Americký velkofilm levou zadní
Všechno je na nebi a umělec je tu od toho – jako lampář na Malé Straně s tyčí a hákem –, aby to přitáhl dolů. Někomu se to povede zachytit, zatáhne kousíček. A velký počin je, když to někdo dokáže stáhnout celé. A ono se to stává mou součástí, říká o umění úspěšný hudební skladatel Vladimír Franz, který byl 31. března již popáté poctěn Cenou Alfréda Radoka. Chystá například Válku s mloky, další spolupráci s Jiřím Suchým či operu o Leninovi.
Loni měla v divadlech premiéru řada vašich děl, například Medea, Zločin a trest či Amfitryon, za nějž jste obdržel Cenu Alfréda Radoka.
Bylo to patnáct premiér plus celovečerní balet pro Národní divadlo a kromě toho ještě tři rozhlasové hry z cyklu Achájové a také vznikla symfonická skladba Měšťák šlechticem. Takže to byl trochu mozartovský výkon. S Amfitryonem jsem však nijak na „Radoka“ nepomýšlel, ta hudba je komorní kvartetní věta, jež vznikla během jedné, byť pracné, bouřlivé srpnové noci. Zato balet Zlatovláska je zásadnější.
Zlatovlásku, která se hraje v Národním divadle, přijala kritika rozdílně. Zatímco třeba Hospodářské noviny psaly, že jí „nechybí sugestivnost“, tak pro Lidové noviny „byla kouzla zbavená a s hudebními záludnostmi“.
Nemyslím si, že hudba k baletu musí být a priori dementní. Bohužel v Lidových novinách to na mě dělalo dojem, že kritiku psala zhrzená baletka, která nepojmenuje ani žánr, jen si všímá, zda někdo propnul nebo nepropnul prsty. Když jsem poprvé šel do baletu Národního divadla, měl jsem na základě jeho mediálního obrazu pocit, že najdu několik umírajících důchodců, kteří vyměšují pod sebe. A shledal jsem neuvěřitelně kreativní, živý a funkční soubor.
Jak vnímáte novinovou kritiku obecně?
Ono záleží na jednotlivcích a jejich libůstkách. Je pár hudebních kritiků – můžu je i jmenovat, například Josef Hermann nebo Radmila Hrdinová –, kteří dokážou vnímat mezi řádky. Pak je mnoho těch, kteří to mají v náplni práce, a přitom je na premiérách neuvidíte. Tak kladu otázku, k čemu jsou hudební kritici dobří kromě toho, že jsou součástí potravinového řetězce. Chápu to jako selhání kritiky jakožto stavu. Navíc když chcete monografii, tak kromě profesora Jaroslava Smolky, jenž neustále publikuje, téměř nic nevychází.
Kdy vás prvně okouzlilo divadlo?
Od pěti let jsem vyrůstal na opeře a viděl v Národním divadle vše, co bylo možné. Okouzlení činohrou pro mě skončilo v šesti letech a do dvaceti jsem vlastně žádnou neviděl. Pak se stala mým osudem, ale neustále si uvědomuji, že zatímco herec přijde třeba o tři vteřiny později na jeviště, nic se neděje, ale když housle nastoupí jinde, než mají, tak uplyne dvacet taktů.
Jak hodnotíte nástup nového ředitele Ondřeje Černého do Národního divadla?
Ondřej Černý je kultivovaný člověk. Čeká jej nelehká práce. Na jedné straně je to příležitost, na druhé straně sisyfovský úkol, neboť vše se zakrývá odborařinou. Nemůže si dovolit třeba to, co Gustav Mahler, který když nastoupil a nechal si zahrát orchestr, tak dvě třetiny muzikantů okamžitě propustil.
Pro Národní divadlo připravujete operu Válka s mloky. Jak práce pokračuje?
To bude má druhá po opeře-oratoriu Ludus Danielis. Je součástí kritického cyklu, do něhož patří Tractatus Pacis, První symfonie a Písně o Samotách. Iniciovalo ji bývalé vedení Národního divadla. Opera vznikla, byla objednána, termínována a zaplacena, načež se zjistilo, že s ní nikdo nepočítá. Nevím, zda to sloužilo jako pračka na peníze. Dokonce se zjistilo, že nebyla v dramaturgickém plánu ani pro rok 2013! Takže doufám, že s novým vedením divadla to klapne. Válka s mloky není přímo převodem Čapkova románu, vychází z marginální zprávy, že poštmistr Fred od New Orleansu hledá snoubenku Minnie. Je to vystavěné jako třeba film Brazil Terryho Gilliama nebo thriller s tektonikou opery. Paradoxní je, že když jsem skládal doprovod k pasážím s tsunami, tak tu pomalu nikdo nevěděl, co to je, a za týden toho byly plné noviny. A totéž se záplavami v New Orleansu – neuplynulo ani půl roku a město plavalo. Čili v oblasti vodních katastrof dokážu anticipovat. Kdyby někdo potřeboval zavlažit, vypomůžu (smích).
Zmínil jste se o Gilliamovi. Setkali jste se?
Setkali při natáčení Bratří Grimmů. Předběžně jsme se domluvili, že by Válku s mloky mohl režírovat. Ovšem potom vázla domluva s Jiřím Nekvasilem, bývalým šéfem opery, za něhož ta spoušť nastala. Dělat mezi nimi prostředníka bylo neuvěřitelně depresivní. Gilliam by si myslel, že je buď u nesvéprávných, nebo u podvodníků. Byl jsem i domluven na výtvarné spolupráci s Jiřím Georgem Dokoupilem. Ale nemůžu něco slibovat, když je druhý den vše jinak. Uvidíme. Ale Gilliam, jehož animace z Monty Pythonů jsou výsostné, mě překvapil. V Čechách jsem nepoznal člověka, který by tolik věděl o Trnkovi, Švankmajerovi a nuancích českého animovaného filmu.
Důležitá je také vaše činnost pedagogická, na AMU učíte od roku 1991. Jak funguje závist na akademické půdě?
Skvěle. Když je třeba 60. výročí školy, jíž jsem dělal čtyři roky předsedu Akademického senátu a jsem profesorem, tak je ani nenapadlo, že by mě mohli pozvat. A když potřebuji institucionálně ukotvit kabinet, tak se ohánějí dopisy, že už tam je nějaký pán, co dělá třicet let večerníčky. Pro mě je důležitý kontakt s lidmi, co učím, ale tyhlety pletichy, to ne. Naštěstí nemusím nikoho prosit, zda můžu něco složit.
Jste přísný učitel?
Když učím někoho, kdo je „smysluplný“, tak je to formou vzájemné rezonance. Kdyby to, co učím, byl hlavní obor, asi bych byl nemilosrdný. Ale vzhledem k tomu, že herci ani režiséři nemusejí stavět hudebně-dramatickou konstrukci, tak je to takový kompromis, a proto vytrvale říkám, že mým největším pedagogickým úspěchem je pes Ondřej.
O něm v nadsázce tvrdíte, že má odchozený magisterský titul z DAMU. Prý má rád Wagnera. Jak se mu líbí hudba Vladimíra Franze?
Když nahráváme, je v zóně. Je v naprostém klidu a pohodě, a pakliže jsou nějaké veselé kousky, je spokojen. Ale jediný nástroj, který nenávidí, jsou dudy – považuje je za divného psa, kterému zastrčili dopředu i dozadu takové podivné mečící trubičky.
A letos jste připravoval Strakonického dudáka.
No, právě. Neustále se snažil ty dudáky i dudy roztrhat. Možná je to projev nějakého jeho postoje k folklorní tvorbě nebo Chodsku, Skotsku a Irsku, anebo jde o vrozenou averzi vůči zveličenému zdůrazňování našich keltských kořenů (smích).
Prý plánujete komorní operu o Leninovi a s Jiřím Suchým western?
Konečně po pěti letech, kdy se obnovilo Pokušení sv. Antonína, které má vyjít na CD, jsme si s Jiřím Suchým říkali, že už jsme se dlouho tvůrčím způsobem neviděli. Nakonec jsme vymysleli, že by bylo dobré udělat buď western, nebo sci-fi, jež se na divadle moc nedělají. Což je škoda. Ale spíše vznikne western, protože Suchý je více kovbojem než Marťanem.
A opera o Leninovi?
Doufám, že vznikne. Nejdůležitější je výstup, neboť věci jako opera a symfonie jsou tím, za co se platí zdravím, očima a psychikou. Je škoda, aby to leželo v šuplíku. Vždy je dobré tvořit na impulz. Nyní se další rýsuje od brněnské filharmonie. Zadání je zvláštní, protože je nutno brát ohled na to, že finance by měly přijít od vodohospodářské firmy, která touží po tom, aby tam byla zmíněna řeka Morava. Takže bude Vltava, Morava…
Co letos ještě chystáte?
Konečně mám po roce dva měsíce pauzu v muzice, takže budu malovat. Chystám se, že si v Lokti na letním divadle udělám Drákulu, takovou hollywoodskou srandu, potřebuji se uvolnit. Pak bude pokračovat cyklus, co dělám každý rok s Hanou Burešovou – tak vzniklo Znamení Kříže i oceněný Amfitryon. Budeme dělat hru Car Pavel, to je taková divoká dekadence, kde budou rozličné věci útočit na diváka.
Říkáte, že „s orchestrem nakládáte jako s punkovou kapelou“. Jak jste to myslel?
Ve smyslu gesce. Oni se vlastně snaží ztvárnit takovým až destrukčním způsobem nějakou emoci. Jako by tu hmotu i s nástroji vzali a celou ji zmuchlali, a tímto způsobem se vlastně na konci mé První symfonie nakládá s orchestrem a zvukovou masou, kde – jak mi někdo vytýkal – je jedno, že nejsou slyšet horny, ale to už je skutečně jen takový rachot. Jako bych to zalil do betonu, a pak o to ještě rozmlátil kytaru.
Dřív jste prý poslouchal Sex Pistols, v Gazdině robě je citace Iggyho Popa a loni jste křtil CD metalové skupiny Tudor.
Poslouchal jsem Sex Pistols, a nejen to. Mně osobně je punk i určitý metal ve své energetické výpovědi sympatičtější než nějaké takzvané umělecké útvary. Ale takové skupiny musejí mít „drajv“, protože to je asi jediné, čím to jde zaštítit. Stejně tak jako mám rád country, které si na nic nehraje. I rané věci od Laibach jsem trošku poslouchal, třeba Krst pod Triglavom.
Kdy složíte hudbu k hollywoodskému velkofilmu?
Až mi to někdo nabídne. Občas si po ránu dělám legraci, že si zadám pomyslný úkol: složit haydnovskou symfonii, barokní kantátu, dodekafonní skladbu. Někdy z těchto cvičení něco utkví a je to k použití. Ale složit hudbu k americkému velkofilmu, to bych uměl levou zadní.
Prý znáte Němce, jenž skládá jako vy, ale s tím rozdílem, že on létá vlastním tryskáčem.
To je Heinrich Goebbels, ale není ministrem propagandy, dělá sound design. Třeba k otevírání kulturního centra v Helsinkách. Je to takové zmixování zvuků, citací. Dělá to pěkně, je slavný. Ale podotýkám, že takovouhle legraci si děláme, až když máme dohráno.
Co mimoevropská hudba. Oslovuje vás nějak?
Malířství i hudba od konce 19. století přijímaly nejrůznější impulzy, ať to byli impresionisté jako Vincent van Gogh, kteří sbírali japonské tisky a kresby, ať to byl Olivier Messien, jenž studoval rytmické indické mody a další. To jsou dobré impulzy, je-li si člověk vědom, co je to evropanství, a je-li zde zakotven. Pak jde o pěkné koření. Ale pakliže má někdo naráz pocit, že se z něj stane slavný sambista, tak mu chybí pět generací.
Je hudba religiózní? Má nějaký přesah?
To je vůbec otázka umění. To se za těch 200 let dostalo do zvláštní krize, vždy mívalo přesah. Ale od 19. století, kdy byl položen dotaz, kolik váží pánbůh, začali umělci vnášet prožitky a neduhy a stali se bohy. Tak se naplnila Leninova teze, že každá kuchařka může řídit stát. Ve 20. století nastoupila nová kategorie, daleko horší, kasta teoretiků, kteří nemají to praktické v sobě, necítí to. Jak už říkal Karel Čapek, není nic horšího než učený hlupák. Oni ze sebe udělali to vůdčí, aby zaměstnávali ony prostituty, ty umělce, jimž diktují, co mají dělat. Nastala fáze, kdy vše mají báječně zdokumentované, dostávají granty, ale nikoho to nezajímá. Navíc se ukazuje, že nastavená časová osa, co je dál a blíž, je naprosto nesmyslná. Stejně jako v Číně nestojí otázka, zda je lepší jasmínová větvička ze třetího nebo patnáctého století. A také není lepší číslo 50 než 40. Mnohdy může být daleko současnější Dvořák, Mozart, Velásquez a Caravaggio než Kandinskij, Stockhausen nebo můj vrstevník. To, že používají novou techniku, to má být hlavní vymoženost?
Vaše CD jsou těžko k sehnání, nazývají vás postmoderním nebo alternativním.
Postmoderní v tom, že nějak cítím to, co je přede i za mnou – to ano. Ale co bytostně nesnáším, je alternativní umění. To bylo možné za útlaku, kdy někdo ve sklepě drnkal na gumičku, ale dnes je „alternativní umění“ jedna z velmi jasně formulovaných mach, takový zmršený etnofolk. Aby mi někdo říkal, že jsem alternativní, to chápu jako nadávku. Pro svá CD sháním finance, aby se třeba nahrála První symfonie. Kdyby lidé nesponzorovali jen hokej a koncerty Helenky Vondráčkové, tak by bylo na světě lépe. Pro Supraphon by se měla nahrát Zlatovláska, pro rozhlas se možná použije cyklus madrigalů na Juana de la Cruz. Divadelní hudbu jsem někdy dělal tak, aby i sama přežila. Mám též připraveny horory, ragtime. Vemte si, že ke hře přinesu třeba 40 tracků a použije se jich deset. Lze si udělat představu, co zbývá muziky po těch 120 představeních.
Tíhnete k přírodě. Jezdíte na Šumavu, Třeboňsko, Nepomucko. Kde se vám líbí nejvíc?
Mám rád ten pansexuální moment, jeden z těch výchozích archetypů novodobé české kultury, který máme v Hubičce, Babičce, Kytici, v Marketě Lazarové, skutečně leckde. Já jsem někde velmi vulgárně řekl, že pro mě je ideální krajina, kde se můžu vysrat. A to znamená ta krajina, kde mám pocit maximální hlubiny bezpečí, soukromí a jakéhosi fyzického blaha.
Absolvoval jste přírodovědné gymnázium. Máte ještě čas na botaniku a mineralogii?
Jak můžu, tak ano, naposled v listopadu. V Šumperku jsem neváhal a sjel na místa, kde jsou beryly, granáty a křišťály. Jsem spíše takový sběrač, než abych chodil s krumpáčem.
Prý jste se v pěti letech rozhodoval mezi uměním a fotbalem. Máte vztah ke sportu?
Na fotbalu mně vždy vadilo, že kdesi na obzoru pobíhaly figurky a honily tečku, mně na tom nic tak vzrušujícího nepřišlo. Jako dítě i jako středoškolák jsem se věnoval bradlům, hrazdě, lehké atletice a získal i medaile z přeborů čili se sportem jsem souvisel poměrně dost.
Jak myslíte, že by vypadal váš život, kdybyste šel na uvažovanou korejštinu místo práv?
Asi bych si tykal s Kim Ir-senem (smích). Nic jiného se neotvíralo, to bylo zoufalství. To je jako Henry Moore. Za války dělal olověné plastiky a všichni dumali, zda ztvárňuje tíži doby. A on říkal, že nic jiného ani dělat nešlo, lil to doma na sporáku a zničil manželce fůru pánví.
Dělal jste i referenta v knižním Avicenu.
Ano, to bylo smrtící. Tehdy jsem si uvědomil, že musím na sobě makat. Protože to spočívalo v tom, že jsem zatrhával názvy časopisů Žena a revmatismus, Cukrovka na Vysočině, a když to někoho zajímalo, tak jsem u toho udělal křížek, tečku nebo kolečko.
Skládáte pro Národní divadlo i pro studenta Jakuba Hussara. Pohybujete se mezi elitou, a přitom zasedáte v komisi tetovacích mítinků v Opavě či Strakonicích. I v hudbě mám – alespoň co jsem slyšel – pocit že se nebojíte míchat „vysoké a nízké“.
Myslím, že se to nevylučuje, pakliže se člověk cítí zakotven, může dělat cokoliv. Pro mne není problém se bavit s básníkem nebo filozofem i dělníkem, který dvacet let fáral, ale to vše mi bude tisíckrát milejší než tlachání a kulturničení po kavárnách, jež je jalovější, než když si člověk hraje s morčetem.
Zdá se mi, že hodně dbáte o svou mediální tvář.
Když se snažím na něco upozornit, tak to samozřejmě nevyjde. Nebo s odřenýma ušima. Mě zajímá, zda se v těch rozhovorech doberu něčeho, co ani sám nevím. Ale v mediální době je to kompromis mezi hoch zpracováním a bulvárem, protože dělám obory veřejné – umění.
Loni jste ze třiceti tun písku postavil na Václavském náměstí stavbu a pak ji rozmetal.
Od malička si rád hraju na písku, sice se zato už malinko stydím, ale pořád mě to baví. A pak s výjimkou jedné dvou skutečných soch se vždy zaplní Václavák zhovadilostmi, říká se tomu Sculpture Grande. Spíše mě zaujalo nakládání s tím, kdy hromada písku byla mediálně ixkrát zajímavější, než kdybych složil tři symfonie.
Řekl jste: „Jsme takovej stanovej tábor, kde všichni vařej na lihovým vařiči, a vždycky jeden druhýmu převrhne kotlík a další se na to se zálibou kouká. A přitom si hrajeme na to, že se vaří v nějaké zámecké kuchyni…“ To je Česko?
Hm. Je. Furt. A ještě se neustále pokukuje po tom, co by se o tom řeklo v cizině. To máte jako s tím radarem. Nezpochybňuji strategickou otázku. Nevím. Ale určitě se mohla projevit nějaká svéprávnost: Chcete tady mít radar, ano, máme k dispozici to a to. Jen se nechci dožít toho, aby mě nějací černí hoši s páskou MP nutili v Nepomuku, abych si při kontrole lehnul na zem. Nejsme v nevadské poušti. Kdyby to bylo v libavském pásmu, kde nikdy nic nebylo a nebude, tak by se tam klidně mohla udělat i jaderná střelnice.
Máte nějaké životní krédo?
Řídím se mottem: Pracuj sám na sobě. Vědomě neškoď druhým. Tvrdí-li miliarda „A“ a jsi-li pevně přesvědčen o „B“, B je správně.
Co myslíte, jak si bude profesora Franze pamatovat země za dalších padesát let?
Kdoví. Třeba podle toho, co se někdo dočte v archivním Blesku (smích). Kdyby Christian Morgenstern věděl, jak si ho budou pamatovat... Psal vážné básně, byl na ně hrdý a občas dělal pro společnost nedělní fórečky. A nakonec právě ty známe a máme rádi. To jsou nečekané věci. Možná si mě budou pamatovat, že jsem neměl zavázanou tkaničku.
Skladatelské vzory
Dmitrij Šostakovič
práce s paradoxem a výstavba
Francis Poulenc
jak se dostat z bodu A do bodu B nejkratší cestou a lehce
Richard Wagner
pro hlubinu letního bezpečí, které skýtá
Zdeněk Liška
pro maximální ekonomii ve vytěžení tématu
Giacomo Puccini
pro dokonalé nakládání s temporytmem
Leoš Janáček
pro naprostý srůst s přírodou
Bohuslav Martinů
kvůli zvuku sypajících se křišťálových lustrů
Antonín Dvořák
kterého mohu kdykoliv potkat mezi poli
Vladimír Franz (48)
Skladatel, výtvarník a pedagog. Po absolutoriu gymnázia v Košířích vystudoval Právnickou fakultu UK (1982). Od 80. let se věnoval divadelní hudbě, soukromě studoval malbu u Karla Součka z AVU. Vede Kabinet scénické hudby na DAMU, kde se habilitoval (1998) a roku 2004 získal i řádnou profesuru. Má za sebou přes 120 hudebních dramatizací, složil hudbu k filmu Kamenný most, dvě opery, symfonii a balet. Spolupracuje s rozhlasem i televizí. Uspořádal na padesát výtvarných výstav. Je pětinásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka za představení Bloudění, Hamlet, Marketa Lazarová, Znamení kříže a Amfitryon. Domovskou scénou mu je Národní divadlo. Má osmnáctiletou dceru Kristýnu, žije v Praze s přítelkyní Idou Saudkovou.
Martin Rychlík, Euro č. 14/2007, 2. 4. 2007