O proklínání podzimu
Táhlé návrší stoupající takřka až k rozzívnuté bráně zámku lemuje řada jabloní. Člověku se točí hlava při pomyšlení na všechny ty renetky a malináče úhledně naskládané v bedýnkách při cestě. Jak se zdá, panstvo si dokáže v ovocnářství zjednat pořádek. S utkvělou myšlenkou na pálení žáhy před spaním proběhneme čestným dvorem, inu ovšem, zase ti nadržení amoreti ve štuku nade dveřmi, a ocitáme se v sále s podlahou děsivě zakapanou voskem ještě z letních slavností.
Sráz pod okny. Kolmý, takřka třísetmetrový sráz s vyhlídkou na nedozírné moře lesů protkané roklemi a superzrádnými bahny, chlupatá deka táhnoucí se od severozápadu třeba až k bílým opicím, nebo dál.
Totam je léto.
Z panstva nás pobaví historkou o volnosti mezi oslepujícími diagonálami, kdy jsem se brouzdal pobřežními vlnami, na hlavě vylovenou hvězdici, jdu zaměřit odlivové skalky a osvobodit kolonii mořské pošty. Nahý kráčím v hrdé převaze Poseidónova býka a moč mi stéká po lýtkách přímo do lososového příboje. A tam u nás na severu? Chudák princ s hvězdou: "Léto už je fuč." Zbývá tma, až z morku provlhlých bot. Skákali jsme panáka v bludných kruzích rudočechratek, v ústech kus křídy. Kabát pochopitelně, no, už jej nenajdem, a ještě fanfára ze tmy. Houkne rána. Kdosi honí houbaře namísto jelena a opět horny, tentokráte zprava. Daněk! S hořícími svíčkami v paroží. Ne, konec mystifikace: byl to jeřáb...
Mezi řasinkami vysokých cyrů proudí tolik ultrafialového záření, že z něj jednou autogenem dozajista vyřežeme sochu. A třeba bude zrovna noc a hvězdy naberou do zelena. Pro listopadovou racionalitu! Pro daleké výhledy! Ať žije Ježíšek, ať se třeba protnou i poledníky; jenom: Sláva slunovratu!
Milý čtenáři, je na tobě, jak se rozhodneš. Buď půjdeme o dům dál, ihned; anebo tady, v tom zámeckém pasťáku, co se podzimu týče, přespíš.
Vladimír Franz; psáno v říjnu 1999 pro Lidové noviny, neotištěno