Rozhovor s Vladimírem Franzem
Pokud jste se letos procházeli po Liberci v době konání festivalu Bohemia Cantat a viděli jste jedince, kteří se vrhali v parku na stromy a ulamovali větve, vězte, že nemuselo jít o nevychované vandaly, ale naopak o poslušné zpěváky, kteří si opatřovali perkusivní atribut potřebný k provedení hudebního díla.
„Ateliér bude tvůrčím happykunst ateliérem, kde vše vznikne na místě. Autor složí, asistent nakopíruje, já nacvičím. Základními segmenty bude témbrová hudba, která se nezkouší, ale přímo improvizuje.“ Takovýmito slovy lákal sbormistr Roman Válek zpěváky do svého ateliéru. Kromě zpěvu nakonec došlo i na šepot, podupávání, skandování, smích a samozřejmě nezbytné údery holemi o zem. To vše totiž požadoval Vladimír Franz ve svém kapesním oratoriu Mládenci v peci ohnivé. Tato skladba pro smíšený sbor, recitátora, bicí a varhany je komponována na biblický text a najdeme v ní nejrůznější hudební prostředky - práci s témbry, sborovou improvizaci, sprechchor, aleatoriku, imitační plochy, hymnický chorální vícehlas a řadu dalších prvků.
Práce v ateliéru se účastnil i sám autor a spolu s Romanem Válkem vytvořili neobyčejnou atmosféru a skvělé prostředí pro vznik nového díla. Při provedení na závěrečném koncertě se Roman Válek vyzbrojil tympánem, úlohy recitátora se ujal Václav Fejt a varhanní part zahrál sám Vladimír Franz. Liberec se tak stal svědkem světové premiéry, která zůstane – především v srdcích ateliérových zpěváků – zapsána jako nezapomenutelný zážitek.
Kde se vzala myšlenka na Mládence v peci ohnivé?
Já jsem vlastně pro tenhle festival původně zamýšlel zhudebnit Jizerské elegie od Karla Tomana, neboť Liberec je blízko Jizerských hor. Nicméně pak jsem dal přednost něčemu, co bude mít větší dramatickou výstavbu a budou se tam moci uplatnit různé typy zpívání. Sáhnul jsem tedy ke kořenům evropské kultury a vybral námět z knihy Danielovy, na který jsem si napsal libreto. Vznikla forma jakéhosi pre-oratoria, která skýtá prostor pro rozmanitá hudební ztvárnění.
Jak dlouho skladba vznikala? Zužitkoval jste nějaké starší nápady?
Tady jsem opravdu nezužitkovával vůbec nic, prostě jsem sednul a psal. O zadání jsem věděl dlouho dopředu, ale pak přišly jiné věci, takže Mládenci v peci ohnivé vznikli nakonec během jednoho dne těsně před festivalem. Ráno jsem vybral námět a večer byla skladba hotová. Pak jsem během festivalu ještě dopsal závěrečné Amen. Samozřejmě člověk má v hlavě obrovskou databázi hudby a z té pak aktuálně vybírá. Pokud píšu scénickou hudbu, vznikne třeba čtyřicet tracků a pak se jich použije patnáct. A u počtu kolem stotřiceti her už je to slušná databáze.
Jaký máte vztah k Romanovi Válkovi? Je Vám něčím bližší, než ostatní dirigenti?
Roman má silné hudebně-dramatické cítění a uvažování, má to vlastně i v rodině. A to se mi samozřejmě líbí, protože já jsem vyrůstal od pěti let na opeře a cítím to podobně. Dramatické uvažování při práci na absolutních formách je základ, který zaručuje, že ta věc pak někoho zajímá. Takový je i rozdíl mezi Prokofjevem a Šostakovičem. Prokofjev nemá dramatické cítění a mnohá místa v jeho symfoniích nebo operách, byť jsou muzikantsky krásná, jsou naprosto nezajímavá. Kdežto u Šostakoviče je zajímavé všechno, ať je to špatné nebo dobré, protože je to forma komunikace.
Jaký máte vztah ke sborové hudbě?
Více než kladný. Sbor je pro mě mnohem homogennější a pochytatelnější tvar, než pytel blech, který se jmenuje orchestr.
Jak jste se cítil na festivalu Bohemia Cantat?
Především je to v létě, což je vždycky příjemné a násobí to všechny požitky včetně otevřené atmosféry. Zpěváci v ateliéru se toho zhostili fantasticky a byla to příjemné změna. Většina našeho běžného koncertního života bohužel totiž vypadá jinak. Ať jsou ti lidé dobří nebo špatní, jsou většinou znavení provozem, takže často je to spíš spolek otrávených odborářů. A to si pak člověk říká, že by mohl raději dělat instalatéra a byl by na tom líp. Je důležité udržovat si vlastní psychickou hygienu a občas si připomenout, proč to vlastně člověk začal dělat.
Kam obecně chodíte pro texty a pro náměty?
Někdy mezi šestnáctým a dvacátým rokem svého života jsem si udělal jakousi pauzu ve skládání, kvůli nepovedenému provedení mé Komorní symfonie. A během tohoto období jsem procházel různé sborníky lidových textů, českých i odjinud. Lidové texty mají jednak rytmický spád a je to navíc mistrný příklad zkratky a vypjaté a zhuštěné atmosféry. Při jejich zhudebňování jsem si pak vytvořil právě onu velkou databázi motivů a to byla velká škola, lidové texty si také často o hudbu samy řeknou. Kromě toho pak je tu i velká studnice duchovních námětů, které považuji za něco zcela elementárního. Ať už je to Bible, nebo texty z Tibetu, Peru, Mexika, vždy je to o základních principech fungování.
Jaký je styl Vladimíra Franze?
Pokud si poslechnete pár věcí, tak ten styl poznáte velmi jednoduše, protože má určitou gestaci. Podávám svou zprávu o tomto světě, nějak chodím, nějak dýchám, mám nějakou gestaci. A to je to, co člověk může poznat. Styl, to je temporytmus člověka, ne nějaká manýra. Já jsem si nikdy nechtěl vytvořit žádnou manýru, jak tomu říká Stravinskij. Svět je velmi bohatý a nabízí spoustu vjemů. Je tedy hloupost zamlada přijmout nějaké zjednodušení, a na to pak všechno roubovat. Něco by šlo určitě výborně, ale něco zase nebude vůbec pasovat a pak to bude protivné. Například Janáček si našel svůj vynikající expresivně-lyrický styl, ale když do toho chce dávat humor, je to spíš hrůzyplné. Taková Říkadla jsou pak spíš horor. Takže v oblasti humoru on si tu cestu zaseknul. Já bych si nerad zaseknul někde cestu, protože pak bych některé věci nemohl dělat. Kdybych psal témbrově, co si počnu, až přijde písnička nebo bigbít? Uvažuji spíše prostřednictvím způsobů uvažování. Přemýšlet nad styly z hlediska historické posloupnosti je hloupost. Já si to představuji tak, že stojím v místnosti a kolem mě visí na nitkách nejrůznější styly. Některý je u stropu, některý níž. A já můžu stát půl metru od Venosy a mít deset metrů k Webernovi anebo naopak, to záleží na tom, jak tou místností procházím. Tady a teď je všechno. A pro mě je důležité stáhnout to z toho stropu na úroveň dnešních lidí. Všechno je to majetek, který v sobě nosím a všechno v sobě protínám.
Píšete někdy do šuplíku?
Také jsem to zkusil, ale spíš nedopatřením… (smích). Když něco v sobě nosím, tak to nejdu hned psát, ale počkám, až přijde podnět zvenčí a pak to pustím ven.
Co Vás těší nebo netěší na české současné hudbě, potažmo na českých současných skladatelích?
Mně nevadí nic a naopak je obdivuji za to, že volí takovou nelehkou cestu. Hudba není politikum a když někdo napíše sonátu pro flétnu a klavír, nikdo se kvůli tomu nebude rvát na ulici, jako třeba v době romantismu kvůli opeře. Dvacáté století se rozhodlo, že si všechno musí racionálně zdůvodnit. změřit a zvážit. Ale už bez toho spirituálního momentu, jako tomu bylo třeba v renesanci. Hudba však není měřitelná. Najednou se začala dělat hudba jako matematika, hudba jako astronomie, sociologie, politologie. A to je velká chyba, matematika je sice nádherně logická, ale nezní. A na to znějící tělo se rezignovalo, takže vznikaly graficky krásné partitury, ale zvuk byl k ničemu. Byla to taková špatná forma analýzy. Podobně jako kdybych chtěl zjistit, proč je nějaká socha geniální, tak ji můžu rozemlít na prach a pak zkoumat dopodrobna nějaké krystaly sádrovce, ale zpátky ji dohromady už nedám. To se stalo hudbě. Začaly vznikat různé soukromé strukturální studie, přičemž to je mnohdy spíš o tom, jak se dostat do Čáslavi přes Severní pól. A tak skladatelé konstruovali a konstruují v domnění, že se doberou toho božského, ale místo katedrály postaví model ze špejlí. Konstruovat může jenom Pán Bůh.
Cítíte se být spíše solitérem, nebo tíhnete k nějakému skladatelskému sdružení?
Ty spolky byly vždycky k tomu, aby se vytvořila nějaká větší úderná jednotka a ta cesta k provedení byla pak mnohem snazší. Já si s jinými skladateli rád povídám, ale toto organizované spolčování k životu nepotřebuji.
Uživí Vás psaní vážné hudby?
Uživí. Dokonce si můžu dovolit ten luxus být řádným profesorem na AMU… (smích)
Jste rád přítomen přípravě svých skladeb, nebo byste nechal vše na výkladu interpretů?
Když člověk něco napíše a přinese to k orchestru, vždycky je tam takové zvláštní napětí, hráči čekají, co to bude. Tady sedí autor, a všichni si myslí – tak se ukaž. A já se vždycky modlím, aby rozepisovač neudělal moc chyb, protože když se práce pořád zastavuje na hloupostech, vzniká pak davová psychóza, kterou člověk nemusí ustát. Probíhá to tak, že přijde dirigent, všichni se na sebe usmějou, načež se spustí neuvěřitelný proud neartikulovaných skřeků a člověk si říká, že se na to vůbec radši nevykašlal. Ale pak se zjistí, že horny jsou o takt napřed, flétna hraje dvakrát rychleji nebo někdo přeskočil řádek a začíná to mít logiku. A pak už je vyhráno. Překonat však tuhle první čtenou zkoušku, to je nejhorší co znám. Nicméně přítomnost skladatele je důležitá už kvůli tomu, aby hráči lépe pochopili gestaci a správně interpretovali můj způsob uvažování. Když Janáček přinesl své věci, tak hráči měli tendenci artikulovat je jako u Fibicha a z toho pak vycházejí nesmysly. Jde o ten interpretační přístup, který se nedá zaznamenat.
K čemu ve Vašem životě slouží hudba?
To je jednoduché. Hudba mi způsobuje fyzické blaho.
Čím dnes může umělecká hudba oslovit mladé lidi?
Je to v komunikaci. Beethoven byl komunikátor. Šostakovič rovněž. Samozřejmě řešil i různé technické problémy, ale ta jeho hudba potřebuje komunikovat. Kdyby koneckonců napsal mluvené slovo, tak by ho zastřelili. Když se umělci naučí komunikovat, pak bude úplně jedno, jaké prostředky budou používat. Důležité je, co mi skladatel říká.
Na čem teď pracujete?
Chtěl bych udělat druhou symfonii, která se ale bude jmenovat Symfonická báseň. Něco jako když moje dcera měla křečka, který se jmenoval Krtek... (smích). Pak chci dokončit hudbu pro Národní divadlo ke hře Babička a připravují se také dvě CD s mou hudbou. Rád bych si někdy udělal nějaké sci-fi nebo western, ale to po mě bohužel nikdo nechce.
Máte nějaké umělecké krédo, kterým se ve svém životě řídíte?
Ačkoli člověk dělá různé darebnosti a zlobí to, co je tam nahoře, přesto to nahoře mu pořád něco posílá. A já se snažím to něco, co mi přijde, nezničit a nezpronevěřit. Tu hřivnu by člověk neměl zašantročit a pořád na sobě makat. A přitom vědět, že umění je nejen pro ten přesah, ale i pro zábavu.