Písně o Samotách (1. symfonie)
Symfonie pro baryton, dětský hlas, sólo vypravěče, dětský a smíšený sbor, varhany a velký orchestr na texty Friedricha Nietzcheho, Georga Trakla, Bertolda Brechta a Karla Tomana
První symfonie - Písně o Samotách Vladimíra Franze vyjadřuje obavu, jakož i varování, plynoucí z autorova pohledu na směřování vývoje euroamerické civilizace. Hrdinou skladby je člověk, který ztratil víru ve vyšší autoritu, nemůže najít zakotvení a řád, a pokouší se vytvořit nejrůznější "náhradní řešení". V těchto souřadnicích postupně ztrácí reálný vztah ke svému místu v čase, prostoru, přírodě, společnosti a nakonec i k sobě samotnému.
Autor nezastává názor, že se forma symfonie v dnešní době přežila, naopak se domnívá, že se tento vrcholný hudební útvar, stále naplňován aktuálním obsahem, může stát velmi podstatným nástrojem komunikace mezi tvůrcem a posluchačem. Ostatně od časů L.v.Beethovena až dodnes existují mnohé důkazy: symfonie-esej, symfonie-kronika, symfonie-román, symfonie-drama. Zdá se, že tento poslední aspekt je i autorovým východiskem pro konstrukci i naplnění klasické čtyřvěté formy.
Vladimír Franz stál před rozřešením otázky, jakou úlohu určit sólistům, sboru, varhanám, tedy prostředkům v klasické instrumentální formě symfonie nadbytečným. Zvolil řešení hudebně-dramaturgické, z něhož pro sólisty vyplývají úlohy dramatických postav, pro sbory pak nositelů komentáře a sémantických znaků, pro varhany úloha jakéhosi opovědníka orchestru.
Symfonie je monotématická. Z výchozího čtyřtónového subjektu je vytvořen veškerý tématický materiál, v průběhu celé skladby dochází k ustavičné konfrontaci zdánlivě zdánlivě nepodobných variant.
Skladba má čtyři věty, nebo, lépe řečeno, první, druhou a čtvrtou větu, provázané intermezzem na místě věty třetí. První větu otevírá pomalý úvod, jakožto vědomá formální reminiscence na pomalý úvod Beethovenovy Sedmé symfonie, která vznikla v Teplicích. Třeskne začátek - volání o pomoc - vlastní expozice věty, objeví se základní tématický subjekt ve varhanách, a dětský sbor německy vymezí prostor a čas (Trakl). Po instrumentální gradaci začíná provedení, realizované ve dvou rovinách. V rovině prudkého agresívního varování, svěřeného sboru s předříkávačem (Nietzsche), na vrcholu varování je opět, tentokráte česky, vymezen prostor a čas (Trakl). Druhou rovinou je intimní kontemplace sólových houslí. Repríza, kterou otevírá připomínka pomalého úvodu, v obráceném sledu dospěje k úvodnímu volání o pomoc. První věta je tedy poměrně stručnou expozicí dramatu, tématické subjekty se zde marně snaží dobrat tvaru opravdových, definitivních témat.
Před začátkem věty druhé se nečekaně objevuje triviální, jakýsi komiksový pochod. Osou vlastní věty je trojí vstup sboru. První je o lásce (Nietzsche), druhý vymezuje časoprostor (Trakl) a třetím je opět, tentokráte pomalé, varování (Nietzsche). Druhý i třetí sborový vstup je uskutečněn formou passacaglií, kde téma druhé je odvozeno z tématu prvního. Výše uvedené sborové vstupy jsou odděleny prudkými oddíly démonického scherza, jakoby rozpuštěného v celé druhé větě.
Třetí část bezprostředně navazuje, Je svěřena sólovému barytonu. Jedná se vlastně o píseň spojenou s recitativem (Brecht). Její poměr k větě čtvrté můžeme charakterizovat jakožto vztah operního recitativu a árie.
Těžištěm symfonie je bezesporu závěrečná čtvrtá věta. Otevírá ji prosba dětského hlasu (Nietzsche) a po rozsáhlém úvodu, sumarizujícím všechny tématické subjekty, začíná vlastní rondo - tupý pochod - vědomá reminiscence na analogický postup Honeggerovy Liturgické. V průběhu pochodu se baryton, dříve zpívající o tvorbě, mění v záludného "krysaře" (Trakl), svádějícího dav k falešnému rituálu. Na samotném vrcholu pochodu se objevuje zpětné pojmenování celého stavu - "Po cestách zavátých ... rod opuštěných bloudí", jakož i poslání "...hospodu teplou dej jim Pane ... a slovo dobrých lidí" (Toman). Dětský sbor intonuje Aleluja. Toto poslání je nečekaně zničeno komiksovým pochodem, vystupňovaným až do apokalyptické vize. Vše je zmařeno. Autor se ztotožňuje s myšlenkou T.W.Adorna, že totiž masová zábava je jenom jinou, ale přitom stejně nebezpečnou modifikací totality - likvidující duši, zanechávající za sebou namísto lidí jen tupá, nasycená a omezeně spokojená spotřební zvířata. Závěr skladby tvoří krátký povzdech, svým tempem připomínající úplný úvod, jehož prudké zakončení je dvojznačné. Jedná se buď o rezignaci plynoucí z nepoučitelnosti lidí, nebo o výraz autorova vzdoru a naděje.
Textové podklady symfonie jsou dvajjazyčné, což vyplývá ze skutečnosti vzájemného podmiňování se české a německé historie i kultury v Teplicích, důležitým aspektem zůstává i fakt, že problémy vyjádřené ve skladbě jsou platné v celém současném civilizovaném světě.
Symfonie číslo jedna Písně o Samotách vznikala v horkých jarních a letních měsících roku 2003 na březích řek a rybníků jižních a západních Čech. Zvláštní poděkování patří panu Peru Kurkovi za výběr a překlad básnických textů, a rovněž manželům Vladimíru a Soně Havlíčkovým za to, že poskytli autorovi azyl na svých letních sídlech, kde mohla partitura skladby v zahradních altánech dozrát a být dokončena.
Symfonie byla ve světové premiéře uvedena při závěrečném symfonickém koncertu Severočeské filharmonie Teplice, který se konal ve čtvrtek dne 24. června 2004 v 19.00 v Koncertním sále Domu kultury v Teplicích. Pražská premiéra se odehrála ve stejném obsazení ve velkém sále Rudolfina dne 28. října 2004.