Joan Miró
Dlouho jsem neměl rád Mozarta. Připadal mi naivní a oproti velkým dramatickým gestům romantických skladatelů prostinký, skoro až primitivní. Zkrátka: jako bych ležel na louce a pozoroval beránky na nebi. Samozřejmě hloupoučké nakadeřené beránky plující nad sušícím se prádlem.
Pojďte si hrát. Na malém soukromém letišti ukradneme letadlo a za chvíli už budeme v prostoru. Pod námi se občas zaleskne hřbet delfína, rybáři nám zamávají bílými šátky. Nebe, obláčky. Máme je na dosah ruky a teprve zblízka uvidíme, že už nejsou vůbec naivní, naopak. Jsou složeny z drobounkých stříbrných čísel, nejsložitějších rovnic, samých odmocnin, bleděmodrých integrálů, derivací a bůhví čeho ještě, a přitom úplně samozřejmě, tak samozřejmě, že se nám ze země zdají být naivní. Zdání klame, a tak i já jsem nakonec pochopil Mozartovu hudbu teprve v letadle, někde nad Indickým oceánem, a pochopil jsem, že to, co je dokonalé, musí plynout úplně přirozeně, a že při vnímání dokonalého díla nesmíme pociťovat námahu tvůrcova snažení. Síla Mozartovy hudby je v naprosto dokonale samozřejmé přirozenosti. A zrovna tak síla čínských tušových obrázků a síla dětské kresby, a přirozený je i výtvarný projev bláznů a dokonce si myslím, že ani pračlověk nespekuloval s "uměním", když maloval býky v altamirských jeskyních. Géniové, děti, blázni - dokážou na rozdíl od nás, zanesených neúplným vzděláním a přemírou informací zkreslujících pohled, jasně a jednoznačně pojmenovávat. A tudy vede jedna z cest poznání přirozeného řádu věcí tohoto světa.
Byl Joan Miró génius, dítě nebo blázen? Všeho trochu. "Žena a ptáci v noci", "letící vážka se sluncem v pozadí", "Písmena a číslice přitahované zábleskem", "Kapka vody na růžovém sněhu". Pojďte si hrát. "Úsměv rozmáchlých křídel", "Žebřík úniku", "Rudé slunce rozhlodává pavouka". Ale to by přece namaloval každý! Hrajme si dál. "Ptáci poletující kolem třívlasé ženy", "Vážka s červenými křídly proskakující hada, který se plazí ke kometě", Žena v noci", "Žena s měsícem", "Žena se sluncem", Žena..." Ale to by skutečně mohl namalovat... Myslíte? Jenom si vzpomeňte na bleděmodré obláčky. "Žena a muž před hromadou výkalů".
Joan Miró se narodil v jedné pasáži (!) v Barceloně 20.4.1893. Katalánec, podobně jako S. Dalí. Katalánsko - kraj okolo španělské Barcelony - inspirace pro celý život. Mísila se tu kultura latinská s islámskou, cítíme vlivy španělské, francouzské. V jeskyních najdeme množství pravěkých maleb. Řemeslné výrobky si podržely arabskou dekorativnost, znakovost. Celé Katalánsko, země stříbrných oliv a červené hlíny, je protkáno jakýmisi samoznaky lidských činností, Katalánsko - zdroj Miróovy inspirace, jeho celoživotní jistota.
Zatímco Picasso byl oslnivým kreslířem, Miróa zajímá především barva. Poměrně dlouho mu trvá, na rozdíl právě od Picassa, než ovládne malířské prostředky. Jeho vývoj se ubírá pomalejší cestou, na níž musí vzdorovat mnohým protivenstvím. Miró je však tichý, klidný a trpělivý. Počátkem března 1919 přijíždí do Paříže. Přetlak dojmů. Není s to pracovat. Nasává bouřlivou atmosféru všeho dění, přemíru informací. Naštěstí si včas uvědomí, že musí stát oběma nohama na zemi. Paříž mu bude nadále "mozkem", ale domov "srdcem", a cíl je stanoven pro celý život: "Stát se mezinárodním Kataláncem."
Maluje "Statek". Vypráví o předmětech, lidech, zvířatech. Vypravuje velmi pečlivě, ale zatím jen vypráví. Blíží se však čas, kdy to zobrazené začne žít svým vlastním životem a začne být samostatné a nezávislé na optické realitě. "Když chtěl člověk napodobit chůzi, vymyslel kolo." Miró začíná myslet ve znacích. Katalánec.
Maluje své pocity, charakterizuje podvědomí, stává se surrealistou. Paříž 20.a 30. léta. Do zpívajících barev píše slova, písmena, verše, sdělení. Své věci pojmenovává teprve po dokončení. Obraz je namalovaná báseň. Někdy jsou to "básně" laskavé, jindy veselé a někdy dokonce mírně zlomyslné. Pohyb v obrazu "Harlekýnův karneval" připomíná, nezávisle na stylu, hemžení postaviček na renesančních obrazech H.Bosche či P.Brueghela staršího.
Miró se stále více uvolňuje. Stává se svobodnějším. Maluje na měď, zmačkaný papír, cementové desky, zkouší nejrůznější techniky, obrazy jsou malovány dehtem, kaseinem nebo terpentýnovými barvami. Pokaždé přinese něco nového. Vyhraňuje se kruh jeho námětů: žena, ptáci, slunce, měsíc, hvězdy, hmyz. Malíř sděluje radostné poselství o světě, který byl právě stvořen. Neposkvrněný, čistý, jasný a radostný.
Ve 40. letech začíná spolupracovat s keramikem Artegasem. Tato spolupráce bude po 40 dalších let přinášet plody. Objeví se kachle, talíře, anitalíře (bez dna), plastiky, sochy a konečně velké keramické stěny, zdobící mnohá sídla významných světových institucí. Ve druhé polovině století není výtvarného oboru, v němž by Miró nezanechal stopu. Navrhuje gobelíny, scénické výpravy a kostýmy, vytváří grafické listy, ilustruje, je považován za jednoho z největších malířů století. Vzniká nadace J.Miró.
"Mezinárodní Katalánec" se dožil na vrcholu slávy 90 let. Zemřel 25.12.1983 v Palmě de Malorca.
Žena, slunce, měsíc, hvězdy. Ptačí zpěv, bzučení hmyzu a zázrak stvoření. Beránky plují nad světem, a jako by to bylo poprvé, pojďte se ho dotýkat. Pojďme si hrát.