Vincent van Gogh
Vincente van Goghu.
Čas odkapává a my si setsakra uvědomujeme ten konec století, a co století, tisíciletí. Bude kruté až po proflámovaném Silvestru uvítáme to nahé, prenatální a vlastně vůbec ne - za zvuku sírově žlutého svítáníčka, velice studeneého, hanba pomyslet. A před námi vyvstane zcela monstrózní a nevyřčené jak, co, kudy a případně taky proč. Konec století. Strach. Hrůza z budoucnosti a zároveň nuda a přejedení minulostí. Trpíme pocitem vlastnictví modrého z nebe. Provozujeme ekvilibristické akce v dobré společnosti, tváříme se velice znuděně, ale po očku pečlivě sledujeme, zda jsme dostatečně obdivováni. Svobodný člověk přeci může všechno; jak je příjemné žonglovat jen tak, být zajímavě avantgardní a nic netratit, ohánět se historickým vývojem, složitými definicemi, pademokratickým názorem, že umění může dělat každý, hrát nezávazně rozmarnou hru na děti, blázny, supermany, poustevníky, boxery či marťany - hru, které posléze sami uvěříme - malounko zlobit, ale hlavně: být způsobní, nepřekročit mez! Neobtěžovat opravdovostí, cestou na doraz - to je přece jasné chování neodpovědných blbečků, hrubců či primitivů; neradno si s nimi zadávat - do dobře vychované, té naší, svrchovaně nóbl společnosti na výši doby jednoznačně nepatří - ven! Le da že by... ale ovšem koketní dáma svádí čeledína. Je celý od hnoje. Vzrušující! A postupem času dokonce i legenda.
Teď si povíme pohádku. Ve druhé polovině 19. století žil, byl, Vincent van Gogh - Holanďan, syn protestantského pastora. Na doporučení vlivného strýce vzal uzlík buchet a šel se učit obchodníkem uměleckými předměty. První nezávazný styk s výtvarným uměním. Haag, Londýn, Paříž. 1876 - propuštěn. Objevuje se u něj mesiantský komplex - potřeba být prospěšný chudým, být dobrým a sloužit, sloužit, sloužit lidem. Celý Goghův život bude hledáním nejvhodnější formy pro uplatnění této myšlenky. Pokouší se kázat, vášnivě studuje Bibli. Anglie a posléze Belgie - Borinage: chatrče, haldy, mour - hornický kraj. Pomáhá, káže, nejí, nespí, slouží a... začíná kreslit. Bootaa? Ale ne, přece botata. To by také nešlo, a tak úporně vzniká boa, bobota, bta, ota, ba, bbot, atob, botta, botinka, botice - až konečně bota a posléze BOTA - a k ní ještě druhá - kristepane, to je práce. Vyhnán pro nevhodné chování, jako kazatel zklamal! Kreslí. Úporně kostrbatě kreslí. A žije s prostitutkou. Až ji polepší, ožení se s ní. Nepolepší, neožení se - prchá na vřesoviště v Drenthe. Kreslí a maluje. Nakonec doputuje do Nuenen, domů. Návrat ztraceného syna. Ano i ne, a jestli ztraceného, tak společensky určitě. Blázen! Úporný mezek vytváří temné obrazy a četné studie. Neohrabanost zvolna mizí. Brzy se narodí Jedlíci brambor - suma Vincentova holandského období. Přes mnohou neobratnost vyznačují se obrazy tohoto období ostrou charakteristikou a vyzařují silné sociální cítění. Gogh se stává jedním z prvních a zároveň největších sociálních realistů (v nezkresleném a nezprofanovaném smyslu těchto slov).
Tmavý projev se začne prosvětlovat v Antverpách, vlivem barokního Dionýsa P.P.Rubense. Gogh přispěchá do Paříže. Je připraven přijmou odkvétající impresionismus i podněty postimpresionismu - Lautreca, Gaugina, Serauta či Cézanna. Mění svůj výtvarný slovník, osvojuje si krátký štětcový tah, smysl pro světlou, nelomenou barevnost, vášnivě obdivuje japonské dřevoryty pro maximální úspornost a oproštěnost v definování přírody. Paříž se vaří, kypí uměním - výstavy, spory, hypotézy, prognózy a vůbec teorie - Paříž je klec - Pryč!
Středomořská flóra, antika, Arles, rovina. Gogh jí věnuje veškerou vášeň a vytvoří své nejplnější období. Modrá, fialová, oranžová. Žlutá - barva hysteriků. Ztotožnění se sluncem, slunečnice, žlutý dům. Nejí, nespí, pulsuje. Za rok skoro 200 obrazů. Nervy hoří v rozpuštěné žluti. Mistral. Příjezd Gaugina. Žlutá. Roztržka. Ucho. Žluté. Uříznuté. (Tedy jenom lalůček.) žlutá, žlutá, žlutá, žluutá, žluá-á; a... Ústav!
1889 - Saint Rémy. Boj o sebe sama. Všechno víří - hvězdy, hory, měsíc, olivy, cypřiše a v obilí kličkuje smrt - dobrý pastýř, rozsévač, žnec. Balanc mezi nejexpresivnějším vyjádřením a úbytkem sil. Epilepsie? Možná. Existuje názor o chronickém zánětu vnitřního ucha a poruchách rovnováhy. Marně hledá uklidnění. U dr.Gacheta, v Auvers, v krajině, která se podobá končinám u Čáslavi. Maluje i několik "vzpomínek" na Holandsko, na chladivý sever. Hledá marně. Dynamická forma je obrovskou setrvačností nesena dál, ale vnitřek dohořívá. Kdyby měl Vincent van Gogh trpělivost, udělal by si prázdniny, řekněme dva roky, a pak by začal znova. Neměl. Zastřelil se. 27.7. Jeho duši odnesli andělé - 29.7.1890. A to je všechno? Bohužel ne. Díla, z něhož se za živa prodal jediný obraz, se zmocnili kunsthistorici a zařadili ho v pekle do způsobného historického vývoje. "Vincent van Gogh, nar.1853, postimpresionista, malíř konce 19.století, vrstevník naší Generace Národního divadla." Příšerné srovnání, že. Kéž by takové srovnání mohlo existovat dnes, kdy se rodí ve smrtelné vážnosti vyhaslá nuda a spekulace bez míry, a kdy, snad poprvé v dějinách, může vznikat umění bez námahy. Jestli někoho postrádáme, tak je to posedlý celý člověk se zářícím srdcem.
Vyprávěl jsem divnou pohádku. Namítnete, že pohádka má dobře skončit, že. Dobrá. Vymyslíme si alespoň nějaké znamení dobrého konce. Takže: Půjdeme betonovou plání, na počátku března. Noc. Slaně psovský vítr, odkudsi z moře, nás lízne na tvář. V hospodě budou vymývat půllitry. A tu se v klenbě s jemným lupnutím urve anděl, oddělí se druhý a nějak třetí - dohořívají kdesi za obzorem. Rázem nastane všude kolem les.
Vincente van Goghu, je čas, ať jsi kdekoli, oroduj za nás.