Muž gotiky (FÉNIX)
Málokdo je ve svých jednačtyřiceti letech v souhrnu svých činností tak nepřehlédnutelný a úspěšný, jako doc JUDr. Vladimír Franz. Paralelně s právnickou fakultou vystudoval malbu, dějiny umění, skladbu a dějiny hudby. Nyní působí jako vedoucí kabinetu scénické hudby DAMU a sám složil hudbu k téměř devadesáti divadelním inscenacím pro téměř všechna česká divadla. Věnuje se malířství - zúčastnil se kolem osmdesáti výstav a jeho díla jsou zastoupena v domácích i zahraničních sbírkách. Přednášky Vladimíra Franze patří na DAMU k nejnavštěvovanějším. Jeho hled přitahuje zvědavce leckdy mnohem více, než umělcova tvorba. Jako by se tím Franzovy obavy z absolutní povrchnosti lidstva potvrzovaly. Pod expresivní maskou se totiž skrývá intelektuál.
K výčtu superlativ je třeba představit předky Vladimíra Fraze, kteří mu snad předali své cenné geny: bratr jeho pradědečka byl Edvard Beneš, strýc nebyl nikdo jiný, než známý malíř Jiří Trnka, otec pocházel z hudební rodiny a prababička vlastnila výrobnu dřevěných hraček. Rozhovor probíhal v raně podzimním období na Šumavě, na zápraží chalupy Vladimíra Franze, ve zřícenině kláštera Kuklov a mezi torzy rozstřílených domů v Boletickém vojenském pásmu. Odehrával se za deště, první podzimní bouřky, ve společnosti dvanáctileté dcery Kristýny a psa Ondráše. První povrchní dojem z tohoto muže byl tak zřetelný, že jej nepřehlušila ani realita rozhovoru. Fascinovaně jsem přihlížel, jak se Vladimír Franz, oblečený v černé kůži, pohybuje pod olovnatě těžkou oblohou, ve vysoké šumavské trávě. NĚŽNÝ a PREDÁTOR, vytvářel můj mozek kolem dokola dvě asociace. V noci poté jsem měl sen o člověku, který má své lovecké teritorium na Šumavě. Kdybych byl kameraman, chtěl bych s ním natočit film.
Vypadá to, že čeho se v životě dotknete, rozkvétá do krásy... Kterých činností se chápete s lehkostí, a kterých naopak?
Je pravda, že v určitém věku jsem se dobral řemeslné zručnosti, ale právě proto si věci ztěžuji. Proto se morduji s obrazem měsíc. Pod tím, co vidíte na plátně, je čtyřicet vrstev - čtyřicet variant, kterými rozšiřuji energii malby a svůj horizont možností. Setrvávat na jednom nápadu by bylo pro mě hanebné.
Máte hluboký vztah k některým místům, z přírody nasáváte energii. Jaké máte životní rituály?
Při malbě mám pocit, že dokážu krajinu fyzicky zvednout nad hlavu. Kompozičním schématem šumavské krajiny jsou jakési barokní šroubovice. Vojenská pásma Šumavy jsou právě těmi místy, kde se točily nádherné filmy, jde o zóny vyrvané civilizaci, prostor, který si příroda bere zpátky. Protože jsem člověk městský, nedá se říci, že bych měl hodně rituálů. Beru si trochu energie ze stromů a miluji haptické vjemy. Stavím hrady z písku, kontaktuji se s hlínou a vytvářím "cestovní deníky", což jsou záznamy míst, která maluji akvarelem přímo prsty na papír. Když hraji na varhany, mění se mi hudba pod rukama v energetickou kouli, kterou tvaruji. Silný impuls, respektive naštvání, bývá na počátku mé tvorby. Například téma Smrtícího tance v inscenaci Maryša vzniklo před závorami, které zůstaly hrozně dlouho stažené.
Které teritorum, kromě Čech, se vám líbí k životu?
Mám rád sluníčko, čili jsem vázán na směrem na jih. Jsou v tom ale zrady. Byl jsem v červenci v Dalmácii a já vnímal krajinu jako únorovou, protože jí chyběly polotóny. V lednu pravidelně odlétám na jihozápadní pobřeží Grand Canarie, kde nejsem rušen denními starostmi, a tam skládám hudbu.
Hudba, malba, přednášky, útěky k přírodě, biorytmy... Kolik máte tváří?
Dvě. Jedna je Duch svatý a druhá nekreativní, městská.
Vraťme se k dětství. Jaký jste byl? Připadal jste si jiný než ostatní?
Vždy jsem byl velmi senzitivní dítě s pěstovanou kulturně informační základnou. I s tím jsem se po určité době vyrovnávat. Život je cestou k maximálnímu pročištění, zjemnění, k co nejpřirozenějšímu chápání světa a prozáření se. Je to cesta celoživotního napravování a vyrovnávání se s různými poškozeními z dětství.
Jste úspěšný muž, máte rád peníze, majetek, směřujete k tomu, abyste byl jednou bohatý?
Peníze jsou prostředkem ke splnění přání ve světě, který je na nich založen. Znám lidi, kteří podléhají módě, pro mě je důležité, že mohu odletět na Kanárské ostrovy a v klidu tam dělat to, nebo si koupit knihy, nahrané skladby... V podstatě o jiných potřebách nebo o jiných rozmařilostech ani neuvažuji. Samozřejmě jsou věci profánní, například automobil, který používám jako nutnost.
Co nemáte, co chcete vlastnit?
Chtěl bych mít stodolu na horní Berounce, kam jsem se zvolna mentálně přesunul ze šumavy, poblíž kláštera Krašov, což je krajina bez lidí. Krásné, lákavé borové údolí se skalami, jezy a mlýny. Měl jsem trend dobývat hory, ale to už je pryč.
Co nevlastníte z toho, co se nedá koupit?
Jsem trochu dyslektik a mám potíže se čtením not, nemůžu proto dirigovat orchestr, mrzí mě to, protože vím, že by mě dirigování naplňovalo. Kdybych nebyl dyslektik, nedokázal bych možná to, co nyní, protože lidé snadní mnohdy v sobě nenajdou motivaci pro vzepětí duchovního oblouku.
Hodně lidí se vyjadřuje: Vladimír Franz je renesanční osobnost. Není to klišé, nejste spíš osobnost gotická? Co říkáte tomu, žít tak v době Hieronyma Bosche.
Samozřejmě, vyprávění o renesanční bytosti je odporné, zprofanované klišé, které odpovídá termínu Brouk Pytlík, přenechám jej raději jiným. Více pro mě znamená životní ideál, nežli cesta k němu, která se lidem kolem jeví jako mnohostrannost. Nepřikládám tomu velkou váhu.
Co se týká Hieronyma Bosche, doba je pořád stejná, jen zájmy společnosti střídají obory. V renesanci se malíři vraždili kvůli olejovým barvám, dnes se vraždí novodobí gladiátoři kvůli přestupu z mančaftu - mám na mysli fotbalisty. Před Francouzskou revolucí stavěli uměnímilovní Pařížané barikády, protože se přeli, který operní skladatel je lepší, jestli Puccini, nebo Gluck. Dnes by to samozřejmě nikoho nezajímalo. Příště se budou lidé zabývat třeba kovohutěmi...
K jakému dějinnému období by se dala připodobnit současnost?
Myslím, že k období Římské říše čtvrtého století našeho letopočtu. Vše máme vyzkoušené, vybité, máme demokracii, připomínající bezmocnou stařenu sedící na nočníku, která se občas na někoho usměje, občas se svévolně pomočí. Tím bych nechtěl systém hanobit, nic lepšího se zatím nenašlo. Žijeme v hladině dosažení, znechucení, nudy, zmoudření a stoicismu, které by nespasil žádný dravý konflikt, to v žádném případě.
Jen osvícenci ochotní pracovat sami na sobě a myslet přitom na druhé mohou posunout svět.
Myslíte, že vy jste takový?
Nevím, ale snažím se o to při pedagogické činnosti, bez velkých gest. Vemte si dvě ženy, které zemřely ve stejné době: Matku Terezu a princeznu Dianu. Přínos Matky Terezy byl nesporně hodnotnější, i když média zdaleka tolik nezajímala.
Jaký je muž dvacátého století, co ztratil, co ho asi podle vás čeká?
Přecházíme ze společnosti patriarchální do industriální. Myslím, že příroda, kultura a mužská živočišnost se s civilizací vylučují.
Jaká je žena dvacátého století?
Žena se snaží být jako muž, kdyby byl ženou.
Je vůbec ještě muž a žena?
Rozdíly se velmi rozmývají, jako na konci antiky - muž slábne a žena se nestává ženou.
Měl byste chuť navštívit některé primitivní kmeny, které se zdobí podobně intenzivně jako vy?
Mezi primitivy člověk vyráží denně a potkává jich neuvěřitelná kvanta (smích)... Je otázkou, jestli bych nepůsobil jako šlechtic, který si hraje na sedláka. S břemenem, které si člověk vleče na svém hrbu, raději ne.
Máte přátele mezi umělci?
Tak jako v erotickém salonu nevzniká láska a na ministerstvu kultury kultura, nemyslím, že v uměleckém světě musí vznikat umění. Každý tvůrce je zaměřen sám na sebe, protože tvorba je vynášení krvavých energetických kvant ze sebe sama, taková zvláštní forma prostituce. Proto stýkat se s destabilizovanými, rozrušenými a zničenými lidmi by bylo nošení dříví do lesa. Samozřejmě pár přátel umělců mám, ale musíme se obohacovat a vzájemně VYZAŘOVAT, nesmí jít jen o popíjení s malíři. Taková vztažnost mezi lidmi musí energii přinášet, a nikoli krást.
Na cestách vidím domorodce, kteří se krásně zdobí. Chtěl byste, aby všichni vypadali nonkonformně v euroamerické společnosti?
Zdobivost je přirozeným lidským atavismem, naprosto zakořeněným. Euroamerická civilizace žije vlastně v pohádce, v úniku ze světa, který není schopna unést. Pohádka je dnes velmi materializovaná, proto tolik lidí miluje akční filmy a sci-fi. Přitom největší sci-fi je sám život, který si vytváříme odcizením. Je známo, že design zpětně ovlivňuje sociální chování lidí. Kdybychom vzali za své i oblečení a zdobení z pohádek pro dospělé, bylo by to hrozně zajímavé. Představte si velvyslance nějaké země, který má zlaté krovky a šestimetrová tykadla, bylo by velmi lákavé sledovat, jak by se choval. Současná architektura se blíží sci-fi, například Tančící dům. Jenže do takového domu přijde šedivý úředník s kufříkem - není to naprosto disproporční situace? Lidé by měli vypadat alespoň jako architektura. Jenže podle takové logiky by museli zdobiví domorodci z Nové Guineje bydlet v Gaudího stavbách.
Jaké mohou být důvody zdobení? Určitě je ostrá hranice mezi dočasným a trvalým zdobením těla...
Samozřejmě je to velmi důležitý moment, který souvisí se středověkým ideálem udělat úkrok jinam. Nikoli kvůli exhibici. U domorodců je akt trvalého zdobení spojen s rituály, i v naší kultuře má absolutní rozměr, dočasné zdobení mi připadá zbytečné.
Kdy jste se začal zdobit a jaké jsou jednotlivé příběhy obrazů, jaká je jejich geneze, jaká je zpětná vazba obrazu na těle na duši nositele?
Je otázka, jestli se obrázkům na mém těle líbí, nebo nelíbí. Já se začal zdobit v sedmnácti letech. Tetování mě zajímalo spíš z hlediska strukturálně-rytmického a kompozičního řešení vychýlených os... Jak jsem zvyklý cítit věci stylově, tetování jsem dal stylově pohov, jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa. Na mém těle se míchá prvek bornejských rytmů s japonskými. Nejsem z Bornea a nevidím důvod výtvarně nesplynout s lecčím. Mám na těle Dürera, figury, citace...
Takže vaše tetování zřejmě má příběh?
Má, ale příběh nevykládají kamna podle toho, kolik mají dvířek. Vyprávějí podle toho, jak se v nich zatopí. Můj tělesný příběh je však ryze osobní.
Pomáhá vám zdobení dejme tomu selektovat masu lidí jen na ty, kteří nesurfují po povrchu lidských duší?
Nepomáhá. Někdo tetování akceptuje, jiný ne. Lidé jsou v tomto směru různě útlocitní, svázaní předsudky nebo omezení. Nemá cenu se tím zabývat, protože jsem to udělal sám pro sebe.
Složil jste nedávno hudbu k Maryše. Zajímalo by mě ale, jak byste ji namaloval?
Představuji si ji jako hmotu, která vyvěrá z koksovací komory, taková kompaktní sedmimetrová stěna žhavého koksu, do které někoho pošlete a on tam zůstane jako silueta.
Na co se nejvíce v životě těšíte?
Je to paradoxní, ale v životě se vždycky nejvíc těším, aby zase bylo JARO.
Tomáš Petr, FÉNIX, číslo 7, ročník 2 (zima 2000)