příznivým okolnostem náhle vytaženo na světlo boží, aby se na jevišti Státní opery stalo prvním z budoucí řady soudobých oper (in spe), které nové vedení spojených souborů opery Národního divadla míní uvádět v každé další sezóně.
Režírovat první inscenaci současné opery není snadný úkol ani pro velmi zkušeného specializovaného operního režiséra. Vedení opery Národního divadla Franzovu operu nabídlo renomovanému činohernímu režisérovi a dramatikovi Davidu Drábkovi jako jeho debut v operní oblasti. Opera mohla být režisérovi Drábkovi na začátku předložena pouze v podobě libreta, její hudební nastudování vznikalo za pochodu. Jako autoři návrhu scény a kostýmů byli vyvoleni manželé Šimon Caban a Simona Rybáková, u nichž snaha o originalitu výtvarného řešení mnohdy převyšuje touhu po jeho funkčnosti a službě dílu jako takovému. Cabanově scéně, která je postavená na točně, dominuje schodiště s plošinou, na niž se na tazích snášejí doplňky charakterizující prostředí děje. Nade vším bdí oko lidské, později mločí, nakonec žádné. Scénu oživují bílo-červeně pruhované sloupy se zlatými hlavicemi jako vystřižené z Benátek. Sbor je oblečený do přepestrých secondhandových hadříků (číšník je celý ve zlatě) a proporce některých jednotlivců jsou zdeformovány v patřičných tělesných partiích vatony. Dirigentem inscenace se stal Marko Ivanovič, který má i jako skladatel-dirigent nedocenitelnou národně divadelní zkušenost z Dobře placené procházky (2007) a z Čarokraje (2012). Zvláště v případě, kdy se režisér při své práci s operou dosud nesetkal, potřeboval by spolehlivého spolupracovníka, nejlépe dramaturga, který by mu poskytoval dokonalý informační servis a v ideálním případě by mu ve zkouškovém období také pomáhal "hlídat" dramaturgickou a koncepční stavbu inscenace. Takto osvícení operní dramaturgové existují zcela běžně například v Německu, v Rakousku a v dalších státech a bývají respektovanou osobností tvůrčího týmu. U nás je v této podobě nepotřebujeme!? Další nepostradatelnou součástí inscenačního týmu je žijící autor, jehož dílo je buď dešifrováno, nebo natahováno na skřipec.
Premiéra Války s mloky ve mně vyvolala neobyčejně zmatený pocit, dojem přebarvené a beztvaré přelévající se hmoty. Nebylo zřejmé, co považují inscenátoři za podstatné a co chtějí divákům sdělit. Četla jsem libreto a snažila jsem se rekapitulovat, o čem ta inscenace byla. Našla jsem několik míst, která jsou s jevištní podobou opery v přímém rozporu. Šla jsem na Mloky znovu, abych si ověřila, v čem se režijně-výtvarný tým mohl mýlit. Vědomě z inscenačního týmu vyjímám dirigenta Marka Ivanoviče, který svým uměleckým a lidským charismatem dokázal soubor Státní opery po hudební stránce zformovat a dovést až do vítězného konce. Orchestr (často v mezzoforte a ve forte) i sbor byly postaveny před nesnadný úkol, avšak ačkoli se soudobou operou vskutku nemají mnoho zkušeností, ve zkoušce obstáli. Co však neobstálo, byla zvuková technika Státní opery, která je, jak bylo názorně předvedeno, na značně nízké úrovni. Vzpomínám si, jak nedostačující technika před lety zvukově zploštila Glassovu operu Pád domu Usherů a zdá se mi (ráda bych se mýlila), že dodnes není lepší. Prý je před rekonstrukcí. Tak snad - hodně ji potřebuje! Na premiéře zněly hlasy pěvců zpívajících na mikroporty cize a ploše, a protože nepatřily k výrazně vymodelovaným postavám, mezi nimiž byly vybudovány vztahy a situace, v nichž se ocitly, nemohly divákům srozumitelně zprostředkovat témata, jimiž se opera zabývá.
Zjednodušíme-li si půdorys Franzovy-Křivánkovy opery, pak je komponovaná ve dvou základních stylových rovinách. Jednou z nich je jednotná seriózní textová a hudební mluva, druhou je rovina, která tuto jednotu záměrně narušuje (muzikál, pop, rock). Na jevišti je ta barevná deformovaná lidská masa krmena Lascottovými zbohatlickými boha- a duchaprázdnými frázemi o blahobytu a podporována líbivě sentimentální popovou i rockovou hudbou, zkrátka vším, co dav ukonejší. Chléb a hry. Součástí špinavé ruky trhu jsou také ti "milí" červenoocí zotročení mloci, kteří "přece nikomu nechtějí ublížit", jen si přejí, aby měli více prostoru, aby lidé některé oblasti u moře neobývali. A tak zařídí, že je mohutná vlna tsunami smetla do moře. Inscenační "výklad" Franzovy opery však nemířil k podstatě díla, plul po povrchu: místo aby hierarchizoval vstupy jednotlivých hudebních stylů tak, aby bylo zřejmé, které z nich jsou určeny pro vysmívaný konzum a které jsou myšleny vážně, naopak jejich společnou prokomponovanou strukturu roztříštil. Malý příklad: Konferenciér ohlásí, že teď následuje muzikál (jehož součástí jsou mj. primitivní tanečky infantilních oranžových humrů a ostře zelených mořských koníků, kteří se z naprosto nepochopitelných důvodů později připletou mezi lidskou chasu i v průběhu ničivé tsunami!). Pak následuje další hlášení: A teď už zase budeme hrát operu pana Franze! Konferenciér těmito vstupy mate obecenstvo a zbytečně vyděluje muzikálovou vsuvku z kontextu celé opery.
Vladimír Franz je zkušený skladatel, který dovede užít takových hudebních prostředků, jimiž sdělí to, co si předsevzal. Ostatně, kdyby tuto schopnost neměl, asi by nemohl být tak veleúspěšným skladatelem scénické hudby. Franzova dlouholetá spolupráce se spisovatelem, dramatikem a libretistou Rostislavem Křivánkem přinesla už leccos zajímavého (např. oratorium a operu Ludus Danielis, Údolí suchých kostí, Zlatovlásku). Nepředstírám, že Válku s mloky znám do všech podrobností (především mi v této chvíli chybí podrobné seznámení s hudbou a s jejím propojením s libretem). Přesto mám, zdá se, oprávněný pocit, že se inscenace s Franzovou operou trestuhodně minula.
Velmi rozpačitý je závěr inscenace, v němž vůdce mloků Chief Salamander je jakási nafukovací (nafouknutá) podivná "stéla" s "očima" jaksi nepřesně vyznačenýma červeným světlem. Inscenace nemá konec. Není čitelné, v co celý ten příběh vyústí. Kdo vlastně je Chief Salamander? Přece to není jen ten blíže nespecifikovaný nafukovací objekt s reprodukovaným lidským hlasem? Odpověď jsem kupodivu našla v libretu: Je to ČLOVĚK! Proč jím není v inscenaci? Z jeviště zazní (málo výrazně) jen Chief Salamandrův závěrečný dialog s chlapcem Bobbym, milovníkem mloků, který jako jediný přežil. Proč nevyznívá z Křivánkova-Franzova příběhu to nejdůležitější poselství, že je to člověk, tedy my, kdo připravuje zkázu sám sobě?A tak jsme inscenovali Franzovu operu - odškrtli jsme si jednu současnou operu pro tuto sezónu. Mnozí z nás nepříliš výrazný úspěch inscenace svedli na špatné libreto, na špatnou operu. Ale co když je to jinak? Co když by pro vnímavou interpretaci Války s mloky stačily pozorné dramaturgovy nůžky a více přemýšlení o díle než snahy uplatnit co nejefektněji sám sebe? Vladimír Franz umí napsat stylově jednotnou hudbu, považuje-li to za žádoucí. V hudební oblasti se obratně pohybuje ve prospěch souhrnného divadelního díla. Ve své opeře Válce s mloky záměrně střídal různé stylově kontrastující plochy - do základu opery prostřihoval to umění, které na nás odevšad útočí. Všudypřítomný zvukový, vizuální, myšlenkový smog. Jsme jím omámeni, přiotráveni a neuvědomujeme si, že jsme jím natolik atakováni, že si za mnoho našich potíží můžeme sami. Je snadné nás nenáročně pobavit a zároveň obelhat, obelstít. Domnívám se, že Drábkova inscenace je povrchní, nezprostředkovává Franzovu operu jejím divákům, jen ji bez hierarchizace inscenačních prostředků předehraje, jako by chtěla pouze předvést, co v ní všechno je. Rovná se prvnímu zběžnému přečtení díla - dál se, bohužel, nedostala.