O samotách, podivných mutantech a kutilství v umění (Víkend Hospodářských novin)
"Baví mě, když někteří lidé soudí podle toho, jak vypadám, že moje symfonie bude spočívat ve dvouhodinovém mlácení polštářem do zdi," směje se jeden z našich nejúspěšnějších hudebních skladatelů současnosti, malíř a vysokoškolský profesor Vladimír Franz...
Na konci června měla v Teplicích premiéru Franzova první symfonie, Písně o samotách. O jejím ohlasu svědčí prostor, který si vydobyla pro svou pražskou premiéru. Ta se nyní chystá na 28. října do Rudolfina.
Svou symfonii jste mohl slyšet až po nastudování orchestrem. Musí to být zvláštní pocit.
Člověk to samozřejmě dělá s nějakou představou a ví, jak by to mělo znít. Musím ale říct, že jsem byl potěšen. Bál jsem se, zda jsem to v určitých chvílích nepřehnal s hutností. Myslím, že to je v pořádku. Díky velikému orchestru to zní. Vím také, co pročistím a kde udělám škrty - takové to prořezání keřů. Je to záležitost maximalistická, ale to je dobře, protože minimalismus nemám rád. Chápu jej jako určitou formu chudoby.
Co bude dál?
Symfonie číslo jedna, to už samo naznačuje, že bych rád pokračoval. To ale nejsou věci, na kterých se dá dělat každý den nebo rok. Musím mít co říct a najít pro to formulaci.
A téma?
Možná Beethovenova Heiligenstadtská závěť. Věc by měla být komorní a intenzivní.
Jak se na začátku 21. století, v době "superstarových" a muzikálových fenoménů, zrodí nápad na složení symfonie?
Symfonie je vrcholný hudební útvar. Určité stanovisko, postoj, zpracovaný ve vrcholné hudební formě. Díky ní se tam mohou objevit zásadní významy.
Symfonie je proto stále živá záležitost. Jako je v hudebně dramatickém uvažování vrcholem opera, tak v čistě abstraktním uvažování je to symfonie.
Proč se dnes za vrchol hudebně dramatického vyjádření nepovažuje muzikál, o kterém se hovoří jako o opeře třetího tisíciletí?
Muzikál ale žádné problémy neřeší. Tedy evropský. To je pouze zdegenerovaná opereta, křížená se zpěvohrou, ale už z operety nemá tu lehkost a šarm. A ze zpěvohry zase nemá tu přesnou charakteristiku jednajících postav a průzračnou jednoduchost a jasnost. Je to vlastně takový podivný mutant. Rozbahnělá, sentimentální, hodně nabobtnalá forma, používající jen určité výseky, klišé, navíc s hodně chatrnou kostrou uvnitř.
Muzikál je záležitost americká. V tom prudkém, ostrém střihu a ve veliké energičnosti. V současném muzikálu tu americkou razanci postrádám.
Mluvíte o českých muzikálech?
Nejen o nich. Kdybych si Bídníky zahrál v klavírním výtahu, tak to nestačí ani k večerníčku. Mohutně se to pouze tváří. Tím, že je na chatrnou kostru nanesen obrovský orchestr.
Nicméně muzikál je dnes hudební útvar číslo jedna, soudě alespoň podle návštěvnosti.
Určitě. Dřív se takto hojně navštěvoval šantán, opereta, kabaret nebo cirkus. To všechno je podívaná. A spousta lidí si myslí, že je to vážné umění. Mají pocit, že tím platí jakousi daň vůči něčemu skutečně vážnému a uměleckému.
Hovoříte z pozice diváka, nikoli autora.
Ano, mluvím o divácích. Autoři o tom asi nijak neuvažují. Muzikál je záležitostí financí. Tím samozřejmě nemyslím muzikál jako je Hello, Dolly! nebo West Side Story, nebo operetní formu, která má také svůj půvab a šarm, jako My Fair Lady nebo Mary Poppins. Tam je to v pořádku.
Co tolik chybí současným muzikálům?
Výrazná, jasná, jednoduchá melodická linka. Jsou to jen smontovaná klišé, tři takty od toho, tři odjinud. Dřív byla určitým politikem opera, která neslevovala z uměleckých ambic. Například u Verdiho viděli lidé různé jinotaje, problémy a k tomu slyšeli charakteristickou hudbu, kterou si mohli zapamatovat. A vzhledem k tomu, že opera tady moc nefunguje, nahrazuje ji muzikál.
Nefunguje?
Ano, protože opera je podle mého superlativní útvar, to znamená, že smysl mají představení ve veronské aréně nebo v Salzburgu, kam se sjedou skutečné špičky a špičkově to všechno provedou. Pak je to veliký zážitek. Taky je ale pravda, že opera v takovém pojetí je záležitostí bohatých lidí. U nás je opera přečasto utrápená tím permanentním odborářským provozem. Není to vždy svátek.
Přesto na opeře právě pracujete.
V opeře jsem vlastně vyrostl, odmala jsem v Národním a Smetanově divadle chodil na všechny. Opera vždy znamená jeden z nejdůležitějších impulsů pro mé hudebně dramatické vyjadřování. Nyní už pracuji na druhé. První jsem složil před deseti lety, nyní snad bude uvedena.
Proč až nyní?
Jaksi nemám tak ostré lokty, aby se provedla hned, navíc je to útvar pro sedmdesát lidí. Původně jsem chtěl dělat Mistra a Markétu, ale pak jsem si uvědomil, že je tam jediná pořádná postava, a to ďábel, ale Mistr a Markéta jsou minoritní. Tak jsem od toho upustil.
Nakonec jsme dospěli k celovečerní opeře pro Národní divadlo na téma Čapkovy Války s mloky.
Proč právě Válka s mloky?
Libreto ponechává čapkovský náhled, vlastně do něj nijak nezasahuje, jen posouvá význam v tom smyslu, že Čapek měl k dispozici jiné technické prostředky, než jsou dnes. Od telegrafu, telefonu a krystalek jsme se posunuli k virtualitě, mobilním telefonům, internetu, mailům. Ty samozřejmě slouží nejen k užitku člověka, ale i k jeho škodě. Do toho vzrůstá moc médií, nakládajících s informacemi a realitou.
Čili tady se myšlenky mloků, kteří ohrožují svět, zmocní média. A naroste to do obludností, kterých jsme dnes a denně svědky. V době mediální manipulace je myšlenka mloků, kteří si nakonec svou daň vyberou, stále aktuální.
Takže aktualizace klasického díla.
Jistě. Objeví se tam reklamy, sitcomy, internet, teroristické skupiny, ale také diskusní pořady, vlastně celá ta obludnost. Je to obžaloba mediální manipulace.
Důsledek toho, že euroamerická civilizace odmítla v rámci racionalizace vyšší autoritu a zároveň nenastolila nic jiného. Jen kapitál.To ale není pro lidi motivace stejně kvalitní jako Bůh. Lidé pak nevědí, jak se mají chovat, padají sami na sebe. Ztrácejí vztah k času, k budoucnosti, k sobě navzájem. I k sobě samým. Tím vznikají ty samoty.
Proto jste symfonii nazval Písně o samotách?
Ano, ale nejsou to samoty jako nějaká vzdálená stavení, ale globální problém, vlastně jakási krize identity člověka.
Samoty mohou vznikat různě a zcela nečekaně. Třeba tím, jakým způsobem sledují lidé mnohé televizní soutěže. Konzumují kvanta televizní produkce. A ještě se z toho stává téměř politikum. Chybu spatřuji v pasivitě té konzumace.
Je nezbytné si všechno nějak zasloužit? Vždyť je to součást odpočinku.
Je. Protože se tím ztrácí jakákoli manualita a kontakt. Lidé se už sami nezabaví. A vzniká tím jakási prázdnota. Můžu sice sledovat, co se v televizi děje, ale ten vnitřní pocit, že jsem taky něco dokázal, už nemám. Zažívám emoci, která není o nic opřená. Tím logicky vzniká touha po lovení dalších, silnějších zážitků. Koulet se třeba v sudu z vršku Matterhornu anebo se dívat na rozpárané děti v nějakém válečném konfliktu.
Pasivita bez jakékoli zaslouženosti. O tom je celá symfonie. V závěru přichází apokalyptická vlna, která všechno smete. Dav se ale žene dál, dav jakýchsi otupených zvířat, poháněných bičem pořád rychleji...
Kam?
Pořád dál, naléván do nádob, manipulován tak, jak se to hodí. Vezměte si třeba soutěž Česko hledá superstar. Jakési zpívání dětí, které se naučí cokoli, aniž by za tím stály zevnitř, vyjadřovaly samy sebe. To je ale zástupné, protože stejně bychom mohli sledovat závody v pojídání vajec natvrdo nebo v zatloukání hřebíků do vařené kedlubny.
Je to jedno, hlavní je vytvářet imperativ a napětí - zavolejte nám, navalte prachy a dívejte se, my vás pobavíme.
A tady zase vzniká samota, kterou si vytváříme sami vůči sobě.
Považujete skutečně za tak zásadní problém dnešního člověka, že se neumí sám zabavit?
Ano. To se kompenzuje jakýmsi kutilstvím. Člověk si zvykl očekávat spásu odjinud, nehledá zábavu v tom základním, v činnosti, která formuje jeho osobnost. Naopak hledá zábavu často jen v rozptýlení, adrenalinu.
Kutilství bylo ale pro nás, Čechy, donedávna nezbytné.
Když si někdo něco pěstuje na zahrádce, namontuje anténu, to je v pořádku. Já mluvím o kutilství v umění, vědě, politice. To je velká zátěž.
Když připravuji třeba něco v německém divadle, má všechno svůj řád, svou logiku. U nás neustále narážím na to, jak si to lidé snaží nějak ulehčit, obejít, sflikovat...
Upozorňujete na to své studenty?
Samozřejmě že ano.
Kromě skládání hudby a výuky na DAMU a FAMU se věnujete malování. Hudba je profese a malování koníček?
Nemám malování jako koníčka. Muzika se vyjadřuje k záležitostem společenským a lidským, zatímco malování je forma básně a je to pro mě záležitost vyjadřování o přírodě, o zázracích, které člověk hledá. Je to vlastně hledání dialogu s přírodou. Malování je pro mě forma poezie deníku, zatímco muzika je komunikace navenek.
Příroda, kterou zachycujete ve svých obrazech, je pro vás zároveň místem inspirace, kde vzniká vaše hudba...
Jistě. To je asi další problém, že si lidé už nedokáží vytvořit "klidovou časoplochu". Moment usebrání.
Uvedu anekdotický příklad. Za totality stát vyvážel prvotřídní nože, které měly skoro parametry japonských samurajských mečů. S jejich broušením nikdo nespěchal a nic nešidil. Dělali je dlouhodobě odsouzení.
Domnívám se, že jen ve větší, ničím nerušené časoploše mohou vzniknout kvalitní nebo myšlenkově dozrálé plody, které můžeme obdivovat i po staletích.
Jedním z vašich nepřehlédnutelných témat je národní hrdost. Proč je u nás tak často opomíjená, zesměšňovaná, zpochybňovaná?
To je stále otevřený problém, otevřený účet. Přirozená hrdost na to, co tady je a vzniká, a nehledat to v nějakých náhražkách.
Pak vznikají takové ambivalence, že zvažuji, zda má člověk vůbec fandit národnímu mužstvu. Z hokeje a fotbalu se stalo náboženství, kde se všichni bez rozdílu jazyku a barev pleti shodnou, sjednotí. To je jasné. Na druhou stranu, co je to za hrdost? Vždyť všichni ti hráči pracují jinde.
V jiných zemích k tomu ale ještě dokáží být hrdí na Picassa, Dalího, na fůru dalších lidí a nedělá jim to problémy, že by se za to měli stydět, jako za něco, co je staré, mimo.
Podivná doba, osamocení, ztráta identity. Ukazuje vaše symfonie příčiny, či cestu ven?
Myslím, že se v celém světě jakoby vyprázdnily pojmy. Jako humanismus. To není nic, je to jen slovo, které se někde tláskne, aby se vypadalo pěkně. V současnosti se humanista pojímá - to bude takový hodný člověk, asi má rád děti.To je sice pěkné, ale není to nic. Uniká význam.
Nebo demokracie. K čemu se to vztahuje, jak to funguje? To jsou termíny, z nichž je cítit únava. O tom svědčí i to, jak nikoho nezajímají volby. I jejich výsledek. Když se zástupcem za tento stát stane člověk, který udělal vědomý podvod.
Ten marasmus je ale celosvětový, do toho narůstání techniky, mediální manipulace, na což je reakcí jistá apatie, zakutání se do vlastního soukromí.
Přitom mohou existovat různá ohrožení. Civilizační, ekologická. Anebo se objeví faktor, který lidi zlikviduje. Ne třeba přímo holocaustem, ale manipulací. Mediální, kybernetickou. Daleko elegantněji. Likvidace nikoli fyzická, ale likvidace identity. To už se částečně děje.
Kdysi mě zaujaly teze T. W. Adorna, které předpověděly ty nejodpornější dějinné tendence - bolševismus, fašismus a masovou zábavu.
To je trochu silná káva, postavit masovou zábavu na stejnou úroveň k těmto ideologiím, ne?
Jde o manipulaci s vědomím. Stalin také nelikvidoval lidi proto, že se mu líbili nebo nelíbili, ale proto, že v nich viděl potenciální protivníky. Člověk jako identita, nepřítel státu.
To je vlastně další otázka. Jakou má funkci dnešní stát? Nejsem nijak levicově zaměřen, ale myslím si, že monopol nadnárodních společností je daleko mocnější než nějaký stát. Čili jaká je vlastně jeho dnešní funkce? Co garantuje? Když od něj požaduji sociální služby, tak mám občas pocit, že vydržuji ošklivou a hašteřivou, pětaosmdesátiletou prostitutku. A to je luxus.
Co předpovídá vaše symfonie?
Je to koncert pro varhany a orchestr a sbory tam mají význam jakýchsi dramatických postav. Vzhledem k tomu, že Teplicko, místo jejího nastudování, bylo tradičně střetem české a německé kultury, zvolil jsem texty tří německých básníků - Friedricha Nietzscheho, Georga Trakla, Bertolta Brechta - a Karla Tomana. Těmto textům je společný vyprázdněný prostor, bloudící člověk, hledající nějaké teplo, kam by se mohl schovat.
Na konci jedné básně Karla Tomana je - "hospodu teplou dej jim pane, plnou mísu a slovo dobrých lidí". Což je sice pěkné, v symfonii na to navazuje aleluja, ale to všechno je pak rozmetáno komiksovým pochodem. Končí to jakýmsi utnutím, což znamená, že s tím nemusíme mít nic společného, pakliže nechceme. Je to jen na nás.
Prof. dr. Vladimír Franz
Narodil se 25. května 1959. Už během studií na Právnické fakultě UK studoval soukromě malbu u Karla Součka a Andreje Bělocvětova, skladbu u Vladimíra Sommera, dějiny umění u Jaromíra Homolky a dějiny hudby u Jaromíra Kincla. Stal se pravidelným spolupracovníkem většiny významných českých režisérů inscenujících na předních divadelních scénách (Most, Ústí nad Labem, Brno, Zlín, Hradec Králové, Národní divadlo). Je trojnásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka a Ceny Divadelních novin. Zkomponoval hudbu k více než stovce divadelních inscenací, složil hudbu k filmu Kamenný most, oratorium Ludus Danielis, stejnojmennou operu, komorní kantátu Křik strašidel, kantátu pro smíšený sbor Trastatus pacis, dále sto padesát písní, lidovou suitu Láska a smrt a Masopust. V současné době pracuje na celovečerní opeře pro Národní divadlo Válka s mloky. Na Divadelní fakultě AMU vede kabinet scénické hudby. Své obrazy představil na více než čtyřiceti samostatných výstavách doma i v zahraničí. Do konce října je nyní prodloužena jeho retrospektivní výstava v galerii Louvre na Národní třídě. 5. října byl jmenován profesorem.
Jarmila Jelínková, Víkend Hospodářských novin, 8. října 2004