Host Radiožurnálu: Rozhovor VF s Lucií Výbornou

Upravený přepis rozhovoru Vladimíra Franze s Lucií Výbornou.

 

LV: Bohužel dnešnímu hostu nemohu pohlédnout do tváře, protože profesor Vladimír Franz, hudební skladatel, má dnes premiéru Snu noci svatojánské, a to v Ostravě, takže sedí v ostravském studiu Českého rozhlasu, kam ho teď také zdravím. Dobré dopoledne.

 

VF: Dobré dopoledne z Ostravy.

 

LV: Pro Shakespearův Sen noci svatojánské psalo hudbu mnoho velkých skladatelů, myslím, že i Mendelssohn třeba. To musela být pro vás docela výzva, ne?

 

VF: Ano, to je velká výzva. Pravda, nemám tam tak slavný svatební pochod jako Mendelssohn... Existuje to jako opera Benjamina Brittena, existuje to jako jednak balet Václav Trojana a jednak jako hudba k filmu, loutkovému filmu mého strýce Jiřího Trnky. Takže Sen noci svatojánské je opravdu velká výzva, to mi věřte.

 

LV: Bude to klasická inscenace v pravém slova smyslu?

 

VF: No, tak Shakespeare nedělal Sen, myslím, jako drama vášní, kde se všichni zabijou, jako je to, já nevím , v Titovi Andronikovi nebo i v Hamletovi nebo v Králi Learovi, ale je to taková barevná férie o souznění člověka, přírody i různých tužeb a ten hojivý hlas té přírody a i to divadlo vlastně by v tomto momentě mělo nabídnout, tedy kromě vášní, i podívanou. Takže tady je ta otevřená forma pro to, jak by to mohlo vypadat.

 

LV: (...) Já jsem, když se podívám do vaší minulosti, zjistila, že jste studoval práva v Praze, že jste je vystudoval, ale že vás ta praxe v podmínkách totalitního práva moc nelákala. Rozhodl jste se, že se budete věnovat umění, a proto jste po vystudování vysoké školy volil zaměstnání, která, jak tvrdíte, nezatíží mozek nesmysly. To už jste si ve dvaceti dokázal vyhodnotit, že umění pro vás má větší cenu než dobře zajištěná existence?

 

VF: Tak já jsem si to dokázal vyhodnotit už asi ve dvanácti letech, kdy jsem se rozhodl, že budu prostě malovat a dělal jsem pro to všechno. A skládám od 6 let, takže ono to neustále probíhalo i během toho právnického studia. To je tak, že vždycky někdo člověka přesvědčí, že musí mít něco praktického, no, tak to udělá. To není nic divného. Je mnoho skladatelů i jiných tvůrců, kteří vystudovali práva, třeba Luigi Nono, jeden z velkých avantgardních skladatelů, i Georg Fridrich Handel kdysi vystudoval práva. Já myslím, že v tomto nijak nevybočuju z tradice.

 

LV: Ne, já to nehaním, já se snažím jenom pochopit, kdy nastane ten zlom, že člověk zahodí tu jistotu, takové to, co vám říkali, že je dobré, čím se budete živit, a vedle toho, že si můžete dělat, co chcete. Vy jste řekl, že jste skládal už v šesti letech. To je, přiznám se upřímně, věc, kterou si neumím úplně představit. Co jste napsal?

 

VF: Tak to byly takové drobné klavírní skladbičky. Samozřejmě člověk měl rád různé skladatele, já jsem byl dítě obluda, protože jsem třeba měl rád Bedřicha Smetanu, takže jsou to třeba kraťounké polky a samozřejmě pak se to i podchytilo a začala se zvyšovat určitá náročnost a nakonec člověk skladbu studoval u Vladimíra Sommera, velkého to českého skladatele. Takže já jsem o nic z toho řemesla nebyl ochuzen, přestože je mi to předhazováno, a když byla premiéra opery Válka s mloky, šířily se takové poplašné zvěsti, že dozajista neumím noty. Po třech operách a symfoniích a všem možném je to dost frajkumšt, ale holt to víte...

 

LV: No, možná je to trochu tím, že jste se vydal všanc coby prezidentský kandidát. A najednou jste jaksi víc na očích. Anebo ne?

 

VF: Tak je to pravdou, ale člověk se vydal ... No, tak mě vždycky zajímalo - a ve svém díle jsem si vždycky kladl i otázky týkající se společnosti - co je to člověk, co je to jeho svědomí a tak dále a myslím, že tak nazrála loni v létě situace a přišla i ta výzva, na kterou jsem tak trošičku byl vnitřně připraven. Nejen o tom mluvit, ale když se neustále o tom člověk dozvídá, tak to nemusí jenom kritizovat nebo k tomu zaujímat jenom stanoviska za bukem, ale zjistit si, jaké to je. Ono to je jako číst si knížku o horolezcích, ale když člověk není nahoře na Anapurně a neví, jak to tam vypadá, neví o tom nic.

 

LV: Vy jste říkal, pane profesore, že jste na to byl v té době v létě loni už vnitřně připraven. Přitom na mě to trošku působilo dojmem, že jste na to připraven úplně nebyl. Ono na té Anapurně poprvé taky člověk nemůže být připravený úplně na všechno. Když jsme odbočili tímhle tím směrem, vrátíme se k hudbě ještě samozřejmě.

 

VF: Určitě, určitě.

 

LV: Tak na co jste nebyl připraven?

 

VF: Tak to jsou věci, které přináší... které jsou ze dne na den ... Samozřejmě člověk není připraven na takovou tu běžnou otrlou mechaniku. To je samozřejmé. Když k tomu přistupujete jako k ideálu, tak pochopitelně nemůžete k tomu přistoupit jako starý, otrlý, cynický praktik, který jaksi už všechno ví, ví, jak na co má reagovat, takže já jsem to bral jednak jako cestu ... Já jsem také lidem říkal, že nejde o to, jestli to vyjde nebo nevyjde. Já se nehrnu k funkci, protože mám co dělat a je-li mi dáno zpívat, radši bych zpíval nežli žvanil, ale jde o to, že ta cesta poznání, to znamená kdo jsem já, co můžu, co opravdu můžu, co jsou lidé, co potřebujou, jestli je to vůbec možné a v jakém je to stádiu, to je prostě zkušenost, která se nedá nějakým způsobem vyčíst z brožur a z tabulek.

 

LV: Já jsem si říkala, jak po téhle zkušenosti asi bude vypadat vaše hudba a vaše obrazy. Já nevím, jestli jste měl čas od té doby něco namalovat .

 

VF: No, to je pravda, že když je člověk v podstatě 24 hodin v permanentním napětí a vlastně fyzickém vytížení, tak nemá čas vůbec na nic. Ale je pravdou třeba, že hudba ... Já vždycky ráno hraju. To je jedno, co dělám, a když jsem si tak ráno vždycky hrál, tak jako zkoumám tu hladinku energetickou, kterou mám. A díky té... i té prezidentské kampani, té dynamice celé toho života, se všecko tak nějak zrychlilo a pracovalo to daleko, myslím, lépe.

 

LV: Takže počkejte, Vladimír Franz i během prezidentské kampaně si každý den ráno sedl na chvilku ke klavíru třeba, je to tak?

 

VF: Je to tak a něco si zadal, že něco složí nebo něco jako ...

 

LV: A byly to v té době té kampaně, byly to melodie dynamické, byly to melodie vášnivé, byly to melodie plné napětí, nebo naopak takové ty uklidňující, uspávající?

 

VF: No, tak určitě kdyby to bylo takto, kdybych postavil svou prezidentskou kampaň na tom, že všechny uspím, tak by to bylo takhle. Samozřejmě je to záležitost energetická, ale jde o to, že se člověku daleko rychleji točí mozek a vymyslí mnohem víc věcí. Takhle - u skládání je ještě jedna důležitá věc, že ať člověk přímo dělá nebo nedělá, ono si to pracuje neustále. A když to pak uvede do chodu, tak se sám diví, kam se vlastně dostal v tom vnitřním názoru a zbaví se navíc takových těch osobních klišé a manýr, které třeba přináší to, že se v tom motáte už moc dlouho.

 

LV: (...) Tak si říkám, jakou asi posloucháte muziku? Kterou hrajeme anebo která se obecně line z rádia, pane Franzi?

 

VF: Ale v pořádku. Já mám muziku rád a říkám - pro mě muzika je ta dobrá, která mi přináší nějakou energii, pozitivní, poněvadž hudba, jelikož nemá tělo, je přenos energie. A je jedno, jakými je dělána prostředky. Můžou to bejt věci zdánlivě pro normálního posluchače třeba těžce čitelné, ale to je jenom typem písma. Ale je zajímavé, že při některé skladbě, která je takto dělána, člověk automaticky okamžitě usíná a naopak při některých věcech naopak se napřímíte, zbystříte a máte pocit, že přenesete zeměkouli, kam si kdo bude přát, jo.

 

LV: Mě jste nesmírně zaujal tím, jak jste mluvil o tom, že každý den ráno hrajete, což se dělo i v průběhu té prezidentské kampaně. Já bych moc ráda věděla, jak vzniká hudba. Já jsem člověk, který nemá hudební vzdělání a neumím si vůbec představit, že někdo byl hluchý a dokázal napsat neuvěřitelné věci. To znamená, vy to slyšíte ve své hlavě?

 

VF: Samozřejmě, člověk to slyší, ví, jak by to asi mělo vypadat. A teď pro to hledá vnitřně prostředky. A samozřejmě je do toho zapředen a teď vlastně převede ten způsob svýho uvažování vůbec na ten způsob hudebního uvažování. To je pak takovej ten stav, když se člověk do toho opravdu dostane, že je to i trošku nebezpečné pro život. Já se nechci srovnávat, ale jak známo, Antonín Dvořák byl robustní člověk, vyučený řezník, který když skládal, tak ho museli vodit přes ulici, protože se člověku úplně změní prostorové chápání, není schopen se trefit do dveří a tak podobně.

 

LV: Počkejte, a zažil jste to někdy?

 

VF: Zažil, při větších věcech, když jsem třeba dělal, byl uprostřed práce, na operách nebo na symfonii, tak opravdu to je stádium, kdy člověka může daleko lépe přejet auto. Takové životu nebezpečné situace.

 

LV: Takže je člověk jaksi trošku mimo, protože je tak ponořen, že vlastně nic jiného není schopen vnímat?

 

VF: Je to víceméně tak a i vlastně ten zvukoprostor nebo to chápání, kdy to člověk už chápe jako takovou určitou strukturu, mu deformuje i pohled na normální prostor, ve kterém se pohybuje.

 

LV: Mně jeden hudební skladatel popisoval svůj zážitek akuze hudby. Říkal, že v jeho hlavě zpíval sbor, který on si mohl libovolným způsobem dirigovat podle toho, jak potřeboval. Znáte to?

 

VF: No, ale ještě horší je, když člověk celý den píše a pak jde spát a teď se mu zdá o tomtéž samém. Akorát se to zasekne na nějaké smyčce a nemůže se z té smyčky dostat dál a je to opravdu velmi svízelné.

 

LV: Takže jakoby vám mozek přehrával třeba tři hodiny pořád jeden refrén?

 

VF: To je daleko lepší se pak probudit.

 

LV: A z toho se člověk může i zbláznit, ne?

 

VF: No, kdyby to pak opravdu nedokázal nějakým způsobem zničit a vypnout, tak určitě.

 

LV: A co se děje, když v člověku pracují úplně jiné melodie, než by potřeboval? Protože teď musím zmínit to, že vy skládáte samozřejmě nejenom hudbu, jakou chcete vy, ale také hudbu na objednávku k různým divadelním představením nebo k filmu.

 

VF: Tak já si myslím, že dějiny umění devatenáctého století byly dějiny služby. To znamená, že není vůbec žádná hanba, že vlastně celé Bachovo dílo nebo Mozartovo neba Haydnovo skoro vznikalo na objednávku. A nepovažovalo se to za nic menšího. Zaprvé v devatenáctém století se neříkalo "to je na objednávku, to bude k ničemu, zatímco tohle je to hoch umělecké, to si dělám sám". Vůbec ne. Já myslím, že umění by se k tomuhle mělo vrátit. Je to taková větší pokora.

 

LV: No, ale na to já se, pane profesore, neptám. Já se ptám, jak se to v člověku pere, když vlastně musí napsat něco v nějaké inscenaci a přitom mu v hlavě zní úplně jiná hudba, než by potřeboval.

 

VF: No, tak tu hudbu samozřejmě také zachytí, protože člověk, jak známo, má v sobě takovou automatickou schopnost zanášet. To znamená, že kdybych měl dělat něco smutného, samozřejmě ho budou napadat ty nejveselejší věci. A je škoda to zase jenom tak vyhodit oknem, protože až bude dělat ty nejveselejší věci, tak ho budou napadat jenom ty smutné. To nejde na povel, že se luskne prstem a teď to přijde. Čili to je normální, ale tím se uvolní taková ta hladinka toho, co je opravdu nutné. A navíc si myslím, že ono to zadání není nikdy úplně striktní, že by k tomu nebyl potřeba člověk, já myslím, že protiúkolem člověk roste.

 

LV: (...) Já se ale teď vlastně dostanu k tomu, na co se také ptá většina našich posluchačů, a to je samozřejmě prezidentská kampaň. Viděl jste film Hledá se prezident?

 

VF: Ano, viděl jsem ten film a musím říct, že ke všemu má mít člověk nějaké požehnání. To znamená, všechna umění nebo i řemesla, když se dělají s tím, že se ví, co se má dělat, pak je to radost. Pakliže to je jenom tak nějak, tak je to otázkou. Já vím, co to obnášelo, jak to bylo zajímavé, u čeho člověk všeho mohl být a právě v takových těch detailech, které jsou neuvěřitelně zajímavé a překvapivé, toto dělá. To je i v umění. Kdyby film Amarcord od Felliniho byl brán jenom takovým tím paušálovým způsobem, tak by z toho byla kronika malého městečka. A co je nám do toho? Ale právě proto, že je tam to konkrétní, ten detail, to dělá ten film prostě velkou klasikou. Film Hledá se prezident... Je mi líto, že jsem viděl dokumentaristu někdy v srpnu a pak snad jednou se někde prolnul a pak si to usnadnil tím, že tam dal záznamy televizních debat, což bylo to nejnudnější a nejvágnější na celé kampani, protože to jsou takové ty debaty hrajeme si na školu, jak dělá kravička, jak dělá kozička, jak by dělala užovka, kdyby vypadala jako kravička. No, to se teda lidi dozvěděj. Já tam v tom filmu jsem akorát tak, že to vypadá, že jsem schopnej si hrát se psem, paní Roithová naprosto vypadla, ta zřejmě asi neexistovala. A dozvíme se, že pan prezident kouří, no a tak dále, a tak dále.

 

LV: Vy se zlobíte, pane Franzi.

 

VF: No, zlobím, já se zlobím na tu promarněnou šanci, protože tohle byla opravdu tak neuvěřitelně dynamická záležitost ... Samozřejmě, ten dokumentarista ale musí být u všeho, on samozřejmě nemůže vědět, co mu přinese ta která situace. Ale myslím, že taková daleko větší dynamika... vždyť někteří dokumentaristi jsou ochotni, když něco snímají, opravdu podstupovat takřka riziko na hranici života, což tady nehrozilo, ale zkrátka být daleko víc u všeho a všímat si takových těch drobných věcí, protože z toho by se dala sestavit zajímavá záležitost. Já sám, kdybych byl dramatikem a kdybych tenkrát měl na to čas, tak si zaznamenávám jednotlivé detaily. To byl materiál na čtyři divadelní hry.

 

LV: Tomáš Kudrna, režisér a dokumentarista právě tohoto dokumentu, o kterém jste mluvil, Hledá se prezident, je teď po telefonu také hostem Radiožurnálu. Tomáši, dobré dopoledne.

 

TK: Dobrý den.

 

LV: Vy jste viděl celou tu kampaň z bezprostřední blízkosti. Pan profesor Franz teď trošku lituje, že vám pravděpodobně jako dokumentaristovi unikly některé detaily, kterých zase on by si jako umělec asi víc všímal. Viděl jste i víc než my na filmovém plátně?

 

TK: Viděl a viděl jsem řadu detailů. Jenom pro informaci pana profesora, my jsme natáčeli zhruba 105 různých událostí, nebylo to tak, že jsem se jednou někde prolnul v srpnu na nějaké akci a pak jsem se ukázal ještě jednou na podzim a potom jsem tam dal televizní záběry. A těch detailů jsme viděli celou řadu. Viděli jsme i pozoruhodné detaily, některé jsme dali i do filmu. Pro mě třeba jeden z takových pozoruhodných detailů je ten, jak během té kampaně dochází k postupnému lidskému sbližování mezi Milošem Zemanem a Vladimírem Franzem. Na těch záběrech je to dobře vidět, že ...

 

VF: Mě by to zajímalo, jak je to vidět, protože Miloše Zemana, stejně jako paní Roithovou, jsem měl možnost poznat úplně naposled. Miloše Zemana jsem viděl poprvý těsně před Vánocema na debatě v parlamentě. Čili sbližování těžko, ale musím říct, že s Milošem Zemanem nás sbližovala jedna věc, a to je popelník, to je opravdu pravda. A pak s Milošem Zemanem byla sranda si povídat. To určitě jo, ale to neznamená, jestli jsem jeho příznivec nebo nepříznivec. Asi takhle, jo? Čili já bych v tomhletom byl opatrnej, protože aby najednou, když člověk ví, jak jezdil po městech a co to přinášelo za neuvěřitelné situace, aby člověk naopak dopadl, že si hraje s pejskem, no teda to je opravdu takovej dokument, jako když kouří kamna, nezlobte se.

 

LV: Pane Franzi, já se omlouvám, teď vás přeruším. Poslední otázka na Tomáše Kudrnu, dokumentaristu a autora filmu Hledá se prezident. Měl jste od ostatních kandidátů také reakce na to, co jste natočil?

 

TK: Ano, ano, měl. A na premiéru přišlo pět z nich, kromě pana profesora ještě Jiří Dienstbier, Karel Schwarzenberg, Jana Bobošíková a ještě někoho jsem zapomněl ...

 

VF: Táňu Fischerovou.

 

LV: Asi Táňa Fischerová.

 

TK: Paní Fischerová, přesně tak, no. A ostatní byli velice spokojeni. Gratulovali k tomu filmu, moc se jim to líbilo včetně i třeba paní Bobošíkové, u které mě to trochu překvapilo, ta reakce, ale byla velice pozitivní.

 

VF: Já vám taky gratuluju, to je úplně v pořádku, ale jako říkám, trošku ...

 

LV: Pánové, děkuju vám, že jsme měli chviličku na to, abysme si povídali o prezidentské volbě. Díky dokumentu Hledá se prezident, autor, režisér a dokumentarista Tomáš Kudrna nám vstoupil do rozhovoru s doktorem Vladimírem Franzem. Díky za to, na shledanou.

 

TK: Nashle.

 

LV: Dopolední Radiožurnál hostí profesora Vladimíra Franze, hudebního skladatele. Ptáte se ho na politiku. Tak z tohohle ranku ještě jeden dotaz. Eva z Plzně. Pokud pan Franz mluví o energii v souvislosti s hudbou, jaký má názor na energii v souvislosti s politikou a mocí?

 

VF: Tak moc je řemeslo. To je stratifikace. Samozřejmě, energie je důležitá záležitost v jakémkoli oboru. Bez energie, když je něco chcíplého, tak nemá smysl, aby vůbec bylo. Co se týče energie politiky, tak politika je samozřejmě obor. Je to obor, který první věc, po čem člověku jde, je vlastně zdroj energie, čisté energie. To je duše. Paradoxně politika je jako čert v českých pohádkách. První věc, po čem jde, je duše. To je strašně zajímavý. To je taky zjištění, který by člověk z obrazovky nevyčetl.

 

LV: Pane Franzi, ale čert v českých pohádkách je většinou trošku dobrák a dost trouba.

 

VF: No, samozřejmě, v politice se může mnohdy stát, že může bejt i jako čert s tím, že nebude dobrák. Akorát že ona už má v sobě tu setrvačnost, v níž se mnohé ztratí. Jo, to je prostě takhle postaveno. Co byl vždycky pro tu politiku strašně dobrý impuls, byť z hlediska řemeslného je otázka, jestli tam má co dělat, když se tam vnesl ten lidský normální faktor.

 

LV: Ten lidský prvek. A v tom jste se viděl?

 

VF: Lidský prvek ... Já si myslím, že to je cesta a v tom byl taky ten neuvěřitelný komunikační kód, protože když si člověk pustí nedělní polední debatu, to je jedno, jestli je chytrá nebo hloupá, tak ono je tam nějaké téma a teď tam nastoupí ti lidé, kteří jsou jaksi profesionálně nadrceni a pohybují se v tom takzvaném newspeaku a teď se line hodina a půl takového bublání a je úplně jedno, o čem to je. Nechť si to lidi normálně uvědomí, že když tohle posluchač nebo divák slyší, automaticky vypíná, jo, a proto se má normálně říct "pan král je nahý". A když někdo má tenhle dar, jako to měl třeba kdysi i Václav Havel, ale paradoxně to mají i političtí šíbři takového opravdu drsného kalibru, jako třeba Silvio Berlusconi, tak to pochopitelně funguje.

 

LV: V dopoledním Radiožurnálu se ptáte profesora Vladimíra Franze. Je tady několik otázek na tetování a já se musím přiznat, že mně se ty otázky moc nelíbí. Ale vy jste si určitě už dávno musel odpovědět na otázku, proč tolik lidí zajímá obal a ne obsah.

 

VF: No, tak já mám také pocit, že si lidé strašně usnadňují život, že se podívají na obal a už pak o čemkoli odmítají přemýšlet nebo jakýmkoli způsobem se vůči tomu postavit ve stylu "no a co?". A tím pádem se řeší drobné nesmysly. Vemte si i v té politické kampani, tam nejde o zásadní záležitosti, které lidi řeší, ale vezme se nějaký detail, často úplně nesmyslný a slabomyslný a ten se donekonečna točí a přetřásá. Čili jsou to takové ty znáčky, malinké znaky něčeho a tady budeme neustále řešit "babičko, proč máš tak dlouhé uši?" a podobně. No, já si myslím, že přece jenom, byť lidská civilizace je furt stejná, byť to má nejrůznější možnosti civilizačních vymožeností k usnadnění života, lidé jsou pořád stejní. No, já si myslím, že když by se každý staral sám o sebe, myslím v tom smyslu, aby předával lidem to pokud možno dobré nebo to nejlepší, co je v něm a nestaral se, co má soused za rohožku, aby mu tu rohožku někdo vzal nebo aby mu chcípla koza, já myslím, že by nám na tý zemi bylo taky daleko lepší.

 

LV: Dnešního hosta dopoledního Radiožurnálu Vladimíra Franze, hudebního skladatele, se ptáte. Richard Němec vám píše a ptá se, jestli existuje nahrávka opery Válka s mloky a pokud ano, jestli dojde k jejímu vydání na cédéčku. Jinak vaše dílo velmi chválí v tomto konkrétním případě.

 

VF: Bohužel nejsme v Německu, kde už je tak zvykem ... Samozřejmě, jak praví kdysi velký německý sochař nebo sochař a konceptualista Joseph Beyus "kunst rovná se kapitál" a opera, jak známo, je záležitost velmi luxusní a nadstavbová. Čili je to pochopitelně mé zbožné přání. Takže se budu nějakým způsobem o to snažit, aby to bylo zafixováno, protože jsem na tom strávil, já nevím, půl roku práce. Samozřejmě jsem to promýšlel ještě dál, strávil na tom půl roku práce, zpěváci, orchestrální hráči, sboristé, všichni, čili proč to zkrátka takto vyhodit oknem. Jediný, to si bohužel vzala ta prezidentská kampaň, a to je chyba, že já většinou, protože opera je útvar velmi složitý a víte, velmi ... je to penzum jako točit celovečerní film. A já bych vzhledem k tomu, že většinou to nikdo nezná a nikdo neví dopředu, jak to má vypadat, tak udělám velmi podrobný - nakonec je to i moje profese - rozbor motivický, výstavbový, tektonický a tak dále, aby kritici, kteří bohužel v dnešní době nemají už tolik času, aby se podívali na partituru a zjistili vůbec, co to je, aby pak v tom chudáci nemuseli bloudit jak nudle v bandě. Čili tohleto jsem bohužel tentokráte neudělal, takže někdo říkal, že tamto není podle Čapka, někdo zase říkal, že tam má někdo žlutý botičky. A samozřejmě, ani režie tomu moc třeba nepomohla, protože jakoby si šla svojí cestou. Čili to drama o stavu této civilizace malinko zaniklo pod nánosem takového toho co tam mám, ale jenom jako ilustraci. Takže tohle jsem neudělal, ale věřte, že to udělám. A jestli nějaké prostředky tam mám takové, jaké mám, vím, proč je tam mám ... Já jsem člověk, který může uvažovat dodekafonně systémem madrigalu šestnáctého století. Čili já nejsem ani žádný konzervativec, ani žádný avantgardista, pro mě ...

 

LV: Pane Franzi, já vás poslouchám, omlouvám se, že takhle vstupuji do vaší řeči. Já vás poslouchám od začátku našeho rozhovoru velmi bedlivě a já mám pocit, že vás ta prezidentská kampaň naučila se neustále hájit. Vy vlastně s každou odpovědí nebo ne s každou, ale s každou druhou, pokud se třeba bavíme o politice nebo trochu i o hudbě, kde mohou zasáhnout kritici, máte pocit, že se v tom rozhovoru musíte hájit. To jste předtím měl taky?

 

VF: Ne, nejde o to, že bych se hájil, ale doteď nebyl čas se vůbec nějakým způsobem k věcem vyjádřit, jo. To je paradox, že člověk sice dělal prezidentskou kampaň ...

 

LV: Prostě jakmile skončila kampaň, tak vlastně se za vámi zavřela voda. Takhle to vnímáte?

 

VF: No, víte, ona ta kampaň, to je jako kdyby člověk vlezl v nějakém aquaparku na nějakou velkou klouzačku a teďka jedete a akorát vám sviští okolo uší vítr a najednou jste někde dole pod tou klouzačkou, ale uprostřed toho není čas na žádná hrdinství. Takže to má samozřejmě několik takových vnitřních slupek. Ta první je asi taková, že když to skončí, tak máte pocit, jakoby vás přejelo nákladní auto nebo jste vylezla z nějakého temného tunelu. A pak pochopitelně přichází zpětná reflexe. Jo, takhle to vypadá, jo.

 

LV: Rozumím, rozumím.

 

VF: A během tý kampaně nebo během takovýchto procesů já bohužel neměl ani čas na to, abych formuloval nějaké stanovisko, jo, to můžu až teďka, když na to mám čas.

 

LV: Já doufám, že budeme mít v tom dalším našem rozhovoru víc času, který teď už 3 minuty před jedenáctou hodinou nemáme. Tak alespoň děkuji po linkách, zdravím do Ostravy a přeji dnes úspěšnou premiéru Snu noci svatojánské.

 

VF: Já vás také zdravím do Prahy a děkuju vám za rozhovor.

 

Host Radiožurnálu, moderátor: Lucie Výborná, 11. 4. 2013

https://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/vladimir-franz-politika-je-jako-cert-v-ceskych-pohadkach--1197920