Co zatajíš a sevřeš
V povídce Reelní podnik Jaroslav Hašek objevil, že se nejvíce vyplatí neukazovat NIC. Ostatně i náboženství, která disponují nezobrazitelným bohem, prokázala dějinně silnější kontinuitu nežli ta jiná. Podobně je to s náboženstvím současné společnosti – televizními soutěžemi.
Ty tam jsou doby, kdy soutěžící něco musel umět či prokázat nějakou znalost anebo dovednost. Nová »náboženství« jsou nastavena tak, aby »obyčejný člověk« pilně se přičiňující o blaho společnosti a běhající jako křeček v bubínku na trase sektorový dům - firma - hypermegasupermarket získal pocit, že pakliže hlasuje a pakliže se identifikuje se »soutěžícími«, podílí se na životě společnosti, že ten život sám utváří. Omyl je nasnadě. To, že se soutěžící drbe zubním kartáčkem na zadku a že má plíseň na levé noze, je sice důvodem, že se k němu přihlásí mnoho podobně postižených, ale duchovnímu vývoji lidstva, potažmo národa, potažmo nějaké sociální skupiny to rozhodně nenapomůže. Tvůrci soutěže si mnou pracky, neboť lid navalí prachy, a politici jsou také spokojeni, neboť lid nezlobí.
Nemá cenu lamentovat nad skutečností, že podobné záležitosti existují. Dobré a zlé bylo na světě vždycky, záleželo však na jejich proporci. Příčina tkví v jiném problému, že veškerá komerční a popová kultura se o sebe dokázala vždy velice dobře postarat. Vezmu-li namátkou hudbu, když skupina učňů dejme tomu v Mladé Vožici nabuší jednoduchý čtyřčtvrteční rytmus a na podkladě tohoto rytmu vyskuhrá svou nespokojenost s poměry dejme tomu na Táborsku a tato a jí podobné skladby vyjdou na cédéčku, může se snadno stát, že zasvěcený rozbor tohoto nosiče zachytíme minimálně ve dvaceti časopisech zabývajících se popovou nebo rockovou hudbou. Když naopak někdo napíše symfonii nebo operu, hudební teoretici se buď tváří, jako by dotyčný pouštěl větry v dobré společnosti, anebo vyjde malá noticka kdesi pod čarou, stejně výrazná jako inzerát, že někdo prodá brusle.
Navštíví-li člověk výtvarné bienále, vidí přehlídku bezmezné nudy a ptá se, zda šikovní lidé vymřeli? Ne, nevymřeli. Problém je pouze v tom, že se na bienále, kde se jde doktrínou řídkého, nikoho neoslovujícího akademismu plného ledabyle namalovaných obrazů, rozostřených, velkoplošných fotografických banalit, donekonečna omílaných vtípků na instalační činnost šedesátých let či zrnění videoartu, to vše je jakoby nezúčastněné a hlavně neobtěžující, takže se zkrátka ten, který zastává jinou estetickou normu, na bienále prostě nedostane.
Vezměme svět divadla, kde jsme si uvykli, že na některých místech se produkuje geniální divadlo a jinde ne. I kdyby v Hradci tloukli hlavou do hrnce, je to a priori nesmrtelné, zatímco když v Chebu v letech 2001 až 2005 proběhla jedna z nejvýznamnějších etap tamějšího divadla (období uměleckého šéfování Věry Herajtové), nikdo to téměř nezaregistroval, protože tam jednoduše skoro nikdo nepřijel.
Kdyby měla symfonie, román, divadelní hra či socha stejnou publicitu jako reality show, nemuseli by intelektuálové toliko huhlat po kavárnách. Společnost by jasněji reagovala, objevovali by se i kulturnější sponzoři. Lidé by se zkrátka nenechali jenom vláčet a nesnižovala by se míra rozlišování, neboť velmi brzy nastane doba, kdy bude možno jen velmi těžko vysvětlit, proč je Bach dobrý a Lunetic třeba ne.
Kvalitativní kategorie se totiž posunují. Hrdinové reality show »nezemřou« se skončením soutěže, ale posléze se jich chopí intelektuálové dle hesla Co zatajíš a sevřeš, to zítra sníš a nezemřeš a začlení je do svých hrátek. Můžeme mávnout rukou, že se nízká kultura té vysoké vůbec netýká. Omyl. Jedná se o dvě rovnoběžné roviny, a je-li jedna nakloněná, nakloní se i ta druhá. Rozhodně nebude platit skutečnost, že oč oni budou horší, my budeme lepší. Opak je pravdou.
Vladimír Franz, Divadelní noviny, únor 2006