Vladimír Franz doporučuje (Magazín LN, 2010 - 2012)

VÝBĚR 

 

Lidský mozek. Zázrak? Patrně vůbec největší "vynález" poznatelného vesmíru. Zdaleka nevyužitý - a když, leda na pár procent. A zbytek? Tedy ona tajuplná a nevyužitá většina? Jedná se o rezervu? Pole určené k ústupu? Doménu Boha, Absolutna? Rejdiště přesahů, průsečík souvislostí? Anebo čiré peklo? 

Dozajista se někde pracuje na prostředcích, které by výkon mozku zvedly dejme to mu na 40, 50, 70, 80 procent. Ovšem - představa stoprocentního výkonu budí hrůzu! Vesmír by patrně začal být - navzdory případným zjištěním o podstatě času i dalších nám dosud neznámých "prostorech" - setsakra těsný. Otázka, co potom s tělem, by byla asi stejně chytrá jako ta pátrající po smyslu voskové svíce na Slunci. 

Možná je štěstím - a doufejme, že to nějakou dobu ještě vydrží - že příroda vkládá do každého svého výtvoru zároveň i jeho vlastní autodestrukční mechanismus. 

I když, kdo ví...

7. září 2012

 

Lebeda, kuklík, pelyněk. Ve stínu vlaštovičník, bršlice i smrdutý kakost. Kopřivy! Křehké, zbabělé, všudypřítomné... A vespod? Kusy betonových podlah, střepy talířů, půllitry, kramle, podkovy pro štěstí - kdysi hospodský dvůr. Chceš zahradu? Tedy kopej, kopej, kopej - každé sázení znamená krumpáč. A pytel hlíny - je jí tu jenom na prst. Záhon? Navez čtyři sta koleček a neproklínej! Záhon - hudební skladba. Harmonie, v níž se srážejí protiklady, kde se jednotlivé motivy opakují, potvrzují a vytvářejí analogie. Vesmír v kostce, řád v pohybu ozbrojeného příměří. Tož vyvazuj, prostříhávej, a hlavně plej - rostliny jsou bezohlední predátoři. Dbej na rytmus celku, nebož zahrada, to nejsou jenom květy... Čas! Od poloviny května až do zámrazu - pořád se něco děje. Pivoňky, srdíčka, sibiřské kosatce, pak denivky, udatny, náprstníky. Červenec se natřásá uprostřed lilií, divizen, slézů, nastupují šatery, floxy i biedermeier jiřin. A srpen - hvězdy buší do mečíků... Zahrada volně dýchá. Pět let dřiny ale stálo to za to! Byl jsem při tom.

24. srpna 2012

 

Nejsme sami, nespadli jsme shůry! Zčistajasna. Generace a generace před námi... Touhy, vzlety, snažení a pády, torza cest, soumrak před úsvitem. Putování krupobitím, příkopy plnými hnoje, ale také po loukách vybubnovaných meteority nebo v horečnatém praskotu slunovratového jehličí... Měli ji rádi, tu malou křižovatku. Říkali o ní pěkné, přinášeli dary - někdo troník, jiný olovo či kouli jílu. Našli se i tací, co dali hroudu zlata... Šli. Jdou. Necestou nad poli i lesy. Stojí na oblacích. Vedle nás. A dívají se... 

Ten pocit znám. Zkoušívám občas v Národním. Dopoledne v hledišti! Jen pár pracáků, aby ses v té tmě nepřerazil. Kristepane! Tady... A tady taky - sedával Smetana, když ho už nemocného přivedli, tady se rozčiloval Dvořák, zprudka vyskakoval Janáček. A támhle Martinů, Talich, Ostrčil a tuhle zase Masaryk a Heyrovský. A Hilar, Frejka, Štěpánek, Höger, Tröster, Trnka, Svoboda, Machov... zkrátka všichni. V parteru, na balkonech, v lóžích. Občas se lehce pohne závěs. Dívají se z hloubi. Mlčky říkají: "Tak se, chlapče, předveď. Ukaž, co umíš. Jsme tady." Legion andělů strážných této země... Člověku to zkrátka nedá.

17. srpna 2012

 

Názvy cizích zemí v našich jídlech. Jak se tam dostaly? Proč? Jde o skutečnost? Metaforu, pouťový trik, sen po tajemných dálkách? Anebo o jeden z výrazů - byť naivní - naší touhy někam patřit? Kdoví. 

V každém případě by se leckde asi dost divili... Španělský ptáček, mexický a maďarský guláš... A co teprve frankfurtská polévka, vídeňský řízek - o turecké kávě ani nemluvě. Něco víme, něco jsme se doslechli, ostatně ani role představivosti není zanedbatelná. 

Se vzdáleností to celé narůstá a nemusí se jednat pouze o jídlo: Patrně nikde nepanuje větší nepořádek než ve španělské vesnici či v tureckém hospodářství. Že by? Německé označení pro totéž - česká vesnice - by nás mělo vést k zamyšlení... Chceme být světoví. Srovnáváme. Máme hanácké Athény, Florencii jižních Čech. 

Snažme se. Dělejme vše pro to, aby i v Řecku či v Itálii mohli mluvit o řecké Kroměříži nebo toskánských Budějovicích...

10. srpna 2012

 

Havěť! Lesní zvěř! V šeru úžlabin, hustém spletenci větví, v tajemných mokřadech i v metlicích odpoledních palouků... Úhel sklonění hlavy, rozbodaná hlína u napajedel, rozrytá u kališť. Šustot loňského listí - závěje pro pelech i bezpečí, když se koruny stromů ohýbají náporem "divoké honby". Zvěř. Vyzývavě odmítavá. Polodůvěřivá z lizu. Tajná jako krev... Zdroj poučení, vzývání. Taky obživy, zábavy - a zisku! Kdysi obory. A dnes? No právě! 

Touláš-li se nazdařbůh českou krajinou, stále častěji se setkáváš s vyprahlými oplocenými holinami. Táhnoucími se donekonečna. Na nich stáda. Daňků, jelenů, srnek, kamzíků, muflonů, divočáků - zkrátka zvěře. Potácející se v úpalu - nikde sebemenší stromek! Stín! Zřejmě si zvířata řekla: "Postaru se žít nedá! Dost bylo lesa." A někdo nám to doloží brožurami Evropské unie... Vlastně je div, že Mojžíš na poušti nepotkal daňky. Proč srnky už dávno nespásají letiště? Myslete si, co chcete, ale lesní zvěř patří do lesa! Chcete-li ji chovat, mít zisk, vytvořte jí důstojné a odpovídající podmínky. Jinak se jedná jen o bezohledné týrání zvířat. Ochranáři! Co vy na to? 

3. srpna 2012

 

Jsou země, v nichž se toho od prezidenta hodně očekává. Musí být největší, nejrychlejší, nejsilnější. Musí obšťastnit co nejvíce žen, uškrtit holýma rukama mambu, znát všechny trampské písničky, trefit ořech na nejvyšší palmě a pouhým hvizdem vyhánět zvířata z doupat. Musí si umět usmažit vajíčka a bez problémů chroupat led. A taky by měl umět tančit i zpívat v dešti a nebát se klobouku od Diora. Chce se po něm, aby jezdil nahý na levhartovi, uměl vyměnit žárovku, aby věštil z lógru, za letu opravil porouchaný motor tryskáče, a mnohé další...

Ne však u nás. "Třistaletjsmetrpěli", došlo to tak daleko, že jsme neměli ani vlastního krále - království smutní jak ta lucerna v Jiráskově Lucerně. Když Masaryk coby čerstvě zvolený prezident poprvé přijel do republiky, valil oči, co všechno nemůže. Koupili jsme ti zámek, hezky seď, ani se nehni! Jsi náhražkou krále! A ukazuj se co nejmíň - šibřinky, mávání sokolům -, delfská Pýthia taky neběhala po estrádách, a když, máme královskou lóži v Národním. Na jeviště sice neuvidíš, zato budeš viděn.

Zkrátka, v Čechách je prezident zastřešující autoritou, symbolem - jako Říp. Rovněž vizionářem, co "vidí město veliké"...

Co byste taky chtěli v zemi, která je co do počtu obyvatel velká jako třetina Šanghaje.

27. července 2012

 

"Šedesát let tvorby českého malíře" - pod tímto názvem se uskutečnila vernisáž výstavy dosud neprezentovaných kreseb, akvarelů, kvašů... zkrátka komorní tvorby Andreje Bělocvětova. Malíř je osobností, jakých měla naše výtvarná scéna nemnoho.

Od zářivého poválečného nástupu začíná se nelehká, ostře individuální cesta přes krvavé řeky, labyrintem blátivých obzorů naší historie. Bělocvětov nebyl "kolektivním" typem, skupinkaření se vyhýbal - nemohl se tedy, jak je v Čechách zvykem, opřít o váhu zájmového okruhu přátel, kteří by ho prosadili... Když jsem na počátku 80. let poprvé uviděl Bělocvětovovy obrazy, bylo mi okamžitě zřejmé, o koho jde. Některým teoretikům to trvá více než 30 let - a stále nemají jasno! Šíří se nejrůznější dezinterpretace i bludy - velká malířova monografie je toho bohužel důkazem. Bělocvětov jako by stále nechtěl ulehnout do spořádaných šanonů. A tak vám, miláčkové - jakožto malířův žák, fámulus i kurátor - říkám: Chtělo by to soubornou výstavu! Aby se vidělo! Dílo, které nese evropský parametr, které je naprosto jednotné.

Vernisáž, o níž jsem se ale zmínil úvodem, proběhla v posledních červnových dnech. Nikoli v galerii, nýbrž v Komorním Hrádku u Chocerad - školícím a vzdělávacím středisku ministerstva obrany. Konečně lze po letech a bez ironie zvolat: Sláva české armádě!

20. července 2012

 

Odpoledne! Měsíc tloustne. Jako ta Ruska... Dobré, špatné, zábavné, nudné, veselé, smutné - trháš lístky kopretiny, medituješ na lavičce nad programem... Bác! Spadne ti do klína - design i šarm první vodíkové bomby - ani se neomluví, nu vot! "Vari, Vary," zvoilal by nejspíš plachý baladik. Leč nechme Erbena spát a rozhlédněme se po festivalu: Tropy! Jazyk na vestě, slova bloudí, úvodní film vázne - zavařil se počítač. Západ slunce! Jako koberec... Červený jako Andrejevův smích. Padesát stupňů! Přeju drožkářům dobré rito, ale musí stát koně po celý den na slunci? Padá noc. Žár nepovolil. Oblaka dýmu, grilování na plné pecky. Terasa Puppu - pan prezident kýve hlavičkou. Sem a trochu tam... A měsíc ve stromech. Melancholia? Ale už opět cinká xylofon... Nový den. A nová noc. Usínáš... Ne nadlouho. Proutí blesků zastřešilo údolí. Poryv vichru, liják. Žene před sebou smetí, větve - taky shrbené postavičky vymetené z rautů. Hlůedají úkryt, připomínají úprk písmen na přeřaďovači psacího stroje. Úsvit! Je dopsáno. Zase bude horký den. Milostivé léto rozevírá medová křídla nad lázeňským městem.

15. července 2012

 

Vlak trhal páry ve vážských soutěskách. Svítalo. Když jsi spatřil tu opulentní zbrklost Karpat, rozplakal ses. Ostrý pach devět silových lopuchů na dně dolin... Putování po vsích pobitých plechem. Kol hospod s podlahou napuštěnou petrolínem, s nožem bodnutým doprostřed stolu. I pánbůh občas netrefí, zato lidé jsou si po ruce pořád – tolik trpaslíků aniu Velázqueze, cos jich tu potkal, taky hřbitovů a ryzců... Tma!Vkorunách haraší můry – lepší být blíž ohni zbojnickému než všetečným drápům medvědím! Ostatně, co by asi našel? Chleba na příděl? Perník, který už čtrnáct dní přikusujeme ke všemu? Lačno. Doufáme v jahody i civilizaci.

Jako ten medvěd! Konečně nalezený obzor. Štěkot ovčáckých psů, bryndza, Choč na jihu. Šachovnice políček v hloubce až políček v hloubce k Pilsku a Babí Na východě k Pilsku a Babí hoře. Len! Na východě Roháče. Kde na tobě všecko zmrzlo, když jsi v dešti šplhal na Baníkov–vyhni se národním jsi v dešti Baníkov – parkům. Achraň se vzpomínek... Neboť nepotkáš A chraň už hejna husí ani vyzvánění chytrých stád, kde každé boží hovado trefilo domů. Lidé pozapomněli! Sú teraz svetoví. Vztah k zemi se vytratil. Dirigujú? Všeci? Či sa dali na jadernú fyziku? Jen mraků se to netýká. Vrhají stíny na obrovskou monotónní pláň. Masu vlnící se nekosené trávy – tam, kde kdysi stála Orava!

4. července 2012

 

Hudba léta! Dá-li se v červnu do deště, prší celý den. Co poslouchat? Jaká hudba sluší vodě bubnující do lopuchů? Slepenec skladeb. Z různých období tvorby. Sestavený posmrtně - kdyby někdo řekl Bachovi, že jeho Mše h moll bude jednou patřit k vrcholům evropského myšlení... Tóny spolu s kapkami rozměřují vesmír, v sudu pod okapem lezou černí šneci... A když zas konečně padne horko, užíváme řek. Vracíme se navečer. Co poslouchat? Se zanícenými víčky, vysátí sluncem? Richard Strauss: Ariadna na Naxu. Rok 1913! Svět brzy ovládne škleb a křeč. Už nikdy nebude takový jako dřív! Nostalgický povzdech? Křehké sbohem kráse, která právě míjí..? Ani léto nečeká, ztěžklo. Žhnoucí pyramidy se obrajeí špičkou dolů - lom července a srpna! Co poslouchat? Těsně nad hladinou přehrady valí se masiv rudé lávy. Richard Wagner: Soumrak bohů. Bezvládně levitujeme ve vlažné vodě, pozorujeme lístky bříz - mají červený odsvit. Wagner nepatří krajině! Leda tak tornádu či Temelínu. Mezitím zapadne slunce. Kam až nás zevedl ten hustý struzpatý epos? Po spálených zádech přejede mráz, dýchlo z luk. Mráček přes měsíc. A na nebi miliardy hvězd. Za kopcem hučí bouře... Ale to už je Brucknerova osmá.

29. června 2012

 

"Nestrašte. Ještě toho trochu," říká paní v kase a vrací drobné. Ale já dobře vím, proč si připravuji úkryt pod stříškou i proč jsem zaparkoval co nejblíž. Dusno, na nebi Jupiter. Soumrak houstne, diváci pocucávají pivo, čekají na film. Konečně! Oblaka dýmu, můry přivábené světelným kuželem, za plotem do dialogů štěká srnec. Asi po 20 minutách na západě... A teď od jihu za kopcem... Ne, nejsou to mžitky, vím, proč jsem tady. Miluji letní kina. Hlavně za bouřky! Pozdě odpoledne zešedne jihozápadní obzor. Nemeškám a vyrážím. A zatímco se už na Šumavě žení všichni čerti, v údolích panuje zrádná idylka. Plánický hřbet brání rozhledu. Ne nadlouho. Pomrkávání sílí, občas dolehne hluboké dunění, slabý závan hladí po tváři. Mrtvé ticho. Film s bouřkou si jdou naproti. Náhlý blesk přímo nad hlavou, ostrý rachot! Diváci zašumějí, všichni se hrnou do plechového úkrytu. Blíž hromosvodu, někteří se ho i drží. Etruskové, Faraday, Viktorka, ba i ten nahořanský rychtář Fučík - co rozháněl bouřku tak, že proti mrakům vyhazoval sekeru -, kampak se hrabou na venkovského diváka! Světlo jako ve dne, neslyšíš slova, film, byť sebehloupější, dostává kosmický rozměr. A vše pořád nasucho - strom za plátnem, teď i elektrické vedení... Déšť až na závěrečné titulky! Čekat? Odhodlávám se. Proběhnu vodopádem, ještě že tak blízko parkuju. Zpáteční cesta bude krušná, ale už se těším na příště. Neboť miluju letní koino v bouři.

18. května 2012

 

Talíř vepřo-knedlo-zela!

Ptáme se: Co TO je? Jídlo, řekl by někdo. Oho!

S takovým se vůbec nebudeme bavit! Socha?

Možná. Ale to směšně popisné spojení významu a tvaru… Ještě tak koncept, vzhledem k nedůvěře v trvalost materiálů. Stejně ale-podbízivost převládá, tož honem k literatuře. Ovšem že ne k připomínce hladomoru či Švejka, nýbrž Danta a jeho Pekla v kruhovém uspořádání. Leč… opět ta otrocká závislost na fyzicky určujícím prostoru. Pomozte si pohledem hudebníka. Vepřo-knedlo-zelo obsahuje pro hudbu zásadní předpoklad - nezní totiž! Kdo by snad v dualitě vepřo-knedlo-zelo hledal analogii sonátové formy, nemá v muzice co dělat. Ve skutečnosti jsou všechny tři "subjekty" nositeli adoptivního ticha a každý z nich je vlastně i úplně nezávislým modem s nekonečnou vztažností. Čím přísnější budou pravidla, tím dříve zažijeme oslepivý pocit svobody! Hurá… Ale? Jako bychom se stále pohybovali "uvnitř". A tak, chceme-li vepřo-knedlo-zelo poznat a v tom smyslu i vyjádřit, musíme se od něj distancovat. Ostatně, opravdový malíř to vyjádří tancem, sochař filmem, spisovatel zpěvem či skokem o tyči… A nekoná-li někdo vůbec, je vlastně vším. Ovšem s podmínkou pečlivé dokumentace. Jen tak lze v dnešním odborně uměleckém či akademickém humanitním světě dojít vážnosti… Ale teď už opravdu sorry - spěchám pro grant.

9. května 2012

 

"To není země, to je zahrádka," praví Rudolf Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková. Ano, je! Řekli o ní mnozí hodně pěkného - spíš dřív než teď - a rozhodně nešlo jen o lokální sentiment. 

Vezměte třeba hudebníky - klasiky. "Pečujte o ni. A všechno dobře dopadne. Toto je vaše zem!" praví Smetana, zbaven přitroublého nánosu. A Dvořák dodává: "Ta je ale krásná. Vše tak zářící a samozřejmé, jakoby poprvé - kdy chodí Pánbůh a kvete obilí." A Janáček? "Vášeň a cit? Vlastní prapodstata všeho. Sama příroda." - "Od bzučení kovů v hlubinách přes žulu, kručinku až k tetelení nebe. V radostech i strastech, někam patříš," říká Josef Suk. A Martinů, ať zdaleka či zblízka, v sypání křišťálových lustrů: "Čistému vše čisté..." 

Hodně jich bylo. Z Čech i z ciziny. Podávajících zprávu o rozmanité neopakovatelnosti vlastních kořenů. Malíři, hudebníci, básníci, filmaři, fotografové, divadelníci... Orchestr, kde každý hrál na jiný nástroj - souzvuk byl však, navzdory rozmanitosti, bohatý, vřelý a hlavně plný! Škoda, že nyní převládá estetika tzv. globálnosti v umění. A ty nerozeznáš Dána od Peruánce, zkrátka Petra od Pavla - a výsledkem je šeď. 

Svět bez hranic je sice určen všem - zároveň ale každý někam patří, to je, oč tu běží, vážení!

3. února 2012

 

Jsem Čech. Poté, co jsem se seznámil se svým společníkem, nabral můj život na obrátkách. Devět semestrů vysoké školy a hop - rovnou po hlavě do světa umění. Divadlo, nahrávací studia, orchestry, výstavy - kdo se v tom má vyznat?! Potkal jsem spoustu zajímavých lidí, Jiřího Suchého, například. Dostal jsem od něj báječné piškoty, možná je dokonce pekl sám Jiří Šlitr! A v Telči? Režisér Juraj, můj společník, piškoty a jakýsi herec - seděl jsem mu celé odpoledne na klíně. Jmenoval se Franco. Anebo Nero? Teď nevím. Zato kardinála Coppu si pamatuju dobře. Obědvali jsme spolu na Řípu. A co teprve na Hradě? Pan prezident si přál, aby zde můj společník umístil pár svých obrazů. Při té příležitosti můj společník - přibližovala se doba volby nové hlavy státu - vznesl otázku, zda by vzhledem k situaci nebylo lepší zvolit bystrého a vychovaného psa. A pan prezident, věren vytříbenému smyslu pro absurditu, pravil: "Tedy, jak se zdá, nejspíš asi ano, že." Myslím si totéž. Mám spoustu dobrých vlastností: Miluju lidi, nemám předsudky a nejsem věc! Prohlašuji slavnostně, že hodlám kandidovat do funkce hlavy státu - ostatně, ústava to nezakazuje. Jmenuji se Ondřej, jsem pes. Mé heslo zní: Láska a jídlo zvítězí nad lží a hladem! Dejte mi svůj hlas!

27. ledna 2012

 

Sto Mikulášů přepadne banku – který z nich je ten pravý? Ve městě? Tance syrečků pod štulcem – pára, teplo, sami. Předvánoční mejdany!

A jinde? Pražce, most – duní vlak. Visíš nad černotou, není vyhnutí, křečovitě. Tušíš přehradu, asi v ní plavou šípky, tma. Stráň! Listí haraší, už ani neprosí. Konečně svit postříbřených polí! Vločky. Měsíc má kruh. A jako drobky na posteli, hemžení u vesnic – deset, padesát, sto... Mikuláš! Co vydírá děti modlitbou, že se strachy počůrají a upustí vánoční ozdoby?

V devět bude po všem, sněží z měsíce. Na tušení linky vyvražděných alejí... Břizolit, eternit, socík – na pomezí země jedí psy. Až do svaté Lucie... Chlast! A děti do krve – dobrodružství – líbí se jim Mikuláš, co utek' Malevičovi. Vede si Smrt – kolik slupek nevědomí? Bez obrysu! Taky koníčci, čert panic... Čerti – otvory ve sluncích přerostlého rouna, masky z Konga i Guineje, kšíry, ježčí kůže – krušné je býti ježkem na Valašsku. Mávání falem. A třetí oko všude! Neboť zuří saturnálie. Ve jménu Mikuláše! Anebo taky čerta starého. Slitovného?

9. prosince 2011

 

Máš vztek, že auto není kočka, co se spasí jedním skokem do koruny stromu. Visíš pravými koly nad příkopem a jen se modlíš, aby tě ta stvůra konečně – vůbec nemíní uhnout – minula a ty jsi to setkání ve zdraví přežil. Obluda, mastodont – už zase! Bože... Nemluvím o dinosaurech. Popisuji běžné setkání s protijedoucím kamionem. Kdekoli! Zoufale chtějí ušetřit za dálniční poplatky. Už by ses ani nedivil střetu na lesní pasece! Silnice bez rozdílu úpí. Na takový nápor nejsou stavěny, navíc se na ně ta monstra skoro nevejdou. A dálnice? Vzpomeňme na D1. Jak dopadla, ponechána zbytečně patnáct let zcela zdarma. A celá Evropa si z ní udělala zkratku. Co dělat?

Nutno zamezit putování kamionů jinudy než po vyznačených trasách, neboť po opětovném navýšení dálničních poplatků reálně hrozí devastace naší silniční sítě. A dálniční poplatky? Proč třetí nejvyšší v Evropě? Kdo komu nebo čemu chce ještě pomoct?

Když náklady na jeden kilometr české dálnice – z náhražkového materiálu – jsou oproti Německu takřka dvojnásobné?! A proč vůbec tolik kamionů, když vlaková doprava hyne na úbytě? Otázek je mnoho. A jakákoli řešení v nedohlednu. Proto i tato glosa zůstane bez pointy!

2. prosince 2011

 

Bregenz! Rakouské městečko asi jako Třeboň. A jeden z nejprestižnějších operních festivalů Evropy. Nemyslím jen podívanou pro davy na hladině Bodamského jezera, ale i Festspielhaus s velkou i malou scénou. A především objevnou dramaturgií! V městečku doprovodné akce – právě končila výstava sochaře Serry, chystalo se otevření retrospektivy Roye Lichtensteina. Intendantem festivalu je režisér David Pountney. Ptal jsem se ho, kde na to všechno berou, a dozvěděl se, že bregenzský festival je financován ze zisků rakouských heren a kasin! Skvělé, řekl jsem si, herny u nás máme, takže i Třeboň... leč! Stát právě projevil velkorysou důvěru. Ať se hazard sám svobodně a demokraticky rozhoduje, komu... To máte asi tak, jako by nakažený cholerou pověřil bacilonosiče tyfu provozováním veřejného stravování, nedělám si iluze. A pak, přísloví praví: "Had hada nepozře..." Peníze – a ne málo – budou tedy i nadále mizet ve virtuálních firmách a na přilepšenou úředníkům. A Třeboň se nejspíš opět nedočká. Nechme Rakousko – zemi Mozarta –, ať si dělá tu svoji "kultůru". Nemáme Mozarta. Zato jsme národem Švejka a Václava Klause! A kulturou či dobročinností se rozhodně oblbovat nedáme.

25. listopadu 2011

 

"Na juliánovských lukách lehávali jsme někdy k večeru…" (Seifert) Za hukotu jezu v zimních nocích sedávali jsme někdy s Magorem – děsí mne přezdívky – a Ester Krumbachovou. Bože, kolik se teď vynoří historek… a taky o poezii a undergroundu. Málokdo si však uvědomí, že s Jirousem odchází i jedna z největších nadějí naší kunsthistorie, neboť: ať byl v jakémkoli stavu, padla-li řeč na umění, dokázal v mžiku uspořádat takovou přednášku, že ses nestačil divit. A tak jsme došli i na jednu z jeho nejmilejších skladeb – 4. symfonii spolurodáka Gustava Mahlera… 28. října! Hrad! Zastihl jsem Ivana, jak se svléká – nenáviděl snoby, provokoval lidskou omezenost. Pohoršení – a náhle, jako když střelí. Prázdno! Přišla celebrita, všichni se chtějí vyfotit. Spuštěné kalhoty... A v očích poznání, že hrdinou nové doby už nikdy nebude Bach či Dante, nýbrž modelka, hokejista, defraudant. Vědomí konce času! Finále Mahlerovy čtvrté zpívá o životě nebeském. Herodes zabije beránka, Marta ho uvaří, je tu hojnost ovoce, Cecílie hraje na varhany. Věřím, že má Ivan konečně trochu klidu, že se právě dal do sepisování skvělých dějin umění. Jen se modlím, aby se, až z nich bude předčítat, všichni nebešťané nezvedli a – jako jeden muž, s Bohem Otcem v čele – raději se nešli vyfotit s Jágrem!

18. listopadu 2011

 

Chalupeckého cena.

K čemu? Teď ve vzduchoprázdnu! Kurátoři předepisují výtvarníkovi, co dělat – vůz před koněm. A po čtyřech tisících letech objev, že malba, grafika a sochařina do výtvarničiny nepatří! Tedy koncept? Hurá, to je avantgardní – už půl století. A myšlenky? Zásadní: Voda je mokrá, jíme jídlo, lidi jsou lidi... Koná se věda bez metody, fotbal bez míče, film a divadlo bez řemesla. Pomocí bídné scénografie, lahviček s močí – nebo taky ničeho, tím líp. Banalita s nudou – v tom je to právě umělecké. A do vzniklé prázdnoty? Nasoukat zdůvodnění – bezbřehé žvásty. Sofistikované skleněné zámky?

Provázané po celém světě – super byznys! Navštívíš-li kterékoli Bienále, máš pocit, že výtvarné umění končí. Není to však pravda, jde jen o spolčení hlupců! Nemám nic proti konceptům, ale ruku na srdce: Nač ještě, po takových "konceptualistech" a "sociálních sochařích", jako byli například Mao, Pol Pot, Stalin či Hitler, strašit hromádkami odpadků? V zasviněném světě... A cena? Zabránit, aby o ní rozhodovali lidé úzcí, kusí, mrzcí. Vyhodit "císařovy nové šaty" ze skříně. Aby se výtvarník – opravdu kreativní a nezatížený dogmaty – nemusel stydět, když ji nedostane.

11. listopadu 2011

 

Soudky, renety, malináče. Sládnoucí ranními mrazíky. Odbočil z cesty. Palouk, remízek, trojboká boží muka a konečně černá stěna kopce, o nějž se kdysi rozbilo letadlo. Pěšina obtáčela úbočí – z hory vybíhala nová a nová ramena. Konečně! Vůně pečené slaniny a masa šíří se ze skalního balkonu, malátné slunce na chvíli – skoro jsme zapomněli... Z protějšího svahu plane bukové listí. Kyselý pach borovic připomněl, že je čas návratu. Zpět na jabloňovou cestu. Minul chodce, pozdravili se, otočil se za nimi, nikdo tam nebyl. Brána světů? Na konci návrší spadajícího kolmo do propasti... Mluvili jsme už o něm. Zámek! Co asi vedlo k jeho stavbě? Proč templářská huť budující nedaleký Bezděz náhle na deset let opustila královskou zakázku a v pustině obezdila pískovcový menhir? V osmatřicátém, kdy už všechno bylo ztraceno, sjeli se sem v pozdním podzimu mágové. Aby vyvolali a zkrotili sílu stojící za Hitlerem. Vyhřezlo cosi. Nad očekávání. Zděsili se a přerušili řetěz! Až na jednoho všichni do roka pomřou... Noční vítr sviští nádvořím, listí hnané z propasti naráží do okenních tabulek.

Listopadové hvězdy jsou zemi nejblíž... Divná pohádka, že? Zato ten biják, panečku, to by bylo něco!

4. listopadu 2011

 

Křach! Kotník! Ne, koleno. A teď? Těsně okolo jilmu. Strom? Ne, teď opravdu ten kotník. Že by úhybný manévr? Nikoli, výpad! A ještě jeden, tumáš a tumáš... Ale co to? Růžový se vší silou zahryzl Bleděmodrému do ramene a není k odklesnutí, Bleděmodrý ho drží za uši. Kroutí mu jimi směrem k sobě, chce mu vtlačit palce do očí. Pak se ale zběsile roztáčí a setrvačnost odmrští Růžového ve směru, kde tušíš Horažďovice nebo třeba Pákistán.

Růžový dopadá na všechny čtyři, ale okamžitě udělá obrovské salto vzad, snáší se těsně za Bleděmodrým, levačkou ho zprudka otočí – a prásk! To byl direkt! Přímo na bradu, až se zajiskřilo. Bleděmodrý letí záhonem až k fasádě, vybíhá po ní, obrací se a mohutným vzmachem skáče na protivníka, který mezitím vyrval strom a točí jím, až lítá hlína... Ruce, nohy, těla sviští povětřím. Zastavený čas. Celou noc, jako koně! Noční bouřka? Ale kdepak. Dva andělé měli cosi zvěstovat jedné mladé dívce. Akorát se nedohodli, který z nich to bude... A člověk aby pak celý den vyvazoval polámané slézy, slunečnice, mečíky a jiřiny... Sper to ďas!

27. října 2011

 

Privatizovat televizi – a k tomu ještě obdělávat pole, na němž stojí vysílač? Podobné nesmysly se mu honily hlavou celou noc. Dítě, co se má každou chvíli narodit, není moje, ale biskupovo! Ne a ne usnout, ještě za tmy sešel dolů, nasnídal se a připravil. Nádvoří obložené lískami jablek. Konečně úsvit. Honci s mosaznými rohy, proslýchalo se, že dorazí i hrabě Alfons a kníže Filip... Nakonec zbyli dva. Jen on a právní zástupce majitele panství, dr. Stein z Varaždína. Odtroubeno. Mrazivá mlha táhne vysleplým cínem vypuštěného rybníka. A za ním? Už jen zmoly, bažiny a lesy. Občas rána, zdaleka, zblízka troubení. Až se vytratí docela... Bloudil dlouho.

Nastalo pozdní, zlatě bukové odpoledne. Jako v chrámu. A bílé mlčící stádo opodál. Kdosi mu jde naproti. Je to on sám? Šeří se rychle. V zámeckém salonu zatím vypukly orgie. Krinolíny, mračna peří, kane vosk tisíce svíček, dusno k zalknutí. Rozražené okno. Konečně! Vosk, který zatím zcela zaplavil místnost, se řine ven. Tuhne v mrazivém vzduchu, krápníky visí nad propastí. Odněkud shora je slyšet úpění komtesy Anny. Chystá se rodit. Lesy se táhnou za obzor... leckdo v nich beze stop... Jen tu a tam kotouče mlhy z bažin, Bože! Poledník vedoucí z N. tam protíná jistou rovnoběžku...

21. října 2011

 

Nestačíš se divit, zajdešli do kteréhokoli knihkupectví nebo si pustíš televizi. Všude Hitler. Z polic se na nás valí tisícistránkové svazky. Hitlerovo mládí, sekretářky, jeho ponožky, spodky, košile, Hitler a děti a zvířata, architektura, jeho generálové a plukovníci a letadla, Hitlerovy peřiny, Hitler a hudba, jeho výlety, milenky, Hitler a Linec, Vídeň a Mnichov a... Každý týden vycházejí nové knihy. Zdá se, že Hitler je největší star 20.století, ostatně další pohlaváři třetí říše si taky nemusí stýskat. Stalin či Mao na tom nejsou zle, ale kam se hrabou. V minulých letech dokonce česká kritika hodnotila kvalitu divadelních inscenací podle toho, zda se v nich objevil Hitler. Kladeš si bezděčně otázku: To nikdo jiný ve 20. století nežil? Je nutno konat jen zlo a rošťárny, aby si tě lidi pamatovali? Což nežili takoví lidé jako M. Curie, A. Einstein, N. Bohr, A. Schweitzer, T. Mann, TGM, Gándhí a další a další? Fascinace zlem je, zdá se, v módě. Napapaný konzument se nechává rád šimrat po zádech. Nic se však nemá přehánět, jak známo, kdo s čím zachází... Tak mě napadá, že celý příští půlrok bude v televizi zasvěcen Heydrichovi. Že by největší Čech?

14. října 2011 

 

Za nádrží, která neslouží jenom hasičům, rozložil ručník a svlékl se do naha. Všiml si, že na asfaltových deskách, přes něž příležitostně teče voda, aby se lépe ohřála, jsou skvrny barev od jeho loňského malování: slunce, sníh, deště – a akvarlové barvy drží, to je, pane, kvalita. Ležel se zavřenýma očima, poslouchal šustot padajícího listí, občas zabzučela moucha, před očima mu běhaly oranžové mžitky. Slunce pálilo. I se zavřenýma očima dokázal odhadnout úhlový rozdíl, kdepak, tohle není žádný červen, přestože vedro je skoro nesnesitelné... Otevřel oči a vstal. Modrofialovým prostorem plulo babí léto, letadla psala na nebe, dokvétaly pcháče, kakost, břízy byly mdlé – čas myší. Hladina stála nehnutě, občas se dotkla šídla. Tentam je čas, kdy vlaštovky pily přímo za letu a co chvíli bylo třeba zachránit topící se včelu. V průzračné vodě (k podzimu se vždycky vyklidní) potápníci stěhují ke dnu vzduch, elegantně vlaje pijavice, pod schůdky zahlédl splešťuli (dobrý pseudonym pro básnířku či zpěvačku). Ledový pramen z lesa napájí bazén. Ale nad hlavou horké a krátké slunce. Bylo 2. října. Vstoupil do vody... 

7. října 2011

 

Každotýdenní trénink. Povinnost. Tak jako Bach musel mít připravenu na každý týden jednu kantátu. Zde ovšem malinké kamínky... 

Průvody plavých dní provázejí Pannu na cestě k Vahám, čápi už jsou pryč, na podhajních lukách kvetou ocúny, babí léto se zvolna mění v podzim. V parcích padají z kaštanů telátka a děti z nich vyrábějí housenkovité figurky. Tenhle text nese číslo 52 – uběhl tedy celý rok "doporučení". No, doporučení... Těžké, když se na televizi skoro nekoukám, je však dobré vyzkoušet si nejrůznější způsoby uvažování či dělení, navíc v přesně určeném rozsahu. 

Úkol. Protiúkol. Co tě nazabije... Tak tedy: Seifi, borgesovská povídka, horolezecké texty, bajky, ironie, retro, polemiky, upozornění – lecčeho jsem se dotknul, pod záminkou rubriky lehce poloutajné, kdy ani nevím, zda ji někdo čte. Inu, drobná práce... Ale jestli se někdo domnívá, že je zameteno, uklizeno a že bude klid, mýlí se. Nebude!

30. září 2011

 

Na svazích Pancíře sbíráme houby. Z Bavorské Rudy letí zvuk zvonů, bojím se jisker v dlouhém tunelu pod Špičákem. Babetta šla do světa – nenávidím tu píseň. Zdá se mi, že jsem motýl – miluju tu píseň – jsou mi tři roky... Jiří Suchý slaví životní jubileum. 

Neuvěřitelné. Půl století být neustále v centru dění, udržet si sílu i svěžest. Dar. Věru dlouhá cesta od iniciace Divadla Na Zábradlí přes Redutu k prvnímu Semaforu, nepolitickému politiku, co se přesně "trefilo", tvoříc a ovlivňujíc estetiku doby, znárodnělo. Schopnost oslovit kohokoli – to je taky dar –, přestože to některým veleduchům připadalo málo vznešené. Lámala se hůl. Přečasto, neměl to Suchý mnohdy jednoduché. Normalizace, Šlitrova smrt. 

A pak zas štěstí ve spolupráci s F. Havlíkem, Kytice, Faust a taky přerod Jitky Molavcové ve velkého klauna. A opět vyhnání z ráje divadla, bloudění a sbírání nových sil – Pokušení sv. Antonína. Jiří Suchý je ve všem, na co sáhne, především básníkem. Texty, výtvarničina, film Nevěsta, hudba (nejslavnější semaforskou písní, vlastně národním majetkem, je bezesporu Pramínek vlasů). Šťastný Jiří Suchý! 

23. září 2011

 

Plzeňská filharmonie objednala skladbu – monology sólového basbarytonu s orchestrem. No hurá! Po obřím katastrofickém kataklyzmatu se rozvíjí počáteční meditace zvolna přecházející v úzkost – jdeme pozpátku v čase. Vynoří se reminiscence. Groteska: Mužik honí medvěda – vlastně je to vlk z Jen počkej – v budově KGB, vyletí oknem a právě probíhá velká přehlídka na Rudém náměstí. Moc! A láska. I lítost. Sbírání hříbků a taky pionýrské putování po stopách slabomyslného Lenina listujícího ve slabikáři. Smysl pro povinnost. Šikana v kasárnách, předčítání poem, čekání v nekonečných frontách... Polární noc, hořící hory pneumatik a služba – ta nadevše. A všechno znovu míří ke katastrofě... Dvacet tisíc mil pod mořem? Ne. Ponorka Kursk – téma jako hrom! V Plzni však dělají, jen co musí. A proto nesehnali peníze ani na rozpis, přitom dotace jen tečou – Evropské město... Kdyby všichni dělali jen to, co musí, asi bychom dodnes žili v Dolních Věstonicích! 

Mohl jsem mít 2. symfonii a Evropské město kultury světovou premiéru. Nebude nic. Škoda! A pak že kultůra... K čemu? ČT1, 20:00 Čapkovy kapsy; MGM, 14:00 Bílá velryba.

16. září 2011

 

Masivní nárůst zhoubných chorob. A kráva Yvonne se konečně vrátila – E.T. go home, Lassie se vrací… Za jásotu celého Německa. Zase jedna z těch dobrých zpráv padající na olejovou hladinu trvale udržované drobné občanské nespokojenosti jako balzámek.

Měla štěstí, kráva, utekla jatkám. Dožije se blahobytu.

Nebude, aniž pořádně zabita, rozšmelcována na jatkách a předložena k hostině. Možná se dokonce stane i příští kancléřkou nebo o ní natočí alespoň biják s Angelinou Jolie v hlavní roli. A lidé? "Kdo se v pátek roznemůže, tomu žádnej nepomůže." Nedivte se. Všichni žerou jak zjednaní. Ale co vlastně? Tuny potravin impregnovaných pro delší výdrž i vzhled. Hory masa stresovaných zvířat – chalupník by koukal.

Ne, to nemůže dopadnout dobře. Organismus, kromě dědičnosti navíc ještě atakovaný civilizačním stresem, takový nápor prostě nezvládá. Dojíždíme na rozmařilost! Zde by patrně bylo na místě doporučit film Fastfood…

9. září 2011

 

Po zuřící noční bouři, která přemísťovala stromy, se ráno přivalila mlha. Tonuly kroky, hlasy i šustot padajícího listí. Horká mlha. Že pasáčci museli vysoko vyskakovat, jak je pálila půda pod nohama, a několika školákům jdoucím na první vyučování se dokonce vznítilo učivo v brašnách. Tropický podzim. K nevydržení. Utekl do jedné z úzkých vinohradských ulic – bylo tam přece jen chladněji – a zapadl do vrat rohového činžáku. Průjezdem se dostal do dvorků. Stál tam další dům, pak zase dvorky a konečně východ na ulici. Pod nohama mu proběhl pes. Otočil se za ním a všiml si něčeho podivného. Šel blíž, pozoroval tu věc z mnoha stran, vypadala jako plástev zaslepená mnoha žlutými plastovými víčky. Ta se náhle začala odklápět a z otvorů pod nimi vylézali rozespalí lidé. Holili se, oblékali a vtipkovali. To všecko za chůze. 

Když chtěli něco říct, z úst jim namísto slov vyletovaly mouchy. Poznal, ač tam nikdy nebyl, že se ocitnul v Tokiu. Neustále se otáčel za proudícím davem, a tak se stalo, že zapomněl, kterým průjezdem se sem dostal. Čekala ho dlouhá a svízelná cesta zpět – víza, letadlo... Zkratky v prostoru a čase? Že to není možné? Je. Stává se. Může se to přihodit právě vám... 

2. září 2011

 

Z Modravy přes Mlynářskou slať a Rokytu, dál vysokou travou Medvědí hory na Roklan, přes Blatný vrch na Luzný a konečně přes Mokrůvky či Březník zpět. Nebo bouřlivou nocí stráněmi proti Prášilskému jezeru na Riegel a potom v naprosté tmě Rokytskými slatěmi do Mádru. Necesty! Znám Šumavu slušně. Tu nezničenou – dokud ještě nebyla národním parkem, s jehož strážci jsi klábosil na Mrtvém luhu a žasl, jak málo vědí o tom, co mají střežit. Dvacet let se mlčelo, teď je náhle řev. A přitom se už dlouho o všem dobře ví. A kůrovec? Znal ho už Klostermann... Ne každý, kdo chce zabránit kalamitě, musí nutně toužit po akvaparku či sjezdovce – tak uvažují politikové. Jako u Foglara. A ekologie? To je skutečné politikum. Ne však u nás, kde Strana zelených ztratila téměř kredit. Kde je chyba? Milí ekologové. Kdepak jste byli, když se Šumava počala měnit v poušť? Copak jste dělali proti necitlivé zástavbě měst a městeček v lesích? Při proměně Železné Rudy v bordel a Prášil zrovna tak? A když se jednalo o radaru v Brdech či odkladišti jádra u Pačejova?

Teď máte šanci! Právě započalo rozdělování vojenských újezdů, zón zachovaných stejně jako kdysi Šumava. Buďte u toho, předjímejte! Neboť myslet dopředu a koncepčně je mnohem užitečnější než běhání s křížkem po funuse a překážení při úklidu!

26. srpna 2011

 

Byly dnové, kdy ses na svých potulkách Čechami mohl směle vykoupat kdekoli. "Ty české rybníky jsou stříbro slité," zpívá ve slavné básni Antonín Sova.

Bývávalo. Dnes se člověk většiny rybníků štítí. Máš pocit, jako bys přišel k septiku. Co se stalo? Jsme fajnovější? Možná... Domnívám se však, že na vině je především bezohlednost, s jakou se nyní s rybníky nakládá. Co nejvíc ryb! Zisk! A po nás potopa... Pryč jsou doby, kdy se dbalo na vzájemnou rovnováhu mezi ekologií a hospodářským užitkem. "Stříbro slité..." Podivná slitina, když se do vody denně vyklopí valník hnoje! Voda shnije, kapři tloustnou a dno stoupá. Pět metrů bahna, metr smrduté vody - a máš současný český rybník jako na dlani.

Ostatně, kdo by se s tím čistil, drahé je to. Netolický s Krčínem by koukali. Škoda, že tenkrát neměli náš moderní "nadhled", nemuseli bychom se nyní trmácet až do Egypta. Třeboň či Blatná by byly obklopeny super anti rybníky, tedy obrovskými pyramidami. Hnoje! Tak tedy: Jaképak koupání, nechť žije tlustý kapr! Nova 

19. srpna 2011

 

Jako prase v žitě... Mají to vlastně fajn, ta zvířata. Nemusejí běhat na nákup, strkat se ve frontách a dávat bacha na peněženku v nějakém nákupním centru. Občas přitrhne nouze – jako tuhle v zimě –, jinak jsou obklopena jídlem. Chcete to taky zkusit? – Volné pády, kolmé starty, prudké zatáčky. Vše v obrovské rychlosti. A před vámi kličkují malé kousky potravy. Jste-li vybaveni radarem, spíte hlavou dolů, jestli ne, máte hliněný byt kdesi nad chlévem. Nic? Tak jinak. Sváteční oběd. Ohromná porce! Potíž je, že vše musíte zmoci na jediné polknutí. Budete-li ale žít například v Nilu, oběd si necháte řádně vyhnít. Dobrou chuť! Zřejmě jsou na tom lépe například krávy, kozy nebo srnky. Celý den si pěkně pobíhají v trávě. Dovedete si ale představit, že bydlíte ve vepřu knedlu zelu? Anebo že se na tramvaj brodíte kilometrovou lagunou guláše? Nejhůř na tom budou asi červi. Život ve třicetimetrovém kusu masa by myslím mnoho lidí (o vegetariánech nemluvě) nelákal. A tasemnice? Bědný a fádní život ve vlhku a teple odpadu pod nějakou velkou restaurací. Taky ne? Dejte pokoj! Dobrá... Stůjme tedy řádně ve frontě (jsme lidé) na potraviny a přestaňme konečně závidět zvířatům jejich možnosti.

12. srpna 2011

 

Šumava a zejména její 1. zóna skoro zničená kůrovcem. Teď opět středem pozornosti… Zdá se mi, že směšujeme jablka a hrušky. Na jedné straně se mluví o ničemném hospodaření státních i vojenských lesů, Správy národního parku, pozemkového fondu… Inu, zločiny se dozajista dějí, kdyby nějaký kouzelník zařídil, že by v jediném okamžiku viseli všichni odpovědní, nebylo by to až tak od věci. Na straně druhé bohužel víme, že si zde příroda evidentně sama nepomůže. Škůdce se nezastyděl, lesy vesele umírají dál. Třeba konat! Stejně jako při kterékoli jiné epidemii.

Aktivisté hájí ekosystém pralesa. Dobrá, ale pralesa ze které doby? Poustevníka Vintíře, Karla Klostermanna, či pohraniční stráže? Přivazují se ke stromům a nevidí, že se lesy za pouhých dvacet let proměnily v negativ? Manifestovat bylo vždycky pohodlné. Udělali by daleko lépe, kdyby si jeden každý vzal rýč a vlastnoručně zasadil buk či jedličku. Chtějí-li ovšem Šumavě skutečně pomoct. Neboť v opačném případě vzniká pocit, že ochranu přírody pouze "předstírají", dělajíce si z ní politický nástroj i pohodlný byznys. Nevím, jak jinde v Evropě, ale u nás jsme se naučili chápat ekologii jako něco, co začíná tam, kde končí příroda.

5. srpna 2011

 

Pole, les, pole, rybník, les – vlastně blbá rovina. A přesto projede páteří mráz. Chození pěšinkami mrtvých, hledání ztraceného času? Třeboň! A všechny dávné prázdniny... Kdosi buší na okno, je noc. Na náměstí dav lidí, mávají nebi. Právě jsme přistáli na měsíci! Ráno. Na každé lampě křičí racek, kupuješ mlíko, v krámě je velký obraz jihočeské krajiny s čápem. A jako mléko voní voda ve džbánu a za zdí duní kroky lidí stoupajících na radniční věž. Přes náměstí se vleče hoteliér Havlíček, taky pan nadlesní – oba zvěčnil Werich v Čochtanovi, nepamatoval však na starého Pozdníčka. Převážel lodí přes rybník Svět. Za bouře vždycky uprostřed vypnul motor, řka: Teď se potopíme. Cháron. Anebo šestiprstý sv. Kryštof z jilského chrámu? Cesty! Přes aleje doutnajících dubů, anglickým parkem ke koupališti, kde do výskotu na klouzačkách zní pohřební dechovka, k tomu polední květáková polévka – Mahler! A navečer po hrázích na kole... Šplouchání vln, čírky, tesaříci. Sloup zastaveného žabího ticha nad rybníky – to po Chittussim nikdo neuměl. Vůně rybiny, heřmánku, mrvy a třezalek. Slepičí hory na obzoru. I věčné trojhřbetí hor Novohradských. Tam už se nemohlo, ale za nimi byl dozajista konec i počátek světa. Amarcord...

29. července 2011

 

Jako v lidové baladě. Čin a vzápětí trest. Kdo tu knihu ukradne, tomu ruka upadne. Nalevo od vchodu pražského chrámu sv. Jakuba visí uschlá, roku 1400 uťatá zloději. Kolik se jen událo takových příběhů: Někdo něco okradl či nafackoval soše Krista... Dokonce i dědovi Toníka Adamů ze Šumavy ruka aspoň ochrnula, když vnuka, beznadějně stiženého vzteklinou, zabil sekerou. Boží úradek je nevyzpytatelný. Na pražském Uhelném trhu syn bývalého primátora zničil kašnu a přišel o ruku. Je to jistě tragédie a je třeba politovat, na druhou stranu však nelze mladíka stylizovat jen do role oběti. Mladická nerozvážnost! V 23 letech? A pak i mladická nerozvážnost musí mít své meze, jinak bychom v rámci špásu mohli třeba střílet důchodce na ulici. Nerozvážnost, nebo hrátky zlaté mládeže? Kdoví! V každém případě na Uhelném trhu nyní stojí torzo. Bývalo ve středověku zvykem, že rodina hříšníka nechala "na usmířenou" zbudovat kostel, kapli nebo křížek – dle svých možností. Snad na tom nejsme nyní hůře (mravně) než tehdy. A proto se ptáme, kdy pan bývalý primátor nechá opravit empírovou kašnu, která přežila války, revoluce i jiné pohromy, aby půltřetího století trpělivě čekala na jeho syna...

22. července 2011

 

Karlovarský festival a Dožická traktoriáda. Začátek července. Ale já bych si přál, aby to bylo naopak – aby festival byl v Dožicích a po Karlových Varech jezdily traktory a různé jim podobné mrchy. Neboť aby nám svět nezevšedněl, je třeba postavit se občas na hlavu. Jenom si to představte: reportéři i fotografové, stativy zaklíněné v půlmetrové vrstvě bahna... A žádný červený koberec, jen to bláto, kterým se bosky brodí slavné herečky, střevíčky v ruce, aby je neutopily, dělají, jako by nic, a kynou napjatému davu, který je taky rád, že se nepropadl hlouběji než po kolena. A za nimi různí ti důležití pánové a dámy a taky pan prezident, usmívá se jako malé sluníčko, lakýrky si ovšem nesundal, takže nevíme, zda je vlastně ještě má... Všichni míří na slavnostní projekci do sálu hospody, kde právě rozsvítili petrolejky...

A ve Varech? Už jsou tady, plody dlouhých zimních večerů, kříženci trabantu, tahače a bicyklu, držící pohromadě trylkováním drozda i hrošími polibky. Krouží okolo kolonády, vše se třese, vzduchem létají oplatky i dlažba vytrhaná pluhy, otevírají se nové prameny, lid šílí: Fialový ďábel, Srpnová řiť, Nebezpečné torzo, Traktor X. Doležal, Smrtonosná pravidla...

Karlovarská traktoriáda! Zkuste se taky občas postavit na hlavu. Užasnete, co všechno znáte neznáte.

15. července 2011

 

Chtělo to průvan a časový skok. Ale zpod stolu se šířil puch, psi nedbale trávili oběd. Horko k zalknutí, čas stál a vzduch se ani nehnul... Pryč odtud! Kam? Pro začátek třeba do Domažlic. Psohlavci, kočičiny pod okny Němcové, Jindřich Jindřich, Baar, úmrtní město Vrchlického. Tedy antikvariát? Zrušen! Dobrá, tak Příbram. Těšíš se na vzorně vyvedený antikvariát, leč ten se náhle tiskne v koutku, stlačen okolní komerčností na žalostnou trosku. Jen oči pro pláč... Tedy do Zlína? Bože, to je dálka a benzin, který kromě nás v celé Evropě masivně zlevnil... Tak tedy Zlín a knihkupectví Archa. Svod všech možných nekomerčních knih vydávaných po celé republice. A...nic! Zrušeno, přemístěno, zmenšeno, neboť nájem je vysoký... Alespoň Plzeň, evropské město kultury? Antikvariáty bohudík trvají, ale obchod s klasickou hudbou – v evropském městě kultury – zrušen a nahrazen butikem se spodním prádlem. Co bychom taky nechtěli, když jsou Čechy konzervatoří Evropy... Čerpejme evropské fondy na kulturu! Pořádejme levné ohňostroje, natřeme lavičky v parku a zbytek ulijme třeba do Singapuru, ať si to někdo dohledá! Hlavně se však už vykašleme na věci související s kulturou a začněme se chovat "tržně"! Ráj je nadosah...

8. července 2011

 

Na ten rozhovor jsme se už dlouho chystali. Nakonec stačilo přeběhnout třezalkový palouk a mezi dubem a borovicí jsme ji objevili. Položili jsme pár otázek, tady jsou: "Pěkné místo. A o politiku se zajímáte? Co říkáte upálení Jana Husa?" – "Pfff..." – "No ano... A nezdá se vám, že si za to do jisté míry mohl sám?" – "Bng, pfff." – "Pak tedy asi média, napadá mě Zikmund řečený Šelma ryšavá (ČT2)." – "Krrrchs!" – "Já vám rozumím, ale nekřivdíme mu tak trochu? Co říkáte?" – "Blzg! Mžááá..." – "Ale takové už jsou prostě dějiny: Jeden hot a druhý čehý (ČT1). A často bývá příčinou náhoda, víte, takový ten obyčejný Dech života (Nova). Teď se zeptám na rovinu. Stojí za vším Edvard Munch: Výkřik (ČT2)? Anebo se všichni pořád dokola bojíme nepředvídatelných důsledků ,jakéhosi' Souboje titánů (Prima)? Na to mi odpovězte! Máte apartní klobouček..." – "Bžá, krchs... Blzg!" – "No ale..." – "Bng." – "Tak vám děkuji za rozhovor." Uf – a máme to z krku! Sami vidíte, že donutit houbu (už rostou) ke smysluplným odpovědím je mnohdy ještě náročnější než interview s modelkou. Nu což. Netřeba házet flintu do žita. A proto se v některém z příštích pokračování můžete těšit na Hovory s vosou.

1. července 2011

 

Od Narysova jihozápadním směrem otevírá se pohled na Šumavu. Vpředu kostel v Třebsku, kam každé ráno zašel na mši… Trávy krvácejí kumarinem, utkvění slunovratu… Madona se pláštěm dotkla lesů, ze sibiřských kosatců na Padrtích trčí desítky jeleních hlav, vysoký čas... Antonín Dvořák a jeho letní sídlo! V zelených vlasech Čech… A jak se každé ráno vracel z Třebska, chraň se ho rušit, sumíroval v hlavě dopolední práci. Jednou dorazil i Josef Suk. Pěšky. Z Křečovic. Na rande! Ale Dvořák, potvora, ho zamkl do altánu, kde Suk (ještě s O. Nedbalem) lopotil klavírní výtahy čerstvých mistrových skladeb určených Americe.

Svinská práce! Však taky v besídce zbyly "stopy". Vryté do dřeva. Vypráskané léto!

Zahrada a dům ve Vysoké? Ponechané tak! 

Rovnou k nastěhování. Zuřil by však Dvořák, přímo za domem roste "podnikatelské zátiší". Nová Rusalka? Nechme toho… Bzučí uran. Dvořák a Suk se právě setkali s blízce rožmitálským J. J. Rybou. Rozpuštěni v borovicích, obilí, vrbovce i olších, nadhlavník kolmo obnažený! Strážci země? Dej pozor, nač šlapeš v dotýkané krajině, kde madona rozevírá plášť! Kde i kulové blesky jsou vejci hromsky nebeských slepic... Václav, ČT1, 21:00; Mayerling, ČT2, 20:00.

24. června 2011

 

Říkali jsme Praze: "Co ty, naše maličká, kdysi velkoryse rozvržená Karlem IV., to ti bohatě stačilo až do konce 19. století, kdy ses konečně přelila z těsné kotliny přes remízky a vinice, aby ses z ospalého zvířete proměnila v metropoli státu, město veliké, což v rámci hysterie či nervového záchvatu předpověděla už kněžna Libuše." Fiktivní kněžna nevěděla všechno. Ostatně ani Otec vlasti si dnešní dopravní situaci nedokázal představit. Není kudy projet. A pravidla parkování? Řeší se tolikerým způsobem, že zíráš. A odtahová služba zřejmě nikdy nespí. Jako by Praha byla láčkovcem s absolutní autonomií všech údů.

Kde si každá čtvrť dělá, co chce. Placení parkování? Někde ano, jinde ne. A jak o víkendu? Zpola vylidněné město. Mají platit stejná pravidla? Domnívám se, že otázka, kde a jak v Praze zastavit, by konečně měla být řešena celoplošně, koncepčně, jednotně a jasně na úrovni působnosti magistrátu hlavního města. Aby bylo vidět, že jde o službu pro občany a nikoli jen o záminku dalšího finančního zisku magistrátních úředníků či lokálních radnic.

Jasná pravidla! A nevíte-li, jak na to, zajeďte si do Vídně.

17. června 2011

 

Příroda na území Prahy. Šárka, Slivenecká rokle. A taky Prokopské údolí. Místo dávných výletů. S barokními mlýny. Maně si vybavuji kostelíček sv. Prokopa. Stopa rozmazaná útlým dětstvím – stejně jako ta, kterou mám na Stalinův pomník na Letné. Obé vzalo za své. Pochopitelně z rozdílných důvodů.

Vraťme se však do "Prokopáku". Butovické hradiště. A vysoká tráva. Dnes ji spásají ovce a kozy. Ekologie? Chvála Bohu! Těšíš se na krasové stráně. Ani netušíš, co všechno tam roste a v jaké míře. Různé šalvěje, netřesky, koniklece, bělozářky, ba i orchideje tam rostou. Dokonce jsi objevil pýchu všech národních parků – sasanku narcisokvětou. Jenže – nic! Stráně vypadají jako na konci listopadu. Vyholené až na kost. Pasou se tam ovce a kozy! Bylo by dobré rozlišovat a myslet. I v ekologii. Jinak dopadneme jako v Dalmácii. Tam se taky pásly... a dneska je tam poušť.

10. června 2011

 

Pozor! Zajímavý tip pro novináře! Aby se za dva roky nemuseli udiveně ploužit s křížkem po funuse. Tedy: dojde-li skutečně k uvolnění vojenských zón – jednoho z mála ještě nerozkradených majetků v ČR –, dědiny ležící poblíž nejspíš uplatní nárok na kdysi zabavené lesy a svého se domohou. A vzhledem k ceně za hektar lesa... Představte si vísku s kravičkou, kozičkou a prasátkem. A zčistajasna tumáš – deset miliard! Panečku. To tedy budou komunální volby! A těch virtuálních starostů náhle. Kristepane!

Zatím panuje klid před bouří. Ticho. I když kol ostrovů zuří "kapitalismus" na plné pecky. Že se i zvířata radši stěhují do měst. Na okrajích Prahy divočáci. Tchoř na Karlově náměstí. Anežský klášter si vyvolily kuny... Přemnožily se zmije. Doufejme, že nechtějí taky do Prahy. Doposud zůstávají nehnutě, v zónách. Mžourají do mraků, tváříce se prastaře jako sám leden. Novináři, dávejte pozor. A vy, zmije, nenechte se vytočit!

Pro dobrou náladu vám na přání posíláme jarní písničku a v televizi si pusťte: ČT1, 21:40 – Sbohem, baby; ČT2, 02:30 – Malá Velká Británie; Nova, 20:00 – Master and Commander; Prima, 22:05 – Vražda v Bílém domě... Jedeme dál!

3. června 2011

 

Leitmotivem tohoto malého ronda bude Vrchlického báseň. "Ó lesy rozvlněné po obzoře..." Jako bys sledoval dvojí expozici najednou, procházíšli se po Šumavě. Barevné popředí a černobílý obzor. To se pak někdo proletí nad zničenými lesy a hlásá, že na zemi mezi souškami je zase zeleno. Z té výšky ovšem nevidí, že jde o kapradiny, které skrz sebe nic jiného nepustí. Karel Klostermann nelétal vrtulníkem, když psal o "broučkové kalamitě", věděl však! A teď?! "Příroda si pomůže sama." Určitě. S kyselými dešti, emisemi a mnohaletou devastací. Celá žhavá!

Přejeď člověka, nech ho tam a říkej: "Nejlíp si pomůže sám." Nu, pěkná blbost. Uchovat přírodu neznamená ji zakonzervovat! Jak byste asi dopadli, kdyby vás zavřeli do vitríny v nějakém muzeu? "Ó tajuplný šume, děsné vlání, z vás vane síla, vznět i odhodlání..." Ano, přírodu chránit, ale chovat se k ní jako k živoucímu organismu, jako to dělají třeba v Německu či USA. Proklamováním ekokýče nezakrývat nepravosti. "Ó černé lesy, vy jste naše moře!" Aby zde nakonec nezbylo jen ono prodané a vlastně žádné moře z Márquezova Podzimu patriarchy!

27. května 2011

 

Když Ohře opustí Karlovy Vary – s festivalem a bohužel stále prázdnějším centrem –, rozdivočí se, zanechávajíc na balvanech rmut. Po pár kilometrech, v již pootevřeném údolí, spatříš na pravém břehu zvláštní scenérii. Říkáš si: "Zase ti filmaři! Válka. Postavili kulisy zničeného empírového městečka." Omyl. Jsi v lázních Kyselka! Kde pramení Mattoni! Kyselka má smůlu. Není na ráně. A nikoho nezajímá, že se zde děje zločin. V tichosti! Stát i památkáři jsou "najednou" krátcí. Goethe by plakal. Z objektů rostou stromy – dokonalý obraz zmaru. Za dvacet let! A na levém břehu? Empírový park v půli jako by překrojený nožem. A obludná plechová megastáčírna na minerálky – nejsou dost velké řetězy, kterými by ses k ní připoutal, tak je pěkná! Země dává, stačí jen plnit lahve a inkasovat. Ale nikoho nějak nenapadlo říct: "Jen si poslužte, jste však v historické zóně, opravte to tady!" Nic! Firma se sice vylhává "kulturními" reklamami, ve skutečnosti jde o normálního dravečka... Vinu nesou odpovědní činitelé! Češi. Kteří pro neschopnost i vidinu osobního zisku nabízejí tuto zemi komukoli ke zničení. Hanba! Budete-li na filmovém festivalu, zajeďte si na výlet...

20. května 2011

 

Víly jsou výtečné tanečnice. Císař František Josef nedal na Národní divadlo ani vindru. České zbrojovky nedodávaly ve 30. letech zbraně Německu. Rukopisy byly pravé.

Václav Havel není žádný dramatik. Hitler je synem A. Muchy. Meda Mládková je štědrá a citlivá mecenáška. T. G. Masaryk proháněl komičku Věru Ferbasovou v lánské oboře. Čeští politici trpí pocitem studu a žijí na hranici bídy. Lidové noviny jsou maskovaný bulvár. Princezna Diana byla především duchovní bytostí s filozofickým přesahem. Čeští kritici myslí kontinuálně a vědí, o čem píší. Jan Hus měl vysokou a štíhlou postavu. Žižka se z Tábora nevzdálil ani na krok. Bin Ládin bydlel po celý čas v suterénu Bílého domu. V Čechách se nikdy nevyráběl Orange-rain sypaný na Vietnam.

Bude-li pršet, nezmoknem... Většina těchto výroků je nepravdivá. Slouží však pouze jako pokusný balonek. Jako sonda ke zjištění, zda tuto rubriku vůbec někdo čte!

13. května 2011

 

Hudba počátku dubna? Janáčkova Věc Makropulos! Po nostalgii zastaveného času Lišky Bystroušky, kdy je léto za námi - a do Vánoc daleko. Ve vůni dokvétajícího starčeku Fuchsova i odrbané kůry oplocenek, kdy si skladatel náhle uvědomil konečnou nevratnost "věčného mládí", přichází vzdor. Bez sebelítosti a cirátů, tvrdý, nekompromisní a expresívní. "No a co jako? Mám se snad zbláznit?" Břitká akční detektivka! Přesné nazývání jemného přesýpání duše v závratném tempu. Zvraty! Střih! S civilizačními prvky - telefonováním, hledáním v registratuře, zákulisními drby, voláním taxi či ranním česáním - tak ošemetnými pro operní žánr. A konečně závěr! Připravený neviditelnými hlasy i bzukotem kosmických much. Kdy nás ono slavné "ale ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste, a nemůže dál" až do morku přibije. "Holt ten pan Janáček," jak praví Sudek, "nebyl žádnej ouřada." A krajina? Brouzdáš se máchovskou patogenní zónou okolí Dubé. V sýrovitých pískovcích číhá ďábel. Bylo teplo, nakvetly javory, teď sněží! Ve vybydlené zotavovně popíjíš líh ředěný vodou z kohoutku oslazený malinovým sirupem. Brrr! A voda se sněhem padá na lesy plné bílých fialek...

8. dubna 2011

 

Zprávy! Vlna za vlnou. Například teď: Všichni se cítí zklamáni ministrem financí. Vzpomínám si, jak zejména intelektuálové, když se před volbami objevily tváře nové strany, třeštili nadšením. Konečně někdo, kdo to s námi myslí dobře. Říkal jsem si: To máte tak krátkou paměť? Jako by se děti radovaly z nového nočníku – a nechtěly vidět, že je již od loňska plný! Skutečně stačí, aby se znovuobjevil třeba Čingischán, Stalin nebo Hitler, každému slíbil pytlík bonbonů a nechal se vyfotit s jehňátkem v náručí? Stačí jen nemyslet a nepamatovat si. Ať se pak ale nikdo nediví... Česká armáda vyprodává výbavu. Šatičky, botičky. A taky děla. Co třeba samopal či pistoli? To je teda bomba! Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, že kdo zastřelí zloděje, je vrah. Opomněl však připojit seznam říkadel a písní v kurdštině, makedonštině a co já vím i v češtině – určený zaměstnancům bank.

Aby se u nich stresovaní "hosté" necítili špatně. Nežijeme už přece v časech kasaře Mlíka. Chudáka, co neuměl karate... Mnohé thrillery nabízejí zrychlené řešení: Hrdina zastřelí zloděje vlastní, legálně drženou pistolí a druhou, kterou má jaksi navíc, mu pak vloží do ruky. A z krádeže je náhle loupež. Svépomoc? Už slyším různé pitomce, že nabádám k násilí. Čerta starého! Jenom prostě a věcně konstatuji, že Nejvyšší soud dal právě přesvědčivý impulz k masivnímu nárůstu počtu legálně držených zbraní. Akta X (Nova, 23:05), BrainStorm (ČT1, 21:55), Teremin (ČT2, 20:20).

25. března 2011

 

Vždy když skončí slavnostní předávání Českých lvů, všichni ocenění se shromáždí, aby si v třpytu zlatého deště připili. Obecenstvo se rozptýlí a často se z podzemních dutin Lucerny linou stížnosti, z nichž dvě jsou takřka každoročním leitmotivem: a) Bylo to hrozné, konferenciér opět nezvládl roli. b) Co si ten Vachler myslí, když pořádá vegetariánský raut? 

Ad a): Překvapuje mě, že výtku vznášejí lidé mající často dost blízko k dramaturgii. Měli by si uvědomit, že chyba neleží ani tak na bedrech nebožáka, nýbrž plyne z tektoniky žánru sui generis. Co by asi řekli divadelní hře – byť by ji napsal Sofokles, Shakespeare, s Ibsenem navrch a vystupovali v ní marťani i Bůh osobně –, která by měla 50 dějství a 49 přestávek? Vsadím botky, že po 10.dějství bude pozornost fuč. Ať už bude na pódiu kdokoli, má smůlu, neboť v takto rozsekaném čase gradující pozornost neudrží, i kdyby se rozkrájel. 

Ad b): P. Vachler věří, že se člověk nemusí chovat jako rozmařilé hovado, devastující planetu pro své pohodlí za každou cenu. Ani naši předkové se tak nechovali. Nabízí proto vlastní variantu. S fantazií. Navíc nikoho nenutí. Doporučuji všem nespokojencům, pro něž je bezmasý večer nemyslitelný, ať se najedí předtím doma. Anebo, mají-li pocit, že je pořad tak vysílí, nechť si laskavě přinesou kastrůlek s sebou. Je to prosté jako facka.

18. března 2011

 

Vsadím se, že některé z nich na zahradě ještě nemáte. Kvetou a voní: Měchýl, sternička, bradavičník, brdlice, krchlíček, pateřina, trpěnka, úmorník, bzdír, ratava, bledno, brtolez, čupír, rachetník, houštěnice, plížek, třebzí, dařbucha, úpořina, svaholík, konědrap, zádoř, zuřík, lněnec, mhourač, krtel, bartuch, brzec, nápuka, psodoj, pastyřník, mlékosrp, skoblina, křivoprsec, hník, padatka, ústrč, bambušek, prlina, lomikaz, hvězdour, úbol, chytlí, návdava, mařík, palčinec, kraluška, nípa, pyšír, babotluk, hověnka, hluštík, rozblysk, střevčen, bloun, záběl, dřevot, ovčivka, žlučava, vlár, krvineček, zákolík, hřiven, sluniprsk, žabot, chní, praskavec, pazderník, hněd, kromčina, ronák, tulinec, hromník, buděnka, klatopych, brzlina, zmijořice, židob, hejklík, stlák, svolouch, smrtopysk, šťavlen, mlázeva, jájí, kruchna, trnopud, šuklice, chcípník... A taky: Fortapaš (ČT2, 22:50) a U konce s dechem (Nova Cinema, 21:40).

Rostou všude. Léčí! Tak rychle do lesa, na pole, tryskem bažinou i po mezi. Sluncem, deštěm, pod hvězdami... Vždyť se o tom zpívá i v jedné staré české písni: "Nad polem měchýlu mrak samodrak /pní medem svadboví ržá na rozboží říje..." Nemeškejte proto. A zkuste hledat. Určitě najdete.

11. března 2011

 

Představte se! Šnek – barevná ulita: ČT2, 00:25 – Svět umění: J. Gréco, Paříž. Tyranosaurus – 14 m, co vidí, to sežere: Prima, 21:50 – Dokonalá vražda a 00:00 – Portrét dámy. Ráno: "Bacha, jedu!" všichni stranou, šnek se hrne. Sráží z cesty, bije ulitou do ostatních. Leč ulita se porouchá. Co dělat? "Škeble, svez mě! Pro jistotu ale vysaď už tady." A což takhle hromadná doprava? "Prokrista, neříkejte, že jste mě tam viděli. Ta hanba." A mění se ve slimáka. 

Kudy se asi slimák potí? Došlo vám? Český zbohatlík jede do práce! Tyranosaurus pronásledoval oběť tak dlouho, dokud se mu neschovala za keříkem. Pak na ni zapomněl... Každý den nová detektivka – žel, známe vždy jen ty začátky! Podvody, falešné tituly, miliardová zlodějina ve zbraních, expechapředsednictvích… Kafka? Záhada hlavolamu? 

Důležité je domýšlet, jít k podstatě a konkrétně se ptát! V souvislosti s kauzou plzeňských práv jsem vynesl dotaz: Proč náhle ta hektičnost, prezentovaná navíc v souřadnicích texaského farmáře, který dosud nezjistil, že zastřelil Lincolna? Ne, neposloužil jsem si. A jinak? Ryk velkých vášní – a najednou ticho. A nová kauza na dohled! Že by keřík? Dotahujte věci! Nebuďte jako ten ještěr! Vím, že každý nový den přehluší ten včerejší. Narodí se koťátko, štěňátko nebo bouchne sopka. Žijeme však ve státě, jemuž visí na hrdle tisíce pijavic. I proto bychom, alespoň občas, měli vědět, jestli a jaký máta která detektivka konec!Má-li...

4. března 2011

 

Zapneme-li lampičku, jak televizoru říkají mí psové, uvidíme nejspíš toto: Mistři českého animovaného filmu (ČT2, 22:10) či Zázračná planeta (ČT2, 20:20). Ať už filmy hodnotíte jakkoli, psi si všímají hlavně podezřelých zvuků. Mám dva voříšky. Ondru a Milana. Nejsem snob ani rasista, psí lebensborn mi vadí stejně jako lidský. Vždyť vyšlechtěním jedné vlastnosti zničíme šmahem deset jiných.

To voříšci, panečku! Ten termín je ale zlehčující a říká jen málo. Tož udělej na snoby dlouhý nos a věz: Dojde-li například v Belgii k láskyplnému spojení vlčáka s teriérem, vznikne belgický terčák. Zkříží-li se pitbul a doga, dostaneme buď kamarádského dopitta, nebo zcela děsivou obludu bulgu, dobrou leda tak pro vyhazovače. Anebo ratlík a čivava? Vězte, že ratava vás dozajista sežere, zato čitlík je učiněný mazel. Mí psi mají kamaráda. Labravčíka Maxe. Tělo labradora na jezevčičích nožkách, mohl by vodit slepce menšího vzrůstu. On však ustavičně hrabe myšáky, mám důvodné podezření na skrytého jezedora...

Ondra je jezevlk, Milan chrtoř. Chrtoř honí srnky, většinu jich předběhne a pak – kdo koho tu vlastně honí? Jezevlk umí kousky! Vyžebrá biftek, osadil se mnou asi 80 inscenací, má 9 semestrů vysoké školy, na Řípu jej krmil kardinál Coppa moravskými vrabci a v Telči seděl na klíně Francu Nerovi – dostal od něj sušenky. Napadá mě: za dva roky volíme prezidenta. Předejděme trapasům, vždyť stačí jeden milý, společenský a čistotný pes na Hradě – a budeme zase světoví. Přemýšlejte o tom!

25. února 2011

 

Enrico Erbe seděl na dřevěné verandě a pozoroval nebe. Hračka jeho sestry? Je to už tři dny, co náhle spadla shůry! Tornáda bývají v Ohiu krutá. Panenka... To se horký vzduch spojí se studeným a obří nálevka mlaskavě nasaje cokoli, čeho ses kdy v životě dotknul, aby ti to všechno nakonec vyklopila na zahradu. Naráz! Panenku měli v parádním pokoji. Seděla na dubovém listu a vypadala jako mrtvá. Kdysi s dědečkem! Auto a cesta do kopce. Ranní mlha. Náhle se roztrhne – a zázrak. Dívej, to je Florencie... Osamělý strom ostře proti nebi. Blesk! Taví se vzduch, dokonce i řeka se pokryla peřím.

Je krátce po poledni. Bzučí vosa, spadla do sklenice. Enrico ví, že přichází bouře jeho života! Zahrada.

Kam se to všechno vejde? Loď! A cesta do Chicaga. Garáže. Pak neshody s Bloomovými. Samopaly. Nabourané cadillaky a chlast. Moře chlastu a první žena. Záhadně zmizela z motorestu. A společné výlety se senátory. Jachty, bratr rozpuštěný v kyselině, prevít. Nakonec počestný život v byznysu a taky Riskantní plán (Nova, 23:05) a BAT 21 (ČT2, 00:45), filmy, které si vždycky přál vidět. Stromy se rozesmály šišatým smíchem. Bože, kam jen se to všechno... Obrovská nálevka se blíží. Kolik vzpomínek, tak velký pozemek musíš mít! Enrico Erbe čeká, brokovnicí se snaží sestřelit kulový blesk tančící po plotě. A ví.

11. února 2011

 

Je věru škoda, že Ezechiel nebo Malachiáš neměli mazlíčka, že Sybila kumská nekrmila kočku a Ježíš nevenčil chrty. Zvířata by patrně vešla do nebe a naše civilizace by se k nim nejméně 2000 let chovala důstojněji... Bohové se baví.

Škatulata, hejbejte se: Led ze Sicílie do Finska, skotská paprika na Balkán...

Jak jezdci z Apokalypsy valí se kamiony Evropou. Plánovitě, nazdařbůh, v oblacích smradu. Zákon trhu? Cukr, káva, čaj, rum, bum... Bavíte se dobře, bohové? Člověk, sekundant neštěstí! A zvířata? Nový občanský zákoník: zvíře není věc! Ano. Cpěte ty bytosti k prasknutí a šmelcujte kohoutky zaživa v mixéru. A co provedli v minulých životech ti koně, že na rozpálené dlažbě, hlavou metr od výfuků, stojí hodinu ve špičce, jen aby se pár zbohatlíků povozilo pražskou drožkou?

Evropu brázdí transporty zvířat. Napěchována ve čtyřicetistupňovém vedru jdou na porážku. Zákon reinkarnace, boží rozmar? – Někdo má zkrátka smůlu i po smrti, ale což to jednou do Treblinky a na Kolymu nestačilo? Přiznávám, když slyším, že se někde převrátil kamion s prasaty a ta utekla, fandím jim... Už vidím roztrpčení. Nepřeju vám žádný požitek! Dobrá, napravím se. Prase, byla o něm řeč, bytost, má inteligenci tříletého dítěte! Což mu jeho viu dolorosu tak trochu osladit promítáním filmů? Jakých? Tak třeba: Jak se zbavit Helenky (ČT1, 21:55), Od dveří ke dveřím (Nova, 09:55), S.W.A.T. – Jednotka rychlého nasazení (Nova, 21:35).

Dobré, ne? Bohové zkrátka žízní...

4. února 2011

 

Minulý týden jsem upozorňoval na některé slavné jubilanty tohoto roku. Kromě jiných jsem záměrně vynechal jednoho, jehož dílo se stalo kmenovou součástí naší kultury: Karel Jaromír Erben by se v listopadu dožil 200 let. Archivář města Prahy, znalec historických pramenů, sběratel lidové slovesnosti. A v první řadě autor pohádek a básnické sbírky Kytice, jejíž baladická sevřenost, prostá slovních novotvarů, se stala inspirací nejen budoucím pokolením literátů a výtvarníků, ale dala vyniknout i mnohému významnému z české hudby. Zdeněk Fibich vytvořil koncertní melodramy Štědrý den a Vodník. Po triumfu Stabat Mater v Anglii rozhodl se Dvořák pro text Svatebních košil, který zhudebnil jako velkou kantátu pro Birmingham. Dvořákova epičnost vydráždila k polemice V. Nováka, který v roce 1913 vytvořil obdobnou skladbu s větším důrazem na drama a popis a... neposloužil si. A do třetice: Svatební košile původně uzavíraly balet B. Martinů Špalíček. Po návratu z Ameriky se Dvořák ještě jednou rozhodl pro Erbena a složil čtyři symfonické básně – zázrak instrumentace tematicky vycházející ze spádu řeči – Vodníka, Polednici, Zlatý kolovrat a Holoubka.

Ale Erbenova Kytice je inspiračním zdrojem i dnes. Vzpomeňme například špatný film J. F. Brabce či naopak skvělou Kytici pražského Semaforu.

Dobré, ne? Bohové zkrátka žízní...

14. ledna 2011

 

A máme tu rok 2011. Podívejme se na letošní jubilanty: 500.narozeniny by oslavil Giorgio Vasari – autor slavných Životů renesančních malířů a sochařů, sám malíř: vyzdobil například kupoli florentského dómu. Hudební svět si připomene 200. výročí narození F. Liszta, zemřel před 125 lety. 100 let uplyne od úmrtí G. Mahlera, hudebního proroka 20. století, 170 let by se dožil A. Dvořák. Na konci února oslaví 100. narozeniny O. Vávra. Uvědomte si, že jeho život i dílo – v dobrém i zlém – to jsou vlastně dějiny našeho státu v kostce. Výtvarní historikové mají možnost zamyslet se nad dílem J. Úprky, 150letého jubilanta. A jsou tu další: ve výtvarném umění by slavili Masaccio (610), A. Dürer (540), El Greco (470), A. Renoir (170), P. Picasso (130), F. Kupka (140), J. Šíma (120), C. Bouda (110), naopak by výročí nepotěšilo (neboť se jedná o úmrtí) J. Mánesa (140) F. M. Brokofa (280), O. Lebedu (110) či J. Šímu (40). Před 130 lety se upil M. P. Mussorgsky a ve stejném čase se stalo osudným stěhování almary nehudebníku F. M. Dostojevskému. Před 60 lety zemřel J. B. Foerster, před 50 V. Talich. Slavili by i literáti V. Vančura a J. Hora (120) či J. Seifert a F. Halas (110).

Vidíte, jak ten čas letí? Tak pro ukrácení: Univerzální uklízečka (ČT1), Vesmírní kovbojové a Hadi v letadle (Nova), Cirkus v cirkuse (TV Barrandov) a Manželé a manželky (Nova Cinema).

7. ledna 2011

 

Jak se zdá, přivítali jsme Mesiáše.

Úradkem Božím se letošním betlémem stala pole za Zličínem.

Ano – a už se tyčí autenticky lepenková salaš, na kterou z Bruselu přispěli několika miliardami (takže se dočkáme představení amatérských loutkoherců i krátkého ohňostroje). A máme tu první poutníky přinášející dary. Hle, hlava státu a opravdu maličké lyžičky pro Ježíška. Pak několik skautů, snaží se uvázat dračí smyčku. A hned za nimi ministr financí s novým rozpočtem – to jen tak pro zasmání. Stranou nezůstali ani finančníci.

I když ne osobně, zaslali z tropů různé drobnosti. Také z ČEZu, navzdory krizi, doručili pytlík ořechů. Jde to ráz na ráz. Modelky a jejich prošlá silikonová prsa, hokejisté s pukem, vybraní výtvarníci s lahvičkou moči, posbírané na zasedání OSN... Za zátarasy se strká dav včetně Tří králů (nedostali VIP pozvánku). Na velkých obrazovkách sledujeme simultánní program: Marek Eben zpovídá skutečného otce Dítěte (hovoří anglicky), jinde Jan Kraus "uvolňuje" Máří Magdalénu, chce ukázat, kterak je úplně blbá. A na doplnění: ČT1 – Nejsem blázen, Nova – Mrazík, Prima – Město šílenců, TV Barrandov – Půlnoční kovboj.

A tak, v řinkotu metalových kapel, houkání sanitek a zpěvu chasidských koled, vznášejí se andělé nad Zličínem. Uhýbají grippenům a jásají: Gloria in Excelsis Deo.

23. prosince 2010

 

Pár kapek plesklo o chodník, pak hasičský signál, to padající andělé zapálili les.

Oldu jsme skoro neviděli, ale když nás pozval k příbuzným, kam doveze kůzle, řekli jsme, že ano.

Velikonoce! Kočičky, jehnědy, trochu bílého devětsilu, ale jinak po jaru ani památky, vesnice N. leží vysoko.

Neznámí lidé. Co byste rádi? Víte, Olda, kůzle a tak dále...

Tak pojďte, dáte si kafe? Určitě dorazí... To je doba, na co koukáš, táto? Marie, královna Skotska (ČT1)? Ne, to už jsou Slzy, které svět nevidí (ČT1). Víte, táta jezdí s autobusem. Říkám, vykašli se na to, nebo se v tý ranní mlze jednou zabiješ. Už by tu měl bejt, náš Olda...

Pojďte se zatím mrknout po vsi. Tohle je transformátor a za ním kravín a vidíte ten žlutej dům? Patří Marešovům, jejich mladá utekla s Votrubou. Čas... To je divný...

Chcete jeřabinové víno? Co dávaj, táto? Paša (ČT2). Mařko, vem je na hřbitov.

Tady leží naše teta a vedle její švagr, co měl reuma. A támhle mladej Novotný, zabil se na motorce. Dáte si večeři? A co jste vlastně zač? Jakej je program, táto? Ále, V pět odpoledne (ČT2)... Olda nakonec nedorazil, měl malou nehodu.

Velikonoční beránci zatím přecházeli s kůzlaty lávku tak dlouho, až se Ježíškovi polámaly sáně a budou Vánoce. Zdravíme vás z N. A vy jste jako kdo?

10. prosince 2010

 

Ba, je to těžké, na počátku října. Léto se pomalu vydává, je čas vykopat na zahradě mečíky, ze stromů padají jablka a v lesích se nese vytrubování jelenů. 

Nechcete-li si udělat výlet zlátnoucím listím, upéct si kuře v popelu, svařit víno s trochou pryskyřice a pak rychle houstnoucím podzimním soumrakem klopýtat přes kameny a klády k dopravnímu prostředku, zapněte si televizi. 

Harry Potter na Nově. Kouzla. Určitě vyřeší i vaše problémy. A pak rychle do akce. Střílečky a peckovačky. Žoldáci spravedlnosti či lepší Nájemní vrazi. Schválně, kolikpak asi rafinerií vyhodí Steven Segal do luftu tentokrát? 

Počítejte s Primou. A co humor dávných časů? Pobaví vás ještě Četník ze Saint-Tropez? Kdoví... 

Cítíte-li se kulturně frustrováni, na ČT2 je záznam koncertu z baziliky Porta Coeli. Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho z roku 1610. Jakýsi hudební strop Sixtinské kaple. Velká syntéza myšlení té doby v obrovském energetickém přesahu. A čtyři sta let? Jako by to bylo včera.

1. října 2010