Jak já to vidím
Komorní orchestr Berg – Sedm slov
Vzhledem k tomu, že kompozici Sofie Gubaiduliny znám z interpretace renomovaných zahraničních souborů, byl jsem nesmírně příjemně překvapen úrovní pražského provedení. Je to skladba pro bajan, cello a smyčcový orchestr, která rozhodně nepoužívá jednoduchý jazyk, navzdory tomu drží člověka od prvního taktu v napětí. Komunikativnost skladatelky je naprostá, dokládá, že se lze vyjadřovat jakkoli, má-li člověk něco v sobě, pokud nese přesah, pokud má co říci. Poslech narušovala projekce diapozitivů pravoslavných ikon, což v případě díla tak soběstačného působilo nejen směšně, ale hodně rušivě. Zarazil mě ale velmi malý odborný nebo alespoň kritický ohlas nejen tohoto koncertu, ale celého cyklu orchestru Berg, každý s jiným tematickým zadáním a s jednou objednanou novou soudobou skladbou. Na každém koncertě tedy zazněla premiéra mladého skladatele a kladu si otázku, zda vůbec máme mladé muzikology, kteří by sledovali svoji generaci, jako ve dvacátých a třicátých letech Očadlík nebo Holzknecht sledovali své souputníky Ježka nebo Bořkovce.
Jaroslav Smolka: Jan Dismas Zelenka
Zdá se, že profesor Smolka je jediným, kdo u nás ještě publikuje tak obsáhlou monografickou literaturu, v české muzikologické produkci máme v tomto ohledu obrovskou mezeru. Chybí, až na výjimky, zpracování celé druhé poloviny XX. století, a to nejen v české, ale i ve světové hudbě. Je také dobře, že se přichází na to, že v Čechách byl tvůrce srovnatelný s Bachem, Händelem a Vivaldim, tím se vlastně převrací pohled na českou hudbu té doby jako na tvorbu jen kantorskou, po které se náhle bez přípravy objevuje Smetana a Dvořák. Tedy je dobře, že na řadu skladatelů můžeme nahlížet kosmopolitně. Donedávna u nás to slovo znamenalo nadávku, ale zase v Životech velkých skladatelů označuje Harold C. Schonberg autory 19. století za nacionalistické. Úhly americké muzikologie jsou vůbec pozoruhodné, onehdy jsem zachytil velkou debatu o klasifikaci hudby podle toho, jak je zneužitelná totalitou. Takže Wagner, ale také Beethoven i Chopin, Smetana a kdokoli jiný. Také se mi zdá, že jedním z důvodů zmaru a destrukce umění ve XX. století je to, že estetická konstrukce předběhla praxi. Slyšel jsem však skladby mladých skladatelů a zdá se, že už je tu vůle vykročit z postwebernovského akademismu, který rdousil hudbu posledních padesát let, objevuje se náznak melodie, je zde snaha po barevném řešení, mnohdy tak velká, že by i Ravel zbledl závistí. Bohužel se meditativnost a duchovnost zaměňují s energetickým chcípáctvím, takže mnohdy vzniká příjemná relaxační hudba, postrádající pohyb v basech, což připomíná člověka ochrnutého od pasu dolů. U takových skladeb si vždycky pomyslím: Co všechno se stane ve Dvořákově skladbě v prvních třiceti vteřinách! Vždyť i nenávistný Richard Wagner říkal, že Johann Strauss je nejmuzikálnější hlava století.
Prima 25. 12.: Ukradené Vánoce
Americký animovaný film Ukradené Vánoce mne okouzlil gejzírem nápadů, zvláštní milostí, jakož i hudbou, která, ač čistě muzikálová, měla náboj a vtip. Je však smutné, že my, jako bývalá velmoc animovaného filmu, jsme museli dostat pohlavek od těch, které jsme ještě donedávna považovali za kýčaře.
Obecní dům Praha: V barvách chorobných
Výstava V barvách chorobných mapuje vedlejší názorové proudy českého umění na přelomu 19. a 20. století. Je to podobné, jako když v Paříži v Museé D´Orsay vystavují malíře, proti nimž bojovali impresionisté, ale kteří jsou pro dnešek daleko podnětnější. Obdivoval jsem práci kurátorů s vyhledáním nejrůznějších obrazů v soukromých sbírkách. Prostě se kolo dějin po sto letech opět otočilo a nastává doba objevování jmen jako Max Pirner, Hanuš Schwaiger, Jaroslav Panuška. Troufám si odhadnout, že se přehodnotí vztah k dílu Maxe Švabinského.
Palác Adria: Andrej Bělocvětov
Ještě mne potěšila výstava obrazů Andreje Bělocvětova, jehož doba také nadchází. Jsem hrdý, že jsem to poznal jako jeden z prvních, a snažil se v dobách, kdy jím každý opovrhoval, jeho dílo propagovat. Bohužel ti, kteří nad ním před deseti lety ohrnovali nos, se vynořili jak houby po dešti a upřou mi v brzké době nos mezi očima. V této souvislosti se smutkem připomínám nedávné úmrtí Karla Valtra, který je bezesporu největším krajinářem druhé poloviny XX. století v Čechách, a podobně jako Bělocvětov nezapadá do estetických škatulek. Je úctyhodné, že se dožil sedmadevadesáti let, není však úctyhodné, že nemá, oproti jiným, monografii a že zpráva o jeho úmrtí byla stejně obsažná jako když se někomu zaběhne kočka. Když si fotbalista natluče koleno, je to na první straně...
Vladimír Franz, Divadelní noviny 1/2007