Barbar Vladimír Franz
Vladimír Franz je mužem mnoha talentů a barbarské povahy: do komnat svých vášní vtrhává neomaleně, vášnivě a oddává se jim beze zbytku. Pokud se soustředíme na jeho malbu, zjistíme, že toto barbarství se důrazně promítá i do výtvarného cítění. Na rozdíl od mnoha jiných autorů se však nespokojuje jen s běžným vypodobněním skutečnosti, ale malování je pro něj podprahovou komunikací s všehomírem a naprosto svobodomyslnou iniciací.
Od roku 2003, kdy Ježíšem s jahodami zahájil práci na rozměrných obrazech Valtického cyklu, počal zároveň nekompromisně a bez zábran glosovat současnost a reflektovat svět, který ho obklopuje, házet klacky pod nohy české malosti. Vzhledem k autorově zvýšené senzibilitě stal se komentátorem nezávislým, nemilosrdným a prostým všech skrupulí. Svou tvorbou, do které přenáší ničím nespoutaný proud vědomí, vytrhává publikum z letargického a umrtvujícího spánku
Skryt za svými válečnými barvami putuje vstříc novým dobrodružstvím, jež ho na pouti uměleckým světem čekají, a cestou napříč výtvarnou krajinou ji rabuje, plení a dobývá. Svým malířským náčiním a nezměrnou energetickou základnou bojuje nejen s celým světem, ale i sám se sebou. Jenom tak totiž může zapomenout na své klasické vzdělání, odvrhnout všechna malířská přikázání, znectít tradici a tabu a svou revoltu tlumočit pomocí zářivých barev osobní zpovědi. V těchto souvislostech je však nutno si také uvědomit, že aby se mohl takto vzbouřit a pokácet modly malířských božstev, musel si nejprve dokonale osvojit zákonitosti tohoto řemesla. Pak už mu nic nebránilo na všechno zapomenout, punkersky se vrhnout do víru výtvarného světa vnitřních vizí a sebespalující otevřenosti.
V uplynulých třech letech – jež nám zpřítomňují takřka všechny vystavené obrazy – obešel kruh vlastního uměleckého výrazu, aby se nakonec vrátil tam, odkud vyšel, avšak obohacen o zážitky, jichž na svých cestách nabyl.
K dnešnímu cíli se dobral přes mimořádně velká, ba obří plátna, neboť cítí potřebu na svých obrazech nejen pracovat, ale také v nich žít, nacházet prostor a svobodu, kterou evidentně (nejen) pro svou výtvarnou práci potřebuje. Obrazy nechává ožívat vlastními životy a také jejich postavy – až tuto galerii opustí poslední návštěvník – ze svého barevného vězení nepochybně vystoupí a budou pokračovat v tom, co jim malíř prvotním impulsem vdechl.
Svá současná plátna Vladimír Franz zaplňuje veskrze autonomním světem, zjeveními jakoby z jiné kosmické dimenze. V roce 2003 vytvořil první obraz Valtického cyklu (dnes premierově vystavený v Praze) v němž do svých přírodních motivů již plánovitě implantoval zlehčující sbírku panoptikálních figur s odkazem na grotesku, ironii a černočernou veselost. Od abstrakce se vydal směrem k symbolismu, ale symbolismu svébytnému, tj. permanentně zabalenému do pocitu kýče, sladkobolnosti, barokních kompozic a symbolů. Poprvé se také objevuje archetyp Ježíše společně s archetypem kýčové pokleslosti Mickey Mousem. Neonové srdce zdobí nejsvětější Madonu stejně elegantně, jako osvětluje bordely v českém pohraničí. Ale pokračoval dál a razantněji: v obrazech najdeme zasněžené muchomůrky a vedle nich Ježíška, pomalu umrzajícího ve fialově nevlídném lednovém lese – co ostatně také s Ježíškem po Vánocích? Modré králíky a nebe plné psů, kočku sledující televizní obrazovku, umístěnou na vrcholu totemu z prasečích hlav. Obřího Disenyho myšáka, večeřícího rozteklý dort, který je obklopen 12 ženskými přirozeními (kundami, řekl by Vladimír), symbolizujícími dvanáct apoštolů a navozující téma Poslední večeře, ve skutečnosti je to však jednozačný příměr falše, kdy kosočtverec Jidáš pronáší slovo Bůh, zatímco ostatní vagíny se překřikují slovy jako Láska, Svědomí, Řád, Tolerance a dalšími, dnes už zcela vyprázdněnými symboly, sakrální témata jsou destabilizována prvky Matějské poutě a Coca-Coly. Razantní, fyzickou malbou se stává Vladimír Franz solitérem v zobrazování klipovitosti doby a zvrácenosti lidské říše; i proto na jeho obrazech hovoří zásadně zvířata či věci, jejich hlas je zřejmě naléhavější. V sérii Dvojhradů spolu zase soupeří hrady, přičemž pražské Hradčany, vystavěné z písku, jsou výsostným zpodobněním politické i lidské nedostatečnosti, malíř nezapomněl k hradu přistavět bábovku ve tvaru srdce, tentokrát bez neonu, zato s nápisem Musíme si pomáhat. Stáváme se svědky souboje Konopiště s Karlštejnem, anebo Kokořín versus Křivoklát s hlídajícími a ostražitými králíky na hradbách, předpokládám ale, že málokdo ví, že se jedná o odkaz na Mánesovu Krajinu s Kokořínem a Křivoklátem v bouři. Ovšem takových tajemství a podobenství je v těchto jakoby triviálně jednoduchých malbách zakleta celá řada!
V roce letošním pak Vladimír Franz udělal další krok. Při něm se v jeho obrazech protly horizonty krajin a vertikály postav, lyricko-dramatické zachycení přírody je protkáno racionálním příběhem, balancujícím na tenké hraně humoru a dekadence. Vladimír prvoplánovitou údernost, zkratkovitost zpráv zašifrovaných ve figurách a komiksové reportáži propojil s návratem do krajiny, do přírody, do šílenství barevnosti. S esencí barokní klasicistnosti a zároveň znervnozňující existenciální tísně vydal se výtvarnou bouří opět dokonat kvadraturu kruhu. Skrze nepřehlédnutelné stvrzení své řemeslné dovednosti a bezbřehé fantazie – viz. barevná kakofonie obrazu Zaorávání hvězd, případně Červencové nebe, žhavá obloha vyzdobená anděly a netýkavkami či Pozdrav z prázdnin, výtvarně dokonalý hybrid Českého ráje – násobí nenápadně své ironické vzkazy: Nokturno, jež namísto klidné večerní „chvilky poezie“ přináší průhledem skla automobilu pohled na nočním masakrem zdecimovanou zvěř, Zajícova smrt je reportáží o umírání zajíce a konzerva pro psy je předzvěstí dalšího hlodavcova osudu, červencový Ježíšek v bouři je odkazem na lednového Ježíška – obojí je stejně urputně utopeno jak v burcující barevnosti, tak v nesentimentálním rouhání. Obraz Republika slaví narozeniny bez pardonu komentuje běh naší země dějinami a jen Velký Bratr Spejbl nám snad dává naději, že nakonec vše dobře dopadne, že není ještě vše ztraceno A tatíček Masaryk si z toho drží bolavou hlavu. Obraz, který dal jméno celé výstavě – V nový život – obsahuje propletení jemných labutích šíjí a hladkých tankových hlavní, obojí směřuje stejným směrem a obojí má evidentně na spěch. Kdo však dorazí dříve k cíli – ptáci, symboly krásy a majestátnosti, anebo snad ničivé střely, poslové zmaru?
Malba je pro Vladimíra zkrátka především podávání zpráv - a toto je další z důkazů, že vystavené obrazy jsou komiksovým a panoptikálním světem totiž jen na první, povrchní pohled. Trpělivý pozorovatel v díle objeví zakódované znepokojení nad osudem civilizace, odpor k povrchním frázím, pokrytectví a přetvářce. Je to varovně vztyčený a hrozící potetovaný prst budoucnosti. Malíř zřejmě i kvůli tomu na jistý čas rezignoval na vypodobnění milované přírody, ale své toulky stále průběžně zaznamenává a archivuje, byť ve formě akvarelových Cestovních deníků. Plátna, na něž pro větší zdůraznění autenticity do barev přidával hlínu, obstiskával kůru stromů, maloval rukama a nakonec i celým svým tělem, prozatím opustil. Možná z této cesty vybočil proto, aby našel cestu jinou, ovšem jinou jen zdánlivě. Ve své podstatě totiž vydává stále stejné svědectví o stavu světa a originální umělecké pouti Vypráví o vykořenění jistot, které jak se ukazuje stále častěji, nejsou žádnými nadčasovými hodnotami, ale že život je jednou velkou a surovou groteskou, do které jsme byli věčností na několik okamžiků vhozeni.
Vladimír Franz se svým barbarským srdcem vlastně stává burcujícím glosátorem současného stavu, nemilosrdným kritikem reality, zbavené vší naivity a vyumělkovaných příkras. Pozoruje nás prizmatem apokalypsy, jejíž součástí se chtě nechtě každý z nás stal. Ironicky komentuje svět kolem sebe a s jízlivým šklebem své potetované tváře posílá do horoucích pekel všechny samozvané humanisty, mesiáše a pokrytce. Svou tetuáží nastavuje pokřivené zrcadlo všem rádoby vyznavačům tolerance a tlumočníkům opravdovosti.
Aktuálním pojetím umění a jeho jakousi soudobou angažovaností vlastně navázal na slova legendárního českého filozofa Ladislava Klímy, který napsal, že „svět je jen bezedně hluboká groteska“. Tímto krokem se tady i Vladimír Franz stal dalším z výjimečných filozofů a svérázných vizionářů českého uměleckého pařeniště.
Nechme se překvapit, kam odbočí z této cesty příště. A i kdyby rameno jeho nadcházejících výbojů bylo třeba slepé, Vladimír Franz, sám artefakt, nepochybně v žádném případě nezabloudí do světa průměrnosti a kompromisů, a tedy můžeme si být jisti, že se nikdy nestane karikaturou sebe sama.
Doplňkem – nikoli však apendixem - této výstavy je i soubor fotografií Idy Saudkové. Myslím, že svým principem korespondují s vystavenými obrazy – stejně jako ony zachytávají skutečnost groteskně a rozverně. Tucet kolorovaných fotografií ukazuje svět prizmatem veselosti a radosti, komiksová nadsázka v nich hraje hlavní roli, a vše ještě znásobeno ostnem dekadence a ironie a to celé na druhou.
Vladimír Drápal, 2. 11. 2006; předneseno v rámci vernisáže výstavy V nový život