Morava (hudební báseň)
Morava vznikla na popud Znojemského hudebního festivalu. Vlastně se jedná o druhý pokus. Původně mělo jít o symfonii (existuje torzo první věty) leč práce z profánně organizačních důvodů uvízla… Po několika letech jsem se rozhodl pro sevřenější tvar symfonické básně.
Téma řeky existuje v hudbě déle než sto padesát let: Rýn ve Wagnerově Ringu, Smetanova Vltava, Janáčkův Dunaj, i osudové volání řeky Volhy v Kátě Kabanové, Smetanou inspirovaná 8. Symfonie - Rhónská Daria Milhauda a konečně svita Dolu Váhom Alexandra Moyzese.
Hudební báseň Morava není geografickým či místopisným popisem průběhu řeky. Jde o její portrét. Podobně jako u výskytu elektronu v kvantové mechanice, v každé částečce řeky Moravy je obsažen nejen její celek jako takový, ale i jeho interakce v prostoru i čase. Skladbu jsem koncipoval jakožto hold řece, která je páteří stejnojmenné země - zdrojem její životní plnosti i energie, nejenom pro vrchovatost přírody, ale i pro člověka, který - navzdory překážkám v prostoru i čase - osídlil její břehy a zvelebil svou zem.
Skladba je jednovětá, lze v ní však rozpoznat čtyři rozdílné části. Část první - mohli bychom ji pracovně nazvat Prameny a kořeny (z živlů by odpovídala Zemi) - je na místě jakéhosi prologu či introdukce, v níž se, na principu řady 12 tónů sbírají a formují útržky tří motivů, na nichž je celá skladba vystavěna. Motivu vertikály, motivu horizontály a motivu pohybu. Vlastní expozicí skladby je část druhá - Řeka a lidé (z živlů Voda) - část dramaticky kontrastní, otevřená motivem vertikály jakožto hlavním a motivem horizontály jakožto vedlejším motivem (v závěru celé skladby si motivy prohodí roli). Objevuje se i téma pohybu ve variaci minimalistického nárůstu i dále odvozené téma pochodového rytmu (člověk) vedoucí na základu fugata bicích nástrojů k volně aleatorní gradaci orchestru a následné první kulminaci skladby. Poté co se tato gradace prudce zřítí, nastupuje část třetí - Příroda (Vzduch). Jedná se o volný recitativ sólových houslí. Z pulzující prodlevy se ozývá volání signálů - určujícím intervalem této části je velká septima. Sólo houslí přebírá cimbál, proud skladby zcela utkví a od tohoto bodu začíná gradace. Vášeň a následné pizzicato pohybového motivu připravují nástup závěrečného oddílu skladby pracovně nazvaného Síla země - odpovídajícího elementu Ohně. Zde se potkávají všechny tématické segmenty, bitonalita Fis - Gis se přepodstatňuje na H - Cis, dochází ke kulminaci skladby, zní téma horizontály, k němuž se připojuje téma vertikály a před úplným vyvrcholením je proud hudby přeseknut krátkou dramatickou pauzou, po níž nastupuje prudká coda - celá skladba mířící k vítěznému cis dur je srázně uzavřena hlavou vertikálního motivu a nečekaným závěrečným akordem C - G - E - A -D. Symfonická báseň Morava je psána pro velký orchestr a počítá, kromě běžného obsazení s početnou skupinou bicích (barely), cimbálem a také s elektrickou kytarou jakožto sónickým prvkem. Skladba pracuje s řadou, aleatorikou, objevuje se zde bi i poly - tonalita, převažuje však modální způsob uvažování. Určujícími intervaly jsou kvarta a sekunda. Způsob své tematická práce nazývám permanentní konfrontační evolucí.
Symfonickou básní Morava se snažím dotknout svých rodových kořenů a zároveň pro mne znamená práci s pozitivní energií, jíž hudba bezesporu je. Domnívám se totiž, že pozitivní energie, ať už v jakékoliv formě je v dnešní, stále odlidšťovanější době více než zapotřebí.
RECENZE: Tři řeky, tři hudební světy
(...)
Posledním bodem programu byla Morava, nová hudební báseň Vladimíra Franze, vzniklá na popud znojemského hudebního festivalu. Zrála několik let: nejprve měla mít podobu symfonie, později získala pod tlakem světských důvodů definitivní formu symfonické básně pro velký orchestr, obohacený o baterii bicích nástrojů (obsahující mimo jiné barely), cimbál a elektrickou kytaru. Jak bylo naznačeno, konfrontaci Moravy s obdobnými díly Smetany a Janáčka oceňuji jako zvlášť vydařený dramaturgický krok. Celý večer jí vyvrcholil a k předchozím dvěma představuje vítaný kontrast: zatímco Vltava a Dunaj jsou hudebními personifikacemi ryze ženskými, Morava je, zejména tvrdostí svého výrazu, nepochybně rodu mužského. Tak jako dříve v dramatické symfonii Písně o samotách a máchovské symfonické básni Radobÿl, i v nové skladbě Franz svérázně a zásadním způsobem rozvíjí tradici české programní hudby. Stylová i estetická návaznost na Radobÿl je evidentní, všechna tři jmenovaná díla však především spojuje tematizování vztahu člověka a jeho osvětí, zejména "geografické" dimenze tohoto vztahu: člověk a jeho místo v prostoru, člověk a hora, člověka a řeka. Morava je sice líná řeka, lužní lesy v jejím okolí jsou však plné života. Skladba tak končí trochu v duchu Messiaenovy Turangalîly jakousi "láskou pralesní".
Franzova symfonická báseň naplňuje kvalitativní kritéria daného žánru, formulovaná Zdeňkem Nejedlým před zhruba sto lety, avšak stále platná: "Symfonická báseň musí býti báseň nálad, ne pojmů, má-li býti hudební básní. (…) Taková hudební báseň ovšem nemá pouze hudební formy jako (…) absolutní skladba, ale má hudebně logický vývoj, bez něhož se stává dílo chaosem, pouhým potpourim. V dobré symfonické básni jest proto hudební logika tak silná, že dílo nestává se nemožným, slyším-li je bez znalosti programu." Ze sémiotického pohledu můžeme tento požadavek přečíst jako převahu indexičnosti nad ikoničností. I tak mu bude Morava plně vyhovovat: žádná zvukomalba, žádné cvrlikání ptáků, žádný geografický popis - toliko portrét řeky. A radostný hymnus na řeku, jež má koneckonců smysl právě pro člověka: dává mu vodu, ale také radost; určuje jeho místo na zemi, ale také ho pojmenovává. Neustálému vyjevování se metafyzické kvintesence těchto fyzických vztahů odpovídá samotná skladba tím, že uchopujíc tuto metafyzickou látku působí velmi fyzicky, ba přímo tělesně.
Formálně Morava naplňuje jeden z principů hudební tektoniky 20. století, totiž čtyřvětost v jednovětosti. Jednotlivé části odpovídají čtyřem základním živlům (země, voda, vzduch, oheň) a zároveň se v nich různým způsobem projevuje mocnost řeky. Celá kompozice pracuje zejména s třemi výraznými motivy (vertikály, horizontály a pohybu), které na principu dvanáctitónové řady vykrystalizují v průběhu úvodní části: prameny a kořeny. Motivy mají modální charakter (asi jediný opravdový "moravismus" skladby) a skladatel je, aby byla nosná, vymýšlel na texty lidových písní. Kromě toho skladbu sjednocuje všudypřítomná motorická pulsace. Souhrnem můžeme konstatovat, že Morava využívá dílčích "vymožeností" a principů hudby 20. století (témbrová a aleatorní hudba, montáž, surová rytmika á la Svěcení jara ad.), její duch je však pozdně romantický.
Vzhledem k velmi omezenému času (cca 4 hodiny), jejž měla Filharmonie Brno k dispozici pro nastudování velmi náročné partitury plné krkolomných momentů, zvíci, co se komplikovanosti týče, Sukova Zrání, dopadlo premiérové uvedení nad očekávání dobře. Kompozice si však rozhodně zasluhuje spoustu dalšího, soustředěnějšího studia, zejména stran dynamiky a frázování (důsledná fortepiana, artikulace smyčců atd.), ale také zvukové proporcionality a individualizace hlasů (kam se například poděl basklarinet?). Z jejího sice hutného, ale komplexního tvaru by se toho totiž dalo dostat mnohem víc. Takto byla - i navzdory chybným nástupům a občasnému rozsypávání se - zahrána bez výraznějších zádrhelů; fungovala však mnohem spíše v oné rovině fyziologické než kognitivní.
Má hlavní, závěrečná výtka směřuje k organizátorům festivalu. Místo rokokových panáků měli raději zajistit pořádné tištěné průvodní slovo, obsahující především autorský výklad programu premiérované skladby. Leták, jímž jsme byli při vstupu do konírny obdarováni, odpovídá svou úrovní leda tak původní funkci dané stavby, nikoliv té nynější.