Zajímá mne trvání, nikoli pomíjivost (Divadelní noviny)
(...)
Náš rozhovor asi nemůžeme začít jinak než otázkou přímo na tělo: Neznám v Čechách tak tetovaného člověka, jako jsi ty. Proč jsi se rozhodl stát se nadosmrti maskou? Co tetování pro tebe znamená?
Je to vyrovnání se s civilizací, takže to nemusím zdůrazňovat ve svých hudebních nebo výtvarných projektech. Zkrátka, tetování je jednou ze zviditelněných částí mého soukromí.
Změnit tak výrazně a neodvolatelně svůj vzhled mi připadá nesmírně odvážné, neboť nejen na první pohled viditelné, ale hlavně na celý život dané.
Zajímá mne trvání, nikoli pomíjivost. Jsem pomalý chodec, ale jdu neustále. Občas za sebou zavřu vrátka nebo spálím lodě tak, jako kdysi Cortéz, abych nemohl zpátky. Umění, ať malování nebo muziku, jsem vždycky chápal naprosto vážně. To neznamená, že bych byl suchar a postrádal hravost nebo dokonce jistou dávku infantility, ale umění považuji a vždycky jsem považoval především za projevení vlastního názoru, za zřetelně formulovaný postoj k vezdejšímu.
Vraťme se na začátek. Jsi Pražák...
Smíchovák. Ročník 59, Blíženec. Když se člověk narodí v takové roční době, tak nemůže být kavárensko - městský typ. Od malička jsem jezdil s rodiči mimo Prahu. Dostal jsem do vínku základ pro poznání celých Čech. Později jsem tuto zemi mnohokrát prošel pěšky nebo projel na kole či autem. Zabýval jsem se místopisem, historií, botanikou, geologií. Nocoval jsem na hradech, v lese, všude. Ten máchovsko - romantický přístup ke světu mi byl a je blízký.
A co Praha?
K Praze mám pochopitelně osobní vztah, vždyť jsem se v ní narodil, vyrůstal a žiju. Odráží se to ve dvou rovinách. Ta první má takový ten seifertovsko - horovský zamilovaný esprit, ve kterém padají papírové vlaštovky z Petřínské rozhledny, vládne poetismus a občas proletí i chagallovský milostný pár. Zkrátka pocit pohody, pro mimopražské málo čitelný. A z druhé strany mě Praha přitahuje jakožto telurický bod. To, proč všichni očekávají, že v Praze na každém kroku, ostatně plném záludností, potkají nějakého šílence, blbce, génia, muzikanta, zrůdu, intelektuála, Kafku, Golema i Havla, zavinilo určité překřížení telurických zón. Tím je a bude Praha vždycky výjimečná. Svůj pocit z bipolární Prahy jsem řešil v hudbě k filmu Kamenný most a v takto dvojklonném tvaru je formou tématu s variacemi nahrána na tak trochu utajeném stejnojmenném CD, mylně považovaném za soundtrack. Město ale člověka vysiluje, a tak i když je Praha krásná, prchám z města.
Co tě na životě mimo město přitahuje?
Příroda pro mne znamená hlubinu bezpečí, moment zklidnění a odevzdání se řádu. Domnívám se, že jakákoli kultura je projevem přírodnosti člověka. Civilizace je způsob života a způsob života je něco jiného než kultura. Blízké mi bylo například Tichomoří, kde jsem nějaký čas žil. Tam totiž přistupoval navíc aspekt moře, aspekt rozlehlosti a elementárnosti. Proto by se mi možná líbila i poušť, třeba Arábie.
Čechy tě nepřitahují?
Naopak! Mluvil jsem pouze o prostoru, který mě vábí a fascinuje. Ale odjakživa se utvrzuji i v jisté historické souvstažnosti, ve které mi je dáno žít a která mě zajímá. Kdybych žil v minulém století, byl bych národní buditel. Maluji jen krajiny, které mají nějakou historickou vztažnost. Může to být třeba i paměť kamene, vřesu, stromů. Z tohoto hlediska jsem projel celé Čechy a hledal vždy génia loci toho kterého místa. Nejbližší mi jsou jižní a západní Čechy. Pro již zmíněnou časovou a prostorovou vztažnost, kterou tam všude nacházím, jsem objevil a pochopil spoustu věcí.
Co třeba?
Všímám si například vegetace. To je pro mě nesmírně důležitý faktor krajiny. Mám rád květiny a myslím, že bych se docela slušně uživil jako zahradník, rád dělám kytice, jakési květinové plastiky. Člověk je v každém ročním období v Čechách něčím udivený. Na jaře to počíná konikleci a jaterníky, pokračuje to přes kosatce, vstavače, máty, chrpy, vratiče, svízele...až převezmou vládu náprstníky a růže a ozvláštní to které místo. Má to svůj vývoj.
Do svých patnácti jsem prázdniny trávil v Třeboni. To město je jakousi dlaní dávající pocit bezpečí uprostřed velkých nekompromisních forem - dubů, hrází, vodní plochy. Je schoulením a lidskou mírou, výrazem pansexuality, vlastnosti, která je jedním z archetypů naší národní kultury, viz třeba Němcové Babička, Mánesův obraz Pod chaloupkou, Smetanova Hubička - ale už ne Libuše. Je to hřejivost, vroucnost, touha schovat se do maminky, touha, která však nesmí být zaměňována za sentiment a regionálně militantní upatlanost.
Jsi věřící? Jaký má život a tvorba pro tebe smysl?
Život je jednou z forem boží omylnosti. Jeho úžasnost tkví v jeho nepravděpodobnosti. Můj životní pocit je tragický. Štěstí je groteska. Má-li něco smysl, pak z temné masy, ve které žijeme, vyrvat několik světlejších bodů, které ji prozáří a trochu tak - alespoň zdánlivě - otupí osten smrti. Hledám tajemství a zpěv jevů. Tajemství znamená míru napětí, zpěv je projevením úžasu nad autonomií a neopakovatelností.
Skládáš muziku, maluješ...
Malování jsem studoval u Karla Součka. Rozhodným momentem pro mne bylo setkání s druhým učitelem, Andrejem Bělocvětovem. Jedná se o jednoho z největších českých malířů. Je však trapné a zcela typická ostuda, že se naši kunsthistorici v jeho nebývale vrstevnatém díle nedokážou orientovat. Bělocvětov mi vštípil úctu k řešení prostoru a k řemeslu. Maluju tajemství země a místa s ním spojená. Studny, které zbyly po domech, pluhy, které si hlína bere zpět, anatomie mraků, tůně, zónu plnou agresívní trávy, kam se řítí hvězdy, balvany plynoucí v prostoru. Až zmapuji a sevřu svá témata do významově tekutých samoznaků, chtěl bych ilustrovat Babičku. Východiskem je mi krajina. Zvedám ji nad hlavu a jsem její součástí - proto vznikají velké formáty. Téma zpracuji nejprve třeba dvacetkrát, až nakonec poslední přemalba musí působit jako jednorázové napsání. Odtud živost, nikoli však nedbalost. Podnětem mi je jižní Šumava, krajina A.Stiftera, J.Urzidila, O.H.Hajeka, krajina předků A.Brucknera, skladatele, který - ač jeden z největších varhanních improvizátorů Evropy - důsledně odmítá tématické rozvíjení v symfoniích, neboť v poznané askezi zjistil, že vše je důležité, nahoru a dolů je stejně daleko a my chodíme stále v kruhu.
Co z toho plyne?
Pokora.
Mluvíme stále o tvých uměleckých či životních vizích, nelze však žít ve vzduchoprázdnu. Máš rodinu...
Ano. Máme devítiletou dceru Kristýnu. Bydlíme v Praze a koukáme do zeleně. Myslím, že je vždycky dobré, aby jeden kotvil a druhý lítal. Když lítají oba, je to holubník. A manželství má být založené na přátelství. Biologické procesy nemusí po padesáti letech fungovat, a co potom?
Studoval jsi práva...
Po gymplu jsem se nemohl rozhodnout, co studovat, tak jsem šel na práva. Dokonce jsem je dokončil a mám doktorát. Ale tenkrát jsem si slavnostně přísahal, že se tím živit nebudu a - aspoň doteď - jsem to dodržel. Jezdil jsem se sypačem, vykládal vagóny, učil na učňáku a neustále do sebe vstřebával vlivy z kunsthistorie. V Myslíkovce byl bazar s deskama, díky kterému jsem si vybudoval poměrně slušnou diskotéku vážné hudby. A totéž ve výtvarničině nebo literatuře. Vždycky, když vyšla nějaká knížka, přečetl jsem ji za noc. Budoval jsem si v sobě takové ostrůvky svobody, což jsem vnímal jako věc potřeby. Vždycky, když víš, že máš ještě někde zakopanou flašku, nemůžeš žíznit.
Ty ale můžeš čerpat ještě z hlubších kořenů. Tvůj strýček z matčiny strany byl Jiří Trnka, jsi vzdáleným příbuzným Edvarda Beneše...
Trnka umřel, když mi bylo deset. Párkrát jsem byl v jeho ateliéru, ale moc si na něj nepamatuju. Ve mně se vlastně stýkají dvě větve. Jedna plebejská z Plzně a druhá - v tom hezkém slova smyslu - buržoazní z Moravy. Pradědeček byl kotlář v plzeňské Škodovce a jeho bratránek byl bývalý president. Druhý pradědeček byl Němec z Krumlova, mašinfíra. Vzal si za ženu mou prababičku, která zakládala výrobu barevných hraček na Skašovsku. Ta tradice se pak zúročila v tom Trnkovi. Později se přesunuli do Plzně. A pradědeček z druhé strany byl kroměřížský advokát, který připravoval Masarykovi pro sněmovnu volební obvod Valašsko a zakládal první českou reálku v Novém Jičíně. Druhý pradědeček z této rodinné větve byl správcem žerotínského panství v Rosicích u Brna. Když byl čas, chodíval k nim z Ostrovačic Vilém Mrštík. Tak se jedna z pratetiček stala slečnou z pošty v Pohádce máje. Prastrýc Karel byl zase generál rakouské armády, osobní lékař Dvořákovy rodiny - vlastním dokonce jeden Dvořákův rukopis. Po roce 1918 se stal profesorem na Karlově universitě. Dědeček byl první inženýr ve Vítkovicích, takže vím, jak se kalí ocel... Všichni bydleli v patricijských bytech, ve kterých viseli na zdech Maroldi a Muchové, hlasitě bily hodiny a člověk tam už ve dvanácti objevil Mahlera. Když se podával oběd, servíroval se na rosenthalu. Pak se pila káva a dědeček si šel na cello zahrát třeba Bachovu suitu. To nebyla žádná snobárna. Byla to určitá forma kultury, která byla velmi organická a která se dnes nenávratně vytrácí. Jakoby ona generace ztratila potřebu předávat ji dál a naše generace a možná i generace našich rodičů schopnost ji přijímat. Můj otec je geniální technik, má mnoho patentů, ale nechával si je pro sebe. Měl nabídky třeba i od Siemense nebo možnost pedagogického působení v Japonsku, ale on neměl zájem. Kdyby byl jiný, nemusel jsem se možná ani narodit v téhle republice.
Jak jsi se vlastně dostal k umění, k tvorbě?
Muziku jsem skládal od šesti let a od dvanácti jsem maloval. Ale pořád jsem se nemohl rozhodnout, co dělat naprosto a jedině. Asi to souvisí se zajímáním se o věci a souvislosti. První věc, kterou jsem si z uspořených peněz z prasátka koupil - bylo mi tak deset - byla Čertova stěna na desce Supraphonu. Dumal jsem, proč je tak bitá a jak by se jí mohlo napomoct, když obsahuje tolik muziky a ví se, že je Smetanovým bojem o vlastní celistvost. Aniž jsem to tušil, řešil jsem stejný problém jako před lety Talich. A jsme u té vztažnosti. Navíc mám v sobě takovou divnou spravedlnost pro bité věci.
Zřejmě i proto pracuješ v Akademickém senátu AMU.
Nejsem vyvrženec mimo čas a prostor. To bych nestudoval práva. Zajímá mě nejen historie, ale taky sociologie a sociální psychologie. Byl jsem zvolen do Akademického senátu a dostal se mi poprvé do ruky statut školy. Jen strukturálně, z pozice toho, že jsem vystudovaný právník, mi to nedalo a vypracoval jsem jiný. Ten starý totiž byl - vlastně je - právnicky zhůvěřilý. Platí dodnes. A tak dál setrvávám v senátu, od rozdělané práce neodcházím. Jsem sice člověk velmi emotivní a senzibilní, ale když dojde na lámání chleba, až zírám, jak jsem studeně racionální.
Více než jako výtvarník jsi známý a žádaný jako hudební skladatel. Poslední dobou připravuješ scénickou hudbu ke zhruba deseti inscenacím ročně.
O hudbu jsem se nikdy nemusel moc starat. Plynula mi sama. Do svých dvaceti let jsem neviděl činohru, zato operní repertoár jsem znal zpaměti. A operu považuji za školu svého dramatického cítění. Vždycky se snažím svou hudbou vyjádřit obsah inscenace či filmu. Tím ovšem nemyslím programní hudbu. Hudba jakožto strukturální problém, to je zaměňování grafologie se spisovatelstvím.
Co je pro tebe divadlo? Říkal's, že do něj nechodíš.
Divadlo je samo o sobě uhrančivá činnost, neznám však patogennější zónu. Nezdržuji se v něm. Občas mi naštěstí vybyde čas a složím i něco mimo. Tak se na jaře 1989 narodil Ludus Danielis, hodinové oratorium na téma svědomí mocných, tak letos vznikl Tractatus pacis jakožto postoj ke vzniku tzv. evropského domu, tak, bude-li čas, začnu nyní psát mši pro madrigalový kvintet, smíšený sbor, skupinu bicích a hlas typu Diamandy Galás. Kdyby to zpívala, radoval bych se.
A co tvá pedagogická činnost na AMU?
Učil jsem i na učňáku, na pedagogické fakultě v Ústí, na soukromém i státním gymnasiu. Je to věc, kterou považuji za nad jiné smysluplnou. Jak se do lesa volá, tak se i z lesa ozývá. A já se snažím svým posluchačům předat poznání, že navzdory globálním receptům žvanivých fór, které jsou víc než čím jiným zviditelněným selháním intelektuálů, začíná každý u sebe, že pěstování duše je jedna z nejjemnějších hodinařin, že jejich předchůdci - vem si třeba Cézannea nebo van Gogha - vydrželi třeba čtyřicet let posmívání a podceňování, a přesto zůstali věrni sami sobě, a je-li něco výjimečného a neopakovatelného, je to člověk, který odstraňuje zábrany sám v sobě a je volně protékán energií Země - Vesmír, Vesmír - Země. Ta energie může na sebe vzít podobu umění. A nemusí být malá! Vždyť například energie finále Mozartovy Jupiterské by správně nasměrována a vyjádřena dnešními megarockovými prostředky musela Prahu posunout o padesát kilometrů. A ještě jednu věc se snažím sdělit. Mezi světci je mnoho postav nesoucích velké poslání a které jsou na to náležitě hrdé. Znám mezi nimi jednu, která o svém poslání takřka neví: svatý Kryštof. Jak by bylo skvělé být anonymním nevědomým Obrem nesoucím tajemství. Mohli bychom zase kamarádit s katedrálami.
Tvé nejznámější "anonymní" dílo jsi ty sám, tvé tetování. Co kdyby tě někdo chtěl po smrti vypreparovat a tvou kůži vystavit v národní galerii?
Ano, při světodějnosti středoevropského pupku světa je to možné. Ale když vypreparovat, tak jedině za účelem stínidla lustru v naší Zlaté kapličce.
Vladimír Hulec, Divadelní noviny č. 16, 30. 9. 1997