O zvonech
Až zaslechneme za bílého dne houkat výra, hraniční hory se začnou potichounku smát. Pro větší rozhled vystoupíme na věž. Tentokráte na Černou v Českych Budějovicích. Cestou k ochozu míjíme zvony. Bumerin, ten je největší, jeho dva menší bratříčci, a pozor, nový přírůstek do rodiny. Zvon Budvar. S velikým logem misto reliéfu. Sláva Budvaru! Ale přesto, nešlo by trochu poodstoupit? Vzdyť plášť zvonu není dresem hokejového hráče, a pak: jakožto znějící socha ve službě Duchu si zvon zaslouží jméno některého z patronů.
Předpokládejme, že osvícenost velkých podniků bude narůstat. Lidé se ve věžatém městě zastaví a řeknou: "To je Chemapol. Zřejmě svatba." Nebo: Už zase nekdo umřel, zvoní Benzina." Povinně veselý stříbřitý tón Coca-Coly vystřídá v mastném horku puchřivý hlas Hamburgeru a vyzvánění Azuritu se pro obyvatelstvo stane očistnou lázní. A co teprve na Velikonoce, až všechny zvony poletí s výrem do Říma. Nebe se stane velikánskou televizní obrazovkou, tak preplněnou logy, ze hraniční hory opravdu přejde smich...
Dost o zvonech! Dokončíme náš věžní výstup a pokusíme se ty hory pojmenovat.
Vladimír Franz, Lidové noviny, pondělí 6.září 1999