Rodím metrové dítě
Už na první pohled je výjimečný. Vladimír Franz. Pan profesor vybočující z norem. Je renesanční osobností a v tomto případně zodpovědně tvrdíme, že nejde o laciné klišé. Počtem nasbíraných ocenění je nejúspěšnějším skladatelem scénické hudby u nás. Také rád maluje krajinu, české luhy a háje má prošlápnuté jako málokdo. Asi nepřekvapí, že putuje zásadně bez map, o GPS nemluvě.
Obohacují vás navštívené cizí země ve vaší tvorbě - ať v hudbě či výtvarném umění?
Každý výlet za hranice je zajímavým impulsem. Vždy si říkám, že musím zpracovat fenomén, institut moře. Ale když se tím člověk začne hlouběji zaobírat, zjistí, že je jen návštěvníkem, hostem, a že by tam musel žít déle. To je jako když si tady někdo koupí brožuru "Staň se buddhistou" - americkou, pokud možno - a i když si ji přečte, stejně se buddhistou nestane. Buddhistou by se možná stal tehdy, kdyby v sobě nesl tak šest deset generací lidí, kteří tím žili; jde o genetickou paměť, jež se nedá nahonit. Mám třeba oblíbená místa na Gran Canarii, kde skládám.
Jezdíte tam každý rok?
Ano, každý rok a na stálá místa. Vždycky se potěším pohledem na vlčí mor, sukulenty, lávové proudy. Hlavně je to ale pro mě hlubina bezpečí, že tam v klidu můžu dělat. Mám ale místa, kde jsem naopak nemohl vůbec tvořit; například když jsem byl nouzově nucen pobývat půl roku v Litvínově. To bylo úplně příšerné! Pro malířství naprosto destabilizující, vše se člověku rozplývalo pod rukama, netvořilo se mi tam dobře.
A na Gran Canarii to funguje?
Dokonale.
Čím to?
Jednak je tam klid, dále mám místa, kde není telefonní signál a navíc je tam pořád stabilní teplé počasí, ale ne zas takové, aby to člověka zničilo. Nehrozí nebezpečí, že vám tam vleze do boty škorpion. To v Oceánii musíte při koupání neustále myslet, co by vás mohlo zabít, kousnout, žahnout.
S Oceánií máte zkušenosti?
Mám, ale netykám si s ní.
Vím, že jste byl i na Fidži. Jakou jste měl s kdysi "Lidojedskými ostrovy" zkušenost?
Byl jsem tam jednou o Vánocích. Je tam vidět totální globalizace, což nebrání tomu, aby i Vánoce v Tichomoří vypadaly stejně jako u nás v obchodním domě. Neskutečně zajímavá byla Rybova Česká mše vánoční, která je - zdá se - univerzálnějším projevem, než myslíme. Vidět ale v tropech mechanického Santa Clause a asociovat si vše s ladovskými zasněženými Vánocemi je dosti surrealistické, zdánlivě protichůdné a barevné.
Vnímám to špatně, když vidím ve vašich dílech vliv latinskoamerické barevnosti?
Já jsem víceméně ve výtvarném projevu Němec, což je dobře, protože to má v sobě určitou důkladnost, konstantnost, nazývání věcí, aniž by se v tom hledaly nějaké okliky. Pro Němce je důležité, že když něco dělají, tak to dělají pořádně.
Jsou takové okliky v Česku běžnější?
U nás je nejstrašnější vlastností, že se i do exaktních oborů vnáší poetizace. A to ne poetizace poezie. Poezie je samozřejmě něco jiného. Poezie je něco tak exaktního, že to působí jako zázrak. Poezií může být stejně tak nová americká stíhačka, laserové dělo, kvantová mechanika - to je poezie. Ale měsíc jako rybí oko není poezie. To je žvástání.
Jsou ještě u nás lidé, kteří docení opravdovou poezii?
Ne. Protože jsou tu lidé nedovzdělaní, to za prvé. Za druhé lidé preferují citové mrzáctví a informaci, což je také způsob chápání světa; poezie je jeden z oborů, který se téměř totálně vytratil a všechny přestal zajímat. Pokud některé obory živoří na hranici, tak poezie se dostala silně až za hranice smrti. Když člověk šel dědečkovi do knihovny, tak viděl mnohá první vydání básnických sbírek dědečkových vrstevníků...
Vypadá to, že se to s českou vzdělaností jen tak nezlepší.
Básník se může objevit jako solitér, vrchol pyramidy. Všichni dumají, kde se vzal Mácha s Májem, když v té době byla jazyková úroveň drtivá. Vzdělanost upadá, za což může úpadek inteligence jako stavu a jeho stavovské cti. V dnešní době mají média nesmírný vliv, je to mocnost. Když jsem v televizním pořadu dělal rozhovory se zajímavými lidmi, tak to už skončilo, protože se zjistilo, že na úkor kultury musí být více sportu a politických stupidit.
Opravdu? Kolik jste natočil dílů?
Moc ne. Začalo to loni na jaře a na podzim to skončilo. Dvakrát do měsíce. Snažil jsem se zvát zajímavé lidi. Ale fůra vskutku zajímavých tam ještě nebyla a nikdy ani nebude.
Přišla nabídka od jiné televize?
Ne, protože kultura nikoho nezajímá. Kdybych byl moderátor a běhal tu v růžovém kožichu, možná by nabídek bylo dosti. Vzhledem k tomu, jak je nastavená naše kultura a probíhá takzvaná celebritizace, je už v dnešní době slovo celebrita sprostou nadávkou.
Úplně původně to byl člověk, který je důležitý, vzdělaný a výjimečný...
Celebrita je zpěvačka, která nejen zpívá, ale každé ráno se pozvrací a volá do všech médií, že se tak stalo. Nějaký zloděj, který ze zlodějiny udělá dobročinnou akci. Celebritou je třeba Kajínek, který je z nich ovšem ještě ten nejslušnější!
Vypadá to, že i na českou inteligenci koukáte dost negativně.
Ano, koukám, protože kvůli jejímu selhání je to tady takové. Myslím, že v Polsku nebo Maďarsku, ať už jsou to jakékoli země, kontinuita, která vedla přes šlechtu jako nositele kultury, pokračuje. Zahajoval jsem výstavu profesoru varšavské akademie a ať padlo jakékoliv jméno z polské kulturní historie - a nemusel to být žádný zázrak - bylo vidět, že o něm vědí a že si jej váží. Kdyby dnes někdo řekl na ulici jméno Vrchlický, tak se všichni pohorší. Je to rys malého, nesvéprávného provinčního spolku, neříkám ani národa, který neměl být samostatný. Skutečně: mnozí zde dokázali úžasné věci, ale v kontextu celku je to jako by někdo naházel brilianty do kanálu. Tento stát neměl být samostatný.
Jaký by měl být?
Myslím si, že kdyby Rakousko-Uhersko nebylo už úplně prohnilé, zdegenerované, tak jako tvar pro tohle by bylo ideální. Samozřejmě ne tím mechanismem, který vedl až k rozpadu.
Kde se vám v Čechách nejvíce líbí?
Mám rád jakýkoli český jihozápad, třeba Pootaví. V člověku zůstává reziduum Třeboňska, kde trávil prázdniny, chození pěšinkami mrtvých...Dříve jsem neměl problém vzít si kolo, odjet někam vlakem a přejet sto kilometrů zpět. A to na starém kole, žádné moderní vychytávky s měřičem kalorií a tepu. Stačila mi obyčejná stará eska.
Vnímáte něco jako typicky české "vlastnosti"? Co nikde jinde není?
Nevím, jestli specificky české, ale existují určité fenomény. Já sám, když jsem dostal šestou Radokovu cenu, tak jsem si rok neškrtl v divadle. Když se něco povede opravdu, tak naopak má z toho člověk potíže. Naopak, když jsem byl v Cambridge, Denveru nebo Londýně, tak lidé úspěch druhého brali jako svůj, celé vrstvy, generace, univerzity, země. U nás je to avízem "Aha, to musíš hned zničit". Můžeme si dělat z Američanů legraci, ale toto se jim nedá upřít: když má někdo úspěch, tak jej opravdu má.
Cítíte tu často zmiňovanou českou závistivost, nepřejícnost?
Do jisté míry ano. Opět jsme u stavovské cti. Nedovedu si představit, že by nějaký univerzitní profesor nebo bývalý prezident Německa hrál v televizním seriálu. Prostě to nepřipadá v úvahu. Není to o nedemokratičnosti. Ale každý stav má svoji úroveň a nesmí ji devalvovat.
Jak často jezdíte do ciziny?
V zahraničí jsem nebyl, ani nepamatuji. Nemám na to čas. Jezdíval jsem do Bayreuthu na univerzitu. Ta vlastní jediný německý, ale zato důkladný ústav hudebního dramatu, a když člověk potřebuje cokoli, co existuje, tak to tam mají; a je jedno, jestli je to z 10. století nebo před čtrnácti dny...
A kam jste se dostal úplně nejdál?
Asi na Nový Zéland. Ale to bylo jen cestování. Děsilo mě, že tam jsou prvky, které dobře známe odsud, ale jsou v takovém jakémsi matoucím neladu. Například vegetačně. Kvetou tam květiny, jež jsou u nás například v září, fialky, lípa a najednou je vedle toho palma a člověka to mate, protože všechno má mít svůj čas a místo.
Všichni o Zélandu bájí. Je to opravdu taková paráda?
Je to odporná prdel na konci světa, která je dobrá leda tak pro důchodce. Na severu je příjemné klima. Co zasadíte, hned vyroste. Kultura tam ovšem není veskrze žádná, jen je tam asi desetkrát více ovcí než lidí...
Kdy jste tam byl?
To už je dlouho, ale myslím, že se nic nezměnilo. Je to takové vyhnanství. Všichni o tom bájí, že je to daleko, a kdyby to bylo ještě dál, bájili by o tom daleko víc. Opravdu není oč stát.
Zajímali vás tam lidé? Dnešní nebo "domorodí" obyvatelé?
Ti dnešní. Když chtějí natočit film, musí jej pro Ameriku a Anglii předabovat. Jsou to jakési divné zvuky, asi jako když se mluví česky v Prešově (smích).
Byl jste tam před svým tetováním nebo až po? Zaujalo vás maorské lícní moko?
Před tetováním. Přiznám se, že moko moc ne. Navíc Maorové jsou už normální civilizovaní obyvatelé britského Commonwealthu a obecná představa o nich je asi stejná jako ve filmu Adéla ještě nevečeřela, kdy Nick Carter vystoupil z vlaku a měl dudy a vydrovku na hlavě s tím, že bude v Praze dobře maskovaný.
Otázka laika na velkého skladatele. Když odposloucháte něčí dílo, dokážete rozklíčovat vlivy, výpovědi, které do toho dává?
Dokážu. Do kritiky bych se ale ještě nepouštěl, protože bych to musel slyšet buď dvacetkrát nebo vidět partituru. Takže ano, vlivy poznám, pakliže to nebudou věci od nějakého východokorintského etnika, které má 200 lidí, že ano.
A vlivy velkých skladatelů jsou čitelné?
To ano, ale je mi to jedno. Už Berthold Brecht říkal: "V otázce kulturního vlastnictví jsem zcela laxní." Důležitý je člověk ve svém gestu. Prostředků a tónů je málo a pořád někdo používá nějaký akord, který už použilo milion lidí. Johannes Brahms, když mu říkali, že má ve 2. symfonii podobné téma - což dělal i záměrně - s Beethovenovou Devátou, tak říkal, že je to zajímavé, ale ještě zajímavější je, že si toho všimne kdejaký blbec.
Co vás nejvíce ovlivnilo v hudební tvorbě? Lze-li, tak tři jména.
Hm, to je velká zkratka. Spíš mohu říci: ne, že bych někoho chtěl napodobovat, ale že je mi s ním dobře. Když jsem začínal, tak například Brixi, Bach a Jaroslav Ježek. Pak člověk poznal mnoho věcí od Martinů, Brahmse, Wagnera, Mahlera, Janáčka, Bartóka, Šostakoviče. Někdy člověk cítí to pobratimství až zpětně. Když jsem napsal svou první symfonii, tak mnozí měli pocit, že je to neskromné v prostředcích. Ale dělal jsem to záměrně. Myslím, že v době, kdy padají půlkilometrové mrakodrapy, je zbytečné dělat nějaké to drobné cvrnkání. Symfonie je kolos; evidentně je vědomě neskromná.
Chodí také kritici na vaše koncerty?
Nechodí. Co dělají, to je záhada. Byl by to dobrý detektivní seriál (smích). Člověk je potká akorát na koncertě, kde se hraje Má vlast. Do nových věcí nejdou, protože se bojí, že by si mohli uříznout ostudu. Co slavnějších lidí, než jsou oni, si uřízlo kšandu. G. B. Shaw psal, že Dvořákovo Rekviem je dobré leda tak na kolonádu, Eduard Hanslick napsal, že mu Čajkovského hudba smrdí, Romain Rolland psal o Mahlerově symfonii, že je to hromada smetí a haraburdí. Čili nemusí to být vždycky trefa, ale oni se páni kritici bojí napsat svůj názor.
Fascinuje mě rychlost vašeho skládání, psaní. Máte to už vždy připravené v hlavě?
Ano, člověk si už dva měsíce předem v hlavě dílo sumíruje. Ze všech stran.
Je vůbec možné, aby to člověk v sobě udržel?
Proto je to tak vyčerpávající, a proto musím brát prášky na spaní, když skládám. To by člověk jinak neusnul. Mám rozostřené prostorové cítění, takže se nemusím trefit ani do dveří. Jako by se člověku rozhodila prostorová existence. Není to ale nic divného. Dvořák, jenž byl daleko robustnější a jednoduše génius, tak když tvořil hudbu, museli jej vodit i přes ulici! Skladba je vyčerpávající činnost i tím způsobem, že musíte v sobě zhmotnit, udržet a pak naráz vyndat. Čili je to ohromný stres. Asi jako kdyby se člověk podílel na porodu dítěte, které má metr a půl: za prvé se na ten porod vůbec netěší, což je logické, poněvadž ty otvory mají omezenou průchodnost, a ještě musí dítě vylézt celé, aby uvnitř nezůstala ruka či hlava.
Martin Rychlík, Koktejl, 5/2011