Vladimír Franz v Hyde Parku ČT

(...)

 

To je Vladimír Franz, další otázky budou záviset na vás, které pošlete sem k nám do vysílání Hyde Parku ČT 24. Www.hydeparkct24.cz, to jsou naše webové stránky, kde je všechno potřebné pro to, abyste se s námi mohli spojit a ptát se na všechno, co vás zajímá. Tak, pane profesore, na Facebooku začneme otázkou od Kulturní zvídalky: "Dobrý den, pane profesore, co radíte panu Hermanovi v oblasti živé kultury? Jste pro větší dotaci tohoto odvětví? Za jakých podmínek, kolik?" Děkuje Kulturní zvídalka. Tak pojďme postupně, jestli můžeme, co radíte panu Hermanovi v oblasti živé kultury? Jednu radu, kterou jste mu už dal, jestli tedy nějaká byla. 

 

Tak dá se říct, že se to vlastně na tom ministerstvu zabíhá a hledá se tomu tvar, čili bych si dovovolil říci, jestli tady nejsem trošičku brzy. 

 

Tak oni se ještě nenašli na ministerstvu? Ministr a jeho spolupracovníci? Nemyslím, že by se nepotkali, ale nenašli se v těch funkcích ještě? 

 

Já myslím, že se vůbec hledá taková ta identita, je to taková ta doba hájení a samozřejmě problémy nebo, já nevím, takové ty úkoly, které tam jsou, tak je to pochopitelně úkol Národní divadlo, úkol Národní galerie, úkol rekonstrukce Národního muzea, točna v Krumlově, pochopitelně i ta otázka živého umění, takže já tak spíš zvídám, co je možné, co není možné, otázka třeba rekonstrukce filmů, to je velmi důležité, aby to vlastně bylo nikoli jenom digitalizace, ale v případě opravdových filmů, takových klenotů, aby to bylo jako u obrazů nebo u soch, aby to bylo restaurováno, tohle to je, myslím, důležité. 

 

Čili vy se zatím rozhlížíte úplně všude, pak si z toho něco vyberete a na základě toho budete panu ministrovi radit? 

 

Určitě. Já si spíš myslím, že je daleko důležitější přinášet podněty, protože pan ministr musí řídit resort, musí se zúčastňovat zasedání vlády, být v parlamentě, zastávat roli i v reprezentativní rovině, čili to chápu spíš v takové té rovině, že jsem všudybyl, všetečka a spíš přináším, co se kde může jaksi přihodit, nebo ne. Kdyby bylo na mně, tak já mám několik priorit, takových - teď bližší košile, než kabát pro mě - a to už jsem říkal před tím, než jsem se stal poradcem, by bylo krásné, kdyby se zrekonstruovalo a zdigitalizovalo dílo Jiřího Trnky, protože to patří do národního kulturního dědictví. 

 

A zdigitalizovalo nebo i zrestaurovalo, aby to tedy bylo v těch obou formách, když jsme u toho, co jste říkal? 

 

Vzhledem k tomu, že se jedná o takovou superlativní a prvořadou položku české kinematografie, tak samozřejmě v těch obou formách. Doufám, mohlo by se podařit, zatím je to v jednání, že by se udělala taková pilotní první věc, což by, řekněme, mohly být Staré pověsti české, a kdyby se to podařilo a předvedlo se to v Karlových Varech jako skutečně takový výkop celé této akce, bylo by to báječné. Já jsem o tom se bavil když jsme tuhle otvírali brněnskou premiéru filmu Kandidát s Karlem Schwarzenbergem a pak jsme strávili velmi příjemné tři hodiny na pivu a on také znal Jana Wericha nebo právě Jiřího Trnku, takže také přislíbil pomoc, že bychom se na takovým úkolu sešli. 

 

Dobře, tak zatím tedy ještě neradíte panu Hermanovi, tak co bude to první, pokud už máte připraveno, co mu řeknete: "Pane ministře, tohle je třeba." Je to to Trnkovo dílo nebo máte v záloze tu první věc, kterou po ministrovi budete chtít, je to něco jiného? 

 

To Trnkovo dílo je také jedna za věcí, další věc je ta, že je možnost, že by v Praze mohl být pomník jednoho z velkých rodáků, čímž je Rainer Maria Rilke. To je básník světový, evropský, zase jeden z těch, které Čechy daly světu a je vlastně už tady taková iniciativa, dokonce profesor Stanislav Kolíbal udělal takovou stélu a teď kdyby se našlo správné místo, tak by se to mohlo otevřít i za účasti pana Weizsäckera, což je věhlasný německý fyzik, takže by to mohla být evropská kulturní událost. Evropský básník, evropská událost, čili tímto způsobem. 

 

A teď si tedy zkuste představit, že přijdete za ministrem kultury a s odpuštěním vysypete na něj Trnkovo dílo a básníka, tak co myslíte, že vám na to řekne pan ministr? 

 

No, tak tohleto nemusí řešit pan ministr, jde spíš o to, aby tomu dal požehnání nebo nad tím převzal záštitu, protože myslím, že obé dvé by jaksi... 

 

Bylo zapotřebí. Naše divačka se tady ovšem ptá vlastně na tu živou kulturu. Nerad bych na to zapomněl, takže já upřesním tu otázku. První rada ministru kultury v oblasti živé kultury, až na ni bude čas? 

 

No, tak, zřejmě, myslím, že tuto otázku do jisté míry otevřela nyní diskuse, která byla okolo Činoherního studia v Ústí nad Labem. Je to takový věčný problém, město jako zřizovatel a divadlo. To, co se stalo v Ústí nad Labem, je takový precedent a může se to stát v kterémkoli městě České republiky. 

 

No, a co s tím tedy, co budete po ministrovi chtít, když už jsme v Ústí nad Labem tedy? 

 

No, tak v Ústí nad Labem bohužel to dopadlo, jak to dopadlo, ale chtělo by to nějaké systémové řešení, nějakou diskusi na toto téma, aby se konečně, prostě to, co jsem říkal i těm lidem v Ústí, že je na to dobré vytvořit možnost té časoplochy, aby se jasně definovala pravidla hry a samozřejmě na ministerstvu existujou takové fondy, které jsou na podporu regionálních divadel i orchestrů, to je další takový podpůrný zdroj, ale jde o to, aby prostě ten vztah jaksi, aby to nedopadlo, jako to dopadlo teďka. 

 

No, a ona ta jasná pravidla nejsou? Jasná pravidla pro financování obecně prospěšných společností, příspěvkových organizací, dalších možných nebo na to nejsou jasná pravidla? Není to tam jenom lidská nedohoda v Ústí nad Labem? 

 

Samozřejmě tam je to o lidské nedohodě. 

 

Na co měnit pravidla? 

 

Ne, nejde o změnění pravidel, ale jde spíš o to, aby se to bralo jako takové důstojnější téma, tím myslím třeba právě pro subjekty těch měst, aby to nebraly jako něco úplně okrajového nebo nějakou takovou zábavu za dělnické peníze, jak se dlouho tady takhle chápala kultura. 

 

Jste pro větší dotaci do živé kultury? Jasná otázka. Více peněz stát má dávat, nebo nemá dávat? 

 

To je otázka. 

 

No, to je otázka. 

 

Samozřejmě, to je ale otázka, která se nedá takto jednoznačně zodpovědět. Samozřejmě by vypadalo moc hezky, kdyby se řeklo: "Čím víc peněz, tím víc kultury." Jde o to, jak jsou ty peníze využity, už Goethe říká, že v omezení se pozná mistr. Myslím, že v této zemi jsme ovšem prokázali obrovské mistrovství, takže myslím, že tohle bych vůbec neměl říkat. Ale spíš jde o to, že by mělo být jasné, na co ty peníze jdou a jak jsou využity. Existují instituce, které kdyby hospodařily a věděly jasně, kam to jde, tak by mohly s mnohým vystačit. Tím nemyslím, že čím víc dotací, tím lépe. 

 

Na webu Emílie: "Shodnete se s náměstkem pro živé umění Rovenským nebo to bude věčný boj ideí a praktičnosti?" 

 

Tak náměstek Rovenský je umělec, je to člověk, který je z praxe, on hraje v nejrůznějších orchestrech, ansámblech, čili je to člověk, který stojí pevně na zemi, nepohybuje se v nějakých abstraktech, která se pak snášejí na kulturu a všichni se nestačí jenom divit. 

 

Takže on bude ten praktik a vy budete, vy budete ten idealista? 

 

Ne, já jsem taky praktik, protože víte, zprodukovat třeba... 

 

Jste taky praktik? Aha. 

 

... třeba jenom muziku pro divadlo, to je ... já se tam na tom nikdy nebojím, jak to složím, ale jak to zprodukuju, čili takhle to prostě vypadá a... 

 

No, dobře, ale tak tedy s panem Rovenským se shodnete, anebo použiju si slova paní Emílie. 

 

... s panem Rovenským nakonec jsme hned jeli... 

 

Věčný boj. 

 

... do Ústí nad Labem, sotva tedy jsme byli uvedeni do těch funkcí a s panem Rovenským jsme si velmi porozuměli. 

 

Čili žádný souboj ideí a praktičnosti, to se ve vás skloubí, při společných idejích najdete stejné praktické řešení? 

 

No, tak, vždycky v umění je základní předpoklad, že obsah si diktuje tvar, takže to... 

 

A v tom spory mít nebudete? 

 

Ne. 

 

Facebook, Hroší kůže.cz: "Dobrý večer, financování živé kultury mnohdy probíhá pomocí dotačních titulů. Je to vhodný způsob podpory? Je žádoucí tento konkurenční boj mezi jednotlivými uchazeči nebo vidíte i jiné řešení?" 

 

No, počkejte, dotačních titulů. Tak já jsem navrhoval ještě jinou věc, která tady byla potřeba, bez ohledu na to, jestli jaksi je konkurenční boj, nebo není. Tady chybí zákon o daňových asignacích na kulturu, to je, myslím, alfa a omega, tento zákon má celá západní Evropa, mají Spojené státy, Mexiko a další země. Je to to, že mohou být z daní odpisy na kulturu, dokonce v Mexiku to mají tak, že třeba výtvarníci, když zrovna nemají na daně, mohou věnovat místo daní státu obraz, nemyslím leckdo, ale takoví ti renomovaní výtvarníci. 

 

Ten, kdo už něco umí tedy. 

 

A tak v Mexico City mají velmi krásnou galerii současného mexického umění, čili tady je ten první zakopaný pes. Když jsem byl třeba v Rakousku, tak jsem se tam ptal, jak mohou utáhnout takové festivaly, jako jsou Bregenzer Festspiele a David Pountney říkal, že je to převážně z výtěžků rakouských heren a kasin, a vzhledem k tomu, že jsme tady na prvním místě v těchto institucích, ale bohužel to nějak není stále upraveno, tak aby se to nevracelo do různých dceřiných podniků majitel dotyčných heren a kasin, tak kdyby tady došlo k nějaký úpravě. 

 

No, a jak to tedy v tom Rakousku dělají? Tak zeptal jste se? Teď jste ten poradce na ministerstvu, tak to můžete poradit panu ministrovi, tak jak to v tom Rakousku dělají, že tam z výtěžků heren a kasin se podaří zaplatit festival nebo z větší části? 

 

No, tak, asi mají pro to lepší pravidla, že to nekončí zase u majitele herny. 

 

No, a víte jaká? Víte jaká? Zeptal jste se na to? 

 

To jsem se teda ještě nezeptal, to se teprve... 

 

Zeptáte tedy? 

 

Určitě. 

 

Dobře. Zpátky k těm daňovým asignacím. Máte nějakou konkrétnější představu kolik, jak, za jakých podmínek, kdo, jak si to máme představit? Ono daňové asignace zní hezky. Každý ze svých daní může něco někomu dát, tak trochu konkrétnější představa byla by? 

 

No, tak, já si myslím, že především je to otázka výchovy k tomu. Nemáme to tady pod kůží. Bohužel ta stavovská čest určitých oborů, kde to bylo zvykem, třeba za první republiky nebo kde to je zvykem v Německu nebo jinde, tady ještě není, čili aby lidé, kteří na to mají, jako zkrátka za první republiky bohatý advokát nebo bohatý lékař vytvářel sbírky, podporoval galerii nebo městský orchestr, divadlo a tak dále. Já si myslím, že taková výchova k tomuto, že ty lidi si nemusí koupit každý týden nový tryskáč, ale občas by mohli věnovat něco na kulturu, vždyť nakonec... 

 

A jak ty lidi k tomu vychováte? Dobře, tak třeba někdo ty peníze tedy má a zkuste popsat tu výchovu. Ostatně jste pedagog, tak jak vychovat lidi, aby si nekupovali tryskáče, mají-li na to, ale podporovali kulturu? 

 

Vemte si to jinak, když někdo přijede uzavírat tady nějakou významnou smlouvu, tak určitě je lepší, když ji uzavírá v nějakém kulturním prostředí, třeba po koncertě České filharmonie, než v nějakém paneláku, kde není nic, čili já si myslím, že i takovéto mecenášství, přisoudit tomu trošku tu důležitost, ale to je i otázka médií. Lidé se nemusí identifikovat jenom s celebritami, které neumí nic. Já si myslím, že i tohleto je docela dobrá pobídka. 

 

No, to jste mě jako potenciálního majitele tryskáče moc nepřesvědčil tedy, abych spíš zaplatil opravu nějakého hradu třeba. 

 

To sice ne, ale jakou já vám můžu nabídnout protislužbu? 

 

No, to se vás ptám jako pedagoga, jak ty lidi chcete tedy naučit, aby se skutečně na kulturu dívali jinak? 

 

No, tak, je to ta drobná práce opravdu kus od kusu, to se nedá nic dělat. Existujou už tady takoví lidé, třeba pan Světlík v Ostravě, má velmi rozsáhlou sbírku umění a nevím, jestli on tomu sám rozumí, třeba ano, ale je důležité, že jde příkladem, protože fůra lidí v Ostravě si řekli: "Když sbírá pan Světlík, budeme sbírat taky, takže najednou to sběratelství v té Ostravě začlo poměrně vzkvétat. 

 

A Ostrava je kulturním městem, pokud se nemýlím. 

 

Ostrava je. 

 

Městem kultury, tak. 

 

Není, vždyť to byla Plzeň, vždyť to prohrála. 

 

To prohrála Ostrava, no, tak, vidíte, ale je tam snaha aspoň. 

 

Ale Ostrava, je tam snaha a Ostrava je skutečně kulturním městem. 

 

Web, pan Král: "Dobrý večer, můžete mi říct, kolik je v Praze divadel, jaká je jejich navštěvovanost, kolik jich funguje bez grantů, proč podporovat divadla, která nemají diváky? Co je špatně? Je chyba v zaměření divadla, když jeho hry nezaujmou, není to přece jen o penězích, ne?" Spousta otázek. Tak pojďme, postupně to rozebereme. Kolik je v Praze divadel? Můžete to panu Královi říct? 

 

Víte, že to nevím? 

 

A neměl by to poradce ministra kultury vědět? 

 

Všechno zjistím. Já vím, že ministerstvo kultury spravuje třeba 29 institucí, nejrůznějších muzeí, galerií a tak dále, to třeba vím, ještě jsem nepočítal pražská divadla, ale mohu říct panu Královi, že já sám jsem dělal asi 160 divadelních inscenací, takže jestli vám nebude vadit, že kovářova kobyla chodí bosa, tak je to prostě takhle. 

 

Jaká je jejich navštěvovanost? Kolik jich funguje bez grantů, jak hodně chodí v Praze lidi do divadla? Tady asi tedy nejde o nějaké konkrétní statisíce nebo kolik může být diváků v Praze, ale chodí se do divadla, anebo spíš zájem upadá? 

 

Já si myslím, že se chodí do divadla a že záleží na tom, jaká je inscenace, jak se to povede. Tohle je zase záležitost, že bych tady měl mít před sebou statistiku. Teď je otázka, jsou divadla, která samozřejmě mají vyhraněnou politiku, která si najdou své publikum a může to být jaksi méně lidí, ale to neznamená, že to divadlo je špatné, jo, a samozřejmě to je rozdíl mezi Prahou nebo velkým městem, kde těch divadel je víc a každé může mít svůj charakter, a menším městem, kde by to malé divadlo třeba mělo trošku suplovat i to i to, nemůže to být třeba jenom divadlo, které hraje jeden jediný žánr, protože v tom městě holt není jinde vedle další divadlo, které by hrálo něco jinýho. 

 

A to se daří v menších městech? Jsou multižánrová divadla? 

 

Ale já si myslím, že ano, dokonce i ten Činoherní klub v Ústí, kterému vyčítali, že je docela vyhraněný, no, to byl samozřejmě, ale i on měl představení pro děti a takové ty lehčí konverzační záležitosti nebo taková ta srozumitelná divadla, srozumitelné hry, čili samozřejmě je tady otázka divadel, která se živí sama a ta... 

 

Jsou taková. Jsou tedy divadla, která nechtějí žádný příspěvek a existují? 

 

Jsou divadla, která by se bez něj mohla obejít, jestli nechtějí, to nevím, kdo by nechtěl? 

 

To asi zkouší každý samozřejmě, ale podle vás by to šlo. 

 

Jo, čili asi tak. 

 

Tedy? Není nezbytně nutné úplně všechno podporovat. Proč tedy ale podporovat divadla, která nemají diváky, ptá se pan Král. 

 

To je zase otázka, co hrajou, jejich repertoáru. Opravdu já říkám, jsou divadla, která mají velmi vyhraněný repertoár, který je, takříkajíc kunsthistoricky, v pořádku, ale to publikum je samozřejmě menší, než kdyby hráli nějaké řachandy. Taky, když se podíváme, daleko větší sledovanost by měl Kameňák než Adelheid, ale to neznamená, že Adelheid je horší než Kameňák. 

 

Kdo o tom tedy má rozhodovat, dobře, že tedy tohle divadlo má málo lidí ne proto, že má špatný soubor, herci neumí hrát, nabízejí špatné programy, ale mají málo lidí, protože to je ta vysoká kvalita, řekněme, kdo o tom má rozhodovat tedy, když už se bavíme o tom, že z veřejných peněz se něco podpoří? 

 

Tak existují různí odborníci, kteří mají nějakou váhu a myslím, že jejich slovo by mohlo taky platit, asi takhle. 

 

Ale vždycky bude záviset na té politické reprezentaci, která tedy v daném městě například spravuje tu kterou scénu. 

 

No to samozřejmě ano. A samozřejmě taková reprezentace bude ráda, když se do divadla chodí, ale tohle se týkalo spíš Prahy, přece jenom na té oblasti, já znám divadla, kde je poměrně návštěvnost veliká, vzpomínám si třeba matně na Zlín, v Jihlavě nebo, já nevím, v Mostě. Ono si to musí vzájemně vyjít trošičku vstříc, nemůže si každý vést svou. 

 

Co musí jít vstříc? Zřizovatel a soubor myslíte? 

 

Ne, i soubor s diváky, aby věděl, jaké má publikum a co jim může nabídnout a jak jim hlavně může i nabídnout a dávkovat něco, co by třeba naráz nemohli skousnout. No, a pro zřizovatele je přece jenom lepší, když má divadlo, o kterém se píše v různých odborných časopisech, které dostává různé ceny. Je to přece jenom zviditelnění toho divadla i navenek, čili by to nemělo být tomu magistrátu lhostejné. 

 

A to se nějak liší? Říkáte, že i divákům se musí jít trochu vstříc, to se nějak liší, jací jsou diváci v jednotlivých krajích České republiky? Všude chtějí něco jiného a nebo na to může být takový jednotný mustr a vždycky zaujmete? 

 

No, tak, samozřejmě můžete zaujmout, když budete dělat takovou jaksi řachandu, to jistě, ale o tom není asi řeč. Samozřejmě diváci jsou různí a i v každém městě je jiná divadelní tradice a jde o to, na kolik si to divadlo diváky vychová. V Ústí nad Labem právě, kde byl ten Činoherák, tak tam bylo poměrně už dost vysoce sofistikované publikum a nebyly to mnohdy jednoduché hry. Já sám jsem tam doprovodil jeden ročník, který jsem učil a pobýval jsem tam s nimi rok, byl to ten ročník Jiřího Pokorného, Michala Langa a vím, že to nebyly vůbec jednoduché hry, ale publikum šlo s divadlem. Jsou naopak města, kde spíš vsadili na takový ten lázeňský repertoár, takže tam tohle to nemusí řešit, a samozřejmě tam najednou, když se bude dělat nějaká cool dramatika, tak všichni z toho budou vyděšený, ale občas ono to neškodí, protože ty lidi jaksi nemůžou usnout. 

 

Web, František Zahradník se ptá: "Nemyslíte si, že dotace kultury z peněz daňových poplatníků ničí kvalitu? Příkladem je český film, který je masivně dotován, čímž prochází těžkou tvůrčí krizí. Filmy jsou neatraktivní, točí diletanti, prakticky nic se neprodá do zahraničí." Dotace kultury z peněz daňových poplatníků ničí kvalitu. 

 

Já bych neviděl, že dotace ničí kvalitu. Spíš je to otázka českého filmu a co to vůbec je. Mě samotného překvapuje, já nevím, kolik se tady točí filmů, ale může to být skoro osmdesát, jestli se nepletu a pán má v tomto pravdu, jako by, nevím, jestli je to otázka talentu nebo je to otázka takové estetické normy, do které se to dostalo. Ono vždycky každá doba, každé umění se může dostat - a můžou tam být i šikovní tvůrci - do takových estetických norem, že tam není k hnutí. Když to vezmu z české hudby, tak Smetana, Dvořák, Suk to ještě měli dobrý, ale potom se ta hudba dostala do takového zvláštního stavu, kdy i velenadaní tvůrci najednou se mohli cítit jako fotbalisté, kteří hrají fotbal po prsa v bahně. To se pak dělá špatně výkop, jo, a já nevím, čím to je, objeví se tady jeden  nebo dva krásné filmy, to je pravda, a pak samozřejmě se objevují věci, které můžou budit i hrůzu. Je to otázka, jestli je to pravidlem, že musí vzniknout 80 geniálních filmů, je možná taky otázka, jestli by nemohlo vzniknout 20 filmů, které by byly lepší až super. 

 

Dobře. A my jsme tedy teď ve stadiu, že jsou tady spíš tedy diletanti, kteří neumějí točit, nebo jsou tady zajímaví tvůrci, kteří se prostě nevejdou do těch kulturně-sociologických rámců, které jste popisoval? Kde jsme teď tedy s filmem? V rámci těch dvou možností. 

 

Jasně, já vám naprosto rozumím. Tak víte, když vidím jakýkoli nebo mnohý český film z poslední doby, mám pocit, jako by chybělo několik oborů. Chybí dramaturgie. Dramaturgie ve filmu je to, proč mě to zajímá od začátku do konce, proč někdo, kdo odejde dveřmi, nevejde oknem a tak podobně a mnohdy mě mnohé věci jsou v českých filmech záhadou. Problém je taky expozice, zatímco v americkém filmu se to dozvím, pakliže ne z titulků, tak krátce dvě minuty po začátku, tady je to tři čtvrtě hodiny a nic mi z toho není odpuštěno, jo, a tak dále, to vyprávění příběhu vůbec. Tady nemáme nouzi, myslím, o kameramany, ale tady je nouze o to vyprávění, o normální vyprávění. Možná to točí lidé, kteří jsou geniální, ale kteří hledají stále jiný tvar, nežli takový ten normální, a proto se dostávají do různých prázdných množin a nikoho to nezajímá, víte. 

 

A filmoznalci říkají, že ta forma je důležitá, že ani ten, ani ten příběh není zas až tak zásadní, ale ta forma, to je důležité u dnešního filmu. 

 

No, jo, no, tak je-li důležitá forma u dnešního filmu, tak pak nechť se nikdo nediví, že třeba ta forma zrovna... 

 

Lidem nesedí. 

 

...třeba někomu nesedí. To už popisuje Jorge Luis Borges, že navštívil nějaký podivný dům, kde cosi žilo a byla ta postel, která se rozbíhala a 3 strany a nikdo neviděl, co tam vlastně leží, takže i toto je ta forma, která se může těm lidem dát, jo. 

 

Prakticky nic se neprodá do zahraničí. Je, je tohle měřítko kvality českého filmu, to, jestli se do zahraničí prodá, nebo neprodá? 

 

Myslíte, že je to až takhle fatální? 

 

Ne, to je otázka, která vychází z toho, co pan Král konstatoval. 

 

Já myslím, že to měřítko prodat do zahraničí, neprodat do zahraničí je jedna věc a druhá věc je, jakým způsobem to třeba se umístí na nějakých nejrůznějších prestižních festivalech. To je spíš pro mě zajímavější, protože z toho pak se odvíjí, jestli se to prodá, nebo neprodá, víte. 

 

Na Facebooku, Vladimír1950: "Pane Franzi, co říkáte na kulturní rodinnou úderku pánů Svěráků? Co říkáte na to, jak ovlivnili Českého lva, poznámka, stornovali ocenění za divácky nejúspěšnější film?" 

 

Tak divácky nejúspěšnější film byla poměrně hodně doména Zdeňka Trošky a já si myslím... Takhle, vždycky když mi někdo něco říká špatného, tak mu říkám, že nebudu o to horší, oč on bude lepší, čili si myslím, že v tomhle klidně mohli být velkorysejší a že by se z toho Český lev nezhroutil. 

 

A to, jak se Český lev změnil? Tomu říkáte co? 

 

Tak Český lev se stal takovým korektnějším. 

 

A to je dobře, nebo špatně? 

 

Na Českém lvu se vždycky řešilo několik věcí. Jednak, že moderátor nestojí za nic, ať udělal cokoli a pak se vždycky na Českém lvu poté řešilo, že Petr Vachler je vegetarián, a to patrně obé odpadlo, ale myslím si, že Český lev, je otázka, jestli je to lev, není-li to kočička. 

 

Tím myslíte co? Jako, že to je taková cena - necena? 

 

Ale ne, cena je to určitě. 

 

No, tak, proč je kočičkou, proč to není lev? Proč je kočičkou? 

 

Já si myslím, že je u toho jaksi větší legrace, je to vážná věc, ale nemyslím si, že se apriori u vážných věcí musíme, aby byly důstojné, tvářit jako na pohřbu. 

 

Dobře. A když se tedy před tím řešilo po lvech to, co jste říkal, moderátoři a vegetariánství Petra Vachlera, tak už se konečně začaly řešit filmy po letošním ročníku lva? 

 

Tak filmy se řešily samozřejmě. Já spíš hovořím o tom, o čem se vždycky po Českém lvu kladly otázky a bylo to takřka s železnou pravidelností. Určitě se řeší filmy stále. Já nevím, jak funguje Česká filmová akademie, jaký je mechanismus, jestli je to já na bráchu nebo je to opravdu nějaké hlasování, jo, to je stejné jako, já nevím, Ceny Alfréda Radoka nebo Thálie, a každé to zákulisí má svůj mechanismus, takže já nevím, na jaké bázi funguje Česká filmová akademie, to se přiznám. 

 

Tak pojďme na web, kde se ptá Ondřej: "Vážený pane Franzi, není vám líto, že nebyla dosud postavena Kaplického knihovna? Odpůrcům se podařilo zadupat do země unikátní projekt, ale čeho se bojí? Paříž má hned několik významných staveb, které budily emoce a dnes přitahují oči světa." 

 

Tak Kaplického knihovna, to už byla jedna z mých priorit během prezidentské kampaně, protože samozřejmě tady padá Francie a nebo Paříž a Francouzi mají nesmírný cit pro kombinaci starého a nového. Vzpomínám si matně třeba jenom na pyramidu před Louvrem nebo, já nevím... 

 

No, ale taky byla dost kritizována. 

 

Vždycky takové dílo... 

 

Možná i je do dneška pořád. 

 

Vždycky takový dílo je kritizováno a budí emoce, ale jakýkoli dílo má budit emoce. Nejstrašnější věc je, když to nevzbudí nic, jo, ale pakliže to vzbudí ať už záporný, nebo kladný emoce, tak je to jedině dobře. U Kaplického knihovny já jsem s tím naprosto neměl problém, architektu Kaplickému se jaksi stalo to, co se stalo Emmě Destinnové a Antonínu Dvořákovi a dalším, kteří chtěli ve svém zralém období také konečně přijet domů a něco tady taky odevzdat a všichni tři docela si tím neposloužili, dá se říct. A tady byly různé námitky. Byly námitky kvůli proporci, ale já si nemyslím, že to bylo třistametrové monstrum, které by zničilo panorama Prahy a samozřejmě, tady je strašně vůbec zvláštní u nás jedna věc, že zatímco se staví neuvěřitelné věci, například ve Spálené ulici, kde roste něco jako těžítko, že by i doktor Husák zblednul závisí, kdyby to vzniklo v jeho době. Je to peklo, protože to najednou ve Spálené ulici vypadá jako ve světlíku. Já nevím, jak ten prostor, který je dost těsný a je tam barokní budova bývalého Aventina, najednou ještě někdo může naprosto utemovat budovou, která je samozřejmě o několik pater lehce vyšší, než ostatní, ale aby to tak nepůsobilo, ale je, tak tam skutečně vzniká taková temná černá díra, to je prostě necit první kategorie. Tuhle jsem šel okolo Paladia, no, nestačil jsem se divit, ono je to strašně zvláštní, že tyhle ty věci a mnohé jiné procházejí naprosto tak samozřejmě a nikoho to neurazí, ale když někdo vytvoří takovéto skutečné dílo dílo, to se týkalo i Tančícího domu... Já myslím, že bychom měli být v těchhle věcech daleko odvážnější, pakliže to cítíme. 

 

A skutečně je dobře, když to vzbuzuje ty vyloženě negativní emoce? Mají být lidi naštvaní z nějakého uměleckého díla? 

 

Tak dílo budí emoce, pakliže budí emoce, je to dílo silné. Já si nemyslím, pakliže to není dílo, které jaksi apriori nějakým způsobem úplně porušilo něco, třeba proporci, míru, jo, to je daleko důležitější, a to ta Kaplického knihovna tu proporci měla, říkám, neměla 350 metrů a tak samozřejmě ty emoce, lidi si na různé věci zvykají. Jsme lidi konzervativní, to je pravda, i já si zvykám na různé věci, to se týká různých oborů. Filmy, které jsem třeba neměl rád, když jsem je viděl na premiéře, tak potom jsem si je oblíbil a říkal jsem si, jak je to pěknej film, jo. 

 

Odpůrcům se podařilo zadupat do země unikátní projekt, ale čeho se bojí? Čeho se podle vás bojí odpůrci například tedy Kaplického knihovny? V čem to je? 

 

Já nevím, čeho se bojí, já nevím, čeho se bál prezident Klaus, čeho se bál tím pádem návazně Pavel Bém a čeho se, jestli, teď, jestli to nenaráží na obec českých architektů, jestli ti se nebáli trošičku? Protože jako pokud mnozí architekt, s mnohými architekty jsem viděl různé rozhovory, tak všichni samozřejmě, ale je to normální. 

 

Ale tak to byl odpor i běžných lidí, v řadě diskusí jste to mohl číst, tak čeho se bojíme být tedy odvážnější? 

 

No, ono to souvisí s takovou tou, jaksi vůbec tím rozměrem, myslím, já bych tomu říkal takové to evropanství, že máme furt takovou tu nejistotu v sobě, jestli jsme dostatek už velká země nebo malá země, je to takové trošičku nedospělé. Pak děláme gesta typu horší podurčenec Turka, abychom to najednou přebili a je to takové skutečně od zdi ke zdi. Chybí nám trošku velkorysost a hlavně, když tady někdo něco udělá opravdu zásadního, tak mu to dokážeme pěkně ztrpčit, to známe z dějin jako hodně. 

 

Na webu Petr: "Jak se stavíte k otázce výběru poplatků za užití autorských děl, kdy dochází na jedné straně zcela zřejmě k navyšování nad rámec vymezený zákonem díky několika zastupujícím organizacím a na straně druhé ke zcela neprůhlednému vyplácení autorů." 

 

No, tak tohle samozřejmě je otázka, která míří na různé ty instituce, které se tím zabývají, jako, já nevím, OSA, že jo, DILIA, Intergram a další a mě by samotného zajímalo, jaký je ten mechanismus jako, to je dost pravda, co tady. 

 

Takže na to se taky podíváte? Jak vlastně fungují pravidla v autorských poplatcích? 

 

Jednak pravidla, ale tady je daleko důležitější věc, kromě autorských poplatků. Já třeba bych rád platil i autorské poplatky jaksi teda, bych dával i těm agenturám něco za to, kdyby to zprodukovaly. Tady bohužel to, se neumí, je prodat nebo zprodukovat ty věci opravdu, aby byly zprodukovány. Mně není nic platné, když nějaká takováhle agentura vydá pětisetstránkový sborník a na 350. stránce je mezi zprávou, že ochotníci v Rokytnici nad Jizerou budou hrát o princezně, já nevím, a pod tím zase něčím jiným najednou bude i zpráva, že člověk třeba složil symfonii. Takhle to si nikdo nepřečte, jo, čili to chce přece jenom patrně jiný způsob. Já vím, že třeba, jak funguje Jiří Dokoupil, ten má skutečně jednoho agenta v Paříži, jednoho v Madridu, jednoho v Rio de Janeiru, jednoho v Londýně, jednoho v Berlíně a samozřejmě, když něco vytvoří, a to se týká /nesrozumitelné/ a vůbec těch lidí, které známe, ale my je známe díky tomu, že během měsíce, zatímco oni něco vytvoří, se to dá takto najevo. Tady, i kdyby někdo vymyslel perpetuum mobile, není mu to nic platné. Říkám jednu věc, největší dar, který mohl poskytnout Johannes Brahms Antonínu Dvořákovi nebylo to, že mu řekl, ať ještě zlepší, já nevím, psaní noc nebo určité prvky ve skladbě, ale že ho doporučil Fritzi Simrockovi, protože tím mu otevřel dveře do světa. Chudák Bedřich Smetana vydával u Urbánka a ještě v roce 26 se u pana Urbánka nacházely v různých šanonech nevydané vůbec skladby, o kterých se ani nevědělo. A tento problém tady trvá. 

 

Na Facebooku, pojďme pro další otázku, Václav: "Dobrý večer, jak se díváte na naši odluku církví od státu z dlouhodobého pohledu? Církve pomáhaly stabilizovat morálku veřejnosti, není odluka chybně uspořádaná? Nepotlačí ekonomicky všechny církve kromě katolické? Lze se takto přibližovat ke Skandinávii?" Odluka církví od státu z dlouhodobého pohledu. Váš názor na to? 

 

No, tak, na jedné straně tady je opravdu to, že církve tedy a zejména katolická církev se docela výrazně podílí nebo podílela na našich kulturních dějinách posledních tisíce let. To je prostě marné. Je to tak. Když byla prezidentská kandidatura, tak se to samozřejmě řešilo a mně bylo tam naprosto nepochopitelné, proto se tomu říkalo, proč se tomu říkalo restituce a proč, když někdo, komu se měl vracet tedy nebo vyplácet čtvereční metr, platil, dostal za to, já nevím, 5 korun, zatímco církve za to dostaly 40 korun. To jsem nijak vysvětleno nedostal v tomhle tom. Pro mě je ta otázka, ta odluka církví od státu samozřejmě, ano, je otázka časového horizontu a nejvíc samozřejmě lidi zajímá, co s těmi penězi a v tom časovém horizontu, jak je rozprostřít. Já v tomhle tom si opravdu myslím, že by bylo dobré udělat to, co už udělala církev několikrát, kdysi to bylo, já nevím, v době Inocence III., kdy církev byla mocensky takřka na nejvyšším vrcholku a najednou ale se tomu ztrácel ten lidský rozměr. I musel se objevit svatý František z Assisi, Klára z Montefalca a najednou tomu dali ten lidský, normální rozměr a já si myslím, že pakliže církev, pakliže dostane nebo dostanou církve různé takovéto velké obnosy, tak myslím, že taková otázka takového toho, kde stát nestíhá, různé hospici, péče o lidi, kteří jsou už nemohoucí nebo takhle, tahle ta vlastně otázka toho milosrdenství, myslím, že ta církev tady stále nemá takovou tu historickou úlohu nebo není chápána jako třeba v Polsku nebo někde jinde. Tady jsou to nepřátelé, kteří nám upálili Jana Husa. 

 

No, dobře a teď, a ve vztahu tedy k těm církevním restitucím, když se tomu tak tedy říká. Tak udělalo se to špatně a církev neobnoví tuhle tu roli, kterou teď popisujete, anebo se to udělalo dobře a církev dostala prostor na to, aby tuhle tu svou roli mohla obnovit? A je to vůbec potřeba v dnešní době? Musí být hospice církevní, nemůže se o to postarat stát? 

 

Tak, jak vidno, stát se nepostará i mnohé věci, o mnohé věci jiné. Pakliže jsou nějaké problémy, které se řeší, nějaký člověk, který se dostane do problémů s tupostí třeba mašinérie úřední, tak nakonec o tom, potom to zveřejní bulvár a během týdne je to vyřešeno, to by taky měl řešit stát a vlastně tady ten třeba bulvár řeší to, co by měl řešit stát a. 

 

No, dobře, a z tohoto pohledu, udělaly se tedy církevní restituce dobře, nebo ne? Ostatně tady to je, není odluka chybně uspořádaná, ptá se Václav? 

 

No, asi v tom časovém rozprostření a v tom horizontu asi ano. 

 

V časovém rozprostření těch 30 let myslíte? Tady spíš ta kritika spočívá v té výši toho odškodnění, 59 miliard cash za 30 let, 75 miliard majetku. 

 

Tady je ještě otázka další. Ta církev, jakým způsobem s tím naloží. Nejde o to, zdali se opraví kostel nebo klášter, ale jde o různé statky, polnosti, lesy a já pochybuju o tom, že pan kardinál Duka půjde vlastnoručně orat pole, které dostane. Čili někoho na to bude muset najmout. Je otázka, zdali na tomhle tom zase nebude participovat, jak jsme tady bohužel v této zemi zvyklí, najednou se najde nějaký šizuňk a teďka se nebudeme stačit divit, jo. Čili vůbec jak, jaká je dohledatelnost toho všeho, zdali je to všechno pod kontrolou, proto jsem říkal o tom, že by bylo dobré, kdyby církev víc vsadila na milosrdenství, nežli na majetek. Nakonec i Ježíš Kristus říkal, že by to mělo být. 

 

Říkáte to i papež teď. Nepotlačí ekonomicky všechny církve, kromě katolické? Lze se takhle přibližovat ke Skandinávii? Nejsou ohroženy v tom, v té budoucnosti jiné církve než katolická, která dostává v tom odškodnění nejvíc? Vidíte tohle nebezpečí? 

 

No, to je otázka. 

 

A odpověď na ni nemáte v tuhle dobu? 

 

Nevím, jak ohroženy, jestli jsou ohroženy. 

 

Existenčně, z hlediska financí. 

 

No, já jsem, pravda, tuhle poslouchal rozhovor s, s nějakou evangelickou farářkou a ta samozřejmě říkala, že má ještě jedno povolání, aby se uživila. No, samozřejmě, je to, došlo, došlo k tomuto řešení, takže ty malé subjekty pochopitelně na tom budou bity, no. 

 

Na Facebooku Štefan Francz: "Dobrý večer, pane profesore, co by ještě nynějšímu prezidentu nejvíce, co byste nynějšímu prezidentu nejvíce vytkl a naopak, za co byste jej zase chválil?" Tak co vás nejvíc naštvalo na prezidentu Zemanovi? 

 

No, tak, já si myslím, že si to hodně vybíral tyhle ty věci minulý rok, to byla otázka. 

 

A to vám vadilo? To vám vadilo? Tedy vlastně, počkejte, než se dostaneme k tomu, jestli vám to vadilo, co máte na mysli, že si minulý rok vybíral tedy? 

 

No, ne, tak takové ty věci, já nevím, okolo vysokého školství, prezident a vysoké školství, že jo, tak to samozřejmě na tom, to nebylo moc šťastné, to určitě. 

 

Čili válka s akademickou obcí, to je to, co vám, se vám nelíbí na prezidentu Zemanovi? 

 

Jako vysokoškolskému profesorovi se mi to logicky nelíbí. I když zase chápu, že možná pan prezident nešťastnou formou se snažil otevřít ještě jiné další téma. Tady samozřejmě, to se netýká Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity, Vysokého učení technického a tak dále, takových těch zaběhnutých, velkých škol, ctihodných, univerzitního typu, ale samozřejmě tady vzniklo spousta soukromých vysokých škol, některé jsou bezesporu jistě vynikající, ale mezi ně se může vloudit klidně takový, taková škola, která je spíš jaksi subjektem podnikání jejího zakladatele anebo důvodem, aby jeho příbuzní, rodina třeba dostala doktorát za 14 dní, jo, čili. 

 

A tady udělal pan prezident špatně co? 

 

Ne, on tady špatně nic nedělal v tomhle tom, ale myslím si, zdali v tomto, pakliže vůbec vykopl tu kauzu Martina putny, jestli to nebyl jenom takový, takový spíš, zkrátka jenom takový spouštěč obrácení otázky třeba i dále, co to je vysoké školství vůbec, ale tohle bych nechtěl to takhle, takhle tady spekulovat. V každém případě tohle to bylo určitě nešťastné. 

 

Tak a za co byste ho pochválil? Druhá část otázky. 

 

Tak já jsem třeba, když jsem kandidoval, tak jsem říkal, že by měla být zvednuta prestiž naší armády, aby to nebylo pořád chápáno jako něco, co je jenom v Černých baronech nebo v Tankovém praporu, no, přece jenom to bylo pochroumáno těmi 40 lety, určitě, taková ta tradice, já nevím, legionářská, prvorepubliková, angličtí letci, na to se nesmí zapomínat a potom najednou přišla právě takováto doba, ale i v té době byly věci velmi úctyhodné, třeba, já nevím, vojenská medicína, na to se nesmí zapomínat, ale tak jsem měl takovou jaksi, že bych také jaksi se podíval na naše mise zahraniční, protože...

 

Tak tam se podíval Miloš Zeman. 

 

Tam se podíval Miloš Zeman. 

 

Čili to je to plus, které vy v jeho vystupování v roli prezidenta vidíte? 

 

To je to plus, a také další plus, které bych viděl, je pro mě, že na 28. října, byť mu vyčítali různé lidi, které jsou skutečně, kteří jsou skutečně sporní pro mě, ale že si také vzpomněl třeba na Pavla Wonku, že si vzpomněl na jazzovou sekci, že si vzpomněl třeba na různé lidi, jako je Erazim Kohák nebo Václav Bělohradský nebo Pavel Pafko, ale zejména třeba toho Pavla Wonku, který skutečně je mi nepochopitelné, že na to musel 25 let čekat. 

 

Až se zase bude kandidovat na prezidenta. Budete kandidovat? 

 

To je otázka, protože člověk neví, co bude za 4 roky? 

 

No, vědět to nemusíte. Na druhou stranu můžete se na to připravovat už a vědět to můžete v tuhle tu chvíli, tedy jste nebo chtěl byste znovu kandidovat na prezidenta republiky? 

 

Je pravdou, že díky té kandidatuře se člověk najednou zajímá o různé obory, o které se dřív nezajímal, čili si myslím, že taková trošku ta saturace do toho, do té problematiky, které jsem přišel, ke které jsem vlastně přišel jako slepý k houslím, tak najednou by byla dobrá. No, pakliže by byla poptávka, to já opravdu nemůžu říct, jestli bude, nemám křišťálovou kouli, tak by mohla být nabídka, ale opravdu, já s tím takto jaksi nekalkuluju. 

 

Když bude poptávka, mohla by být i nabídka. Chcete, nebo nechcete? 

 

To záleží, jaká bude situace, opravdu. Kdyby to bylo takhle jednoznačný, tak budu říkat, já vím, že se to v politice líbí, když se řekne: "Hurá, jdeme na věc a všechno je naše a všechno na 100 %, ale takhle to není a opravdu já jsem to viděl i tenkrát na těch různých jiných kandidátech, kteří už úporně od začátku to chtěli a chtěli být tím prezidentem, no, a pochopitelně, když člověk něco strašlivě chce, tak se to většinou nepovede. 

 

Pane profesore, děkuju, že jste přišel za diváky Hyde Parku. Na shledanou. 

 

Mějte se moc hezky. Na shledanou. 

 

(...)

 

ČT 24, moderátor Daniel Takáč, Hyde park, 21. 3. 2014

https://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark/21.3.2014/