Projev předsedy Akademického senátu AMU na slavnostním zasedání akademické obce k 50.výročí založení AMU (2. 10. 1996)
Vážení přátelé,
Carl Gustav Jung kdesi píše, že středověky člověk stavěl víru ve svůj smysl vertikálně v touze po doteku tajemství vyšší autority. Stavba, právě v době středověku, měla velmi úzky půdorys a díky této vlastnosti bylo nutno onu vysokou věž středověkého myšlení opustit, pobořit či dokonce zcela zbořit. Člověk vsadil na šíři, na horizontálu; získal tak sice pevnou půdu pod nohama, ale zároveň začal ztrácet kontakt s tím vyšším, s tajemstvím. Připomínaje jachtaře, který fouká, jsa na vlastní lodi, do plachet, v domnění, že se pohne, vzalo lidstvo osud pevně do svych rukou. Jsme na konci období, u jehož kolébky lze najít například právě to signifikantní pojetí Boha Otce, jak jej známe z báječného komiksu na stropě Sixtinské kaple. Šíře vědomí nahradila hloubku toho, co nevidíme, toho, co u stromu představují letokruhy, u země vrstvy usazenin a u člověka, přestože by si měl uvědomovat, aniž by věděl, historické vědomí. Horizontalita a absence vyššího přináší stále pevnější sešněrování fakty, sbíráním drobtů vzniká jakýsi bábovkovitý pomník strachu z nepodchyceného. Na druhé straně dochází dle zákona akce a reakce ke kříšení způsobů dávnějších, avšak bez uceleného systému a historického vědomí vzniká jen trochu komické romantizování. Bytní-li mapování všeho, zvyšuje se množství a vytrácí se nutně míra. Vítězí tedy zpráva o kvantitě - informace. Tuto pesimistickou mikroapokalypsu, v níž běduji nad ztrátou nahoře i dole, berte proto také jaké informaci. Akademická obci, spíš? Oblak a mrákoty.
Vraťme se však nazpět až do doby, kdy na lukách a v lesích bylo možno potkat zjevení, kdy ďábel pokoušel poustevníky v rozsedlinách, kdy se klučilo pro obilí, kdy se zasekávaly srpy do stromů a po zemském pomezí bloudily slepé dívky. A tehdy bylo nutno ustat s mnohdy zářivě ztěžklou vertikální hektičností a na tom úzkém půdorysu vyklučit pasinku, aby bylo lze poodstoupit, odpočinout si, nabrat sil. Z historického vědomí se odkudsi vynořila potřeba agory, fóra, jakož i struktury obklopující - potřeba universit. To byly instituce velevážené, zakládané hlavou státu za souhlasu papeže. Vážnost byla zároveň i ochranou, pevnou hradbou korálového atolu, v jehož laguně roste nevídané. V případě hospody či ovčína se tak nedělo. Středověky člověk uplatnil potřebu beztrestně vyzkoušet ještě jiné půdorysy.
Vztah k lichým číslům lákal vždy. Dějiny trojúhelníku by byly jistě neskonale zajímavější nežli dějiny čtverce. Symetrizovat duchovním rozměrem asymetrické je vyrazem této touhy. A z těch dob pochází mimo jiné triáda o moudrosti řídící, síle budující a kráse, která zdobí. (Toto je také informace.) Moudrost, která řídí, je vystoupením z kruhu a pohled na něj zpovzdálí. Pohledem uceleně soustředěnym dovnitř, který je bezezbytku a právě přesto složen z prvků onoho kruhu. Síla budující představuje pak uvědomění si sama sebe v jednotlivině jakož i vzájemnosti. Akademická obci, uvědomuješ si sama sebe? Málo. Demokracii přece nelze degradovat na proklamativně zviditelněnou pohodlnost. Stalo se zvykem rozšiřovat pole, málokoho vědomě napadá přijít s nabídkou polní práce. Demokracie tedy není rámcem a bojem o práva, demokracie znamená především vědomí co nejsmysluplnější svobodně užité povinnosti. Svět je tak velky, jaky ho v sobě nosíme. A Akademie je jako stát. Má být politikem každého, nelze si jen přijít pro vzdělání či potěšení z profese a trpně se pak z druhé ruky dozvídat o nejrůznějších opatřeních. Akademie je pospolitost. Každý člen akademické obce by měl znát svůj rámec vymezený zákonem a statuty a měl by je umět smysluplně vyplnit. Často se ulpívá na jednotlivinách, ale pracnější a subtilnější problémy míjí. (Vzpomeňme provedení různých voleb, vzpomeňme vztah k časopisu Acta academica Informatorium. Tento časopis by se vůbec měl stát skutečným informatoriem, výrazem školní vzájemnosti, vlastně obecnym majetkem.) Vzájemnost je vyrazem přirozené síly, síly, bude-li moudře vedena, budující. Je nejvyšší čas k probuzení. Jen tak bude možno čelit nejrůznějším tlakům a oktrojům, tomuto úslovnému výrazu strachu z nepodchyceného. Přirozeně a jasně vyjádřená autorita opírající se o vznešené historické vědomí může tak vytvořit hráz proti paušalizaci vysokých škol jakožto pouhých právnických osob, proti jejich degradaci na hospodu nebo ovčín. A ještě jedna věc je důležitá. Pocit stavovské cti. Vždyť vznikají-li tak snadno spolčení hlupců, občasná vzájemnost slušných lidí rozhodně neuškodí.
Je to již dávno, co bylo umění něčím navrch, navíc a ještě k tomu nevynucenym, je to již dávno, co byla krása vlastností. Pak se z vlastnosti stala kategorie a ponechána sama sobě a lidskému studu zošklivila. Umění opustilo službu vyššímu řádu, unavilo se vlastními panskými hrami na samořády, stalo se odhlučňovací stěnou, jakymsi paravanem mezi bolestmi světa a člověkem. Tento jej nakonec převrhl na sebe a z paravanu se stal sarkofág. Sociologie poslala umění plnit funkci informace o momentální módě nebo ještě hůř funkci cirkusu. Po náhrobku úporně tančí kunsthistorik snížený až na pasáka a vehementně se, ukazuje rub, snaží dokázat, že to pohřbené pod sarkofágem je vlastně šťastné a nevídaně živé. A opět jako by mezi zeměmi bloudily slepé dívky.
AMU má předpoklad pro uplatnění moudrosti. Přímo z podstaty se může vynořit organizující síla budující a vahou těchto složek lze rehabilitovat krásu jakožto nedílovou vlastnost. Chápeme-li umění jakožto optimální formu přenosu pozitivní energie, pak se na tomto ostrově v přívalu informační nicoty snažme vztyčit zmíněny trigon a pokusme se něčeho dotknout.
Vážení přátelé. Věřím, že až se zde opět po padesáti letech sejdeme a budeme bilancovat, snad budeme moci říct, že jsme se přece jen o píď přiblížili smyslu slov dominikánského doktora, jehož dílo tvoří úhelný kámen scholastiky, totiž sv.Tomáše Akvinského, který praví:"Krása je odleskem řádu." Děkuji vám za pozornost.
Vladimír Franz